V našich předchozích dvou článcích o teologii Charlese G. Finneyho jsme mohli sledovat jeho názory v následujících oblastech:

• Boží morální zákon a vláda
• Povinnost člověka dokonale dodržovat Boží morální zákon pro své spasení
• Pokání jako obrat člověka od jeho sobectví k dokonalému dodržování Božího zákona
• Přirozená schopnost člověka dokonale dodržovat morální zákon
• Teorie morálního vlivu vykoupení, jíž je Finney zastáncem

Nyní přistoupíme k tomu, že se budeme zabývat několika dalšími oblastmi Finneyho teologie, a to oblastmi, které už i čtenář sám může snadno předvídat na základě toho, co jsme si doposud ukázali.

I. FINNEYHO POHLED NA LIDSKOU ZKAŽENOST

Finney nepoužívá termín morální zkaženost ve smyslu původní či vrozené zkaženosti, ale používá ho v tom smyslu, že člověk se stává zkaženým ve svých skutcích, a nikoli ve své přirozenosti. Adam má tím pádem vliv na lidské pokolení nikoliv tím, že by došlo ke změně v lidské přirozenosti, ale pouze tím, že jeho hřích ovlivňuje člověka, aby hřešil také. Finney tvrdí, že je naprostý nesmysl mluvit o nějaké hříšné povaze či hříšné přirozenosti a že takováto myšlenka dělá z hříchu jen jakýsi fyzický virus, spíše než že by šlo o dobrovolnou fyzickou volbu. Finneymu jde samozřejmě i to, že ti, kdo věří v tělesnou zkaženost člověka, budou popírat rovněž i to, že by člověk mohl být dokonale posvěcen už v tomto životě, což by samozřejmě opět nabourávalo jeho pohled na spasení - jímž je dokonalost skrze dodržování zákona.

Finney je také přesvědčen, že tento pohled na vrozenou zkaženost pak mění i celý systém praktické teologie. Samozřejmě to znamená, že naše kázání a evangelizace nejsou dílem Boží moci, neboť člověk je ve svém vlastním způsobu bytí schopen odpovědět na evangelium. Vše, co člověk potřebuje, je jen silné přesvědčování a naléhání ze strany kazatele, aby pak člověk udělal to, co vlastně ví, že by měl udělat, a čeho je schopen ze své síly - učinit rozhodnutí a oddat se dodržování Božího zákona. Vrozená zkaženost, která z člověka činí bytost naprosto bez jakékoli schopnosti či možnosti, aby sám sobě pomohl dodržovat zákon, by přímo podkopala v základech Finneyho pohled na spasení.

Finney tedy odmítá jakýkoli názor spojený s tím, že by tu byl prvotní hřích, který do lidského pokolení vstoupil skrze Adama, aby ho pak lidé přirozeně dědili z generace na generaci. Podle něj každý člověk padne svým vlastním způsobem a za svůj hřích nese osobní zodpovědnost. Finney je toho názoru, že myšlenka morální zkaženosti, která se do lidského pokolení dostane skrze hřích někoho jiného, je nejenom kamenem úrazu pro církev a pro tento svět, ale je dokonce něčím odporným i pro Boha samotného a odporuje i lidské inteligenci, pročež by tedy měla být vykázána ze všech kazatelen. Lidská zkaženost tkví pouze v tom, že jde o jeho vůli a jeho rozhodnutí raději hřešit než být poslušný Božímu zákonu, a člověk je přitom plně schopen si to svou vlastní mocí rozmyslet a změnit svůj život, aby už nežil hříšně, ale aby žil v poslušnosti Božímu zákonu.

