Dech Indie
Naše vnitrostátní přesuny v Indii se dály Indickými aeroliniemi. Letadla jsou zanedbaná, oprýskaná, ušmoulaná jako všechno a všude, ale létají. Jídelní tácky jsou odborně natřené nahnědo, čímž odpadá praktická nutnost umývání. Všechny lety byly o několik hodin opožděné a potom i jednohodinový let zabral celý den. Dopadli jsme ještě dobře, protože tu a tam se let zruší, a tak ojedinělí západní turisté minou spoj do Evropy či Austrálie. Bavili jsme se tím, že jsme si četli telexové zprávy a napichovali je na hřebíky nástěnky. Sovětské kočky - Londýn - Členové moskevského klubu milovníků koček požádali milovníky zvířat v Británii o radu a pomoc, jak zachránit životy kočkám. "Postavení koček bez domova je v Sovětském svazu neutěšené" prohlásil předseda klubu milovníků koček, Nikolaj Nepomnyašny. Většina koček bez domova je otrávena a jejich kožíšky skončí na ušankách. Tým filmařů z Británie přiletěl natočit film o přátelství člověka a koček. Předsedkyně klubu Olga Frolová se výpravy nemohla zúčastnit, protože nedávno upadla a zlomila si nohu. Předseda Nikolaj pokračuje dál, že jen díky perestrojce začíná nový duch doby.

Kočičí družba mezi Sovětským Svazem a Británií kvete. A zprávy pokračovaly dál. Nejen kočky, ale i psi mají neradostný život. Nemohli jsme věřit svým očím. Zprávy z Kocourkova v nadživotní velikosti. Možná jednou dojde řada i na úděl sovětských žen a dětí.

Indické celnice a vojandy nosí sari uniformy. Tradiční šat je v příslušné barvě, ale nejsou jim vidět holá břicha. Moc indických krasavic jsme neviděli, ty se nepromenádují, spíš je vidět obtlousté ženy a jejich holé faldy.

Letištní procedúry a prohlídky jsou jako za napjatého vojenského stavu. Ozbrojení vojáci, celníci, úředníci, všichni strašně důležití, zvědaví, všechno prolezou, osahají. Za šest hodin čekání na letišti v Delhi odletělo jedno letadlo, naše bylo druhé. Po nás měl letět Královský Nepál. Na dráze ani jedno letadlo. A to je hlavní město druhé největší země světa. Provoz je prý živější v noci, kdy horko klesne na pouhých 39 stupňů Celsia.

Každý šestý obyvatel naší planety je Ind. Indie má 800 milionů obyvatel, 14 hlavních a bezpočet menších jazykových skupin. Do konce století bude mít Indie jednu miliardu lidí, kterým se povede ještě hůř než dnes, a za dalších 35 let, bude-li vše pokračovat stejným tempem, zdvojnásobí se co nevidět i ta první miliarda. Indie má dvojnásobnou hustotu obyvatelstva než Čína. Pouze jedna třetina obyvatelstva je gramotná, 70% obyvatelstva se živí zemědělstvím, ale neuživí se. Monzuny přijdou buď příliš brzy nebo pozdě, a když se nestane ani to ani ono, sežerou všechno kobylky nebo jiná havěť. Prostě každá úroda je zničena. Životní prostředí, klimatické podmínky, množství obyvatel zanechává spoušť a pustinu. Většina lidí jsou vegetariáni a i k tomu mají své výhrady. Někteří nejedí ani jogurt. Z všudepřítomných krav používají pouze kůži, a to teprve po smrti jejich svátosti. Krávy se většinou ani nedojí, a mléko z buvolů je jaksi vodnaté. Ovce a kozy pěstují jen na vlnu nebo kůži.

