Scházíme se již k devátému pokračování o Boží absolutní svrchovanosti v Jeho prozřetelnosti. Pokaždé pro osvěžení začínáme s opakováním šesti principů, které navýsost potvrzují úplnou svrchovanost Boha ve světě viditelném i neviditelném. Zde jsou:

I. Bůh má pro svět Svůj jednoznačný plán a záměr.

II. Bůh má všechno pod Svým svrchovaným dohledem a vše spojitě ovládá a řídí tak, aby celé stvoření dovedl k plánovanému záměru, který prozřetelně předurčil.

III. Každý, tedy i Ďábel, pracuje podle Božích instrukcí, aby vše, podle Jeho plánu a záměru, spělo k Jeho prozřetelně ustanovenému cíli.

IV. Bůh trestá i ty, které sám používá, aby i jejich zvrácené dílo optimálně přispělo k dosažení Božího záměru.

V. Všechno je od Boha, ale Ďábel je agentem, podněcovatelem všeho zla.

VI. Ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

Posledně jsme si probrali pátý princip absolutní svrchovanosti Boha, že všechno je od Boha, ale Ďábel je podněcovatelem všeho zla. Dnes se chopíme posledního, tedy šestého principu, a jak jsme si už řekli, to je:

VI. Ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

Náš poslední princip Boží svrchovanosti je nejcitlivější, protože se přímo dotýká každého člověka. Utrpení, obzvláště v nemoci tělesné i duševní, je totiž mnohým denním chlebem. Protože je nám naše zdraví nejdražší, obzvláště ke konci soběstředného 20. století, tak často dochází k zdeformovanému chápání evangelia a jeho zaslíbení. Mnohokrát jsme již v těchto pořadech řekli, že jakékoliv dění, ať je to cokoliv, vše probíhá pod Boží kontrolou. Tedy i utrpení, bolest a nemoc jsou také nevyhnutně pod absolutní svrchovanou rukou Boha. Vše, co se děje, tedy i bolestivé utrpení, má svůj význam a sleduje Boží svatý záměr. Veškeré utrpení a smrt jsou v obecném smyslu mzdou nebo následkem hříchu. Kdyby Adam nezhřešil, nebylo by utrpení ani smrt. Co však musíme pochopit, je, že ne každé lidské utrpení v rámci padlého stvoření je seslaný trest za jistý osobní hřích. Jistě, některé tvrdé zkoušky a utrpení nás postihnou za naši jistou osobní neposlušnost a hřích, to však vždy neplatí. Mnohé utrpení má výchovný účel, obyčejně odvrácení se od světa a přimknutí se k Bohu. V některých případech, aby Bůh demonstroval svoji moc a milost, Bůh dopustí, aby právě Jeho lidé, kteří Jej milují, trpěli. Nikdy nesmíme propadnout skepsi, když nás postihne utrpení jakéhokoliv rázu, že si s námi Bůh vyrovnává nějaký dluh za náš hřích. Záměrně nemluvím o trestu, protože technicky nebo teologicky vzato, Bůh trestá za hřích jenom na dvou místech.

První místo Božího trestu za hřích je kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Zde bylo potrestání za hřích zástupné, tj, Kristus byl potrestán místo spasených hříšníků, a dále, toto potrestání bylo dokonáno. Nekonečný Boží Syn, Pán Kristus, mohl do sebe vstřebat jak všechen hřích spasených, tak mohl uspokojit nekonečný svatý hněv Boha vůči hříchu.

Druhé místo Božího trestu za hřích je ohnivé jezero, peklo. Zde je potrestání za hřích osobní, tj. nespasení hříšníci jsou trestáni za své hříchy. Toto trestání nebude nikdy dokonáno, protože konečný, omezený hříšník nemůže nikdy uspokojit nekonečný svatý hněv Boha vůči hříchu.

I když nás utrpení nebo "trest", chcete-li, postihne v tomto těle na tomto světě, nikdy nemá konečnou právní platnost, není to v žádném případě soudní rozsudek; ten přichází až po tělesné smrti. Utrpení a zkoušky, ať jsou sebebolestivější, nejsou tresty v právním slova smyslu, nýbrž mají na tomto světě vždy výchovný, nápravný nebo výstražný záměr milujícího Boha-Otce. V Abakukovi a v Izajášovi Bůh například používal utrpení, aby přivodil pokání za hřích a tak přivedl probuzení.

