V dubnu.

Nové naučení opět, které mi téměř zlomilo mé srdce. Při prohlídce papírů otcových nalezl Arnošt deníček, skutečně krátký ve svých zápisech, avšak poučili jsme se z něho, že o všech oněch výročích naší svatby a narozeninách, kdy jsem se domýšlela, že jeho přísné náboženství odvádělo ho opodál z našeho veselí, trávil ten čas v postu a na modlitbách za nás a naše dítky! Ó, kéž bych se již jednou naučila té sladké lásce, která neobmýšlí zlého a všemu věří! Kdo ví, kolik požehnáni sestoupilo na nás a na naše dítky pro tyto modlitby! Kolik zlého bylo asi jimi odvráceno! Drahý, starý otče! Ó, kéž bych mohla ještě jednou ovinout své milující paže kolem něho a přivítat ho ještě jednou do našeho domu! A jak ráda bych nyní přiznala se ke všem svým nespravedlivým soudům vůči němu a vyžádala si jeho odpuštění! Má můj život ustavičně tak pokračovat? Musím ustavičně bloudit, být nevědomá, slepá? Jak mne mrzí ono pyšné opravování mého zvěčnělého bratra; ona krajní neznalost jeho skrytého života!

Vidím nyní, že je to dobře pro matku, že se nepřistěhovala k nám hned po mé svatbě. Nebyla bych měla strpení s jejími malými zvláštnostmi, aniž bych ji byla oblažila s polovici tak, jako mohu nyní. Děkuji Bohu, že moje rozmanité zklamání a nepohodlí, mé slabé zdraví, má chudoba, mé pokoření způsobilo mi poněkud dobře a přitáhlo mne tisíckrát k Němu, protože bych byla nemohla jít kupředu bez Jeho pomoci. Avšak nejsem spokojena se svým stavem před Jeho tváří. Jsem přesvědčena, že se něčeho nedostává, ačkoliv nevím, co to je.

V květnu.

Helena přistěhuje se sem a bude žít s Martou. Jak jsem šťastna, jak okouzlena! Starému panu Underhillovi vede se dobře; navštívila jsem ho dnes. Nedovede hovořit o ničem jiném, než o své nemoci, a o Martině podivuhodném umění v ošetřování jeho, prohlašuje, že děkuje svůj život jí. Byla jsem poněkud dotčena takovou řečí, protože Arnošt mu věnoval velikou péči a nepochybně měl svůj podíl na vyléčení. Upravili jsme světnici po starém otci za dětský pokoj. Posud bylo všem dětem spáti v naší ložnici, což nebylo dobře ani pro ně ani pro nás. Byla jsem pořád v strachu, že budou budit Arnošta, budou-li churavy nebo neklidny. Postarala jsem se o znamenitou chůvu, která je tak svěží a kvetoucí jako květina, jejíž jméno nosí. Děti již přilnuly k ní, a já cítím, že nejhorší časy mého života jsou nyní překonány.

Červen.

Malý Arnošt byl zachvácen nemocí právě onoho dne, kdy jsem to napsala. Záchvat byl hrozně náhlý a krutý. Je ještě velmi, velmi nemocen. Nezapomněla jsem, že jsem řekla jednou, že bych vydala své dítky Bohu, kdyby za ně požádal. A chci také. Avšak, ó, ta smrtelná úzkost nejistoty! Ta hlodá mou duši a stravuje ji. Můj malý Arnošt! Můj prvorozený syn! Má chlouba, má radost, má naděje! A já jsem si myslila, že nejhorší časy mého života jsou pryč!

Srpen.

Přišli jsme na venkov s těmi, které nám Pán Bůh zanechal – se svými dvěma mladšími dětmi. Ano, okusila jsem z hořkého kalichu oloupení a vypila ho až i s kvasnicemi. Dala jsem svého miláčka Bohu, dala jsem ho, dala jsem ho! Avšak ach, s jakým utrpením dívala jsem se na ty buclaté, důlkovaté údy, kterak chřadnou a hynou, kterak šťastný úsměv mizí navždy z těch krásných lící. Jak hroznou věcí je být matkou! Avšak dala jsem své dítko Bohu. Nechtěla bych ho volat nazpět, i kdybych mohla. Jsem vděčna Bohu, že mne uznal za hodnu věnovat mu tak drahocenný dar.

