Úvod

Dobrý den, vítám vás, bratři a sestry, přátelé. Děkuji za výsadu, že dnes smím promluvit na téma „Základ církve“. Text, který si dnes přiblížíme, zní:

• Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků. “ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone BarJona [synu Jonášův], protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. “ (Mt 16,13–18)

Zastavíme se především u 18. verše, protože ten způsobuje mezi křesťany nejvíce rozporuplných výkladů.

Úhelným kamenem církve je Pán Ježíš Kristus

Bydlíme asi 15 minut chůze od Pražského hradu. Kdykoliv máme hosty, obyčejně Američany, provádím je Prahou. Jako třetí, po Strahovském klášteru a Loretě, je na řadě Pražský hrad. Vstoupíme na nádvoří a tam je, vysoko na jedné budově, nápis, na který své hosty vždy upozorním. Jsou to téměř vždy křesťané a mohl by je proto zajímat. Stojí tam napsáno:

…tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam…

Je to úryvek z výše uvedeného biblického textu. Je to výsek z Matouše 16,18:

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí [pekel] ji nepřemohou.

Z tohoto biblického textu v latině se odvozuje hierarchie římskokatolické církve od papeže až k „poslednímu“ věřícímu. Proto je také na nádvoří Pražského hradu tak vysoko a viditelně vytesán.

Protestanti a katolíci vykládají tento verš odlišně. Jablko sváru vězí v otázce, kdo je ta skála, na které Ježíš Kristus vybuduje svoji církev. Je tou skálou Kristus, nebo Petr? Český překlad „ty jsi Petr; a na té skále vybuduji svou církev“ nám nezní vůbec kontroverzně. Kdybychom neznali znění v originálních jazycích a podtext celé Bible, tak bychom z českého překladu Matouše 18,1318 asi vydedukovali, a myslím správně, následující:

Verše 13-17 se zabývají otázkou, kdo ve skutečnosti Ježíš Kristus je. Je zřejmé, že to až do této chvíle mnoho lidí nevědělo. Kristovu totožnost s Bohem si jako první uvědomil Petr. Na tuto pravdu nepřišel sám nějakým rozumovým uvažováním a lidskou logikou. Kdyby to tak bylo, mohl by ho předběhnout někdo, kdo byl lidsky moudřejší, racionálnější a logičtější. Tato převratná pravda byla Petrovi, stejně jako každému dalšímu věřícímu, tedy i nám, zjevena samotným Bohem. Nikdo se nikdy nestal věřícím z rozumu těla a krve. Všichni se stali věřícími z nadpřirozeného Božího zásahu podobně jako Petr nebo Pavel, tj. znovuzrozením z Božího Ducha. Námětem veršů 13–17 je tedy totožnost Ježíše Krista. Proto následující verš (18):

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí [pekel] ji nepřemohou.

by každý Čech, a nejen Čech, jednoduše vyložil asi takto:

Petře, ty jsi jeden z prvních, komu Bůh zjevil, že jsem totožný s Bohem. Ty jsi jeden z prvních, kdo si z lidí uvědomil, že Já a Bůh jsme jedno. Ty jsi jeden z prvních, kdo ví, že jsem ten skutečný Mesiáš, Spasitel, Kristus. Proto, Petře, na této skálopevné pravdě, na skále, na základech svého Božství a Mesiášství, vybuduji svoji církev a brány podsvětí, tedy pekel, ji nepřemohou.

Věřím, že tento nejjednodušší výklad, jenž vychází z přímého podtextu, je v podstatě správný. Tento výklad jistě podpoří i celý podtext Bible. Je však mírně nepřesný, lépe neúplný, není totiž vyčerpávající, nemůže být interpretován černobíle, protože ani Ježíš ani Petr nemluvili česky. Následující verše 19–20 dále vnášejí do celé záležitosti jistou nejednoznačnost. Prozkoumejme tedy věc podrobněji.

