Úvod

Neustále slyšíme jako na kolovrátku písničku, že za sváry, bídou, terorem a válkami světa stojí náboženství – bez ohledu jakou nálepkou jsou označena. Až se všechna náboženství zruší, pak prý bude dobře. Tento starý, neobehraný a věčně živý hit převzal a „zvědečtěl“ marxismus, čímž jej ještě více zpopularizoval.

Podívejme se, jak bible vymezuje příčiny veškerých svárů a bojů mezi zdánlivými křesťany:

• Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Nevěrníci a nevěrnice! Copak nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem. (Jk 4,1–4)

Války, boje a sváry mezi zdánlivými křesťany, a samozřejmě mezi všemi ostatními lidmi bez rozdílu, tedy nejsou zapříčiněny Kristovým evangeliem, ale naopak, jsou vyvolány padlým světem. Příčinou všech sporů a válek počínaje rodinou a konče státy je sebestředné dychtění, závist a touha po moci, která uchvacuje statky někoho jiného. Jestliže se zdánlivý křesťan ztotožňuje se sobeckými „manýry“ světa, potom je Božím nepřítelem, v žádném případě není Božím dítětem.

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

Obviňovat biblické křesťanství z problémů světa je naprostá neznalost Písma jak na straně světa, tak na straně zdánlivé „církve“.

Politické království světa – království meče

Králem a bohem tohoto světa, tohoto světského systému, jakékoliv politické soustavy, je ten Zlý – ďábel a satan. Jenom dva verše z tuctů:

• Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. (2K 4,4)

• Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně [Kristu] nic nezmůže. (J 14,30)

Všichni lidé, kteří žijí podle své vůle, jsou ďáblovými poddanými. K nim, svým rodem v Adamovi, bez výjimky patří všichni. Celý svět leží v tom Zlém otci lži:

• Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Ž 58,4)

Ďábel ve svém království světa rozděluje, dobývá a panuje. Rozdělení, dobývání a panování je politický proces. Bez rozdělení není politiky. Politika žije z nejednoty. Politika nemůže existovat bez zemí, států, národností, chudých, bohatých, barevných, bílých, homosexuálů, privilegovaných, neprivilegovaných, žen, mužů, dětí a jakékoli jiné, rozdílné zájmové skupiny. Každý politik je mistr v rozdělování na ty a ony, na nás a na ostatní. Jenom tak může ovládat a usurpovat. Politika je hájení nebo správa zájmů jisté skupiny. Protože je zájmových skupin hodně, a každá dychtí svým způsobem, je politické dění v nejlepším obratnost jak rozumně skloubit různé zájmy kompromisem bez boje; a v nejhorším jde o „obratnost“ jak prosadit svůj usurpátorský zájem násilím a válkou. Jakákoliv ideologie, třeba i náboženská, jen zastírá touhu po moci a statcích jiných.

V tomto padlém světě, je nemožné vyhnout se politice. Bez politického řešení bychom se vzájemně pozřeli. Hříšný člověk, včetně padlých andělů i ďábla, ti všichni musí být kroceni Boží uzdou:

• Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zůřivosti skrotíš. (Ž 76,11)

I satan je krocen Boží uzdou. Kdyby nebyl, spása Božího lidu by byla nemožná:

• Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel. (Jb 1,12)

• Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům [Boží vyvolený lid]. (Mk 3,27)

Bůh používá, dopouští a udržuje toto království světa, tento světový duchovně padlý systém ke svému cíli – aby sjednotil vše, v daný čas, pod hlavu Ježíše Krista. Bez vlád, králů, prezidentů, náčelníků by došlo k naprostému sebezničení světa. Jakákoliv vládní moc je lepší než žádná:

• Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. (Ř 13,3–5)

