Ťuk, ťuk, ozvalo se u dveří.

Nikoho jsem nečekal, a tak jsem šel otevřít s překvapeným očekáváním.

„Ahoj,“ pozdravila mne, když se naše oči poprvé setkaly. „Jmenuju se Vize, těší mě.“

„Taky mě těší,“ opáčil jsem s úsměvem a pozval jsem ji dál. Byla to celkem příjemná, mladá, dynamická dívčina, která na první pohled vypadala, jako že ví, co chce.

„No, jak už jsem říkala,“ pokračovala, když jsme se pohodlně usadili do křesel v obýváku, „jmenuju se Vize. Tvůj Bůh mě dal tvému pastorovi a mám ti říkat a ukazovat, co máš tady na světě dělat.“

„Fajn,“ rozsvítily se mi oči. Přišla docela vhod. Byl jsem tou dobou unavený neustálými snahami nějak Boha potěšit a získat jistotu, že to s Ním mám opravdu dobré. Vlastně přišla více než vhod – teď se to podstatně zjednoduší. Já budu dělat to, co mi řekne Vize, a ona si to u Boha nějak zodpoví. Fajn.

Jak řekla, tak také udělala, a od té doby jsme byli neustále spolu a já se jí chodil ptát, kdykoli jsem něco potřeboval.

Zpočátku mi bylo trochu divné, že klade důraz na úplně jiné věci, než na jaké – aspoň podle mého chabého poznání – kladla důraz ta knížka, o které nám všichni tvrdili, že je to Slovo samotného Všemohoucího.

Například mi bylo divné, proč se Vize tolik zajímá o počet mých skutků a stoprocentní účast na kdejakých aktivitách, a přitom se nijak zvlášť nezajímá o mou motivaci, o to, jestli mám čisté srdce, jestli své bližní opravdu miluji, a nejen pro ně dělám něco, co mi někdo nařídil, a podobně.

Ale co, řekl jsem si, s tím si já dělat starosti nemusím. To si zodpoví Vize.

Makal jsem jako šroubek, nebyly modlitby, na kterých bych chyběl, účastnil jsem se každé aktivity, na kterou jsem se mohl dostavit, pomáhal jsem a sloužil, a Vize mi stála po boku, poklepávala mne po rameni a mile se na mne usmívala.

Jenže po čase se znovu vrátily ty staré potíže.

Jak si mám být i přes to všechno jistá, že to mám s Bohem dobré? ptala se má duše, a když jsem jí říkal, že přeci proto, že Vize je se mnou spokojená, odmítala mi to sežrat.

Že to je prý jen lidské slovo a na tom se nedá nic postavit. A že prý bych si měl taky uvědomit, že ačkoli poslouchám Vizi, porušuju přitom občas nějaká ta přikázání, která mi uložil přímo Všemohoucí. Například ta o pohnutkách srdce (Vizi na nich totiž popravdě nijak zvlášť nezáleželo), o pokrytectví, o marných slovech při modlitbě a podobně.

Navíc jsem si všiml, že ačkoli Vize hnala lidi do kdejakých aktivit a akcí, nemělo to žádné zvláštní výsledky – ani pro ty lidi ani jinak. To mě mátlo – jestli fakt přišla od Boha, jak to, že to na první, druhý i třetí pohled vypadá, že žene lidi do věcí, které se zdají být marné a zbytečné?

Viděl jsem kolem sebe ale dost takových, kteří také následovali Vizi a pochvalovali si, jak že je skvělá a jak jim pomáhá přiblížit se k Bohu. Mně v tomhle popravdě nijak zvlášť nepomohla, pořád jsem si od Boha připadal stejně daleko jako v dobách, než zavítala do mého obydlí; jen svědomí už kvůli tomu tolik neřvalo. Ale když to všichni tvrdili, říkal jsem si, že možná jen dělám něco špatně nebo málo.

Jenže pak už to nešlo.

Ne že by snad ta práce byla tak tvrdá, ale moje duše se začala bouřit. Tvrdila mi věci jako: Jestli je to fakt od Boha, tak takovýho Boha já teda nechci. Makáš tu a namáháš se a ta slíbená jistota, že to máme s Bohem dobré, pořád nikde. Pořád abych žila s dojmem, „že bych měla udělat ještě o něco víc“. Už mě nebaví se pořád strachovat a obávat, nechci dělat věci, o kterých si buď myslím, že to k ničemu není (a neviděla jsem, že by to někomu k něčemu skutečně bylo, ačkoli to pořád dokola tvrdí), nebo dokonce vím, že jsou to věci špatné a zlé, protože porušují Boží přikázání (a Vizi to ani trochu nezajímá).

Chci mít Boha blízko, tohle nemůže být to, co pro mne nachystal, tvrdila mi a já jsem věděl, že má pravdu. Je-li ten Bůh skutečně tak dobrý, jak se říká, potom tohle nemůže být to, co pro mne má, a je-li takový, jak to vypadá podle toho, co vidím kolem, pak asi bude lepší dát mu sbohem.