Ježíš odpověděl Petrovi, proto si musíme něco říci o Petrově jménu. Šimon byl syn Jonášův. Ježíš jej ale přejmenoval na Kéfu. Zde to stojí:

• Ten [Ondřej] jako první nalezl svého bratra Šimona. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ (což je v překladu Kristus) a přivedl ho k Ježíši. Ježíš se na něj podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův. Budeš se jmenovat Kéfa.“ (což se překládá Petr). (J 1,41–42)

Ježíš dal Šimonovi aramejské jméno Kéfa (řecky Kéfas), což v aramejštině znamená kámen. Aramejský Kéfa byl potom přeložen do řečtiny jako Petros, do latiny jako Petrus, což také znamená kámen. Vědě, která popisuje kameny, tedy nerosty, se přece říká petrografie. A zde je ten zádrhel. Čech si obyčejně Petra a skálu nijak nespojuje, protože nemají stejný slovní základ. Čech nevidí, že by obě jména, vlastní Petr a podstatné skála, byla odvozena ze stejného kořene.

Dlouho jsem zastával typický protestantský pohled, že zde jde o slovní hříčku. V řečtině Petros znamená kámen, tedy menší kámen, ale petra znamená skála. Latina tyto řecké výrazy přejala, takže latinský verš:

• …tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam…

Vyložíme typicky protestantsky takto:

• …ty jsi Petr [jen kámen] a na té skále [svém Mesiášství, Kristu] vybuduji církev svoji…

K utvrzení bychom dodali, že Petrus je mužského a petra ženského rodu, proto Petrus a petra nemůže být tatáž osoba – apoštol Petr. Toto je klasická protestantská, reformovaná nebo evangelikální argumentace.

Nemalé množství reformovaných a evangelikálních komentátorů se však domnívá, že kdyby nebylo toho krajního římskokatolického výkladu Matouše 16,18, jenž vede k Petrovi jako prvnímu papežovi, potom by protestanti nevnucovali těmto dvěma slovům Petros a petra dva odlišné významy. V klidu by přijali, že Petros a petra představují totéž, což by vedlo i ke správnějšímu pochopení a výkladu daného textu. Na zpochybnění římskokatolické interpretace Bible totiž nabízí nepřeberné množství vhodnějších textů. Ty si níže probereme.

Samozřejmě věřím, že církev je vybudována na Kristu, ale současně připouštím, že Matouš 16,18 není tím nejpřesvědčivějším důkazem. Rozlousknutí oříšku vězí v tom, že Pán Ježíš Kristus s Petrem nehovořili ani česky ani řecky ani latinsky, ale aramejsky. Slovní hříčka totiž funguje jen v řečtině a latině, ale už neplatí v aramejštině, natož tak v češtině. Bez podtextu má tento verš:

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.

velmi nejasný smysl. Jako bychom řekli:

A já ti pravím, že ty jsi Mirek, a tímto autem odjedu do svého domu a závěje mě nezastaví.

Navíc musíme připustit, že výklad není jednoznačný i díky předcházejícímu podtextu. V tomto případě důvěřuji a spoléhám na takové biblické, reformované a evangelikální znalce jako je William Hendriksen, Donald A. Carson III, Donald A. Hagner a mnoho dalších. Všichni totiž tvrdí, že aramejština pro obě jména, vlastní Petr a podstatné skála, používá stejné slovo kéfa. Pro české uši tedy:

• „…ty jsi kéfa, a na té kéfě vybuduji svou církev…“

Donald A. Carson III, kterého velmi respektuji, dokonce upřesňuje, že v Pešitě (Peshitta), což je překlad Nového zákona v syriackém jazyku, který je příbuzný aramejštině, je pro Petra i skálu použito přesně stejné slovo. Baptistický autor John A. Broadus upozorňuje, že francouzské Bible nerozlišují mezi Petrem a skálou, tedy mezi Petrem a petrou, a používají jedno jméno – Pierre:

• …Tu es Pierre, et sur cette pierre j'édifierai mon Eglise…

Uvědomil jsem si, že již nemohu jednoznačně tvrdit, že ta skála, tj. petra v Matoušovi 16,18, jednoznačně odkazuje na Pána Ježíše Krista. Jestliže kéfa je kéfa, pak je Petr Petr a musíme najít jiný, uspokojivý výklad, který by harmonizoval s podtextem celé Bible a jednotlivými verši, které se k tomu vztahují.

První věc, kterou musíme mít na zřeteli, je, že církev patří Kristu a ne sobě. Kristus je jejím „vlastníkem“, On je její hlava. Jinými slovy, Pán Ježíš Kristus je nezpochybnitelný základ, na kterém církev stojí. Jazyk je velmi křehký nástroj. Neustále používá konkrétní fyzické obrazy, ale ty většinou odpovídají nějaké nehmatatelné, duchovni skutečnosti. Ano, Kristus je skála, kámen, a mnoho dalších „fyzických věcí“, třeba dveře atd., přesto si nikdo nepředstavuje Krista v Jeho podstatě, že je kámen nebo dveře, nebo že by církev byla tvořena fyzickými, otesanými kameny. Je nemyslitelné chápat jazyk naprosto doslovně, je plný idiomů, které představují jistou myšlenku, ideu. Proto se nemůžeme bezpečně ani dohadovat nad slůvky Petros a petra atd.