Vládcové nesou meč, vládnou vojsku, policii, pořádkovým službám, justici, ovládají všechno, co patří k politické moci v Adamově padlém potomstvu, jehož duchovní rádce a bůh je ďábel. Vládcové světa mají moc nad těmi, kteří jsou pod nimi. Poddaní se musí podřizovat, ať chtějí nebo ne. V království světa a meče moc plyne z politické nadřazenosti. Bez meče vládců by se svět zhroutil. Meč a strach z postihu udržuje tento svět v „chodu“ až do druhého příchodu Ježíše Krista. Meč v padlém světě, ač se to zdá být paradoxní, má svoji pozitivní úlohu. Jinak to pod duchovním vedením boha-ďábla nemůže ani být. V podtextu předešlých veršů stojí:

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci [když činí sám zlo], vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. (Ř 13,1–2)

Mimochodem, vládní moci, světské i „náboženské“ se můžeme vzepřít, jestliže ona sama je zločincem a nekoná podle Božích úkolů:

• Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. (Ř 13,6)

Když byli Petr a apoštolové před radou, která je nutila, aby neučili o Kristu, tak se vzepřeli:

• Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi…“ (Sk 5,29)

Bůh tvoří takovou historii politického království světa a meče, aby se v ní mohl maximálně oslavit. Proto Mu na vládcích záleží. Do vládních trůnů a křesel nedosazuje ty „nejsvatější“, ale ty, kteří co nejlépe poslouží svými buď vznešenými, nebo zlomyslnými činy a motivy k tomu, aby byl Bůh co nejvíce oslaven, aby Jeho Boží království, které není z tohoto světa, vzrůstalo.

• On mění časy i doby [historii], krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Dn 2,21)

Nemusí se nám líbit ani Herodes, ani Jidáš, ani farizejové, ani Pilát (kterému Ježíš připomněl, že má moc od Boha) ani Římané, ani převážně vzpurní Izraelci, ani vlažnost apoštolů; přesto všichni aktéři toho času a doby (historie) byli použiti Bohem tak, aby se Bůh oslavil ukřižováním Svého Syna! Ani jeden z nich netušil, že se Bůh na jejich činech a motivech oslaví ve prospěch Božího lidu.

Všichni „tvůrci“ historie království meče jsou přesvědčeni, že uplatňují v rozhodování svoji svobodnou vůli. Ve skutečnosti poslouchají boha tohoto politického království meče. Jejich vůle, lépe svévole, je zotročena (vlastněna) a proto musí poslouchat otrokáře (vlastníka) jejich vůle – totiž ďábla. Všichni přirození lidé, bez výjimky, se narodí se zotročenou vůlí:

• I vy [kdo jste již znovuzrozeni z Ducha] jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,1–3)

Přestože je ďábel bohem tohoto světa, Bůh veškeré viditelné i neviditelné stvoření, tedy i ďábla kontroluje a ovládá. To jsme již viděli v Jóbovi nebo v tom jak Bůh ustanovuje historii. Ďábla, boha politického království světa a meče, musíme tedy především chápat jako duchovního vládce srdcí těch, kteří odmítají Boha. Ti všichni jsou přece: „poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu“.

Nepolitické království Boží, království Ježíše Krista, království Slova Božího – dvousečného meče

Království Ježíše Krista je nepolitické. Nedrobí se na jednotlivé země a státy. Ježíš Kristus ustanovil na kříži svoje duchovní království, jehož občané jsou všichni, kdo věří v Jeho zástupnou oběť na kříži za hříchy světa. Tak se všechna politická království světa a meče stala z Božího vykupujícího hlediska právně (de jure) „neexistující“. Po Jeho druhém příchodu nebudou existovat de facto:

• Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen [Ježíš Kristus] a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína [Řím], měď [Řecko], stříbro [MedoPersie] i zlato [Babylon], a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen [Ježíš Kristus], který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. (Dn 2,34–35)

Království Ježíše Krista je nepolitické. Nerozděluje se na národnosti, ani na chudé a bohaté, ani na zaměstnance a zaměstnavatele, ani na muže a ženu, prostě žádnou skupinu. Nerozděluje, ale spojuje:

• Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,27–29)

V Kristu se všichni stávají zaslíbeným Abrahámovým potomstvem – Izraelem Božím! Ne jako před křížem na základě genetiky, nýbrž na základě zaslíbení a narození z Ducha.