Jenže když jsem na to zkusil Vizi poukázat, nejdřív se na mne úkosem podívala jako na nedospělé nedochůdče a radila mi, abych pokračoval v práci, a když jsem byl i přesto neodbytný, začala být nepříjemná a naštvaná.

Říkal jsem jí, že mi ty věci připadají marné a zbytečné, ale ona mi opáčila, že je to jen tím, že jsem sám pyšný a nadutý, na moje námitky se nijak nesnažila odpovědět či mi vysvětlit, v čem se mýlím.

Říkal jsem jí, že už nemohu, ale ona mi sdělila, že je to tím, že pořád myslím jen na sebe. Prý když odhlédnu od svých problémů a zaměřím se na pomoc druhým lidem v jejich potížích, vše se zlepší.

Zkusil jsem to, ale nešlo to, uvnitř mé duše se za tu dobu nastřádalo dost a dost nezodpovězených otázek a pochybností, na které jsem neměl dostatečné odpovědi, i starostí, které mne soužily, a to všechno tížilo mé srdce a stahovalo ho dolů jako kámen.

Nemohl jsem.

Vize mne nejprve chtěla popohánět, vyhrožovala mi, že když ji nebudu poslouchat a dělat, co mi říká, Bohu se to jistě nebude líbit a přijde si to mnou dříve nebo později vyřídit.

Jenže ani to nepomáhalo, přestože strach z něčeho takového přidal k mému soužení nemalý nevítaný přídavek.

Nemohl jsem.

A tak jsem zůstal ležet tam u cesty, neschopný pohnout se tam ani zpět, zbitý, ztrápený, bez chuti a síly dělat cokoli. Snažil jsem se dát Bohu vše, co mi Vize říkala, že chce, ale nazpět jsem nedostal nic – nebo mi to aspoň tak připadalo – jen plané sliby a krásná slova. O mé starosti, bolesti a pochybnosti se nikdo příliš nestaral (aspoň dokud jsem byl jakžtakž schopen něco dělat a i potom mi Vize jen sdělila, že je to můj problém), připadal jsem si jako otrok, jehož zdraví a štěstí jeho pána zajímá jen do té míry, do jaké ovlivňuje jeho připravenost k práci.

Pak, když už jsem jí nestál ani za znechucenou poznámku a odešla pryč, jsem zvedl svoje unavené oči a viděl jsem, že cestu, po které jsem šel, lemuje spousta náhrobků.

Na tom, který mi byl nejblíže, a dohlédl jsem tak na jeho nápis, bylo do kamene vytesáno: I Vize bývá jako Kronos, až příliš často požírá své děti.

Jak jsem tam tak ležel, šel kolem pastor sboru, ale když mne uviděl, obešel mne velikým obloukem a jen na mne zdálky zavolal: „Poslyš, myslíš si, že se to bude Bohu líbit, když se takhle stáhneš z každé služby? Nevíš, že On má zalíbení v těch, kdo jsou věrní?“

Slyšel jsem ještě jedny kroky, to když kolem mne – také velikým obloukem – prošel vedoucí skupinky. Šel tiše, ale v jeho očích bylo jasně vidět, že si je naprosto jistý, že se právě dívá na příklad nepřizpůsobivého člena stáda, na kterého konečně dopadl Boží trest.

Pak bylo dlouho ticho…

<><

A pak přišel On.

Když jsem Ho uviděl, snažil jsem se sebrat poslední zbytky svých sil, zvednout se a něco dělat, jen aby mě tu neviděl takhle – zničeného starostmi, neschopného cokoli udělat, neužitečného, k ničemu – ale doplazil jsem se jen o pár metrů dál a tam jsem se zase tiše poroučel k zemi.

„Promiň,“ zašeptal jsem zoufale, když došel až ke mně, „nezvládl jsem to, nejsem žádný dobrý služebník, vlastně ti nejsem vůbec k ničemu.“

Nevšímal si mých slov, ba, zdálo se, že jim vůbec nevěnoval pozornost, ale tiše si klekl ke mně a jemnýma rukama mi ovazoval rány.

To mne zarazilo. Bylo to něco úplně jiného, než s čím jsem se kdekoli – ať už ve světě, nebo v tom, čemu se říkalo církev – většinou setkal. Bylo mi, jako bych pro něho v tu chvíli na celém světě existoval jen já a nikdo jiný, jako by mé problémy, bolesti a trápení byly to nejdůležitější, co ho v tuhle chvíli na světě zajímá.

Nic po mně nechtěl, vůbec nic. To mne zaráželo nejvíce. Když jsem byl ještě jakžtakž schopný něco dělat, zněla kolem pořád spousta hlasů, které po mně něco chtěly, něco vyžadovaly, o něco prosily, žádaly si moje síly pro to či ono.

On ne. On nechtěl nic. Jen mi pomoct.