II. FINNEYHO POHLED NA ZNOVUZROZENÍ

Pojmem znovuzrození Finney chápe skutečnost, že člověk má nové srdce. Je pravda, že hříšník musí mít nové srdce, ale od hříšníka samotného se podle Finneyho žádá, aby si toto nové srdce obstaral sám. Lidé jsou tedy v této změně aktivní, ale je třeba mít přitom na paměti, že zde nejde o změnu v přirozenosti, ale o změnu ve skutcích. Finney připouští, že Bůh lidi v tomto smyslu přitahuje k tomu, aby tuto změnu učinili, ale Bůh nikdy člověka nijak nepřemáhá a neznásilňuje, jelikož člověk tuto změnu musí podniknout dobrovolně a z vlastní vůle. Takže Bůh člověka přitahuje, ale člověk sám si může zvolit, zda přijme či odmítne Boží povolání, aby se znovuzrodil, tedy aby změnil své srdce.

Je to tedy znovuzrození, neboli lidské podrobení se Božímu zákonu, které člověka učiní svatým, a pokud se zároveň nepromění i charakter člověka, zůstává tento neznovuzrozeným – znamená to tedy, že se ve skutečnosti Božímu zákonu nepodrobil. Hříšník má tudíž všechny schopnosti a přirozené atributy nutné k tomu, aby byl dokonale poslušný Bohu a jeho zákonu, což je vlastně znovuzrození, které člověk potřebuje. Tato změna související se znovuzrozením, kterou si člověk navozuje sám, je změnou OD stavu naprosté zasvěcenosti sobě samému – vyhledávání vlastních zájmů, vyhovování svým žádostem a zaměřenosti na sebeuspokojení jakožto nejvyšší životní cíl. Je to změna přivádějící člověka DO stavu naprosté zasvěcenosti Bohu a zájmům jeho království jakožto  nejvyššímu a konečnému životnímu cíli. Duch svatý a Boží slovo a pravda a prozřetelnost na tom mají svou účast, ale podle Finneyho je primárním činitelem znovuzrození lidská síla. Ani Bůh ani žádná jiná bytost nemůže člověka znovuzrodit, pokud se on sám neobrátí k Bohu a k jeho zákonu, aby byl spasen! Znovuzrozený člověk by od momentu svého znovuzrození (tak, jak ho definuje Finney) měl už nadále žít život bez hříchu. Finney ještě navíc tvrdí, že snad není větší hereze  a nebezpečnějšího dogmatu než popření pravdy, že by křesťané měli a že skutečně mohou prožít většinu svých dnů ve stavu naprosté dokonalosti. Protipólem této doktríny, kterou Finney považuje za nebezpečnou, je podle něj fakt, že křesťané mohou prožít většinu svých dnů tak, že vůbec nehřeší.

III. FINNEYHO POHLED NA PŘIROZENÉ SCHOPNOSTI

Podle Finneyho názoru má každý člověk přirozenou schopnost poslouchat Boha a dodržovat jeho morální zákon. Ale člověk se také podle své vůle může rozhodnout se Božímu zákonu vzepřít. Kdokoli mluví o tom, že by člověk neměl mít přirozenou schopnost poslouchat Boha a jeho zákon, ale přitom by pak měl být volán k zodpovědnosti za dodržování Božího zákona, mluví naprosto zcestně. Člověk skutečně má schopnost uposlechnout Božím přikázáním a vykonávat vůči Bohu veškerou svou povinnost. Je to jeho přirozená schopnost, a nikoli nějaká schopnost, kterou mu musí udělit Bůh. Finney nemluví o tom, že by se člověk měl pevně držet Boží síly nebo že by se měl spoléhat na Boží milost a čerpat z ní sílu, aby mohl naplnit Boží požadavky. Ale vždyť tentýž Bůh přece také od člověka nikdy přímo nežádá, aby dělal něco, co by bylo nad jeho síly.