V r. 1966 Indie utrpěla nepředstavitelný hladomor. Prezident Johnson v rámci pomoci přislíbil 800 dobrovolníků Peace Corps (Mírové jednotky), kteří byli vysláni do nejzaostalejších oblastí, kde měli společně s indickými státními zaměstnanci pomáhat vylepšit situaci, především znalostí zemědělství. Jako mnoho akcí, které jsou míněny dobře, výsledek dopadl přímo katastrofálně pro mládež, která se vydala do indických pustin. Mládežníci nebyli připraveni mentálně ani fyzicky na útrapy, které je čekaly. Drogy zvítězily, a Američané evakuovali trosky i mrtvoly těch, kteří zemřeli na předávkování nebo sebevraždou.

Naše dobrá přítelkyně přišla do Indie s manželem v r. 1969 a strávili v Indii dva roky v odlehlé oblasti na sever od Bombaje mezi primitivními kmenovými lidmi. Program byl řízen s daleko větší péčí a o něco lepší přípravou. Přijímali pouze manželské páry, které prošly jednoměsíční přípravou v USA a dva měsíce měly intenzívní jazykový výcvik v Bombaji. V jejich skupině bylo 19 párů a pouze 9 jich nastoupilo.

Kasty jsou v Indii dodnes. I ta nejnižší kasta, nedotknutelní, jsou ještě příliš vysoko nad kmenovými lidmi. Indíra Gándhí se snažila odstranit kastovnictví a zavedla kvóty na státní zaměstnání. Protože nedotknutelní byli historicky diskriminovaní, situace se obrátila, a mnoho nedotknutelných se stalo přednostně státními zaměstnanci. Státní zaměstnanci byli posláni do "vyhnanství" k zaostalým kmenům. Míroví dobrovolníci spolupracovali se zaměstnanci, kteří neměli nejmenší snahu se s domorodci stýkat, natož s nimi na čemkoliv spolupracovat. Největší pomocí jim byl misionářský pár, který strávil v primitivní divočině 35 let. Bibličtí překladatelé domorodý jazyk zapsali, učili lidi číst, psát a překládali bibli do jazyka merati. Misionářská zdravotní péče a znalosti pomáhaly dobrovolníkům i domorodcům.

Když přistáli Američané na Měsíci a naši přátelé o tom nadšeně vyprávěli a ukazovali obrázky. Domorodci zásadně odmítali na tuto myšlenku přistoupit. Říkali: "To přistáli na vašem Měsíci, ale náš Měsíc je strašně daleko. Tam se člověk nikdy nedostane". Koncept velikosti světa pro ně byl naprosto nepředstavitelný a představu o západním světě mají stejně jako ostatní svět jen z amerických filmů. Bylo pro ně naprosto nepochopitelné, jak někdo může odejít od rodičů, a skutečost, že nenavštíví dva roky svoji rodinu a rodiče, bylo málem trestuhodné. Dva roky života je však poznamenaly jednak zdravotně - tyfus, ale i životně. Po Indii pokračovali v Bangladéši, Filipínách a teď jsou v Indonésii. Do Indie se vrátili několikrát na návštěvu ke své "nedotknutelné rodině", které před svým odjezdem koupili 7 ha půdy. Když přijedou na návštěvu, jejich hostitel snese postele od ostatních vesničanů a pro potřebu hostů postavil i latrinu. Celá vesnice se nemohla vynadívat na bílé děti, které s sebou přivezli, a do každého okénka nakukovalo dvacet hlav.

Rodinný život
Rodinný život v Indii má svoje podivnosti, nad kterými zůstává rozum stát. V novinách se dočteme, jak rozdurděný manžel přinesl k soudu hlavy nevěrné manželky a jejího milence. U soudu nastalo pozdvižení, ale manžel zachoval klid. Patnáctiletá dívenka se upálila, aby ukončila své manželství se sedmdesátiletým starcem. Takových a podobných zpráv je v "černé kronice" Indie nespočet. Mladí lidé se vzájemně nepoznají, nenamlouvají, ale rodiče a dohazovači hledají vhodné partie, konzultují horoskopy, věštce a hvězdopravce. Skoro denně jsou v novinách případy upálených žen, kdy se manžel a jeho rodina dožadují přídavků k již zaplacenému věnu chuděry ženušky. Když rodina nezaplatí, uhoří nevěsta, politá petrolejem. Prý nehoda. Upálení je tak běžné, že se ani policejně nevyšetřuje. Kuchyně musí být to nejnebezpečnější pracoviště. Indická žena je na tom hůř než svatá kráva. Tu nezabijí. Upalují se nejen nevěsty a mladé ženy, ale i stařeny, tchýně. Rodinné vztahy jsou často tak hrozné, že nevěsta polije tchýni petrolejem a ta vzplane. Synové žijí s rodiči, s manželkami a dětmi včetně ostatních sourozenců. Rodinné násilí vůči ženám je nepředstavitelné. Muži své manželky mlátí až k smrti, aby žena věděla, kde je její místo. To patří k rodinnému životu po generace. Protože ženám chybí to, co mají muži, nejsou k ničemu jinému, než aby rodily syny. Proto se také dítka ženského pohlaví do světa moc nevítají, spíš odhazují na smetiště.

