I dnes máme tu milost společně otevřít Boží slovo a přijmout z něj hojný užitek a plnost Božího požehnání. Budeme pokračovat ve výkladu knihy Genesis a přečteme teď celou 23. kapitolu.

Kdybych si jako kazatel mohl vybírat text, z něhož budu kázat, tak bych si pravděpodobně nikdy nevybral tuto kapitolu. Když jsem o tom textu začal přemýšlet, tak jsem trnul hrůzou a říkal jsem si, co mám z takového textu kázat. Pán Bůh nás vede v našem sboru, abychom postupně studovali celé knihy v Božím slově, jsme přesvědčení o tom, že to je ten nejlepší způsob, jak můžeme poznat Boží vůli v její plnosti a chceme slyšet o tom, co říká text Božího slova – co sám Bůh říká ve svém slově. Někdy jsou to slova jasná a jednoduchá, jindy tomu tak není:

• Některá místa jsou v [Písmu] nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2Pt 3,16)

Dnes před námi není nějaké složité místo Božího slova, jemuž bychom nerozuměli – je to skoro naopak. Je to místo velmi prosté a jasné. Mnohem těžší ale je porozumět tomu, proč toto místo v Písmu máme, co nám Pán skrze to chce říct, jak to promlouvá právě do mého vlastního života. A právě to jsou věci, na které se dnes podíváme. 

Kontext

Připomeňme si nejprve, kde se nacházíme v knize Genesis. Abrahamovi bylo 75 let, když ho Bůh povolal k tomu, aby se vydal do země, kterou mu ukáže. A Abraham opustil všechno, co měl, opustil svou rodinu, své město, svou zemi a šel. Bůh mu slíbil zemi, slíbil mu ohromné požehnání, slíbil mu nespočetné potomstvo. Potom ho Bůh dlouhá léta vychovával ve víře.

Viděli jsme, že Abraham někdy obstál a někdy ne, ale vždy se znovu a znovu spoléhal na Boží slovo a vždy ho ochotně poslouchal. Po pětadvaceti letech chození s Bohem Bůh naplnil své slovo a dal Abrahamovi a jeho ženě Sáře zaslíbeného potomka, syna Izáka. Abraham si zamiloval Izáka a Bůh pro Abrahama připravil další zkoušku. Řekl Abrahamovi, aby mu dal svého jediného syna. A Abraham poslechl. Sám Bůh zadržel Abrahamovu ruku:

• Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna. (Gn 22,12)

Bůh Abrahamovi velmi požehnal, a potvrdil mu všechna svá zaslíbení.

V závěru dvacáté druhé kapitoly jsme pak viděli Abrahamovu rodinu v širší perspektivě. Viděli jsme syny jeho bratra Náchora. A mezi jmény Náchorových potomků jsme zahlédli také jeho vnučku, dceru Betúela a pozdější ženu Izáka, Rebeku. Abraham hleděl vpřed.

• upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Žd 11,10)

Abraham byl muž víry, a proto obstál ve zkouškách, které mu Bůh připravil, a jeho víra stále rostla a posilovala se. Zkouška, kterou musel projít se svým synem Izákem, ho kromě jiného také připravovala na další zkoušku, která ho čekala, na zkoušku, která se nevyhne žádnému člověku – a to je zkouška smrti. Izák měl zemřít, ačkoliv Abraham:

• Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení. (Žd 11,19)

To byla první velká a závažná konfrontace Abrahama se smrtí. Hned dvacátá třetí kapitola Genesis přináší další konfrontaci. Tentokrát se jedná o další velmi blízkou osobu – jde o jeho ženu Sáru.

Zbožný zármutek (v. 1-2)

Sára je jediná žena v Písmu, u níž je zaznamenán její věk – zemřela ve věku 127 let, tedy 37 let po narození Izáka.

• Sára byla živa sto dvacet sedm let; to jsou léta Sářina života. Zemřela v Kirjat-arbě, což je Chebrón v kenaanské zemi. Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji. (Gn 23,1-2)

Sára zemřela sice mezi pohany v Chebrónu, v Kirjat-arbě, což je město, odkud pocházeli Anákovci, obři, s nimiž bojovali Izraelci o půl tisíciletí později, ale verš 19 nám pak ukazuje, že Chebrón (Hebron) je Mamre, tedy místo, kde Abraham žil po dlouhá léta a kam se opět po letech vrátil z Beer-šeby. To bylo místo, kde Abraham uctíval Boha, kde ho Bůh navštívil a mluvil s ním i se Sárou.

