Scházíme se již k sedmému pokračování o Boží absolutní svrchovanosti v Jeho prozřetelnosti. Opravdu jsem ještě nedělal žádné pásmo programů, které by mi tak zřetelně ukázaly svatost a svrchovanost Boha jako tyto. Přiznávám se vám, že si během přípravy těchto pořadů začínám uvědomovat tolik věcí, které jsem si neuvědomil během posledních 19 let, od doby kdy jsem vložil veškerou naději v Pána Ježíše Krista.

Opět začněme šesti principy, které navýsost potvrzují úplnou svrchovanost Boha ve světě viditelném i neviditelném Zde jsou:

I. Bůh má pro svět Svůj jednoznačný plán a záměr.

II. Bůh má všechno pod Svým svrchovaným dohledem a vše spojitě ovládá a řídí tak, aby celé stvoření dovedl k plánovanému záměru, který prozřetelně předurčil.

III. Každý, tedy i Ďábel, pracuje podle Božích instrukcí, aby vše, podle Jeho plánu a záměru, spělo k Jeho prozřetelně ustanovenému cíli.

IV. Bůh trestá i ty, které sám používá, aby i jejich zvrácené dílo optimálně přispělo k dosažení Božího záměru.

V. Všechno je od Boha, ale Ďábel je agentem, podněcovatelem všeho zla.

VI. Ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

Posledně jsme si povídali o čtvrtém principu suverenity Boha, dnes si jej dokončíme. Tento princip zní:

IV. Bůh trestá ty, které sám používá, aby i jejich zvrácené dílo optimálně přispělo k dosažení Božího záměru.

Musíme se narychlo vrátit k minulému pořadu, abychom vpluli do toku myšlenek.

... tohoto muže, vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího, jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili. (Skutky 2:23)

Zde jsme si již vysvětlili na více příkladech, že Bůh svoji svobodnou vůli ustanoví a provede. Udivující i pro mnoho křesťanů je to, že k provedení Svého plánu Bůh používá svobodné jednání lidí. Lidé Krista ukřižovali z nenávisti a s radostí, Bůh jim Krista vydal k ukřižování, které On sám ustanovil, z lásky a se smutkem. Zopakujme si, že ač lidé provedli Boží záměr, který slouží konečnému Božímu cíli, jejich motiv je přesně protipólný Božímu. Lidé ukřižovali Krista z nenávisti; Bůh Jej vydal z lásky, neboť tak miloval svět. Lidé ukřižovali Krista s perverzní radostí, se škodolibým uspokojením; Bůh jej do jejich rukou vydal s tím nejbolestnějším smutkem v srdci, jaký kdy měl, s libým uspokojením, že některé spasí.

Musíme se tedy smířit s tím, že Bůh používá zlé srdce lidí, které je přeplněno stlačeným zlem. Bůh toto lidské zlo kontrolovaně uvolňuje, dávkuje a usměrňuje. Kdyby Bůh neměl svrchovanou moc nad lidským a démonickým zlem, již dávno by došlo k nekontrolované explozi zla, která by zničila Jeho plány. Boží svrchovanost ve všem však zaručuje, že Jeho cíl je v Jeho nepřístupném světle skutečností.

Bůh svrchovaně ustanovuje, člověk má svobodu jednání.

Již jsme se zmínili, že tento zdánlivý protiklad a paradox je nepochopitelný z časoprostorového hlediska, ve kterém myslíme a jsme. Někteří křesťané odmítnou úplně svobodu lidského jednání nebo rozhodování, druzí odmítnou Boží absolutní svrchovanost. My však přijímáme obojí vírou, protože Bible na mnoha místech učí obojí. Rozumem toto biblické učení nemůžeme nikdy pojmout, nikdy mu neporozumíme. Dovolte, abych vám objasnil neobjasnitelné.

Co Bůh ustanoví na základě své totálně svobodné vůle ve věčnosti, k tomu se člověk vždy svobodně rozhodne v tomto stvořeném časoprostoru. Je mi jasné, že některé z vás právě neuspokojuji, ale tomuhle se říká víra. Na příklad, nevěřím, že je Bůh; to přece ví každý soudný člověk, že Bůh je; ať je akademik, nebo Papuánec s propíchnutým nosem. Jen blázen přece řekne, že Bůh není. Věřím ale, že Bůh je svrchovaný, že na sebe vzal potrestání za moje hříchy svou smrtí na kříži, atd. To jsou věci, na které nemohu přijít sám, ty se musím dovědět a přijmout vírou. Podobně, i náš zdánlivý paradox musím přijmout vírou, protože mu nikdy nikdo nemůže porozumět z následujícího důvodu:

On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen. (1. Timoteovi 6:16)

