Velký bůh zábavy je mnohými horlivě uctíván. Miliony lidí nemohou žít bez zábavy – život bez nějaké formy zábavy je pro ně prostě nepřijatelný. Těší se na požehnanou úlevu, kterou jim poskytují profesionální baviči a různá další psychologická narkotika – jako feťák každý den touží po své dávce heroinu. Bez nich by neměli odvahu čelit životu.

Nikdo se zdravým lidským citem nebude nic namítat proti prosté radosti ze života, ani proti neškodným druhům zábavy, které mohou pomoci uvolnit nervy a osvěžit těžce unavenou mysl. Takové věci, pokud se používají s rozvahou, mohou být na cestě životem požehnáním. To je jedna věc. Pokud ale člověk žije jenom pro zábavu, je to něco zcela jiného. Zneužívání neškodné věci je hřích.

Nárůst podílu zábavy v lidském životě do tak obludných rozměrů je předzvěstí, která je hrozbou pro duši moderního člověka. Zábava je jako raketa za mnoho milionů dolarů, která ovládá lidskou mysl i charakter člověka a má větší moc, než jakýkoliv druh vzdělání. Nicméně je zlověstné, že síla této rakety je takřka výhradně zlá, je naprosto ničivá pro vnitřní život člověka a vytěsňuje každou myšlenku na věčnost, která by měla naplňovat duši. To vše nyní přerostlo do skutečného náboženství, které udržuje své ctitele ve zvláštním zaujetí. A je stále více nebezpečnější proti tomuto náboženství cokoliv říci.

Po celá staletí se církev otevřeně stavěla proti každé formě světské zábavy. Jasně rozpoznávala, že se nejedná o nic jiného než o marnění času, únik od znepokojujícího hlasu svědomí, způsob odvracení se od zodpovědnosti vůči Bohu. Kvůli tomuto postoji byla církev hrubě zneužívána syny tohoto světa. Ale v poslední době církev toto zneužívání unavilo a přestala bojovat. Vypadá to, že dospěla k závěru, že když nemůže přemoci velkého boha zábavy, může s ním spojit své síly a udělat všechno pro to, aby využila jeho moci.

Takže dnes jsme svědky neuvěřitelné podívané na miliony dolarů, které se nalévají do nesvatého díla světské zábavy určené tzv. křesťanům. Závažné Boží věci jsou na mnoha místech překotně nahrazovány náboženskou zábavou. Mnohé církve nejsou v těchto dnech ničím více než ubohým divadlem, kde pouťoví „producenti“ prodávají své špinavé zboží za nadšeného potlesku evangelikálních vedoucích, kteří na obranu jejich špatností dokonce citují svaté texty. A běda když se někdo odváží pozvednout svůj hlas proti nim!

Velký bůh zábavy baví své ctitele především vyprávěním příběhů. Láska k příběhům tak charakteristická pro dětská léta se pevně uchytila v myslích retardovaných svatých našich dnů. Uchytila se tak pevně, že si z ní mnozí udělali pohodlnou živnost, splétají její přízi a v nejrůznějších podobách ji předkládají lidem v církvi. Co je přirozené a krásné u dítěte, může být šokující, když přetrvává až do dospělosti. A je to šokující o to více, když se to objeví ve svatyni a snaží se to vydávat za pravé náboženství!

Není to překvapující, že by se ve stínu atomové hrozby visící nad světem a s blížícím se příchodem Krista měli vyznávající následovníci Pána oddávat zábavě? Že by se v hodině, kdy je tolik potřeba vyzrálých svatých, mělo obrovské množství věřících vracet zpátky do duchovního dětství a s křikem se dožadovat náboženských hraček?