Finney potom také samozřejmě odmítá myšlenku o schopnosti udělené nám z milosti – jakékoli duchovní schopnosti, kterou by člověk musel dostat od Boha, aby se z něho mohl stát křesťan. Člověk v sobě přirozeně má všechny potřebné duchovní schopnosti, a tak od Boha nepotřebuje z milosti získat nějakou jinou zvláštní schopnost. Jediným důvodem, proč si někteří lidé myslí, že potřebují z Boží milosti získat nějakou schopnost, je ten, že si myslí, že už svou schopnost ztratili kvůli Adamovu hříchu, což je podle Finneyho hloupost. Člověk nepotřebuje vinou Adamova pádu žádnou milostivou schopnost, protože člověk v sobě má přirozenou schopnost Boha poslouchat a protože lidské pokolení nebylo ve své přirozenosti Adamových hříchem nijak zasaženo. Spravedlivé přikázání v sobě vždycky nese to, že člověk má schopnost toto přikázání i uposlechnout, zatímco přikázání, abychom vykonali něco nemožného, jelikož člověk má hříšnou přirozenost, je pro Finneyho čirou absurditou. Nemáme žádný důkaz, že by kdy lidstvo ztratilo svou schopnost poslouchat Boha a jeho zákon, a to ani skrze Adamův prvotní hřích, ani skrze vlastní hřích konkrétního člověka. Podle Finneyho je milost úměrně tak velká, jak je velká schopnost hříšníka přizpůsobit se a vyhovět Božím požadavkům. Finney obrací milost úplně vzhůru nohama, když tvrdí toto: oberte člověka o jeho svobodu a udělejte z něho přirozeně neschopného uposlechnout Boha a jeho zákon, a znemožníte tím milost stejně tak jako i povinnost člověka být poslušný. Jinými slovy, podle Finneyho názoru se nám nemůže dostat a ani se nám nedostane milosti, dokud my sami nezapojíme svou sílu a nebudeme dokonale dodržovat Boží přikázání.

Podle Finneyho Bible rovněž tvrdí, že tou obtíží, kterou je v člověku třeba překonat, aby se stal poslušným Bohu, je pouze hříšníkova neochota a nic jiného – ne nějaká hříšná přirozenost. Ten fakt, že Bible  hříšníka představuje jako v určitém smyslu závislého na Božím vlivu, aby mohl získat to správné srdce, neznamená, že by byl hříšník ve své bytosti či  přirozenosti v tomto smyslu neschopen. Takováto doktrína o lidské neschopnosti jenom způsobila ochladnutí v srdci církve a ukolébala hříšníky k fatálnímu spánku, říká Finney. Tvrdit, že lidé v Adamovi ztratili svou schopnost poslouchat Boha, a potom říct, že Bůh člověku udělil či propůjčil cosi, co se nazývá milostí, je jen zneužitím jazyka a je to něco absurdního, co zároveň i popírá skutečnou milost evangelia.

IV. FINNEYHO POPŘENÍ DOKTRÍNY LIDSKÉ NESCHOPNOSTI

Finney říká, že ti, kdo věří v lidskou neschopnost poslouchat Boha, byli neblaze ovlivněni mystifikujícím naučením. Toto falešné učení, jak tvrdí, uvrhá jejich přesvědčení do mlhy, takže oni pak věří, že všichni lidé zhřešili v Adamovi a mají nyní hříšnou přirozenost. Podle Finneyho je logickým vyústěním takového přesvědčení závěr, že nikdo z těch, kdo kdy na zemi či na nebi zhřešili, nebude nikdy schopen vykázat plnost poslušnost, kterou vyžaduje zákon – což znamená, že vlastně nikdo nebude nikdy schopen dojít spasení. Ve skutečnosti se Finney opět prokazuje svou vírou v to, že lidé nepotřebují Krista a jeho dokonalý život a jeho smrt a že nikdo nepotřebuje být na Kristu závislý, ale že se člověk může spolehnout na sebe a být závislý pouze na své schopnosti dokonale dodržovat zákon. Finney věří, že můžeme být spaseni skrze správný akt naší vlastní vůle – takže se po nás nežádá, abychom dosáhli nějaké duchovní úrovně, do které bychom nemohli dospět ať už přímo či nepřímo skrze správné volní rozhodnutí našich srdcí a našich životů.