V Jóbovi se také dočteme o nepředstavitelném utrpení, ale to mělo úplně jiný Boží záměr. Prostudujme si tedy Jóbovo utrpení, abychom lépe porozuměli šestému principu, že ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod Jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích. Nejprve si musíme uvědomit, že Jób nepatřil k těm, kdo se považují za sebespravedlivé. To jsou ti, kdo si myslí, že jsou sice hříšní, ale ne zas tak moc jako tamti..., že to s nimi zase není tak špatné, a až dojde k účtování, tak se to všechno jaksi taksi vybalancuje a převáží v jejich prospěch, do pekla nepůjdou, Bůh je přece rozumný, dá se s ním mluvit, když se oni také domluví a dohodnou téměř s každým. Mnoho studentů Bible si myslí, že Jób byl právě takový sebespravedlivec, proto na něj Bůh seslal utrpení, aby Jóba snesl zpět na pokornější bázi a napravil jej. Jób takový nebyl, na svoji spravedlnost a dobrotu vůbec, ale vůbec nespoléhal. Jistě, Jób pronesl několik hloupých prohlášení pod tlakem svého utrpení, ale kdo z nás normálních lidí by odolal všemu, kdyby nás postihlo jeho utrpení. Jób vyšel ze svého utrpení s nesrovnatelně větší znalostí Boha, než jakou měl před utrpením. Jób nepřipouštěl před svými přáteli, že by se provinil proti Bohu. To by jistě mohl říci každý, ale bylo tomu tak? Bylo! Bůh to řekl:

Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. (Jób 1:1)

Jób byl tedy muž bezúhonný a bál se Boha. Veškeré utrpení, které Jóba postihlo, tedy nebylo na něj sesláno proto, aby jej varovalo nebo potrestalo za nějaký hřích. To mějme stále na paměti, Jób byl dobrý člověk, jak jen člověk může být dobrý v rámci všeobecné hříšnosti. To dokazuje další přímá řeč Boha:

Hospodin se satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého."(Jób 1:8)

Ani jeden z nás, doufám, by neměl tolik drzosti se považovat za nejpřímějšího člověka na zemi, i když připouštím, že takový musí být, který nemá v bohabojnosti na zemi sobě rovného.

Jóbovo utrpení tedy nebylo následkem osobního hříchu. Největší pokušení, kterému Jób čelil a nepodlehl mu, bylo, aby neuvěřil nepravdě, že jeho utrpení bylo způsobeno jeho hříchem. Jób tomuto pokušení odolal. Jádro celé knihy Jóba vězí v duchovním souboji Satana a Boha o tyto dvě otázky. (1) Bude Jób stále tvrdit, že vše, co se mu stane, přichází z Boží ruky? (2) Bude Jób, přestože si je vědom, že vše přichází od Boha, i nadále Boha uctívat, ctít, milovat, důvěřovat Bohu, i když mu vůbec nebude jasné, proč toto všechno na něho Bůh sesílá?

Kniha Jób po úvodním představení Jóba začíná dialogem mezi Satanem a Bohem. Bůh položí Satanovi vyzývavou otázku, kterou Satan hned kontruje. Podívejme se přímo do Bible:

Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i Satan. Hospodin se Satana zeptal: "Odkud přicházíš?" Satan Hospodinu odpověděl: "Procházel jsem zemi křížem krážem." Hospodin se Satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého." Satan však Hospodinu odpověděl: "Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit." Hospodin na to Satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." A Satan od Hospodina odešel. (Jób 1:6-12)

Všimněme si v tomto úseku písma, že vše, co bohatý Jób má, je od Boha. Jeho pracující ruce jsou požehnány Hospodinem. Prosperita, i chudoba kohokoliv, nejen Jóba, je přece od Boha. Bůh je i ten, kdo bohatství nebo chudobu udržuje. Bez Boží spojité konzervační moci bychom o všechno přišli ve vteřině. Satan přece Bohu vyčítá, že Jóba ohradil. Bůh Jóba ohradil totiž tak, že Satan se k Jóbovi nemůže ani dostat, natož aby mu zaškodil. Zde vidíme, co si neustále opakujeme, že vše je v Boží režii. Satan a kdokoliv jiný včetně nás jsme jenom podněcovatelé, a tím nedobrovolní vykonavatelé Božího záměru s protichůdnými motivy.