Inzeráty s požadavky na kvalitu a výši věna zaplňují mnohé stránky denního tisku. Manželství je obchod. Syn je zajištěním budoucnosti pro rodiče. Žena má přinést bohatství, má zaopatřit ženicha a jeho rodinu. Touha po materialismu zasáhla Indii natolik, že rodiče ženicha požadují ledničku, barevný televizor, luxusní zboží, které v Indii není běžně k mání, a samozřejmě peníze. Rodiče nevěst si často peníze na věno půjčí, a při nepatrných mzdách, které jsou schopni vydělat, prodají vlastní duši, a co je ještě horší, nedospělé děti do otroctví nenasytných podnikatelů a příbuzných. V Indii rodiče děti mrzačí, aby vzbudily co nejvíce soucitu a mohly vydělávat jako žebráci. Lichvářské úroky dluh jenom zvětšují. Ženitbou však touha po "lepším" životě nekončí. Jestli se nenasytná rodina nespokojí s jednou nevěstou, musí přijít po upálení další, pokud možno bohatší. S takovouhle demokracií si vládnou Indové sami po osvobození z britského kolonialismu. Spadli ne z bláta do louže, ale do strašného otroctví a nevolnictví. V jiných kulturách ženich platí za nevěstu, protože ji odvádí z domova. Jestliže taková nevěsta ženicha pro špatné zacházení opustí, musí její rodiče zaopatření vrátit. Jestliže ženich nevěstu opustí nebo propustí, je o ni věnem postaráno. V Indii je i tento zvyk nějak naruby. Mít v Indii pět dcer je na zbláznění, to zruinuje i boháče a dívky zůstanou svobodné. Kolik vzdělaných, zdravých a milých dívek je na ocet kvůli vyděračské tradici? Rozvod nepřichází v úvahu; nejenže žena musí přijít s bohatým věnem, ale v případě rozvodu musí ženina strana vyplatit ženu. Rozvedená nebo ovdovělá žena je ze společnosti vyloučena na doživotí. Indický muž je maharádža.

Ženy mají neradostný úděl. Dřou od rána do noci, na jejich bedrech leží všechny starosti a ve snaze po populační kontrole jich tisíce umírají neodbornými lékařskými zásahy při sterilizaci. Brutalita indického rodinného života je nepředstavitelná a je smutné, že všichni zastánci lidských práv a lepších zítřků nad indickými poměry naprosto zavírají oči.

Příčinou neuvěřitelné bídy, krutosti a bezpráví Indie je dědictví hinduistické víry, která nevěří, že člověk je Boží stvoření. Indové věří v nekonečné množství hříšných bohů. Šest z deseti obyvatel Kalkaty žije na ulici. Každý rok umírá 15 milionů lidí a 27 milionů se jich narodí. Přibývá těch, kteří nemají střechu nad hlavou, těch kteří nemají sousto do úst. Přesto hlad Indie není způsoben pouze nepřízní přírody a věčnými neúrodami. Jedním z důvodů jsou svaté krávy. Hinduista by nezabil krávu a jíst hovězí je pro hinduistu ještě odpornější než kanibalismus. V Indii mají dokonce útulky pro přestárlé krávy a ty krmí. Útulek pro přestárlé a umírající obstarává pouze matka Tereza.