Starozákonní Židé byli předobrazem skutečného duchovního lidu, totiž církve, i když sami církví nebyli a zdaleka nebyli všichni spaseni. Už tehdy, když bloudili etničtí Židé, tělesný obraz, idiom církve, po poušti, když putovali do zaslíbené země, byli živeni a napájeni samotným Kristem:

• Všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1 K 10,3)

Kristus byl jejich skálou, tedy petrou, jejich základem, ze kterého pili. Ta skála ale putovala s nimi. Může skála putovat? Uvědomujeme si neustále tu idiomatickou křehkost jazyka? Dnešní církev, duchovní Boží lid, u něhož se fyzický nebo etnický původ nepočítá, počítá se pouze jeho duchovní zaslíbení, také putuje do zaslíbené země, které se říká nebe. Na své pouti do nebe dělá totéž, co starozákonní Izrael, pije (a jí) z Krista!

• Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života. (Zj 22,17)

Samařská žena u studně uvěřila a chtěla se napít, a také se napila plnými doušky Pána Ježíše Krista. Všimněme si, že zprvu také nechápala Ježíšův idiomatický jazyk a představovala si jakousi fyzickou vodu nějakého jiného druhu:

• Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“ „Pane, dej mi tu vodu,“ řekla žena, „ať už nežízním a nemusím sem chodit čerpat.“ (J 4,13-15)

Kristus je základ církve, bez živení se Jeho tělem a pitím Jeho krve církev nebude, neporoste, nemá na kom stát. Uvědomme si, že i toto sdělení, i tento jazyk, je naprosto idiomatický. Bez slovních obrazů, bez idiomů, totiž nemůžeme vyjádřit téměř žádnou myšlenku, žádnou ideu. Zkuste to!

Ukažme si dále ze Starého zákona, že Kristus je opravdu skála a úhelný kámen, ze kterého vyrůstá církev, Jeho Boží lid, Jeho království, které není ideou tohoto světa a do tohoto světa nepatří. Daniel prorokoval přicházejícího Ježíše Krista, který se objeví za vlády „hliněných nohou“ Římské říše. Jednou vytlačí všechna světská, tělesná, politická království. Avšak Jeho duchovní království, v němž bude spočívat Jeho lid, Jeho církev, Jeho hlasitě vyvolaní (ekklesia), zbude jako jediné a bude přetrvávat věčně:

• Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen [Ježíš Kristus] a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen [Ježíš Kristus], který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. … Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky… (Dn 2,3435.44)

Pokračujme důkazy ze Starého zákona. Izajáš nad jakoukoliv pochybnost hlásá, že Bůh ustanovil svůj lid. Má na mysli nejen dočasný předobraz Božího lidu, totiž starozákonní Izrael, ale především novozákonní Izrael Boží (Ř 9,6, Ef 2,12), tj. církev, protože církev je ten pravý Boží lid, který Bůh, Ježíš Kristus, ustanovil navěky. Všimněme si, že Bůh, který ustanovil svůj věčný lid, církev, se sám nazývá skálou a nikdo kromě Něho v tomto ustanovujícím smyslu není. Šimon, ač byl přejmenován na Kéfu, tj. Petrose nebo Petruse, tedy na kámen, rozhodně nemůže být ustanovujícím kamenem církve, už jen pod tíhou samotných starozákonních textů jako je tento:

• Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. (Iz 44,78)

Starozákonní Izajáš označuje přicházejícího Ježíše Krista jako základní, úhelný, osvědčený, drahý kámen, jenž je základem nejpevnějším. Již ve starozákonní době byl tento nejpevnější, skalní základ, na kterém se buduje Boží lid, církev, položen. Bůh není omezen časem, On je Pánem času, který stvořil. Čtěme:

• Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.“ (Iz 28,16)

Žalmy prorokují Ježíše Krista, základ církve, úhelný kámen, který starozákonní Židé, kromě ostatku, odmítli:

• Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. (Ž 118,22)
• Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se. (Iz 8,14-15)

Nový zákon Petrovými ústy zřetelně interpretuje, že ten úhelný kámen, o který se mnozí obyvatelé Jeruzaléma roztříští, je Ježíš Kristus, jenž byl většinou Židů odmítnut:

Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,11-12)

Není jiné Jméno než Ježíš Kristus, kterým může být člověk spasen. Pravda je vždy, a bez výjimky, jedinečná, exkluzivní a vylučující jakoukoliv jinou možnost, tj. nepravdu.