Naprostá nepřítomnost států, národností, jakýchkoliv zájmových skupin jednotlivců a společenství je to, co podmiňuje nepolitičnost Božího Kristova království. Boží království je beztřídní obecenství s jediným zájmem – a tím je Ježíš Kristus. Kdybychom zavlekli do Božího království třeba jen jednu národnost, stát, zájmovou skupinu, kdybychom v Kristově království zavedli třeba jen dvě společenské třídy oddělené jakýmkoliv genetickým nebo zájmovým rozdílem, okamžitě celé Boží Kristovo království zpolitizujeme. Kde jsou třídy, tam je politika a ta patří do ďáblova království světa. Kéž by mnozí křesťané tuto pravdu pochopili stejně dokonale jako Pilát, jenž v Ježíšově království neviděl ani politickou ani vojenskou hrozbu:

• Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám…“ (J 18,36–38)

Předešlé verše dále potvrzují, že se v Božím království nikdy nebojuje za po-litické cíle světskými fyzickými zbraněmi. Kdyby Ježíš přišel, aby byl ustanoven politickým králem etnického Izraele, potom by bezpochyby musely řinčet světské zbraně. V Božím duchovním království se nebojuje mečem, ale duchem:

• Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista, (2K 10,3–5)

Každý boj mečem (či kulometem) nám jasně dokazuje, že boj probíhá v ďáblově království světa. Proto Ježíš napomenul Petra:

• Jeden z těch, kdo byli s ním [Petr], sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,51–53)

Občané Božího království nikdy neprosazují Kristovo evangelium mečem z oceli. Mají jinou zbraň:

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. (Žd 4,12–13)

Boží slovo je zbraní Božího Kristova království. Království světa vládne z vnějšku člověka, království Boží vládne z vnitřku člověka. Kristovi spoluvládci, znovuzrozeni z Ducha, mají moc, která není vynucována vnější silou a postavením „nad“ někým, jak je tomu v království světa, ale mají moc, která je podnícena zevnitř silou lásky a postavením „pod“ někým:

• Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“(Mk 9,34–35)

Slovo Boží, láska, modlitba, a nejníže položené služebnictví je dvousečný meč Božího bojovníka. Tak bojoval za své poddané ve svém království Ježíš Kristus. Každý, kdo jej následuje, bojuje stejnými zbraněmi.

Neslučitelnost a oddělenost obou království

Víme, že království světa potřebuje rozdělení, potřebuje třídní společnost. Rozdrobení a atomizace totiž podmiňuje politiku. V Adamově padlém světě je politika nevyhnutelná, jinak by lidstvo zničilo samo sebe. Proto svrchovaný Bůh v ďáblově království světa ustanovuje vládce a nakloní si jejich srdce (a nejen jejich) kam se mu líbí (Př 21,1).

Světské království má 1000+1 variant. Ďáblovi je naprosto jedno, která varianta jeho království světa a meče právě probíhá v této nebo oné zeměpisné šířce či výšce. Každá varianta je mu dobrá. Udržuje svoje poddané, jimž je bohem, v otroctví hříchu a co nejdál od Božího království. Hodí se mu cokoliv – království, republika, totalita, demokracie, fašismus, nacionalismus, otrokářství, feudalismus, komunismus, kapitalismus, socialismus, humanismus, islám, buddhismus, šintoismus, animismus, ateismus, jakákoliv filosofie, jakýkoliv ismus, na který si vzpomenete.

Ďábel šel totiž tak daleko, že chtěl dokonce nastolit Kristovu variantu svého království světa a meče. Ta by se mu hodila ze všeho nejvíce, proto ji navrhl Ježíšovi hned na počátku Kristova království:

• Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´…“ (Mt 4,8–10)

Kdyby se Ježíš před ďáblem sklonil, měli bychom tu nejdokonalejší Kristovu variantu ďáblova království světa. Ježíš by ustanovil ty nejlepší a nejspravedlivější zákony, které by potíraly vraždy, krádeže, vykořisťování, lži, podvody, lichvu, potraty, homosexualitu, rasismus, hráčství, drogy, nemravnost, násilnictví, pornografii, lenivost… Jeho zákony by chránily rodinu, ženy, děti… V takovém prostředí by hospodářství nebývale vzkvétalo.