Každá kráva sežere potraviny za sedm lidí. Krávy sežerou 20% celkové zemědělské produkce Indie. Dalších 15% sežerou myši a krysy, protože ty nikdo v Indii nehubí. Vždyť by mohli připravit o život svého příbuzného. Nehubí se žádní škůdci, jen lidé každodenně umírají hladem, ženy v kuchyních polité petrolejem a novorozeňata na smetištích, v naprosté netečnosti svého okolí. Indie nezná soucit, dobročinnost a lásku k bližnímu.

Sama Indíra Gándhí prohlásila, že Indie má dostatek potravinových zdrojů nejen pro celou Indii, ale mohla by exportovat dvě třetiny úrody a zemědělských produktů.

Šarma
Tak se jmenoval náš organizátor, který koordinoval "odborné" průvodce, přesuny a rezervace. Hned první den se zeptal, jaký dojem na nás Indie a její lidé udělali. Byla to těžká otázka, a tak jsme zpočátku raději vyzvídali než odpovídali. Nejdříve nám vysvětlil, jak se jeví situace jemu. Slabiny i naděje mladého člověka velké země, která má "demokracii", ale v podstatě neví co s ní, protože neví co je to disciplina. Demokracie je k ničemu, protože si Indové nedovedou vládnout sami, a celá země spíš připomíná chaos. Vyjádřil potřebu změny systému, především v zemědělství, kde překupnící ždímají sedláčky a naději vidí v příkladu kolchozů a bratrství se Sovětským svazem. To, že se Indie bratří, není nic nového, ale protože jeden druhému nevěří, a oba mají za ušima, je to bratrství opatrné na jedné i druhé straně. Vyměňuje se především ideologie a teorie, které přivedly zemi Sovětů k ekonomickému krachu, a Indie zůstává nadále zaostalou zemí a lidí přibývá. Jedinou záruku mají, že pokud zůstanou orientovaní k bratrství, budou přibývat jen hesla, oteplákovaní turisté a sektretariáty komunistických a socialistických stran, které vzájemně bojují o moc. Indie má největší procento mladých lidí. Jejich volební hlasy rozhodnou o budoucnosti země. V prosinci 1988 Indie snížila volební věk z 21 na 18 let. Mladí lidé jsou nespokojení, nezaměstnaní a připraveni volit i bojovat za toho, kdo jim slíbí lepší budoucnost. Marxistická strana se o to snaží všemi silami. Indie se v marxismu shlíží ani ne proto čeho dosáhl, ale protože se svět třese a bere Sovětský svaz vážně jako velmoc.

Jak se sloučí velice silné náboženské cítění a atheismus, zůstává otázkou, ale nakonec hinduismus asi snese všechno jenom ne zdravý rozum. Vše je iluze. Indie a její lidé žijí odloučeni od reality, neznají a neuznávají odpovědnost vůči Bohu, ale slouží mnoha bohům. Indové zbožňují asi 330 milionů božstev, které jsou zosobněny její svátostí, krávou. Na člověka padaly chmury a smutek z celé zhouby. A bible říká:

• Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly. (Ž 9:17)

Když se Šarma vypovídal, pustili jsme se do řeči raději o věcech svatých místo světských. Šarma byl pozorný posluchač, měl z toho všeho trochu nabourané spaní, otázek plno a my jsme měli radost. Nechali jsme mu naši bibli a modlíme se, abychom měli o bratra víc.