Satan kontruje Boha s výzvou - sáhni mu na majetek, a hned ti bude zlořečit. Dále bych chtěl zdůraznit totalitu Boha:

Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj."

Totalitu v absolutní kontrole nad vším, nad veškerým stvořením. Bůh odstranil všechny ohrady kolem Jóba, ale ohradu kolem Jóbova života a zdraví drží ještě vztyčenou. Satan má nyní přístup a volnou ruku ke všemu kromě Jóba samotného. Tak co? Kdo kontroluje osobní dějiny Jóba? Satan nebo Bůh? Jistě, Bůh je u režijního pultu, ale od této chvíle je v Jóbově životu zainteresovaný také Satan. Z tohoto dialogu také vyplývá, že Boží ruka je ta, která uvolňuje a směruje Satanovu ruku, zná její motivy a přesně, do poslední podrobnosti jí dovolí to, co Bůh na věčnosti nadekretoval. Bůh je vmísen v každé akci, i v té, kde pracuje hřích; ale nikdy není namočen v hříchu, který tuto akci vykonává. Jaká to úleva, že se zlo nešíří nekontrolovaně. To, že je nyní vše, co Jóbovi patří, a co miluje v Bohem kontrolované Satanově ruce, dává ještě více vyniknout faktu, že vše je v Boží ruce, totiž i zlem motivovaná ruka Satana!

Nejotřesnější je, s jakou důkladností Satan pracuje, když mu Bůh uvolní cestu. Tolik lidí si stále naříká, že kdyby Bůh byl, nedopustil by tolik zla, kolik ho na světě je. Kdyby totiž Bůh nebyl, a neustále nedržel nad námi ochranou ruku, potom bychom teprve viděli, co to je odvázané peklo:

Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Tu přišel k Jóbovi (1) posel a řekl: "Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to." Ještě nedomluvil, když přišel (2) další a řekl: "Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to." Ještě nedomluvil, když přišel (3) další a řekl: "Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to." Ještě nedomluvil, když přišel (4) další a řekl: "Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to." (Jób 1:13-19)

Tyto verše potvrzují, co si stále opakujeme. Satan použil Šébovce a Kaldejce. Ti také jistě měli kořistnické zájmy a ani netušili, že pracují nevědomky pro Satana, a ten netušil, že pracuje nevědomky pro Boha. Jenom nesvádějme vše na Satana. Lidské srdce Šébovců, Kaldejců, v moderní době Němců, Rusů a Čechů se v hříchu a zlu vždy veze s sebou. Satan bez Božích řetězů je pilnější a efektivnější než nejdůkladnější vojenská nebo policejní mašinérie. Čtyři poslové se přiřítili, každý asi tak po 15 vteřinách. Za 60 vteřin Jób přišel o všechno, byl holý, tak to přece řekl, nahý odejdu. Přišel o děti, o služebnictvo, o dělníky i majetek! Za jak dlouho bychom asi přišli o panelák a potraviny, kdyby Bůh nad námi nedržel ochrannou ruku? A to prý Bůh není, protože nezasahuje ...

To vše bylo doslovné Boží dopuštění, Bůh to dopustil. Dokonce Boží oheň a silný vítr z pouště ničily a zabíjely. Jak bychom se zachovali my? Jób věděl, kdo je Bůh! Jób důvěřoval Bohu. Kéž bychom byli jako Jób!

Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno." Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného. (Jób 1:19-22)

Všimněme si dalšího Jóbova chování. My víme, že to byl Satan a lidé, kdo udělali tuto špinavou práci. Jób však ani jednou Satana neproklíná, nevyhání jej, nenařizuje mu odchod, nesvazuje jej ve jménu Boha, nic takového. Jób věděl, že Hospodin dal, a Hospodin vzal. Tak to prohlásil. Jób přiřkl všechno svoje soužení Bohu! Snad nejbibličtější odpověď by měla být, Hospodin dal, Hospodin vzal skrze Satana. Kdyby totiž Jób řekl Hospodin dal, a Satan vzal, vyvýšil by Satana na Bohorovnou hladinu. Satan nesmírně miluje, když mu přisuzujeme svrchovanou moc zla. Z naší naivity chceme ochránit Boha, a zatím vyzvedáme Satana na Boží úroveň.