Jelikož by Kristova „dokonalá vládní varianta“ byla součástí ďáblova království, Ježíš by musel všechny dokonalé zákony vynucovat pomocí policie a vojska (mečem) z vnějšku, protože v království světa jsou jenom děti boha tohoto světa – ďábla, kteří jsou mu poslušni a ze své přirozenosti vzdorují Bohu (Ef 2,2). Ježíš ďáblovo pokušení odmítl. Jeho Otec měl ten nejdokonalejší plán – království Boží, které není z tohoto světa, které je nepolitické a s královstvím světa nemá společný ani jeden bod. Nepolitičnost Božího království spočívá ve sjednocující moci zevnitř, skrze Kristův kříž. Kdyby se Ježíš před ďáblem sklonil, Boží království by se zhroutilo, a lidstvo by žilo bez naděje vykoupení, bez naděje přetvoření v nového Božího člověka, žilo by v té „nejlidštější“ Ďáblově mizérií. Žilo by v podstatě v o mnoho lepším systému, o který usilují humanisté, komunisté, socialisté a všichni upřímní vylepšovači světa. Není bez biblické podstaty, že ty nejlepší lidské úmysly dláždí cestu do pekel.

Jistě vás nyní napadne otázka? Hodí se ďáblovi také křesťanská varianta? Odpovídáme jednoznačně ano, a dodáváme, že křesťanská varianta království světa a meče je pro ďábla, po propadu Kristovy varianty, ze všech variant tou nejlepší, protože mnohým dává falešnou naději! Bůh ve své prozřetelnosti dopustil, aby křesťanská varianta království světa nepropadla a stala se skutečností. Měl k tomu své důvody – svoje nejvyšší oslavení.

Od Jana Křtitele běží Boží království dvojsečného meče (Kristova evangelia) souběžně s ďáblovým královstvím ocelového meče světa (viz také Lk 16,16 a Mt 4,23). Lidé z království světa se tlačí do Božího království, aniž by měli proměněné srdce znovuzrozením z Ducha.

• Ode dnů Jana Křtitele až dosud je království Nebes vystaveno tlaku [násilí] a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují. Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana. [KMS] (Mt 11,12–13)

Nikdo se do opravdového Božího království ve skutečnosti nemůže protlačit. Do Božího království „protlačí“ jenom Otec:

• Nikdo nemůže přijít ke mně [Ježíšovi], jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,44)

Ti, kdo se do království nebes tlačí vlastní svévolí, do něj ve skutečnosti nevstupují; v podstatě jen vytvářejí křesťanskou variantu ďáblova království světa a meče. Ta jen imituje skutečné Boží království. Ďábel byl, je a vždy bude ten nejdokonalejší imitátor.

Na tomto místě velmi prosíme o pochopení. Naprosto souhlasíme, že zákony, vynucené křesťany zákonným politickým tlakem nebo vynucené „křesťany“ ocelovým mečem, které by potíraly vraždy, krádeže, vykořisťování, lži, podvody, lichvu, potraty, homosexualitu, rasismus, hráčství, drogy, nemravnost, násilnictví, pornografii, lenivost; které by chránily rodinu, ženy, děti atd., by v konci konců způsobily všeobecný blahobyt. Rozhodně je tato varianta království přijatelnější než varianta muslimská, humanistická, socialistická, komunistická nebo jakékoliv jejich kombinace nebo kombinace ostatních variant. Musíme mít však na mysli, že jde stále o ďáblovo království světa, které nemá s Božím královstvím lásky a sebeobětování nic společného. Proto nelze hovořit ani o nějakém křesťanském státě nebo národu, který nikdy neexistoval a existovat nebude. Jediný křesťanský národ je pravá církev, chrám Boží, všichni, kteří se Bohu znovu narodili z Ducha.