Bůh přebývá ve věčnosti, kde vše předem ustanovuje, vyhlašuje, prostě nezvratitelně nadekretuje. Co vyhlásí, to se stane, protože Bůh je neproměnný a tudíž nestvořený. Téhle věčnosti, kde Bůh přebývá, se biblicky říká "nepřístupné světlo". V tomto nepřístupném světě nikdy Boha neuvidíme, ani nebudeme vidět do Jeho kuchyně. Všichni věřící by se měli spokojit s tím, že se nikdy do Božího nepřístupného světla i světa nepodívají, ani jedním očkem do něj nenahlédnou, a proto by se měli obejmout a nerozdělovat se na denominace kvůli věcem, kterým zhola nikdo nemůže rozumět a rozumět nikdy nebude. Jemu, Bohu, přece patří moc, tedy absolutní suverenita a svébytnost. Bůh se ve svém nepřístupném světle rozhoduje s absolutní svobodnou vůlí:

Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)

Bůh v nepřístupném světle uskuteční cokoliv, co se mu líbí, k čemu se rozhodne. Člověk ale, v časoprostoru, nemá svobodnou vůli, aby uskutečnil to, co se mu líbí. Líbilo by se mi třeba létat v těle; vůle by tu byla, je ale impotentní, a tak nelétám. V časoprostoru ale máme svobodu jednat, svobodu volby v jisté situaci, která je zde ustanovena právě svrchovanou, svobodnou vůlí Boha. Ať se nám to vryje do paměti; co Bůh nadekretuje ve věčnosti, v nepřístupném světle, k tomu se člověk v časoprostoru svobodně rozhodne. Protože se ale člověk k Bohem předustanovené akci svobodně rozhodne, pak je taky plně zodpovědný za své jednání a životní volby.

Znovu a znovu opakuji. Kdyby Bůh přebýval v tomto časoprostorovém přístupném světle světa, potom, bez diskuse, celá problematika předzvědění je logický nesmysl. Protože ale Bůh přebývá v nepřístupném světle Jeho světa, který je nad rozměrem času, prostoru, hmoty prostě čehokoliv stvořeného, potom platnost Božího předurčení a svobodného jednání člověka přijímáme vírou. Ten, kdo se snaží pochopit rozumem tento časoprostorový paradox, strhává Boha z Jeho nepřístupnosti do časoprostorové přístupnosti, činí Jej součástí vesmíru, čímž nastoluje plnokrevný panteismus.

Člověk je plně zodpovědný za své jednání v dané situaci. Člověk není robot, za stroj by Bůh - Kristus rozhodně neumíral na kříži, to chápou i naše omezené mozky. Se strojem můžeme být nanejvýš spokojeni, ale stroj nemůže být milován tak, jak Bůh miluje člověka. Jsme zodpovědni, i naše svědomí nás přesvědčuje. Podívejme se na Jidáše. Byl Jidáš Bohem předurčen, aby zradil Ježíše? Nad jakoukoliv pochybnost - byl! Vždyť jeho zradu Ježíš předzvěděl. Bůh použil Jidášovo zrádné srdce, které nasměroval na Ježíše. Bohu se nemůže vymknout z ruky ani Jidáš, aby si suverénně zrazoval. To by to dopadlo! Byl Jidáš vinen? Jistě, byl! Nejprve se chtěl zbavit viny vrácením peněz kněžím. Ti si ale černého Petra nevzali, a dobře věděli proč. Potom se očišťoval, když řekl - zradil jsem nevinnou krev. Pak peníze pohodil do svatyně, a nakonec se oběsil. Jidáš věděl, že je vinen, protože si byl vědom, že vše proti Kristu udělal z vlastního prospěchu. Motivace byly jeho vlastní, přesně o 180 stupňů odvrácené od Božích motivací; jinak by se neoběsil.

O Pilátovi a rozlíceném davu, který se rozhodl pro Ježíšovo ukřižování a Barabášovo propuštění, jsme se v minulosti již zmiňovali. Dav se svobodně rozhodl, i Pilát se svobodně rozhodl. Dav věděl, že vydávají nevinného. Pilát to věděl taky; poslechl dav, ačkoliv jej varovala vlastní žena, svědomí a znalost římského i židovského práva. Pilát i dav byli vinní; ne proto, že by měli svobodnou vůli - tu neměli, ale proto, že jednali svobodně. Pilátovo umytí rukou jeho vinu jistě nesmylo. Dav s jásotem bral vinu na sebe:

... Jeho krev na nás a na naše děti (Matouš 27:25)

Mohl být někdo více vinen za své jednání než tento dav? Vyplnil snad někdo lépe a podrobněji, aniž by si to uvědomoval, Boží svrchovaný plán ukřižování Ježíše Krista než Jidáš, Pilát a rozlícený dav?

(1) Co přesně Bůh předurčil, aby potkalo Jeho Syna? Aby byl ukřižován! Co požadoval dav? Aby byl Kristus ukřižován! Vskutku, co Bůh ve věčnosti, v nepřístupném světle ustanoví, to si člověk v časoprostorovém přístupném světle zvolí.

