Před popravou českých pánů 21. června 1621

Úryvek z knihy Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých

Po půlnoci na pondělek (21. června), kněz Jan vstavše opět, vzal mne a jednoho syna s sebou, a jednoho vojáka z varty, která na rynku malostranském stála, a jednoho kněze přespolního, šli jsme na rathaus staroměstský, kdež v neděli před večerem ti páni dovezeni, a rozdílnými vězeními a vartami silnými opatřeni byli. A jak jsme se do rathausu dostali, vešli jsme nejprve do světnice, kde byli: 1. Pan hrabě Joachim Ondřej Šlik. 2. Pan Václav Budovec. 3. Pan Krištof Harant. 4. Pan Fridrich z Bílé, a za 5. Pan Vilím Konecchlumský. Tu nejprve všech požehnal, a jim potěšení učinil ze slova Božího, a šli jsme, kde byli jiní páni z rytířstva, a sice tito:

1. Pan Kašpar Kaplíř. 2. Pan Prokop Dvořecký. 3. Pan Jindřich Otta. 4. Pan Bohuslav z Michalovic. Těch opět potěšiv slovem Božím a zpívání jim nařídiv, o víře v Krista Pána a o spravedlnosti. Šli jsme, kde zůstávali z měšťanův direktorové: 1. Pan Valentin Kochan. 2. Pan Tobiáš Šteffek. 3. Pan Krištof Kobr. 4. Pan Jan Theodor Sixt, kterémuž život darován. 5. Pan Jan Šultys, primas od Hory Kutné. 6. Pan Maximilian Hošťálek, primas žatecký. Těch podobně potěšil a nařídil jim zpívání.

Mezi tím pak netoliko tito, ale ve všech pokojích, kde byli ti svatí lidé, ode všech zpívání a modlení pobožná se dáli. Učinil také kněz Jan pánům a rytířům napomenutí slova Božího, kteréž se tuto vypouští na ten čas. A když dokonával napomenutí mezi pány z rytířstva, byl odvolán od pánů, tak že mezi měšťany zanechal druhého kněze, a dal jemu knížku, z které jim četl potěšné věci. Kázání pak to založil kněz Jan na slovech ze Zjevení sv. Jana z kap. 14. v. 13. těchto: Blahoslavení od té chvíle mrtví, kteří v Pánu umírají; Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých. Podle kterýchžto slov ukazoval, že trojím způsobem lidé živi jsou, i umírají.

První, že živi jsou bez víry v Krista Pána, spasení své ne v jeho dosti učinění, ale v jiných smyšlených věcech proti zjevnému slovu Božímu zakládajíce; pročež takoví že také bez Pána Krista umírají, a smrt takových že je nejhorší. Žalm 33.

Druzí, že živi ve víře v Krista Pána, v něm samém odpuštění hříchů i život věčný, a všechno své potěšení v životě i v smrti mají, a z té víry pobožné a šlechetné obcování vedou; ti také že v Pánu Kristu blahoslaveně umírají a odpočinutí věčného docházejí.

Třetí že jsou, kteří pro Pána Krista a vyznání i zastávání jeho svaté evangelické a samospasitelné pravdy, protivenství, soužení, nepravé nářky i smrti ohavné podnikají, ti že také jako věrní mučedníci Boží pro Pána umírají, a smrt takových že je předrahá před obličejem Božím. Žalm 115.

Ten pak dvojí poslední způsob života a smrti, na ty poctivé pány obracel, a aby sobě to přivlastňovali, že oni jsou ti, kteří v Pánu Kristu, i pro Pána Krista umírat budou, mnohými důvody toho dokazoval, a jim k potěšení proti té smrti čtyři věci předložil:

1. Řízení Boží, které se neděje podle vůle naší, ale podle vůle Boží; vůle jejich že byla pravdu Boží a svobodu mečem obhajovat. Ale vůle Boží tak že ty věci řídila, že oni toho obhajování pravdy evangelické a stálosti, vylitím krve své od meče na sobě dokázali, a proto když se to nepovedlo podle vůle jejich, aby se vůli Boží trpělivě poddali.