Jak to vypadá z našeho textu, tak Abraham se Sárou nebyl ve chvíli, kdy umírala. Čteme o tom, že přišel a oplakával ji. Jeden ze starých komentátorů k tomu říká, že bychom tomu měli rozumět tak, že přišel do jejího stanu ze svého a truchlil nad jejím tělem. Je možné, že tiše zemřela ve svém stanu – prostě se ráno neprobudila na tomto světě, ale u Pána. Jiné vysvětlení může být, že Abraham byl někde se svými stády. Jakmile se dozvěděl o smrti Sáry, tak spěchal zpět, naříkal a oplakával ji.

Ať to bylo jakkoliv, tak zde vidíme zármutek hluboce věřícího Abrahama. Zármutek, který se projevoval pláčem a nářkem (K – kvílil nad Sárou). Někdy máme pocit, že křesťanská víra je něco stoického, čeho se nedotkne žádná pozemská věc, žádná emoce, ale Boží slovo před námi neskrývá lidské emoce. Lidé se radují i pláčou. Prožívají radostné chvíle i chvíle bolesti, zármutku, ztráty. Moudrý kazatel, král Šalamoun, napsal:

• Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat. (Kaz 3,1-5)

Každá věc pod nebem má své místo – a to včetně našich emocí. Když přijde taková ztráta, jako v případě Abrahama, tak je čas plakat – a to i přes to, že víme, že ten druhý člověk je s Pánem.

Někdy můžete slyšet od věřících lidí, že chtějí mít veselý pohřeb, ale často je to hloupé, sobecké a skutečně neohleduplné přání, protože zde zanechávají živé, kteří je milovali, a kteří nyní cítí velkou bolest a zármutek. Abraham prožívá tuto bolest a naříká nad svou milovanou manželkou i sestrou. Je to velmi starý muž, který se nijak nestydí za své slzy a neskrývá svůj zármutek.

Podobné scény nalezneme na dalších místech Písma – když zemřel Abrahamův vnuk a jeho potomci udělali pohřeb, tak čteme:

• Když přišli do Goren-atádu, který je u Jordánu, dali se do velikého a velmi ponurého nářku. Josef tu uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost. (Gn 50,10)

Ani Pán Ježíš Kristus, který je dokonalým člověkem a představuje pro nás vzor dokonalého lidství, nezadržoval své emoce u hrobu Lazara:

• Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ (J 11,35)

City patří k člověku a v určité míře je správné a potřebné své city druhým lidem projevovat. Ale na druhé straně nesmíme nikdy zapomínat, že to nemají být city, co bude určovat naše jednání, ale rozumná víra založená na pravdě Božího slova. Taková víra bude obvykle doprovázena také zbožnými city, ale tato víra nebude těmito city určována.

Sára byla Abrahamovou ženou více než šedesát let. Nevíme přesně kolik, ale víme, že když bylo Sáře 65, tak přišla s Abrahamem do Kenaánu. V té době se o ní už vědělo, že je neplodná, takže to ukazuje na to, že už nějaký čas s Abrahamem žila. Rozhodně více než rok nebo dva. Sára byla Abrahamovi dobrou ženou. Viděli jsme, že měla své chyby, ale Boží slovo také vyzdvihuje její přednosti. Apoštol Petr ji dává za vzor křesťanským manželkám a apoštol Pavel ji v listu Galatským uvádí jako ilustraci Boží milosti pro věřící. V listu Židům najdeme Sáru mezi hrdiny víry:

• Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Nelze se tedy divit, že Abraham plakal u zemřelé Sáry. Bůh nám dal pláč, slzy i zármutek, ale ve svém slově nám připomíná, že zármutek křesťanů má být jiný:

• … abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. (1Te 4,13)

Sára zemřela ve víře a Abraham byl smutný. Jeho pláč ukazoval na to, že Sáru skutečně miloval. Přesto však plakal jako ten, kdo má naději. Plakal ve víře, že se se svou milovanou ženou jednoho dne znovu shledá. V minulé kapitole jsme se poprvé v Bibli setkali slovem láska. Láska nikdy nepomine (1 K 13,8). V této kapitole jsou poprvé v Bibli zmiňovány slzy. Ale na rozdíl od lásky slzy jednoho dne pominou.