Dále si všimněme, že „křesťanské hodnoty“ mohou být světu vnucovány v nejlepším případě zákonnou, politickou cestou nebo v nejhorším případě násilně – mečem. Každý dá přednost první zákonné cestě navzdory tomu, že dobré, bohulibé zákony neudělají z lidí občany nebeského království. Druhá, násilná cesta, vynucování „křesťanství“ mečem má historicky velmi silnou tradici. Mnozí, křižáci, husité, conquistadoři, katolíci, reformátoři, inkvizice, honci čarodějnic, všichni mají krev na svých rukách, často i těch, kteří byli právě občany Božího království. Tato násilná cesta je naprosto neslučitelná s Kristovým učením a od ostatních nekřesťanských variant ďáblova království světa se vůbec neliší. Násilná cesta má téměř vždy mocenskou motivaci a Kristus slouží jen jako závoj dobyvačných cílů. Bůh ale má vždy, mezi všemi skupinami svůj „sedmitisícový“ ostatek. Odmítáme tedy, že by skuteční následovníci Krista měli cokoliv společného s násilím, které bylo v historii spácháno v Kristově nebo Božím jménu.

V ďáblově království světa a meče je vše vynuceno vnější silou a postavením „nad“ lidmi. V Božím království Božího slova, Kristova evangelia – dvousečného meče, je vše vybuzeno mocí, která je podnícena vnitřní silou modlitby, lásky a služebným postavením „pod“ Kristem a lidmi. Písmo učí, abychom dali přednost Božímu království před čímkoliv, tedy i před křesťanským aktivismem nebo dokonce ocelovým mečem. Jsme přesvědčeni, že hledání Božího království je prvotní a podmiňuje „vylepšení“ a „snesitelnost“ ďáblova království světa. Nezapřahujme vůz před koně:

• Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)

Čím více bude na světě skutečných občanů Božího království, tím „žitelnější“ bude ďáblovo království světa, aniž by bylo nutné zapojit „křesťanský“ aktivismus nebo dokonce „křesťanský“ ocelový meč. Modlitba, láska a nejníže podřízené služebnictví, které zvěstuje Krista je ostřejší zbraň, než jakýkoliv dvojsečný ocelový meč a politická aktivita. Proč Krista následujeme? Protože hájil své království politickým aktivismem? Nebo proto, že se stal naším, až k smrti, nejponíženějším služebníkem, jenž za nás, kdo jej následujeme, zemřel na kříži, aby nás vykoupil a ukořistil z ďáblova království světa?

Židé po Kristu požadovali politické království etnického Izraele

Židé v Ježíši Kristu viděli Mesiáše etnického Izraele. Poněvadž jej chápali etnicky, v rámci jen svého náboženství, nutně jej museli chápat politicky. Měl by to být jejich židovský král, který je ochrání od okolních nepřátelských národů a od nadvlády Říma a zachová jim jejich a jenom jejich náboženství. Proto jej tak nadšeně vítali, když vjížděl do Jeruzaléma na oslátku. Ježíš dobře věděl, že jej židé chtějí za svého pozemského krále:

• Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. (J 6,14–15)

Ježíš také věděl, kdo Pilátovi řekl, že je král Izraele:

• Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl:„Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ (J 18,33–34)

Jak potvrzují starozákonní proroci (Ez 39,29; Iz 32,15; Iz 44,3–5; Jl 3,1; Zach 12,10 a další), Ježíš vůbec neměl v úmyslu kralovat politicky a fyzicky etnickému Izraeli, měl v úmyslu vylít svého Ducha, aby se z něj narodili občané Jeho království, aby ustanovil společenství Božího Izraele pod Kristem (Ga 6,16; Ef 2,12) podle zaslíbení a ne podle genetiky:

• Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.(Ř 14,17)

Ježíš farizeům jasně vysvětlil, že jeho království není ani fyzické, ani politické a proto se nevztahuje na žádnou určitou třídu lidí, státu nebo jakoukoliv exkluzivní tělesnou skupinu:

• Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli [tělesně] pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“(Lk 17,20–21)

Dispenzační bratři očekávají Kristovo politické „tisícileté království“ etnického Izraele