V. JAK FINNEY CHÁPE VÍRU

Některé Finneyho výroky o víře mohou někomu znít jako docela ortodoxní. Říká třeba, že víra je  důvěra v Boha a v Krista tak, jak nám to zjevuje Bible a rozum. Dále pak je víra přijetím Krista jen jako takového, jakého nám ho představuje jeho evangelium. Víra je bezpodmínečné vzdání se své vůle a svého celého bytí ve prospěch Krista. Jenže potom Finney pokračuje dál a svými dalšími výroky začíná vyvolávat určité otázky, když třeba tvrdí, že víra je odevzdáním své duše Bohu a Kristu ve vší poslušnosti a že důsledkem víry je stav nynější bezhříšnosti. Vírou se tak rozumí všeobecné přizpůsobení a poddání své vůle vůli Boží, což vlastně z víry dělá synonymum pro úplné posvěcení.

Tím pádem to opět vypadá, že Krista a jeho dílo poněkud zastiňuje člověk a jeho moc a schopnost žít ve stavu naprostého posvěcení.

VI. FINNEYHO POHLED NA OSPRAVEDLNĚNÍ

Někteří z nás by teď mohli přirozeně očekávat definici Finneyho doktríny ospravedlnění podanou tak, jak jsme zvyklí se vyjadřovat v evangelikálních kruzích. Ale u Finneyho tohle nejde. Jeho definice  mohou být někdy právě z tohoto důvodu velmi obtížné na pochopení. Abychom se zde měli o co opřít, vysvětluje nám Finney sám, co naopak doktrínou o ospravedlnění rozhodně není. Nemůžeme  za ni považovat přičtení Kristovy spravedlnosti člověku jedině skrze víru, aby pak tento člověk mohl být Bohem Otcem prohlášen za spravedlivého. Finney říká, že je naprostý nesmysl tvrdit, že by hříšník mohl být nazván spravedlivým podle zákona zásluhou spravedlnosti někoho jiného, i kdyby třeba i Krista. Hříšník musí dosáhnout své vlastní spravedlnosti. Finney tvrdě napadá ty, kdo učí, že hříšník může být ospravedlněn skrze dokonalou a přičtenou spravedlnost a poslušnost Krista. Podle Finneyho tento názor neodpovídá realitě, protože se zakládá na nepravdivém předpokladu - dokonce na nesmyslném předpokladu. Zakládá se na falešném předpokladu, že Kristus  sám ve své osobě nebyl zákonu dlužen svou vlastní poslušnost, a tudíž byl poslušen zákonu ne kvůli sobě samému, ale ve prospěch druhých. Finney říká, že tento náhled na věc nerozpoznává fakt, že Kristus potřeboval být poslušný zákonu pro sebe samého, a nemohl tím pádem svou poslušnost vykonávat pro druhé. Jestliže byl Kristus dlužen morálnímu zákonu svou vlastní poslušnost, pak jeho poslušnost nemohla vykonat nic víc, než ospravedlnit jeho samotného, takže jeho poslušnost pak vůbec nemohla být přičtena nám. Kristu bylo tedy nemožné, aby byl poslušen zákonu místo nás. Mohl učinit jen to, co bylo jeho povinností kvůli sobě samému.

Z toho vyplývá, že hříšník smí být ospravedlněn pouze svou vlastní spravedlností, která pochází z dokonalého dodržování Božího zákona. Člověk ke svému ospravedlnění nutně potřebuje svou všeobecnou, dokonalou a nepřetržitou poslušnost vůči Božímu zákonu. Potom by se ovšem někdo mohl zeptat, proč Kristus zemřel? Finney říká, že kvůli tomu, aby byla naplněna veřejná spravedlnost. Bůh bere svůj zákon velmi vážně a nikdo se proti němu nemůže provinit bez toho, že pak i nesl svůj trest, neboť Bůh takovou nerozvážnost a hřích ztrestá. Záměrem Kristovy smrti je to, že má hříšníka přivést k pokání [opět morální vliv], a tak se skrze Kristovu smrt hříšník odvrátí od hříchu a navrátí se k plné poslušnosti Božímu zákonu. A právě tady se Finney dopouští něčeho, co dělají i mnozí jiní – smíchává spolu pojem ospravedlnění a pojem posvěcení, neboť teprve tehdy, když je člověk plně posvěcen naprostou poslušností Božímu zákonu, je také, podle Finneyho, ospravedlněn před Bohem. Finney připouští, že vlastně z posvěcení udělal podmínku k ospravedlnění – takže pro něj neexistuje ospravedlnění bez posvěcení.