• … a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,4)

Jednoho dne slzy skončí definitivně, ale ani na tomto světě netrvá zármutek věčně. Nemůžeme své mrtvé oplakávat neustále. Přichází chvíle, kdy je třeba vydat svědectví o naší víře.

Zbožné svědectví (v. 3-6)

Přijde doba, kdy se s tím musíme vyrovnat a přijmout, co se stalo, musíme žít a nevyhýbat se odpovědnosti a úkolům. Zbožný zármutek může být dobrým svědectvím pro naše okolí. Podobně naše následující reakce bude vždycky svědectvím o naší víře.

• Pak od zemřelé vstal a promluvil k Chetejcům: „Jsem tu u vás host a přistěhovalec. Dejte mi u vás do vlastnictví hrob, kam bych zemřelou pohřbil.“ Chetejci Abrahamovi odpověděli: „Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží; pochovej svou zemřelou v nejlepším z našich hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít.“ (Gn 23,3-6)

Bůh zaslíbil Abrahamovi celou zemi. Celá země mu patřila – ale její obyvatelé s tím ještě nebyli plně srozuměni. Abraham musel pohřbít svou zemřelou manželku. Uvědomoval si, že je zde jen hostem – a to i přes to, že mu Bůh celou zemi zaslíbil.

• Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Žd 11,9-10)

Nyní jde za svými sousedy, za obyvateli té země a pokorně žádá o kus půdy, kde by mohl pohřbít Sáru. Chtěl bych, abychom si všimli dvou věcí:

1. Chetejci nazývají Abrahama knížetem Božím. Abraham nebyl obyčejný soused. Byl to významný soused. Nejenom jeho zármutek, ale celý jeho život svědčil o Boží slávě, Boží přítomnosti a Božím požehnání. Vzpomínáte si na svědectví abímeleka?

• Bůh je s tebou ve všem, co činíš. (Gn 21,22)

Abrahamův život hlasitě mluvil o jeho víře. Boží přítomnost byla skutečně vidět. Nebylo to jenom něco, o čem Abraham mluvil, ale co bylo skrz naskrz prosáklé jeho životem. Celý jeho život byl obětí pro Hospodina, byl prosycen vůní Boží milosti:

• Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. (2K 2,14-16)

I když tento svět není naším domovem, tak bychom měli mít dobrou pověst u těch, mezi nimiž žijeme. Je to skutečně smutné, když slyšíme, že někteří křesťané jsou pohoršením pro lidi kolem nic. Je to o to smutnější, když doopravdy dělají věci, které se neslučují s Božím slovem a nedělí čest našemu Spasiteli a Pánu. Ještě smutnější je současný trend mezi církvemi, které se snaží podbízivě lákat svět do církve a říkají – my jsme stejní jako vy. Jak by mohli lidé potom říci: kníže Boží?

2. Abrahamův život i zármutek byly svědectvím a toto jeho svědectví vedlo Chetejce k tomu, že mu nabídli svůj nejlepší hrob. Říkají Abrahamovi, aby si vybral – nikdo z nás ti neodepře to nejlepší.

Abraham nijak nezneužívá jejich nabídku, ale jedná dál věrně a zbožně. Jeho život je i v okamžiku velkého zármutku a bolesti odrazem Boží slávy. Boží dítě tak může i uprostřed zármutku vydávat svědectví o Bohu.

Zbožný obchod (v. 7-16)

• Abraham se nato Chetejcům, lidu té země, uklonil a promluvil k nim dále: „Souhlasíte-li, abych zde svou zemřelou pohřbil, slyšte vy mne: Přimluvte se za mne u Efróna, syna Sócharova, ať mi přenechá svou makpelskou jeskyni, která je na konci jeho pole; ať mi ji před vámi přenechá za plnou cenu stříbra, abych měl vlastní hrob.“ (Gn 23,7-9)

Abraham jedná velmi uctivě s Chetejci. Oni vyjádřili svou úctu jemu a nyní jedná uctivě on s nimi. Znovu tady můžeme vidět jednání Božího muže. Abraham vydává dobré svědectví před lidmi. Je tady obchodní záležitost a Abraham v ní jedná jako muž víry, jedná čestně, pokorně a hlavním cílem, který sleduje, je především Boží sláva. Vidí, že Chetejci souhlasí a proto je žádá dále – nechce žádný z jejich hrobů, ale chce koupit jeskyni Efróna, aby měl vlastní hrob.