2. Příklady svatých proroků, apoštolů, vyznavačů a mučedníků, poněvadž je následovali ve vyznání a obhajování pravdy, aby je následovali i v trpělivosti, chtějí-li je následovati i v slávě skrze Krista Ježíše.

3. Uložením Božím, že jako jim, tak i jiným všem lidem uloženo je jednou umřít, a potom bude soud.

4. Odplatou hojnou života nebeského.

Ty pak věci kněz Jan důvody písem svátých i historiemi zákonnými a církevními tak obšírně (a zvláště mezi pány z rytířstva) vysvětloval, že odtud znamenitého potěšení nabyli, a tím trpělivěji k té smrti se měli. Mezi tím pak co je který tak obzvláštního propověděl, tuto se položí.

Předně o panu hraběti Šlikovi: Když kněz Jan Rozacius zase od pánů z rytířstva a od měšťanů se navrátil, a přišel, kde páni byli, šel k panu hraběti Šlikovi a řekl mu: „Pán Bůh rač Vaši Milost těšit svým svatým Duchem a posilnit, abyste tu smrt mile podstoupil, a duši V. M. k sobě ráčil přijmout.“ Na to pan hrabě odpověděl: „Děkuji Vám, můj milý pane otče, za tak zbožné a svaté přání. Dal mi to Pán Bůh, že se nic té smrti nebojím; neboť když jsem se směl vzepřít jednou antikristu, a slávy Boží a čistého náboženství zastávat, smím také svou smrtí té stálosti při pravdě Boží dokázat. Já nyní jsem na soudu světa, čekaje smrti časné, ale ti kteří nás soudili, musejí stát na hroznějším soudu, toho, kterýž bude spravedlivěji soudit.“ Více kněz Jan nemluvil s panem hrabětem, neboť byli u něho němečtí kněží, kteří nepochybně o jeho i jiných stálosti oznámit nepominou.

Nicméně proti utrhačům lživým a pravdě Boží odporným, toho doložit musím:

Po smrti těch poctivých lidí, pošlo lživé utrhání, jakoby pan hrabě opilý být měl, i někteří jiní; a to ovšem odtud pošlo, že tak zmužile a bez strachu umírali, a tak ochotně se svláčeli, jakoby na nejpěknější lože k odpočinutí se oddat měli. Ale křivda před živým Pánem Bohem všem se dála, a toho je důvod tento: Bylo posláno pro půl žejdlíku španělského vína přede dnem, proto, že pan hrabě teprve přede dnem v pondělí svátosti velebné přijímal. A když bylo po posluhování asi po hodině, již mezi čtvrtou a pátou hodinou, řekl pan hrabě Šlik: „Myslím prý na to, že se tak s námi dají katovat, kéž mi ale ty ruce při těle nechají.“ Na to odpověděl pán z Bílé: „I pane hrabě, co to chcete? Ty nejzmužilejší si se zdál být, i dokaž té zmužilosti nyní, nebo byť nás, když budeme bez duše, na kusy rozsekat dali, již nic chtít nebudeme. A byť těla naše po kusu rozházeli nebo rozvěšeli, všecko to náš milý Spasitel v den soudný shledá a s duší spojí, a dá nám tělo zase oslavené.“ Opět po chvíli řekl pan hrabě: „Co prý velmi žízním.“ Řekl mu zase pán z Bílé: „I však zůstala po posluhování částka vína, napij se.“ Odpověděl: „Již nebudu pít ani jíst; v tom pokrmu, kterého jsem nyní požíval, půjdu na svatbu toho Beránka Božího Krista Ježíše, neboť jsem tím jist, že nám v nebi strojí kalich věčného potěšení.“

A tak pekelná křivda činí se těm lidem poctivým, jakoby opilí byli; Pán Bůh ví, že žádný žádného nápoje, krom požívání velebné svátosti neudělal. A v tu chvíli pověděno nám, že se pěkná duha na obloze nebeské ukázala, i šli jsme ven, a viděli jsme tu duhu velmi pěknou a světlou, což s podivením bylo, nebo před tím dnem, ani tehdáž, ani potom na druhý den nepršelo; a tak jsme soudili, že pán Bůh znamení milosti své ukázal těm poctivým pánům, o čemž, když jim oznámeno bylo, všichni nemálo se potěšili.