Nemohu ani jediné slzy vyronit; je mi vyhledávati útěchy v psaní, sice bych pozbyla smyslů. Můj znamenitý, krásný chlapeček! Můj prvorozený syn! A k tomu myšlenka, že má útloučká Una ještě žije; a ta smrt učinila si právo na takové zářící, veselé stvořeníčko, jež bylo svitem slunečním v našem domě! Avšak ať nezapomenu na milosrdenství mně prokázaná. Ať nezapomenu, že mám znamenitého muže a dvě milované dítky, a že má laskavá, soucitná matka mi ještě zbývá. Ať nezapomenu, jak veliký zástup přátel shromáždil se kolem nás v našem zármutku. Nad to pak, nechť si připomínám Boží dobrotivost a něžné milosrdenství. On nevydal nás v hořkosti soužení, jež vzpírá se útěše a pohrdá jí. Věříme v Něho, milujeme Jej, ctíme Jej, jako jsme nečinili nikdy před tím.

Můj drahý Arnošt pocítil tento zármutek v hloubi svého srdce. Avšak ani na okamžik nepochyboval o dobrotivosti a lásce našeho Otce, že vzal od nás dítko, jež slibovalo být naší největší pozemskou radostí. Náš souhlas s vůlí Boží spojil nás velmi úzce; společně nesli jsme jho ve svém mládí, společně se modlíme a zpíváme chvály zcela uprostřed svých slz. „Oněměl jsem a neotevřel úst svých, protože jsi Ty učinil to.“

Září.

Stará bolest a kašel vrátily se s prvými chladnými nocemi tohoto měsíce. Snad odeberu se za svým miláčkem – nevím. Jsem opravdu velmi slabá. Svolit k utrpení neruší utrpení. Takové dítko nemohlo odejít odsud, aniž by zanechalo bolestné stopy v srdci, jež ho milovalo. Tento svět se zcela změnil přede mnou, a já chodím v něm jako ve snu. A drahý Arnošt se změnil také. Mluví málo, a je samá laskavost a dobrota ke mně, avšak mohu vidět, že je zde rána, která se nikdy nezahojí.

Jsem upoutána nyní ve svém pokoji, nemajíc ničeho na práci, jen přemýšlet, přemýšlet, přemýšlet. Nevěřím, že Bůh vzal nám naše dítko z pouhé nelibosti, avšak nemohu jinak než cítit, že nemuselo dojít k této příhodě, kdybych se byla tolik nebouřila a nevzpírala a potají nežrala nad tím, jak byla navštívena má domácnost, a nad naší znepokojující chudobou. Bůh vystřídal jednu kázeň za druhou; a jak neskonale hořčejší je tento kalich!

Dne 4. října.

Mému roztomilému chlapečkovi bylo by dnes šest let. Arnošt drží mne ještě uzavřenou, avšak tím více nutívá mne, abych přijala návštěvu přátel tu a tam. Lidé mluví prapodivné věci, chtějíce potěšovat. Nabývám přesvědčení, že něžné, upřímné stisknutí ruky je nade všechno, co kdo může učinit sklíčenému. Jeden praví, že se nesmím trápit, protože mé dítko je lépe na tom v nebi. Ano, je lépe na tom; vím to, cítím to, avšak nepostrádám ho proto méně. Jiný praví, že mohl vyrůst ve špatného muže a zlomit tak mé srdce. Snad mohl, ale já nemohu se odhodlat věřit něčemu podobnému. Jedna paní se mne tázala, zda-li tato příhoda není trestem za mé zbožňování mého synáčka! A jiná, nebyla-li jsem v chladném, světském stavu zasluhujíc proto tento ostrý vítr.

Avšak nenalézám žádné útěchy ani podpory v takovýchto poznámkách. Mou útěchou je dokonalá víra v dobrotivost a lásku mého Otce, moje jistota, že měl důvod k takovému skutku, kterému bych se podivovala a kořila, kdybych věděla, co to bylo. A uprostřed svého zármutku měla jsem a mám takovou rozkoš v Něm dosud mi neznámou, že často tento pokojík, v němž jsem jako uvězněná, zdá se mi být skutečnou bránou k nebi.

Květen.

Dlouhá to zima v mém pokoji, všechny možné druhy bolných prostředků, užívání a omezení. Nyní daří se mi dobře, vyjíždím na procházku každý den. Marta pošle povoz, a matinka jede se mnou. Drahá matka! Jak je blízka dokonalosti! Neviděla jsem nikdy sladší tváře, a nikdy neslyšela sladších výrazů víry v Boha a lásky ke všem kolem, než u ní. Byla mi velikou posilou po všechny tyto těžké měsíce a přece měla účastenství na mém zármutku a učinila ho svým vlastním.