Idiomatický jazyk zřetelně vyniká v následujícím textu. Boží lid, zmocněn Kristem, buduje Boží chrám, tj. církev, na Kristově skále:

• Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť a přišly záplavy a vály větry a udeřily na ten dům, ale nespadl, protože byl založen na skále. (Mt 7,24-25)

Základ církve je Pán Ježíš Kristus a nikdo, ani apoštol Petr, nemůže položit jiný základ, protože Kristus je věčný základ, podstata, jádro, fundament Božího lidu – církve:

• Nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. (1 K 3,11)

Je církev postavena na Petrovi?

Nejprve odpovězme – ano je, a nejen na něm! Jestliže Ježíš Kristus v původním, aramejském jazyce skutečně oznámil Petrovi:

„…ty jsi kéfa, a na té kéfě vybuduji svou církev…“

…jestliže tedy použil v obou případech stejné slovo, jestliže nepoužil slovní hříčku, jak mnoho protestantů a evangelikálů tvrdí, že použil, jak potom vysvětlíme, co měl Ježíš na mysli? Opravdu zamýšlel vybudovat svou církev na Petrovi?

Otázku, že Ježíš Kristus je základní, fundamentální kámen nebo skála, na které je Boží lid budován, jsme Písmem jednoznačně a kladně potvrdili; a Petra nebo kohokoliv jiného vyloučili. Bezpochyby, nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, jak Písmo tvrdí, který je již položen, a to je Ježíš Kristus!

Boží lid, církev, Kristovo tělo, chrám atd., je obrazně řečeno chrámová stavba postavená z živých kamenů – kvádrů. Každý z těchto živých kvádrů je nejen součástí, ale je i budovatelem Boží chrámové stavby, vyživován a pověřen Ježíšem Kristem. Cožpak Bůh nepoužil jako prvního Petra, naplněného Duchem svatým, aby započal s budováním církve na Kristu, aby vyřkl evangelium? Ještě jednou. Petr sám určuje Krista, a ne sebe, jako úhelný kámen Boží stavby:

• Proto vám [já Petr] všem i celému izraelskému lidu oznamuji, že tento člověk před vámi stojí zdravý ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, jehož jste vy ukřižovali a jehož Bůh vzkřísil z mrtvých. To je ten `kámen vámi staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným´. V nikom jiném není spásy – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni! (Sk 4,10–12)

Jistě, fundamentální zdroj budování církve je sám Ježíš Kristus; ale každý věřící je také, z Jeho moci, budovatelem církve. Na jakých základech jsme my věřící duchovně budováni?

• Byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu. (Ef 2,20–22)

Prvenství Ježíše Krista ve všem je podtrženo a zachováno. Proto, když Ježíš Kristus řekne, že vybuduje svou církev na Petrovi – na Kéfovi a každém dalším živém kameni Božího chrámu – vůbec si neprotiřečí. Petr je jedním z apoštolů. Jsme přece budováni na základě apoštolů a proroků. Ti byli vyživováni, vybudováni samotným úhelným kamenem, Ježíšem Kristem, aby vybudovali následující pokolení církve. Jejich skutky – a biblický zápis – budoval a buduje všechna další pokolení křesťanů. Ti nám předali štafetu evangelia, kterou převzali od Krista. Naším úkolem je předávat štafetu evangelia dále, budovat další příslušníky církve na úhelném kameni Ježíši, o jehož slavných činech nám poví Písmo a Duch svatý. Všichni v Kristu jsou svatými knězi, kteří přinášejí duchovní oběti, zmocněni a pověřeni Kristem. Oběť živého, duchovního, chrámového kamene je budovat další stavební kameny chrámu skrze svědectví.