Mukkul a Jainové
Mukkul od prvního okamžiku našeho setkání povídal a myšlenky z něj jen sršely jako bublinky šampaňského vína. Těšili jsme se, že doplní nebo spíš rozšíří naši indickou mozaiku o další informace u nás doma. Mukkul totiž přijel do Jakarty z Delhi na graduaci vzdáleného příbuzného a seděli jsme společně v auditoriu. Při vzájemném představení uvedl rodinné a společenské postavení a osud rodiny, abychom věděli, jakou máme čest, a jaká nepřízeň osudu je všechny potkala. Otec býval jedním z nejvlivnějších a nejbohatších mužů Indie, vlastník největších indických novin a jiných průmyslových koncernů, ale rodinné pletichy a dokonce úklad o život celé rodiny změnil jejich postavení. Život jim zachránil hlídač, který s nasazením vlastního života nepustil do rodinného sídla najaté vrahy. Ze slávy, prestiže, moci a bohatství mnoho nezbylo. Mukkul je velice oddaný rodičům. Je nejmladší ze tří dětí. Starší sestra je vdaná, žije s manželovou rodinou a do rodinných událostí v podstatě nemůže zasahovat. Starší bratr je dnes rozvedený. Oženil se proti vůli rodičů podle svého výběru a rozhodnutí. Tím si uzavřel přístup do vlastní rodiny. Zůstává Mukkul, který se stará o pozůstatky rodinného bohatství. Rodinný dům v Delhi, v prestižním sousedství diplomatických rezidencí připomíná zašlou slávu. Jenom pozemek má milionovou hodnotu, ale dům se rozpadá, protože nejsou finance na jeho opravy a údržbu. Další milionky, které přinášejí víc starostí a trápení než radostí, jsou zkrachované železárny. Uniové stávky přivedly podnikání do stavu, že jsou dokonce neprodejné, a daňové úřady pomalu a jistě ujídají ze zbylého krajíce. Mukkul je zchudlý šlechtic bez budoucnosti. Jeho vzdělání, vkus, názory, jeho životní styl odpovídá postavení, které měla rodina v minulosti.

Nejzajímavější na Mukkulovi byla jeho oddanost náboženství Jain. Mukkul vyrostl a byl vychován katolickými mnichy a jeptiškami v jezuitských školách, pod přísným dozorem guvernantek a vychovatelek. Odříká všechny modlitby bez nejmenších potíží. Zná je, ale na otázku, co je pro něj křesťanství, odpověděl, že nemůže přijmout učení, které říká že pouze Ježíš je jediná cesta k Bohu. On se nenarodil do křesťanství, on se narodil do náboženství Jain. Vysvětlil nám, že náboženství Jain nemá začátek ani konec, život pokračuje skrze neustálé reinkarnace, a nejvyšší cíl převtělování je nirvána, osvobození se z reinkarnačního cyklu. Koncept hříchu, hříšná povaha člověka i potřeba očisty od hříchu mu byla docela jasná. Rozdíl chápání očisty Kristem a sebeočisty už méně.

Jainem se člověk narodí, stejně tak jako do společenského postavení, kasty. Legenda vypráví o knězi Jainů, který mohl létat, a jeho věrný následovník tvořil zlato. Jainismus je víra bankéřů, průmyslníků a boháčů, jakási pojistka, že ať se stane v životě, co se stane, příslušnost na tomto světě jednomu zachová společenské postavení, i když se mu hmotné statky mohou rozplynout následkem nepříznivých okolností.

Věřící jsou důslední vegetariáni, jídlo musí být připraveno v košér vegetariánské kuchyni. Nesmí být znečištěno ani přítomností čehokoliv, čemu člověk vzal život. Mukkula jsme tedy mohli pohostit ovocnou mísou a zřejmě ani to nebylo akorát. Nevzal si ani šálek čaje, protože si asi uvědomoval, že kuchyně i nádoba, ve které bychom vodu vařili, je již "nečistá". Někteří Jainové nosí přes nos a ústa chirurgickou roušku, aby nevdechli něco malého a živého. Spadne-li muška, či mravenec do šálku čaje, je to veliká pohroma a nešťastníka musí zachránit. Nezabijí ani komára či mouchu. Vše živé je v naprostém bezpečí. Mají trochu problém například s používáním automobilů, neboť stovky ba tisíce mušek a broučků zahynou pod koly, na kapotách a oknech automobilu, ale tam přičítají smrtonosnost stroji raději než člověku. I na rostliny se dívají jako na živé existence, ale ty nejsou v reinkarnačním cyklu, a tak ochrana života není tak důsledná. Přesto se správný Jain zřekne mnohého potěšení. Omezí množství druhů zeleniny nebo ovoce, které jí. Místo deseti druhů zeleniny sní jenom tři. Mukkulova babička žila poslední léta na sedmi soustech denně a v podstatě zemřela hladem.