(2) Co jediné mohlo uspokojit Svatého Boha, aby se smířil s hříšníky? Prolitá krev Ježíše Krista! Co jediné mohlo uspokojit nenávidějící srdce davu? Prolitá krev Ježíše Krista! Vskutku, co Bůh ve věčnosti, v nepřístupném světle ustanoví, to si člověk v časoprostorovém přístupném světle zvolí.

Stejná přání, ale úplně protichůdné motivace! Proto je tak důležité, aby naše cíle byly totožné s Božími. Tolikrát jsme se již všichni modlili za věci, které byly určitě v rozporu s Božím plánem. Proto se máme modlit - buď vůle Tvá.

Abychom porozuměli celému našemu principu, uveďme si praktický příklad. Výhybkář přehazuje pro půlnoční rychlíky výhybku. Jednou přijde do služby opilý, usne, nepřehodí výhybku, rychlíky se srazí, a desítky lidí je mrtvých. Nikdo v tomto případě nepochybuje, že takové zanedbání povinnosti je zločin hodný nejpřísnějšího potrestání.

Předpokládejme ale, že v tunelu, pár kilometrů za výhybkou, došlo k sesuvu skály. Nikdo neví, že tunel je zasypán. Výhybkář přišel do služby opilý, usnul, nepřehodil výhybku, a rychlík místo do tunelu, kam měl správně jet, uháněl jiným směrem. Opilý nespolehlivý výhybkář svojí opilostí a zločinnou nedbalostí zachránil životy desítek lidí jen proto, že nesplnil svou povinnost.

Tak, a nyní se zamysleme. Který přestupek výhybkáře byl těžší? Ten, který způsobil smrt desítek lidí, nebo ten, který způsobil záchranu desítek lidí? Odpověď není složitá. Oba přestupky, ač měly úplně protichůdné výsledky, musí být potrestány stejně, protože v obou případech výhybkář hrubě zanedbal svoji povinnost a jeho vina je stejná.

Vše, co chci zprostředkovat, je, že Bůh může použít nejhrubšího hříchu k tomu, aby dosáhl velkého dobra. Obyčejně hrubší hřích může být Bohem použit k dosažení většího dobra. Jak jsme si ukázali, touha ukřižovat Krista je hřích nejtěžšího kalibru. Výsledek je největší dobro - spása těch, kdo jsou v Kristu. Paradox Boží ekonomie vězí v tom, že Satan, který udělal pro Boží předustanovené cíle "nejvíc", bude také nejvíc potrestán, protože měl ty nejhnusnější pohnutky. Z toho vyplývá, že nejsme odpovědni za výsledky našeho svobodného jednání, neboť ty jsou plně a svrchovaně ovládány Boží vůlí. My jsme ale plně odpovědni za motiv svého jednání, jež tyto Boží záměry uskutečňují. Proto by náš motiv měl vždy být jen jeden - Boží sláva. Ať je náš motiv správný, zlý, prostě jakýkoliv, Bůh naše jednání vždy použije ke svému cíli, což je Jeho sláva. To platí ve všech odvětvích. Například, jestliže nyní káži čisté biblické učení, které Bůh použije ke spasení tisíců, přesto budu potrestán, jsem-li motivován svojí slávou. Jestliže ale nyní káži neuměle a s chybami Boží slovo, které Bůh nepoužije ke spáse ani jednoho, a byl-li jsem motivován Božím oslavením, budu odměněn. To vím, protože ze zápalu pro Boží věc jsem už řekl tolik hloupostí a odměna vždy přišla v nápravě mého chápání teologie.

Podívejme se ještě na praktický důsledek toho všeho, o čem diskutujeme. My, věřící, bychom se nikdy neměli cítit jako rukojmí nebo jako oběť v rukách bezbožníků. Ať se děje cokoliv v našich osobních životech, ať je to nemoc naše nebo blízkých, ať jsou to rodinné problémy, finanční problémy, nebo ať jsou to záležitosti globálního rázu, jako války, různé zábory národů národem atd., vždy mějme na paměti, že se nic neděje náhodou. Jestliže zlí vládnou, tak jenom dotud, dokud Bůh nedovrší skrze jejich ďábelské dílo další dobro prospívající Jemu a těm, kdo Jej milují. Dobro je rezervováno totiž jen pro povolané, kdo Boha milují celým svým bytím.

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28)

Čerpejme pokoj z toho, že za vším stojí Bůh. Nikdy jej neobviňujme Bože, kde jsi, když Tě tolik potřebuji, ale děkujme Mu, že je neustále tak blízko. Kdyby se totiž opravdu vzdálil od kterékoliv situace, tak by se vše totálně zhroutilo, protože vše je provázáno, a jeden prasklý článek trhá sebedelší řetěz.