Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit. Apoštol Pavel napsal Timoteovi:

• Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1Tm 3,15)

Bůh nechtěl nechat své milované, svou církev bez pomoci, ale skrze Pavla napsal, že chce, aby služebníci věděli, jak je třeba si počínat v domě Božím, jímž je církev. Jaká je tedy církev, která buduje věřící a pomáhá jim naplňovat jejich poslání?

Pokračujeme v našem výkladu Skutků 2 a jsme u dalšího verše:

• Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. (Sk 2,43)

Cokoliv zde čteme o Boží moci a slávě to všechno vyplývalo ze základů, které byly ve Slově Božím, společenství, připomínání si Ježíšova díla na kříži a modlitby.

Byla zde zjevná Boží moc, protože každou duši zachvátila bázeň. Byla zde zjevná Boží moc, protože skrze apoštoly se dělo mnoho zázraků. Tak to mnohem později dosvědčoval autor listu Židům:

• Jestliže už slovo, které zvěstovali andělé, bylo závazné, takže každý přestupek a každou neposlušnost stihl spravedlivý trest, jak bychom tedy unikli my, kdybychom opomíjeli takovéto spasení? Na počátku je zvěstoval sám Pán a nám je potvrdili ti, kteří jej slýchali, což Bůh podle své vůle zároveň dosvědčoval znameními a divy, různými zázraky a udílením Ducha Svatého. (Žd 2,2-4)

Vidíme tady, jak Bůh dosvědčuje své slovo svou mocí. A to je největší věc v Božím jednání, když lidé jsou ohromeni velikostí Boží. Zdá se, že tato bázeň se netýká jen věřících, ale všech lidí v Jeruzalémě. Podobné Boží jednání vidíme o několik desítek let později v Efezu.

• To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě. (Sk 19,17)

Bylo to něco velikého, co Bůh dává ze své milosti. Není to něco, co bychom mohli nějak vyžadovat, není to ani nic, co bychom nutně měli od Pána očekávat. Je to dar Jeho svrchované milosti, který udílí, kdy chce a jak chce.

O několik let později byla situace v Jeruzalémě taková, že v Jeruzalémě kvůli ohromnému pronásledování, nezůstali skoro žádní křesťané.

• Saul schvaloval, že Štěpána zabili. Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. (Sk 8,1)

Podobná situace se opakovala v Efezu:

• Když však poznali, že je to Žid, všichni jedním hlasem křičeli asi dvě hodiny: „Veliká je efezská Artemis!“ (Sk 19,34)

Vedlo to k tomu, že Pavel skoro po třech letech opustil Efez a vydal se do Makedonie (Sk 20,1).  Pojďme se ale vrátit zpátky do druhé kapitoly Skutků a podívejme se ještě na to, jak je popsána tato první církev.

Byla to církev, která měla otevřené srdce, srdce proměněné Boží milostí.

• Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. (Sk 2,44-45)

Vypadá to, že tady byli první komunisté! Ne, musím vás zklamat, nebylo to tak. Tito lidé sice byli spolu a měli všechno společné, ale jejich jednání bylo dobrovolné, ochotné, radostné a hlavně - bylo vypůsobené Božím Duchem.

V průběhu dvou tisíc let křesťanství bylo mnoho lidí, kteří se odvolávali na tento text a volali po společném životě, po životě v křesťanské komunitě. Ale my musíme být velmi pečliví a dobře číst Boží Slovo. Když se podíváme do následujícího verše, uvidíme, že ne všichni prodali své domy, ale že se u některých lidí scházela církev. Vypadá to, že někteří lidé své domy měli. Podobně později, když v páté kapitole čteme o Ananiášovi a Safiře, tak vidíme, že Petr je nekárá kvůli tomu, že si něco z prodeje svého majetku nechali, ale proto, že podváděli a zatajili část svého zisku - chtěli se tak udělat lepšími v očích druhých a zároveň nechtěli nést celou váhu věci.

• Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4)

Bůh nám nezakazuje soukromé vlastnictví, ale učí nás být dobrými správci toho, co máme. V Božím lidu není místo pro sebestředný individualismus. A je tragédií dnešní církve, že tolik lidí chce na církvi jenom těžit.

V Africe se říká, že v současné době je nejrychlejším způsobem zbohatnutí založení vlastní církve. To je nesmírná tragédie. A je smutné, že i u nás často vidíme, že církvi jde více o majetek než o Boží moc, která by byla zjevná mezi lidmi. Zde byli křesťané, kteří toužili po Boží moci a byli jí natolik uchváceni, že jejich majetek se pro ně stal druhořadou věcí.

Ale my se z tohoto textu můžeme naučit ještě více o církvi. Vidíme tady církev, která se stará. Vidíme tu křesťany, kteří jsou ochotní hodně obětovat. Tak to připomíná apoštol Pavel církvím v Galácii:

• Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6,2-10)

A na jiném místě napomíná křesťany:

• Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. (Ef 4,28)

A tak vidíme řadu lidí, vůči kterým máme mít jako křesťané velmi otevřené srdce: na prvním místě je to naše vlastní rodina:

• Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. (1Tm 5,8)

Dále jsou to lidé potřební a nuzní a to hlavně v církvi, především se tu jedná o vdovy a sirotky. A pak by to měli být ti, kdo nás vedou a starají se o nás jako pastýři.

• Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. (1Te 5,12-13)

Prokazujte jim své uznání tím, že se o ně budete starat. Nenechte se okrást o tuto výsadu třeba tím, že ji přenecháte bezbožnému státu nebo neosobním strukturám své denominace. Toto je výsada všech znovuzrozených křesťanů a každý by jí měl využívat naplno.

A konečně mějte otevřené srdce tam, kde vidíte potřebu. Ale dělejte to s moudrostí, aby vás Bůh nazval dobrými správci toho, co vám svěřil. A mějte na paměti, že když budete jednat s otevřeným srdcem a štědrou rukou, Bůh se oslaví.

• Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,47-48)

Je tady pevné společenství věřících, které veřejně i doma v soukromí uctívá Pána. Jsou tady lidé, kteří jsou naplněni radostí z Pána. A konečně jsou tu lidé, kteří jsou milí všemu lidu. To je veliké svědectví pro lidi kolem. Jsou tady lidé, kteří vydávají svědectví o Kristu, kteří zvěstují veliké věci, který nás povolal za tmy do svého podivuhodného světla.

Výsledek na sebe nenechá čekat – Pán přidává k církvi – DENNĚ!

Na začátku jsem ukazoval tři důvody, proč lidé nemohou žít takovým životem, který jako křesťanský život popisuje Boží Slovo - protože nejsou skutečně znovuzrozeni, protože nevědí, jak mají žít a protože jsou ve společenství, které dusí tento život. Na závěr chci přidat ještě jeden důvod - jsou lidé, kteří jsou líní a lhostejní. Je jim jedno, co říká Boží Slovo. Oni říkají, já na to nemám sílu, já nemohu, je tolik důvodů, které mi brání …. A tak se ničím neliší od těch, kteří nejsou znovuzrozeni a nemohou žít v plnosti svůj křesťanský život.

Pojďme se nyní modlit a můžeme reagovat na to, co jsme slyšeli z Božího Slova. Chceme být církví a křesťany, kteří zůstávají v učení Božího Slova, kteří žijí v úzkých vztazích s druhými, chceme se v našich životech soustředit na dokonané dílo Ježíše na kříži a chceme se modlit. Tak to pojďme nyní udělat.