• Efrón zasedal uprostřed Chetejců. Efrón chetejský tedy Abrahamovi v přítomnosti Chetejců odpověděl přede všemi, kteří měli přístup do rady v bráně toho města: „Nikoli, pane; slyš ty mne. To pole je tvé, i ta jeskyně na něm je tvá; dávám ti ji před očima synů svého lidu. Tam pochovej svou zemřelou.“ I uklonil se Abraham před lidem té země a v přítomnosti lidu té země pravil Efrónovi: „Raději slyš ty mne. Dám za to pole stříbro. Vezmi je ode mne a já tam svou zemřelou pochovám.“ Efrón Abrahamovi odpověděl: „Pane, slyš ty mne. Pozemek má cenu čtyř set šekelů stříbra. Co to pro nás znamená? Jen pochovej svou zemřelou.“ Abraham souhlasil a odvážil Efrónovi stříbro, jak on sám v přítomnosti Chetejců navrhl, čtyři sta šekelů stříbra, běžných mezi obchodníky. (Gn 23,20-16)

Všimněte si, že Abraham souhlasil s navrhovanou koupí – i když Efrón přidal k jeskyni ještě pole – ještě dříve než byla stanovena cena. Znovu tady vidíme Abrahamovu víru – nehodlal smlouvat o ceně za místo, kde by pochoval Sáru. Zaplatil, co si Efrón řekl. Na tomto místě vidíme, že mu šlo o Boží slávu, šlo mu o to, aby byl i nadále dobrým svědectvím.

Na to bychom měli pamatovat také my, když jednáme s lidmi kolem nás. Je důležitější vydat dobré svědectví o Boží milosti, a to někdy i za cenu ztráty. Nechci tím říci, že křesťan musí vždy ustoupit – to rozhodně ne. Někdy je naopak svědectvím zůstat pevně stát a nepohnout se ani o píď.

Jak v tom můžeme najít moudrost? Jenom tak, když v tom budeme hledat Boží vůli a Boží království na prvním místě, jenom tehdy, když v celém našem životě půjde především o oslavu Boha – potom budeme umět rozlišit okamžiky, kdy smlouvat a kdy nesmlouvat. Jenom v těsném a každodenním vztahu s Bohem můžeme najít moudrost a porozumění.

Zbožných hrob (v. 17-20)

Abraham koupil hrob, který byl dalším svědectvím o jeho víře. Sedmkrát se v této kapitole mluví o Sáře jako o zemřelé. Abraham i po její smrti zachovával úctu k její tělesné schránce a chtěl jí vystrojit patřičný pohřeb.

• Tak připadlo Efrónovo pole v Makpele naproti Mamre, pole i s jeskyní na něm a všechno stromoví na poli i na všem jeho pomezí kolem, do Abrahamova majetku před očima Chetejců, všech, kdo měli přístup do rady v bráně jeho města. Abraham potom svou ženu Sáru pohřbil v té jeskyni na poli v Makpele naproti Mamre, jež je u Chebrónu v kenaanské zemi. Tak připadlo pole Chetejců i s jeskyní na něm Abrahamovi, aby měl vlastní hrob. (Gn 23,17-20)

Když Abraham koupil makpelskou jeskyni jako hrob, vydal tím svému okolí svědectví o své víře. Nevezl Sáru zpátky do Uru, ale pohřbil ji v zemi, kterou mu dal Hospodin, jemu i jeho potomkům. Jediná nemovitost, která mu v té zemi patřila, byl jeho vlastní hrob.

• Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. (Jb 1,21)
• Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. (1Tm 6,7)

Hrob je svědectvím o lidské pomíjivosti. Jan Amos Komenský ve své knize Informatorium školy mateřské povzbuzuje rodiče, aby ukazovali dětem realitu smrti, aby s nimi chodili na pohřby, aby děti viděly pomíjivost lidského života. Když uvidíte mrtvou krávu u cesty, zastavte se s dětmi na okamžik a ukažte dětem, jak pomíjivý je lidský život.