Svým tvrzením, že posvěcení je podmínkou ospravedlnění, má tedy Finney na mysli, že nynější, plné a naprosté zasvěcení svého srdce i života Bohu a službě jemu je neměnnou podmínkou současného odpuštění minulých hříchů člověka a zároveň nynějšího přijetí u Boha. Ale Finney zachází ještě dál, když pak tvrdí, že kajícná duše zůstává ospravedlněna pouze potud, pokud toto zasvěcení z celého srdce stále trvá. A jestliže člověk odpadne od své první lásky a odevzdá se duchu vyhledávání vlastního potěšení, upadá pak opět do otroctví hříchu a je pak znovu hoden odsouzení a znovu ztracen. Potom mu zase nezbývá, než opět činit pokání a vrátit se k těm prvním krokům, které jsou podmínkou jeho obnovy ke spáse.

Finney připouští, že svým názorem popírá evangelikální pohled na ospravedlnění, jehož jádrem je to, že je nám pouhou vírou přičtena Kristova spravedlnost k tomu, abychom mohli být před Bohem prohlášeni za spravedlivé, a že toto je jediná cesta ke spasení – jediný způsob, jak se člověk může stát spravedlivým před tváří svatého Boha. Finney říká, že tato myšlenka přičtené spravedlnosti představuje jiné evangelium než to, které káže on. Dodává také, že tím odlišujícím rozdílem není jen nějaký spekulativní či teoretický bod, ale že jde o základní pilíř evangelia a spasení. Zde se Finney vyjadřuje velmi jasně, že jeho evangelium je jiné, než to, co kážeme my – jiné než biblické evangelium. Znovu opakuji, že to zde dokládají jeho vlastní slova, kterými připouští, že jeden z nás káže falešné evangelium – jeho evangelium NENÍ JEDNO A TOTÉŽ s tím, co kážeme my.

Musíme pochopit, že podle Finneyho je naše evangelium, tedy to, kterým kážeme následující doktríny a pravdy, něčím smyšleným a vybájeným [s přehnanými či absurdními myšlenkovými pochody] a hodilo by se mnohem lépe spíš do  beletrie než do  systematické teologie. Toto jsou pak doktríny, které Finney silně popírá a staví se vůči nim do opozice:

1. Doslovné přičtení Adamova hříchu veškerému jeho potomstvu
2. Doslovné přičtení všech hříchů vyvolených Ježíši Kristu
3. Utrpení Krista za vyvolené svou mírou přesně odpovídající jejich přestoupením
4. Doslovné přičtení Kristovy spravedlnosti / poslušnosti vyvoleným skrze víru
5. Neustálé posvěcování všech těch, kdo jsou obrácení a v Kristu

Finney se potom na několika stránkách zaobírá odsouzením pohledu Westminsterského vyznání víry v bodě, který se týká ospravedlnění pouze z víry.

VII. FINNEYHO POHLED NA POSVĚCENÍ

Pokud se čtenář pozorně snažil porozumět Finneyho pohledu na ospravedlnění, udělal si už pravděpodobně nějaký obrázek i o jeho náhledu na posvěcení, ačkoli jsme se o tom už do jisté míry  zmínili, když jsme se zabývali ospravedlněním. Řekli jsme si už, že pro Finneyho se naprosté posvěcení nachází v samotném základu ospravedlnění. Samotným posvěcením je třeba rozumět nic více a nic méně než naprostou poslušnost Božímu morálnímu zákonu. Neznamená to, že by duše nemohla hřešit, ale znamená to to, že si duše skrze víru neustále přivlastňuje Krista spolu s tím, jak v této duši dále přetrvává naprosté posvěcení. Jak jsme mohli vidět, tato poslušnost Božímu zákonu [neboli úplné posvěcení] je člověku přístupné a možné na základě jeho přirozených schopností, a toto úplné posvěcení zde musí být přítomno dříve, než může duše vstoupit do nebe.