Mohu vidět, že utrpení Arnoštovo a jeho prodlužovaná úzkost o mne byla mu nebeským dobrodiním. Jsem si jista toho, že každá matka, jejíž nemocné dítě navštíví, bude se těšit jeho soucitu, jakého nebyl schopen, pokud naši vlastní maličcí byli na živu a zdrávi. Děkuji Bohu, že tak zvýšil užitečnost mého drahého manžela, a jak myslím i mou vlastní. Jakou něhu již cítím ku všem trpícím dětem! A jak to bude snadno mít trpělivost s nimi.

Keen, N. H., dne 12. července.

Je tomu již rok dnes, co vyhasl nejzářivější paprsek z našeho života, a náš chlapeček byl vzat od nás. Byla jsem pokoušena strávit výroční tento den v hořkých slzách a nářcích. Neboť, ach, tento zármutek nezhojil se časem! Cítím jej víc a více.

Avšak prosila jsem Boha, hned když jsem se probudila dnes ráno, aby mne chránil takovým způsobem Jej zneuctívat a hněvat. Mohu trpět, musím trpět, On myslí tak, On chce tomu tak; avšak nechť je to bez stýskání, bez chmurné kleslosti na mysli. Svět je plný zármutku; nejsem to jenom já sama, která okouší toho hořkého doušku, ani nemám já samojediná práva ku truchlivému vzezření. Ó, kéž trpělivě nesu vše, ať to stojí, co stojí!

„Radostné a vděčně kladu sebe a vše, co jsem, nebo mám, k nohám Toho, který vykoupil mne svou drahou krví, jsouc odhodlána následovat Ho a nést kříž, který vkládá na mne.“ To je to poslední, co mohu činit, a činím to, protože mé srdce leží zlomeno a krvácejíc u Jeho nohou.

Moje drahá Una polepšila se poněkud na zdraví, avšak nejsem nikdy prosta úzkosti o ni. Je moje ovečka běloučká, má holubička, moje křehká květinka. Není možno popatřit do její čisté tváře bez pocitu míru a pokoje. Je stráží, která ochotně hlídá moje dveře, když jsem zabrána ve své modlitby; je mou malou těšitelkou, když jsem smutná, mou družkou a přítelkyní ustavičně. Hovořím jí o Kristu a vždycky jsem hovořila tak, jak právě já smýšlím o Něm, a jako bych očekávala jejího účastenství ve své lásce k Němu. Zrovna tak tomu bylo s miláčkem mým Arnoštem. Žádala-li jsem trochu sebezapření, řekla jsem přívětivě: „Je to těžké, avšak činit to pro nejlepšího Přítele, oslazuje to,“ a jejich hbitost bylo rozkošno pozorovat. Arnošt vkládal celou svou duši ve vše, cokoli dělal; a někdy když byl zabrán do své hry, byl by váhal poněkud, bylo-li mu nařizováno dělat něco jiného, na př. jít něco ode mne vyřídit nebo podobné. Avšak řekla-li jsem: „Učiníš-li to z lásky a rád, miláčku můj, činíš to pro Pána Ježíše, a On bude se usmívat na tebe,“ podrobil se hned bezpodmínečně.

Není pak to pravá, přirozená cesta vedoucí k spojení každého malého, všedního skutku dětského života s onou Božskou láskou a Božským životem, jenž dodává významu všem věcem?

Domnívám se však při této prázdné chloubě, že jsem vždy vychovávala své dítky takto? Ach, činila jsem tak jen někdy; neboť ačkoliv má theorie byla zdravá, moje nálada mysli byla však často nezdravá. Byla jsem často a často netrpělivá s mým drahým hošíčkem; často přízvuk mé řeči byl světský; byla jsem často plna čilého zájmu na samých vedlejších věcech a zapomínala jsem, že jsem nežila a že moje dítky nežily jen pro přítomnou chvíli.

Zdá se nyní, že majíc dítko v nebi, jsem poutána k tomuto neviditelnému světu takovou páskou, že nemohu nikdy již být zaujata zcela takovými věcmi.

Představuji si, že můj ohnivý, čilý chlapeček má ve svém novém domové právě taková některá zaměstnání, jaká měl zde. Vidím ho, kterak miluje Toho, jenž bral dítky na své lokty a žehnal jim, se vší svou vroucností, jaké byla jeho povaha schopna, a že je snad zaměstnán jako jeden z těch poslův, které Bůh posílá jako své služebníky. Neboť nemohu si pomyslit o jeho hbitých nožkách a o těch čilých ručkách, že jsou v naprostém klidu. Ó, miláčku můj, kéž bych se mohla podívat na tebe na okamžik, na jediný okamžik a zachytit jediný z tvých zářících úsměvů: zrovna jen jediný!

Dne 4. srpna.