Mátlo mne to tím více, že z těch všech hlasů nejsilnější a nejhlasitější býval ten, který velkohubými slovy vyhlašoval veliké budoucí plány a z plných plic volal: „Bůh chce, abys dělal to či ono.“

A On nechtěl nic.

Nechtěl mne nahnat do nějakého svého díla, ani mne o nic takového nežádal, ba ani slůvkem ani gestem mi nic takového nedal najevo.

Staral se o mne, o mé starosti, o mé bolesti, zajímal se o mé plány, uzdravoval mne, abych byl schopen žít svůj obyčejný život, obstát ve svých bojích, překonat své překážky, abych měl život a měl ho v hojnosti.

„Ale Pane, co tvé dílo?“ ptal jsem se nechápavě, když se ke mně už po dlouhý čas, nesmírně příjemný a nádherný, odpočinkový čas choval, jako by v tuhle chvíli neměl na práci nic důležitějšího a podstatnějšího, než se tu párat a trápit s problémy malého, neužitečného a nevýznamného človíčka, jako jsem já.

„Mé dílo?“ opáčil mi s lehkým úsměvem. „Mé dílo jsou lidé, to nevíš?“

„Ale co tvá církev, Pane?“ oponoval jsem mu. „Nechceš snad především budovat svou církev? Získávat do ní nové lidi a tak podobně?“

„Mou církev?“ reagoval se stejnou laskavou upřímností. „Nevíš, že má církev jsou lidé? Lidé jako ty? Že ona je silná, když vy jste silní, a že je slabá, když vy jste slabí? Nevíš snad, že budovat církev znamená budovat lidi, kteří v ní jsou, aby byli silní, rozhodní, milující, schopní přestát bouře, dobří otcové a matky, poslušné děti, přímí, radostní a pokojní, bez obav a starostí? Že já jsem odpočinutí? Že mé jho je lehké a břemeno netíží?“

„Takže ty jsi přišel, aby ses tady staral o mé starosti?“ odtušil jsem nevěřícně. Tohle přece nemůže být pravda, myslel jsem si, to nemůže být pravda, že by to dělal jen tak, nic za to nechtěl, dělal to bez nějaké naděje na budoucí prospěch či zisk, jen proto, že jeho pomoc potřebuji a že bude mít radost, když mne uvidí znovu silného a zdravého, plného života.

Slyšel snad i mé myšlenky, nebo si prostě v mé tváři přečetl ten nevěřícný údiv, protože hned dodal: „Já jsem dobrý pastýř. Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil. Přišel jsem položit svůj život za ovce, aby měly život a měly ho v hojnosti. Nehledám svůj vlastní prospěch.“

„A… ale co moje služba?“ namítal jsem, ale jen slabě. „Vize říkala, že služba je to nejdůležitější, co tu na světě je, že tu jsme jen proto, abychom ti sloužili.“

„Ne,“ odvětil tiše, „není to to nejdůležitější, ona se velmi mýlí. Nejdůležitější je láska, abys mne miloval, a nejvíce milují ti, kterým se mnoho odpouští. Hned za ní je víra, abys mi věřil, vše konal s důvěrou, a ne abys jako bloud chodil kolem a snažil se mi sloužit se srdcem plným pochybností. To mi má dělat radost? Když mi sloužíš, ačkoli kdybys měl dojem, že máš na výběr, sám bys dělal snad cokoli jiného, jen ne právě tohle?

Velmi se mýlí.

Já jsem přišel, abys měl život a měl ho v hojnosti. Nechci nic, nehledám svůj prospěch, každý z onoho nesmírného zástupu, který mi oddaně slouží a ve kterém mám zalíbení, mi slouží z upřímné vděčnosti srdce za to, co jsem pro ně vykonal bez podmínek, sám od sebe, jen proto, že mne ve své nouzi potřebovali. Nikoho nenutím.

„A kromě toho,“ dodal se smíchem, „dokážeš si představit silného, rozhodného, radostného a milujícího člověka, který takovým či onakým způsobem neslouží druhým? Dobrý strom, který nenese dobré ovoce?“

Jeho radost byla nakažlivá.

Ačkoli mne ještě srdce bolelo a mnohé pochybnosti, které stále čekaly na svou odpověď, v něm bodaly jako tisíce jehliček, vešla do něj naděje a hned za ní radost.

Moji tvář po dlouhé době zase prozářil letmý, nesmělý úsměv.

Ano, řekl jsem si tiše, pokud je to opravdu takhle, pokud mi nelžeš, pokud mne nebalamutíš, budu ti sloužit rád a bez donucení, z vděčnosti a radostného srdce, které má v tobě vše, co potřebuje, svůj pokrm i odpočinek, pohotovou pomoc i radu, utěšující dlaň i oporu ve zlých časech.

A naděje rozžehla onen plamínek, který doposud jen slabě plápolal.

Má duše se hřála v jeho záři a tiše a radostně si šeptala: „On mne má snad opravdu, opravdu rád.“

– Lukáš Makovička –

www.studnice.org