Poté, co jsou nám na důkaz pravdivosti jeho tezí předloženy některé biblické pasáže, Finney dospívá k závěru, že není pochyb  ohledně toho, zda je nám úplné posvěcení v tomto životě dostupné nebo ne, a že by všichni měli uvidět tu praktickou stránku a zároveň naléhavou nutnost této doktríny. Jenže dokud evangelisté a pastoři nepřijmou tuto doktrínou a nebudou ji uvádět do praxe ve svém vlastním životě a v životech svých lidí – tento princip naprosté abstinence od hříchu – budou tito evangelisté a pastoři voláni každých pár měsíců k tomu, aby toto  dílo obrácení prováděli znovu a znovu v životech svých obrácených.

Finney mluví i o tom, že naše duše potřebují mít zjevení Krista, a to jako krále, který v našich srdcích nastoluje svou vládu a vepisuje tam svůj zákon; jako prostředníka mezi Boží spravedlností, vůči které jsme se prohřešili, a naší provinilou duší; jako advokáta, který nás obhajuje před svým Otcem;  jako vykupitele, který nás vysvobozuje z prokletí zákona a osvobozuje od moci a vlády hříchu tím, že za naši svobodu zaplatí cenu požadovanou veřejnou spravedlností; jako toho, který přišel kvůli našemu ospravedlnění; jako toho, který nesl naše těžkosti a vzal na sebe naše bolesti; a jako Krista, který se zjevuje tím, že se kvůli nám stal hříchem. Ale i po takovémto výčtu a objasnění se Finneay stejně nakonec vrátí k tomu, že Kristova smrt má pouze morální vliv, který způsobí, že si zošklivíme sami sebe a budeme nenávidět hřích a milovat Boha. Když člověk pročítá Finneyho, může ho klidně napadat otázka, a kde je Kristova krev? Kde je jeho zástupná smrt? Kde je jeho spravedlnost přičtená hříšníkům? Kde je spasení milostí jedině skrze víru bez skutků zákona? Není divu, že pak Finney musí připustit, že nově se obrátivší lidé toho o Kristu vědí příliš málo na to, aby se ustálili v trvalé poslušnosti, což vlastně znamená, že jeho neokonvertité nezůstávali moc dlouho věrní a postrádali tu žádanou definitivní ustavičnost.

To, že církev během celé své historie zatím nedošla úplného posvěcení, má podle Finneyho jediný důvod - a to že církev nevěří, že by byl takový stav pro ni vůbec dosažitelný. Finney uznává a trvá na tom, že dokonalost je možná na základě přirozené schopnosti, jak pro zkažené lidi tak pro padlé anděly - my všichni máme moc být dokonale svatí. Ale problém pro nás představuje naše neochota použít tuto přirozenou moc správným způsobem. Čerstvě obráceným lidem se nedovoluje ani pomyslet, že by mohli prožít třeba i jen jediný den naprosto bez hříchu, a už vůbec je nevyučujeme, aby bezhříšný život aktivně očekávali. Ale přesto je pořád pravda, říká Finney, že pokud je člověk ochoten se vzdát svých hříchů a odepřít si každou bezbožnost a světský chtíč a pokud je ochoten se cele a navždycky oddělit pro službu Bohu, tak potom přijme tuto doktrínu a zakusí její realitu - totiž že může a že bude žít v naprostém posvěcení.

Závěr

Z toho všeho tedy vidíme, že Finneyho celá teologie, včetně jeho mylného pohledu na lidskou zkaženost, na znovuzrození, na přirozenou schopnost člověka, na to, jak popírá lidskou neschopnost před tváří Boží, na víru, na ospravedlnění a na posvěcení, to všechno je součástí základu, na kterém stojí jeho chápání spasení, tedy nikoli milostí a jedině skrze víru, ale díky lidské schopnosti být dokonale a cele posvěceni svou vlastní mocí a svou vůlí a skutky.

(Výše zmíněné Finneyho doktríny jsou čerpány z vydání jeho teologie z roku 1878.)