Možná nám to v naší době připadá trochu morbidní, ale podívejte se na to, jak dnešní společnost přistupuje ke smrti. Většina lidí zná jenom tu násilnou smrt a to jenom z televize – to nám až tak morbidní nepřijde. Když v televizi umírají lidé a stříká tam krev, tak nám až tak moc nevadí – vždyť je to jenom televize. Odsouváme smrt z běžného, každodenního života. Lidé dnes již neumírají v kruhu svých blízkých. Smrt je vytěsněna z naší společnosti někam na okraj, ale spolu s ní také ti, kdo umírají. A tito lidé pak zůstávají zoufale sami. Ale smrti se nemůžeme zbavit.

Smrt je prokletím. Smrt je důsledkem hříchu. Smrt je tragickou připomínkou našeho oddělení od Boha. Ale v tom všem je smrt také připomínkou, která nás má připravit na setkání se svatým Bohem.

Nechceme si přiznat to, že náš život jednoho dne skončí. Nechceme vidět konečnou stanici, protože nás to staví před palčivou otázku, na kterou svět nemá a nemůže mít dobrou a uspokojující odpověď. Ta otázka zní: Co bude potom?

Lidé hledají odpověď na tuto otázku, chtěli by jí znát, ale nemají odpověď, která by je uspokojila. Proto raději dělají, že smrt není nebo je někde daleko. Ale Abraham znal odpověď na tuto otázku. Abraham žil ve světle věčnosti. Lidským pozůstatkům Sáry vzdal úctu a pohřbil je s vědomím budoucího vzkříšení. Boží spása se týká celé bytosti, nejen „duše". Tělo má svou budoucnost a pohřeb vydává svědectví o naší víře, že přijde Kristus a bude vzkříšení mrtvých.

Závěr

Dostali jsme se k samotnému závěru a musíme se ještě podívat na několik věcí, které souvisí s naším textem a vyplývají z něj.

1. Jak je to s věřícími po smrti?

Sára zemřela ve víře a Abraham věděl, že je u Pána. Starozákonní věřící neměli příliš mnoho informací o tom, jak to bude po smrti, přesto věděli, že Bůh je přijme:

• Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. (Ž 73,23-24)

Věděli, že budou přijati do slávy. Více světla nám do toho vnáší Pán Ježíš Kristus, když vypráví příběh o boháči a Lazarovi. Věřící Lazar skončil po smrti na místě blaženosti, které Pán nazývá lůnem Abrahamovým, zatímco bezbožný boháč skončil na místě věčného trápení. A Kristovou smrtí a Jeho následným vzkříšením se věci ještě zjednodušují, takže Pán může říci lotrovi po své pravici, který uvěřil těsně před svou smrtí:

• Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43)

Na kříži byla zlomena moc smrti, když Ježíš zaplatil za hřích. A potom, co Kristus vstal z mrtvých, tak byla smrt definitivně poražena – stále je to ještě nepřítel, ale nyní je to již poražený nepřítel. Nyní už není žádné čekání, už není žádné lůno Abrahamovo. Svatí, kteří zemřou před příchodem Pána Ježíše Krista, odcházejí okamžitě do jeho přítomnosti, kde budou čekat na své oslavení, na okamžik, kdy dostanou nová těla.

• Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (Fp 1,21-24)

Boží slovo nás povzbuzuje v tom, že smrt je pro věřícího zisk. Nemusíme se bát.

• I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. (Ž 23,4)

Je to známý žalm, který bývá často citován na pohřbech, ale který je mnohem více napsán pro nás, pro živé, abychom se cele spolehli na Pána a Jeho milost. Je-li On s námi, kdo proti nám! Věřící člověk neodchází někam na neznámé místo, do tmy nebo hrůzy, ale jde domů. Jde k Otci, jde do Synovy přítomnosti, připojuje se k vykoupeným zástupům svatých, kteří se těší na to, až se zjeví sláva Božího Syna a nastane den svatby Beránkovy. Ten den bude dnem vzkříšení!