Podle tradičního dispenzacionalismu, židé odmítli Ježíše Krista, proto se Ježíš obrátil k pohanům a ustanovil vsuvku – církev. Před nebo po sedmiletém Jákobově soužení Ježíš vezme církev k sobě v tajném vtržení (tělesném vzkříšení), aby mohl obnovit jednání s etnickým Izraelem. Zvláštní Boží jednání s etnickým Izraelem navíc natolik politizuje Kristovo evangelium, že jej potenciálně uzavírá jedné miliardě muslimů, jež je na Izrael velmi přecitlivělá. Dále, po pročištění Izraele v sedmiletém soužení Kristus uvede svoje, převážně izraelské, ovce do svého pozemského „tisíciletého království“. Z Jeruzalémského trůnu bude spolu se vzkříšenou církví (jež je již v oslavených tělech) fyzicky vládnout. Bude administrativně dokonale řídit Izrael a všechny národy světa přivede do nebývalé duchovní a fyzické prosperity. Na konci tisíciletí se proti němu vzbouří národy světa, které zničí oheň z nebe. To je sedmá dispenzace, sedmá epocha Božího jednání s lidstvem.

Tato dispenzační interpretace posledních věcí kolem Kristova příchodu je politická, protože zde vystupují židé, národy, vzkříšená církev, různé zájmové skupiny stále hříšných lidí, lidé umírají, a jejich vzpoura je nevyhnutelná. Právě kvůli tomuto rozdělení hříšnosti a zpolitizování musí dojít k poslední válečné vřavě – Harmagedonu. Tato interpretace nám až příliš připomíná Kristovu variantu království světa i přesto, že bereme v úvahu dispenzační předpoklad, že ďábel bude během „Kristova tisíciletého království“ svázán – to je látka na delší úvahu. Nemůžeme přijmout, že Kristus bude se svými odpůrci bojovat světskými, fyzickými zbraněmi. Jeho království nepotřebuje povolávat tucty legií k jeho ochraně, protože jeho království není z tohoto světa. Jistě, Ježíš má zbraň, ale ta není světská, je to stejná zbraň, jakou dal nám, služebníkům svého Božího království, je to jeho Slovo:

• V pravici držel sedm hvězd [církev] a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. (Zj 1,16)

V Jeho poslední bitvě nebude použit jaderný oheň, jak někteří bratři dispenzacionalisté tvrdí, ale Jeho svaté slovo. Jeho „bitva“ nebude, podobně jako bitvy znovuzrozených křesťanů, krvavá, ale duchovní, bude pobíjet slovem:

• Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. (Zj 19,15)

Bratři postmilenialisté a dominionisté očekávají politické království církve

Ze stejných důvodů nemůžeme přijmout teologii dominionismu jak je stručně popsána v článku A. France: „Ujme se církev vlády nad světem?“, ZOD 101, s. 29. Dominionismus je úzce spjat s postmilenialismem. Církev pod Kristem na tomto světovém politickém kolbišti bude nabývat s postupem historie stále větší vliv. Ďáblovo království světa bude postupně vytlačováno královstvím Božím. Tato proměna bude trvat obrazných, „tisíc let“. Až dojde k úplné proměně ďáblova království světa na království Boží, až bude církev úplně panovat, dominovat (dominionismus), potom po těchto „tisíci letech“ postupné proměny, se vrátí Kristus (postmilenialismus). I tento výklad nám příliš připomíná křesťanskou variantu (zmenšujícího se) ďáblova království. Proto ho odmítáme.

Závěr

Království světa a království Boží jsou dvě od sebe oddělená království, která nemají ani jeden vzájemný průnik. Ďáblovo království světa je odsouzeno k zániku. Je to království tříd, politiky a ocelového meče. Zanikne při druhém Kristově příchodu, kdy bude jeho bůh Satan vhozen do ohnivého jezera

Království Boží není z tohoto světa. Doba mezi oběma Kristovými příchody je čas spásy, čas vstupu do Božího království. V Božím království není politika, protože jeho poddaní patří do jedné třídy, jsou sjednoceni pod Kristovou hlavou. Jedinou zbraní Kristova vojska je evangelium, které je ostřejší a účinnější než jakýkoliv dvojsečný ocelový meč.

– pst –