• Když přicházíte k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený, vzácný, i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. Proto stojí v Písmu: ,Hle, kladu na Siónu kámen úhelný, vyvolený, vzácný; kdo v něj věří, jistě nebude zahanben.` Vám tedy, kteří věříte, je vzácností, ale nevěřícím je to kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným a kamenem úrazu a skálou pohoršení`. Ti narážejí, protože jsou neposlušni slova; k tomu také byli určeni. (1 Pt 2,4–8)

Církev je připodobněna nejen stavbě, ale také tělu. Můžeme říci, že každý tělesný orgán, každá část těla, podpírá a buduje ostatní prvky těla. Stavební kameny Boží stavby se navzájem podpírají a budují. Vyjměte cihlu ze stavby a zhroutí se. Církev, kterou nepřemůže peklo, je budována na každém jednotlivci, který pije a čerpá z prvotního zdroje, kdo staví na základní nepohnutelné skále, úhelném kameni – Ježíši Kristu.

• Z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,16)

Církev není pasivní organismus, který netečně a trpně roste jen z Kristovy aktivity. Církev je aktivní organismus, ve kterém je každá buňka, každý orgán činorodý, živen Kristem skrze Ducha svatého, takže On má základní prvenství ve všem. Proto není protimluv, když Kristus sděluje Petrovi, že na něm, na Petrovi, vybuduje svou církev. Kristus svoji církev totiž buduje na každém svém knězi, jehož povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Sám jsem byl přiveden ke Kristu knihou, kterou napsal člověk v Kristu. On, živý kámen Božího chrámu, byl pověřen Kristem, aby vybudoval další živý kámen, kterým jsem se stal já. Tak jako Bůh pověřil člověka, aby se z Boží moci rozmnožoval tělesně, tak jej také pověřil, aby se z moci Ježíše Krista „rozmnožoval“ duchovně, aby rozsíval semeno evangelia.

• Dám jim, aby byli sadbou k slávě mého jména. Nebudou už v zemi hynout hladem, už nebudou snášet hanbu od pronárodů. (Ez 34,29)

Bez Božího základu a moci je ale člověk impotentní jak v tělesné, tak duchovní sféře. Činorodost budovatelů, na nichž je církev z Božího pověření budována, je nejvýstižněji popsána v Danielovi:

• Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Dn 12,3)

Závěr

Základ církve je Pán Ježíš Kristus. Matouš 16,18 není nejvhodnější text, který by tuto pravdu potvrzoval. V Písmu je mnoho jiných veršů, které ji bezpečně potvrzují. Matouš 16,18 upřesňuje a rozšiřuje naše pochopení církve. Církev je budována z Kristova pověření na každém jejím členu a každým jejím členem, který stojí na úhelném kameni, na Ježíši Kristu. První, ale v žádném případě poslední, kdo zvěstoval evangelium po Kristově ukřižování, byl právě Petr. Všichni v Kristu jsou Božími vyslanci, zástupci, vikáři, nejsou z tohoto světa, mají občanství v nebesích a jsou vybudováni Kristem:

• Severu poručím: „Vydej!“ a jihu: „Nezadržuj!“ Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil. (Iz 43,67)

Každý živý kámen Božího chrámu byl vytesán kamenem, Kristem:

• Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43,21)

Každý živý kámen Božího chrámu je Kristův vyslanec:

• Vložím na ně znamení a ty z nich, kdo vyváznou, vyšlu k pronárodům, do Taršíše, do Púlu a Lúdu, k těm, co natahují lučiště, do Túbalu a do Jávanu, na daleké ostrovy, které zprávu o mně ještě neslyšely ani nespatřily moji slávu; budou hlásat moji slávu mezi pronárody. (Iz 66,19)

Jaké pověření dostala církev

Řekli jsme si, na jakých základech, na jakých fundamentech stojí církev. Dokončeme myšlenku v přilehlém podtextu. Kristus v 18. verši řekl Petrovi, že vybuduje svoji církev na Petrovi a skrze Petra potažmo na všech a skrze všechny živé duchovní kameny Božího chrámu, tj. církve. Nejprve to oznámil Petrovi, protože Petr byl zřejmě první, komu Otec zjevil, že Kristus je Mesiáš. Proto Petrovi také jako prvnímu oznámil, jakou mocí a autoritou jej, a všechny, jimž Otec zjevil Kristovo Mesiášství, pověřuje:

• A tobě dám klíče království nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích. (Mt 16,19)

Tento biblický text způsobuje mezi upřímnými křesťany mnoho nedorozumění. Pokusme se o co nejvěrohodnější výklad. Klíče představují autoritu, moc, pověření. Jestliže předá soused klíče od svého bytu mé manželce, aby zalévala květiny, oprávnil a pověřil ji vstupem do svého „hradu“. Kdo mi propůjčí auto, musí mi dát klíčky od zapalování. Dostanemeli jakékoliv klíče, jsme zmocněni a stáváme se reprezentanty a pověřenci majetku toho, kdo nám je svěřil do rukou.