2. Nová těla.

Abraham se představil Chetejcům jako poutník, cizinec. I my jsme cizinci na této zemi. Také my spolu s Abrahamem vyhlížíme k městu s pevnými základy.

• My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. (Fp 3,20-21)

Boží slovo mluví o tom, že přijde den, kdy Pán sestoupí z nebe, zavolá k sobě živé i mrtvé – nikdo se neskryje před Jeho hlasem.

• Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!‘ (1K 15,51-54)

Bůh nebude rekonstruovat naše stará těla, nepozvedne je znovu z prachu země, aby je obnovil, ale dá nám těla úplně nová. I ti, kdo budou v onu chvíli naživu, tak budou naráz proměněni a oblečou si nepomíjitelné tělo. Tělo, které bude dokonalé, protože jeho vzorem je Pán Ježíš Kristus. Bude to tělo, které nebude podléhat hříchu, zkáze, smrti. Bude to nové tělo, které bude mít duchovní podstatu. To neznamená, že by bylo duchovní v tom smyslu, jak si to představujeme – něco jako takový obláček nebo tak něco. To rozhodně ne. Bude duchovní ve stejném smyslu, jako je Bůh duch, jako je Kristovo proměněné tělo cele duchovním tělem. Bylo to tělo, na které učedníci sahali, tělo, které jedlo a pilo.

• Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1J 3,2)

Proto se radujeme a proto se můžeme těšit na to, co přijde po smrti. Ale se svévolníky je tomu jinak:

3. Strašlivá smrt bezbožných.

Myslím, že není třeba nijak komentovat následující text:

• Avšak světlo svévolníka zhasne, plamen jeho ohně nezazáří, světlo v jeho stanu ztemní, zhasne nad ním jeho kahan. … Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách. Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád! Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy. Vytržen z bezpečí svého stanu musí kráčet v náruč Krále hrůzy. V jeho stanu se zabydlí, co mu nepatřilo, po jeho příbytku bude roztroušena síra. Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve. Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno. Vyženou ho ze světla do temnot, zapudí ho pryč ze světa. Nezůstane mu nástupce a následník v jeho lidu, z místa, kde pobývá, nikdo nevyvázne. Nad jeho dnem strnou děsem na západě, na východě se jich zmocní hrůza. Tak to dopadne s příbytky bídáků, s místem, kde neznali Boha. (Jb 18,5-6.10-21)

Smrt bezbožných je skutečně tragédií, na níž vidíme hloubku svého oddělení od Boha, hloubku svého hříchu. Je to neskutečně smutná, bezvýchodná a děsuplná událost. Není tu žádná naděje, žádné světlo, žádné povzbuzení, žádná milost.

To nás vede k poslední věci:

4. Prázdný hrob

Abraham koupil hrob pro sebe a pro svou ženu Sáru v Mamre. Kromě Sáry ale byli do tohoto hrobu pohřbeni další členové Abrahamovy rodiny: jednak sám Abraham, potom jeho syn Izák a jeho žena Rebeka, Jákob tam pochoval svou ženu Leu a jeho přáním bylo, aby tam byl pohřben také. Toto přání mu jeho synové splnili. A tak na konci Genesis nacházíme opravdu plný hrob, který koupil Abraham v Mamre od Chetejce Efróna.

To nám připomíná jiný hrob – hrob jiného bohatého muže, jeskyni vytesanou ve skále blízko Golgoty. Hrob, který zůstal prázdný a to i přes to, že mrtvé tělo položili dovnitř, zabalili do pláten a ke vchodu přivalili veliký kámen. Dali hrob hlídat stráží, ale hrob byl nalezen prázdný.

• Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. (Sk 2,24)

Náš Pán vstal slavně z mrtvých a dal nám záruku, že také my vstaneme. A potom se setkáme se vzkříšeným Pánem. O tom, jak se s Ním setkáme, se rozhoduje nyní. Musíme se připravit včas – protože buď budeme v Jeho náruči, nebo budeme stát před Jeho strašlivým soudem.

Kniha Genesis končí zaplněným hrobem, ale všechna čtyři evangelia končí prázdným hrobem. Pokud jste svou důvěru vložili do rukou Pána Ježíše Krista, pak se díky Jeho vítězství nemusíte bát.

Jste připraveni setkat se se svým Pánem?

Budeme se modlit.