Mezi tím dva jezuiti (kteří tam po rathause celou noc semotam od jedněch k druhým chodili, avšak žádného neodvedli od Krista) přistoupili k panu z Budova a mluvili s ním latinsky, a vydělali opět jako ti Kapucíni. I pravili: „My vidíme, že pán dobře se učil a prospěl v umění, my bychom rádi jeho duši vyzískali k spasení a tudy skutek milosrdný jemu prokázali.“ Jimž odpověděl: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení, anobrž raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tak mnoho věděli, a jím jisti byli, jako já, chvála milému Pánu Bohu, jím pro mého milého Spasitele Krista Ježíše ujištěn byl.“ I odpověděli na to jezuité: „Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí, a sám sebe marným domněním ať nesvozuje, nebo praví písmo: ‚Že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží, či v hněvu zůstává.‘

Odpověděl pan Budovec: „Tak toto je ten milosrdný skutek, a takto duši mou chcete získat ke spasení; vždyť vy byste mne spíše přivedli k zoufalství, kdybych já z milosti Boží nebyl ve víře spasitelné v Krista Ježíše tak silně a dobře utvrzen. I však to Písmo samo v sobě se vysvětluje, co se tím míní: totiž, že neví člověk, kdy zde v tomto světě Pán Bůh jeho milostiv je, totiž kdy jej milostí a jakou, slávou nebo bohatstvím obdaří; a zase když svým hněvem a pomstami časnými pro hříchy jej navštíví, ale nerozumí se tím Písmem, abychom jsa zde na světě živi, neměli vědět a ujištěni být o svém spasení. Neboť kdybychom nebyli jisti spasením a odplatou života věčného, čím bychom se zde v zármutcích těšili? Proč bychom pro slávu Boží a pravdu jeho protivenství a soužení a i tu smrt postupovali? Syn Boží praví[1]: „Kdo věří ve mne, nebude odsouzen.“ I co jiného je věřit, než být ujištěn o svém spasení kvůli Kristu a jeho zásluhám. A zase co je jiného pochybovat o spasení, než nevěřit a k odsouzení jít. Jinak sv. Pavel smýšlel a učil, nežli ti jezuité. On napsal 2. Tim. 1.: „Vím, komu jsem uvěřil, a jist jsem tím, že mocen je toho, což jsem v něho složil, ostříhat až do onoho dne.“ A opět: „Vím, že je mně připravena koruna spravedlnosti.“ Tu ten černý jezuita skočil do řeči a řekl: „I to (prý) svatý Pavel o sobě pravil a ne o jiných.“ Ale pán z Budova zase s hněvem řekl: „Není pravda, neboť hned za tím dokládá: ‚A netoliko mě, ale i všem, kteří očekávají příští jeho.‘ Ale poněvadž tím Písmem chce říci, že neví člověk v tomto životě, v milosti Boží, či v hněvu zůstává. Povězte mně, kde to psáno stojí.“ I odpověděl jezuita: „I píše to prý sv. Pavel“, a tu opět selhal. A pán řekl: „Medle, prý kde to píše?“ Odpověděl jezuita: „Nifalor, jestli se prý nemýlím, k Timoteovi nebo Titovi.“ I tu pán z Budova jej ulál a řekl: „Osle, chceš mě učit cestě k spasení, a nevíš, kde v zákoně to špatné slovíčko položeno je, proto jdi ode mne satane a nepokoušej mne více.“ I šli od něho.

Po těch řečech šli jsme zase mezi pány z rytířstva, a málo tam pobyvše, udeřilo pět hodin na půl orloje, a v tom na hradě Pražském z kusu bylo udeřeno. I pravili nám potom pan Harant a pan Konecchlumský: „Když pan hrabě Šlik uslyšel to vysvětlení, že řekl: ‚To je heslo a na mně pořádek, et tu Domine noster Jezu Christe miserere nostri. A ty náš Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi.‘“ A v tu chvíli císařští rychtářové přišli mezi pány, a oznamovali, že je hodina exekuce, aby hotovi byli a na koho voláno bude, ten aby šel. Jakož pak hned za nimi přišli městští rychtářové a volali.