Jak jsou plny žalmy Davidovy křiku trpitelova! Jistě bylo mu prodělat všecky druhy tělesných i duševních muk. Podává nanejvýš živé obrázky hubícího, zemdlívajícího postupu nemoci. Na př. jaký vidíme rozdíl v líčení, jež máme o něm, když „byl on ryšavý, krásných očí a libého vzezření,“ a v onom, jež maluje nám sám o sobě za několik let, když praví: „Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne a dívají se mi; dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva uvadl jsem. Ustávám v úpění svém, ložce své každé noci svlažuji, slzami postel svou smáčím. Neboť jest naplněna trápeními duše má, a život můj až k hrobu se přiblížil.“

A potom jaký nářek úzkosti jsou slova:

„Ztrápený jsem, jak hned maje umříti od násilí; snáším hrůzy tvé a děsím se. Hněv tvůj přísný na mne se obořil a hrůzy tvé kruté sevřely mne. Obkličuji mne jako voda, na každý den obstupují mne hromadně. Vzdálil jsi ode mne přítele a tovaryše, a známým jsem ve tmě.“

Však přes to vše jaká to vděčnosti plná radost v Bohu, jaký to výraz živé víry a oddanosti. Po celou dobu mé dlouhé nemoci a uzavření v mém pokoji stala se mi bible docela novou knihou. Vidím pak, že jednal Bůh ustavičně se svými dítkami, jako jedná s nimi nyní, a že mne nepotkalo nic nového. Všecky ony těžké dny plné slabosti, ony noci plné nepokoje, měly své význačné poslání k mé duši. A snad nedostalo se mi žádného naučení tak zdravého, jako byla tato nečinnost a neužitečnost v době, kdy mladý věk a přirozená horlivost ustavičně křičela po volnosti a práci.

Dne 15. srpna.

Vytáhla jsem ledabyle své malířské náčiní dnešního jitra a počala načrtávat krásný pohled ze svého okna. Z počátku nemohla jsem nadchnout se touto prací. Zdálo se, jakoby má ruka byla ochromena a ztratila svou svižnost, protože pustila ze své hrsti malého Arnošta a nechala ho odejít. Avšak modlila jsem se při práci, abych nemohla podrobit se náchylnosti a pohrdnout a odvrhnout dar, kterým mne Bůh obdařil. Matka byla tím oblažena a pravila, že ji to velmi potěšuje, že vidí mne dělat to ještě jednou. Ach, byla jsem velmi sobecká a byla jsem přespříliš zaujata svým zármutkem, svou nemocí a svými vlastními titěrnými zápasy.

Dne 19. srpna.

Setkala jsem se dnes se svou starou přítelkyní Marií Kellyovou, která je provdána, jak se zdá, a usazena v této pěkné osadě.

Kladla tolik otázek o mém malém Arnoštovi, že jsem byla nucena vypovědět jí celou historii o jeho skvostném životě, o jeho nemoci i smrti. Namáhala jsem se učinit tak klidně a bez nějakých velikých nároků na její soucit. Mojí odměnou za to úsilí, jež jsem vložila na se, byla náhlá otázka: „Nestala ses trochu stoickou?“

Pocítila jsem, kterak rozpálená krev proudí mými žilami, jak již tomu nebylo dávno tak. Má pýcha byla raněna do živého, a tato krutá, nespravedlivá slova ještě jitří se v mém srdci. To není tak, jak by mělo být. Modlím se ustavičně, aby moje pýcha byla snížena, a potom, když je dotčena, chvěji se bolem, který ta rána způsobuje, a hněvám se na toho, kdo je příčinou. Tak je tomu rovněž se dvěma nebo třemi nemilými věcmi, jež mi Marta řekla. Nemohu si pomoci, abych se k nim stále nevracela a necítila se dotčena jejich nespravedlností, i když podnikám nejodvážnější zápasy vymanit se z nich a zapomenout na ně. Je dobrodiním pro naše spolulidi, že Bůh odpouští a omlouvá je, když my opomíjíme činit tak. Dovedu si snadno představit, že ubohá Marie Kellyová je tuto chvíli dražší v Jeho očích, než jsem já, která byla jsem podrážděna slovem maně proneseným. Mohu pak vidět nyní, čemu se divím, že jsem neviděla tehdy, že Bůh jednal se mnou velice laskavě a moudře, když dopustil, aby Marta přehlížela moje dobré vlastnosti, o nichž se domnívám, že nějaké mám, jako je má každý jiný, a vyjmenovala všecky moje špatné, protože takovým způsobem byla vedena sekera na kořeny sebelásky. A je zřejmé, že sebeláska nemůže zhynout bez hrůzného boje.