V Matoušovi 18,19 Kristus zmocňuje Petra a všechny, kdo věří v Kristovo Mesiášství, aby reprezentovali svou skutečnou vlast – nebesa. V rukou již mají klíče království nebes. Jsou Kristovi milovaní a nejsou z tohoto světa. Proto mohou jménem Krista na zemi prohlásit, co bylo svázáno nebo rozvázáno v nebi. Jinými slovy je toto zmocnění Božího lidu potvrzeno v následujícím, souběžném textu:

• Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. (J 20,23)

Zde Kristus zmocňuje své učedníky, aby odpouštěli nebo ponechávali hříchy lidí. Jak tomu všemu rozumět? Jak Matouše 16,19, tak Jana 20,23 plně pochopíme jen v následujícím podtextu, v kterém Kristus dává návod, jak jednat s hříchem ve shromáždění věřících.

Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechneli tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ,ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok`. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník. Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi. (Mt 18,15–18)

V podstatě zde vidíme, že jakékoliv shromáždění těch, kdo věří v Kristovo Mesiášství, které jedná podle návodu a v souladu s evangeliem Ježíše Krista, je zmocněno prohlásit, zda někomu nebesa hřích odpustila nebo ne. To není arogance nebo povyšování, je to „jen“ zjevená znalost Boží vůle. Sbor věřících vylučuje ze svého středu hříšníka, který se není ochoten napravit, ne proto, aby jej potrestal, nebo aby se mu v osobním styku úplně stranil, ale proto, aby vykázal jeho duchovní negativní vliv ze shromáždění. Jedna kvasinka totiž prokvasí celé těsto. Takový vyloučený by měl být sborem považován ne za bratra, ale za váženého člověka, kterému má být Kristus teprve zjeven skrze osobní svědectví Kristových kněží.

Znovu musíme zdůraznit, nejsou to věřící, kdo odpouštějí hřích hříšníkům v nebesích; hřích v nebesích může odpustit jen Bůh. Každý věřící je ale vlastníkem nebeských klíčů, proto zde na zemi reprezentuje Boží evangelium. Je Božím knězem, proto může vyřknout postihy, které již vynesla nebesa. Postihy se nevyhnou nikomu, kdo odmítá uposlechnout podmínky odpuštění, jež jsou opět stanoveny nebesy. Tou jedinou podmínkou rozvázání hříchů je víra v Mesiáše Krista, který na kříži zastoupil hříšníky v potrestání. Opravdová víra pak musí způsobit pokání, tj. obrat.

Jestliže někdo řekne věřícímu nebo sboru věřících v Krista, že věří např. v reinkarnaci a Bibli chápe jen jako doplňkovou moudrou, duchovní literaturu, potom každý v Kristu je zmocněn mu říci děsivou pravdu. Věřícímu byly darovány Kristem klíče nebes, proto může směle svázat na zemi to, co již Bůh svázal v nebesích:

• Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,11–12)

Jestliže ale někdo řekne věřícímu nebo sboru věřících v Krista, že věří, že Ježíš Kristus zemřel osobně za jeho hřích, že jej Kristus v potrestání zastoupil, že vložil svoje provinění na Krista a On jej očistil, jedná a chová se podle této víry, tj. kaje se, obrátil se od světa ke Kristu; potom každý v Kristu je zmocněn mu říci radostnou pravdu. Věřícímu byly Kristem darovány klíče nebes, proto může směle rozvázat na zemi to, co již Bůh rozvázal v nebesích:

• A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1 J 5,11–13)

Věřící v Krista říkají jen to, co jim pověděl v Písmu Bůh, Duch svatý. Jako Boží vyslanci zde na zemi jen prezentují Boží rozhodnutí. Co Bůh v nebesích svázal, to jeho lid zde na zemi prohlašuje za svázané. Co Bůh v nebesích rozvázal, to jeho lid zde na zemi prohlašuje za rozvázané. Opravdu to není těžké pochopit, když si uvědomíme, že pravá vlast všech v Kristu jsou nebesa.

– pst –

text přednášky ze Zimní konference Zápasu o duši 2010