Dne 26. května 1846.

Jak je tomu dávno, co jsem psala naposled do svého deníku! Měli jsme zimu plnou starostí, zmatků a nemoci. U matinky začalo to takovým prudkým záchvatem zánětlivého rheumatismu, že jsem ani neodvážila se předpokládat, že to přežije. Utrpení její bylo hrozné, a mohla bych skoro říci, že taková byla i její trpělivost, neboť myslila jsem si často, že by bylo méně trapno slyšet její sten a nářek, než být svědkem takové hrdinné statečnosti a takové sladké povolnosti pod rukou Boží. Doufám, že nezapomenu nikdy cvičení, jemuž jsem se naučila při její nemoci. Arnošt říká, že nikdy nepřestane se těšit, že bydlí u nás a že může bdít nad jejím zdravím. Choval se k ní skutečně jako vlastní syn, a to bylo velikou útěchou uprostřed všeho toho utrpení jejího. Dříve než mohla ona opustit svůj pokoj, byla sklácena ubohá, malá Una jednou ze svých nemocí, a je ještě velmi slabá. Jediný způsob, kterým mohla být zabavena, bylo předčítání, a udělala jsem málo co jiného za tyto dva měsíce, než že nosila jsem ji na rukou zpívajíc ji písničky a žalmy, vypravujíc povídky a předčítajíc jí z několika málo knih, jež jsem mohla vyhledat, že jsou nerozčilující, prosté, přece však zajímavé. Můj skvostný miláček! Snáší jho ve svém mládí bez svraštění svého čílka, avšak je to zemdlívající vidět ji tak trpět. Jak mnohem klidněji by dovedla snášet všecky své tělesné slabosti než já sama! Domnívám se, že těm, kteří hledí na nás z daleka, zdáme se být velmi nešťastnou rodinou, protože sotva stěží vyvázneme z jednoho soužení, jiné nastává. Avšak vidím víc a více, že štěstí nezávisí na zdraví ani na jiném zevním prospěchu. Žijeme v míru jeden s druhým a v míru s Bohem. Jeho jednání s námi neplete nás, ani v rozpaky neuvádí, ačkoliv se nedomýšlíme, že mu rozumíme. Naproti tomu Marta s naprosto dokonalým zdravím, majíc muže, který je jí zcela oddán, oblažena jsouc vším, cokoli si přeje, přece zdá se vždy ještě plna starosti a neuspokojena. Její služky ztěžují jí velmi její život; postrádá prostých domácích prací, na které byla zvyklá; její svědomí pak naráží na maličkosti a přehlíží věci větší. Je velmi zajímavé, myslím si, studovat rozličné domácnosti právě tak jako rozličné povahy, jež je tvoří.

Amálčiny děvušky jsou klidné, dobré dítky, jimž jejich otec píše, což pan Underhill a Marta prohlašují za „krásné“ listy, v nichž vždycky podpisuje se jako jejich „srdcem zlomený avšak oddaný otec“. „Oddanost“ dle mého mínění obsahuje zasvěcení se, a nemohu se spřátelit s použitím tohoto slova v tomto případě za podobného života, jaký on vede, protože všecka péče o jeho dítky je uvalena na jiné. Avšak někteří lidé několika takovými frázemi klamou nejen sebe, ale i své přátele a platí za lidi veliké citlivosti.

Ježto jsem byla upoutána v domě skoro celou zimu, byla jsem odkázána čerpat svou duchovní podporu z knih; a když se matinka ponenáhla pozdravovala, potěšovala se z Leightona se mnou, jak jsem věděla, že to dovede. Dr. Cabot přichází k nám velmi často; avšak neshledávám nyní, že je možno přijímat naučení od něho tak, jako jsem to činívala dříve. Vidím, že život křesťanů je roztříděn dle jednotlivců, jako je i přirozená povaha – a že já nemohu být zrovna taková jako dr. Cabot, nebo zrovna taková jako paní Campbellová, nebo zrovna taková jako moje matka, ačkoliv tito všichni tři slouží mi k povzbuzení a naplňují mne odvahou. Ale vidím také, že veliký důvod podobnosti při učednících Kristových byl vždycky týž. Svědectví o tom podávají všecky dobré knihy, kázaní, písně a paměti, jež jsem četla – že cesty Boží jsou neskonale dokonalé; že máme milovat Jej proto, co On je, a tudíž stejně, když uvádí nás v zármutek, jako když nám žehná; že není v ničem žádného skutečného štěstí než v plnění a snášení Jeho vůle a že tento život je jen podstoupení zkoušky skrze níž spějeme ke skutečnému životu nadzemskému.