Mukkul nesní ani vajíčko. Je velice důsledný a na svou víru pyšný. Čím víc překážek, omezení a regulí, tím má větší potěšení. Ovládl mnoho svých tělesných i lidských slabostí, přesto nebyl od světských tužeb úplně odloučen. Zůstala mu touha po vlastnictví luxusních předmětů. Dovede se radovat z křehkého porcelánu světových značek, křišťálu, zlatých šperků, vše pilně sbírá na svých cestách světem a přesně znal každou značku světové kvality. A tak, místo aby měl soubory, jak se na řádného šlechtice patří, měl individuální kousky jako připomínky jeho skutečného společenského stavu.

Mukkulova výřečnost, chování, celá jeho osobnost nás neustále údivovala. Když se rozpovídal, jak je pro Indii důležité přátelství se Sovětským svazem a jaký je to vzor, tak nám zamotal hlavu ještě víc. Nejen Šarma, ale i Mukkul, dva mládenci naprosto rozdílného původu a společenského postavení, oba dobrého vzdělání, vidí svou budoucnost rudě. Mukkul nám dal písemné pozvání, abychom se kdykoliv a kdokoliv z naší rodiny nezdráhali a navštívili jej a jeho rodinu v Delhi.

Poutní místa
Hinduističtí bohové a démoni znali amrit, nektar nesmrtelnosti. Čtyři kapky amritu spadly na zemi a to jsou nejsvatější poutní místa Indie. Maha Kumbh Mela, poblíž města Allahabad je místo, kde se stéká Ganga a řeka Yamuna. Deset pontonových mostů spojuje oba břehy a během poutí zde vyrostou stanová města. Přicházejí lidé všech kast. Svatí mužové, mniši, kteří přijali celibát a chudobu, putují nazí, potření spáleným popelem kravinců. Mají divoké vzezření šílenců, vlasy provazovitě zcupované, zrzavé z kravské moči a jejich zrak je nepřítomný; vidí za podsvětí vlastní smrtelnosti. Miliony poutníků se přicházejí očistit od hříchů rituální koupelí. Očisťují se nejen koupelí, ale i plameny olejových lampiček. Poutníci se modlí, aby byli vysvobozeni z věčného koloběhu reinkarnace. Přicházejí jednou za 12 let v přesnou dobu, kterou určí astrologové. Tato pouť je největší shormáždění lidstva na naší planetě. Řeka Ganga - matka Indie, je nejen místem očistné koupele, ale je i místem posledního odpočinku. Na březích řeky se pálí denně po dvacet čtyři hodin tisíce mrtvol. Spálení mrtvoly trvá asi čtyři hodiny. Lebka nebožtíka se musí rozbít, aby se osvobodila duše. Zbytek kostí a popel se vysype do řeky. Malé děti, svatí muži a lidé, kteří umřeli na neštovice, se nespalují. K jejich tělům pozůstalí přivazují kameny a vhodí je do řeky. Divocí psi na březích řeky hodují na zbytcích nespálených mrtvol.

Shatrunjaya
V horách západní Indie v Shatrunjaya je poutní místo Jainů. Má spektakulární kamenné chrámy a povinností každého následovníka je toto svaté místo navštívit. Pro nic netušícího turistu je to životní zážitek a překvapení. Během hlavních festivalů jsou putující kněží tak odpoutaní od světa, že putují naprosto nazí podobně jako Izaiáš:

• "Jako chodí můj služebník Izaiáš nahý a bosý po tři roky na znamení a předzvěst pro Egypt ..." (Iz 20:3)

Ostatní poutníci jsou od hlavy až k patě zahaleni v bílých róbách. Poutníci jsou velice štědří ke svým kněžím, kteří zůstávají ve věčných modlitbách a meditaci. Všichni společně uctívají 24 bohů, sedí trpělivě na zemi a ze zrnek rýže a květinových lístků na maličkých stolečcích tvoří ornamenty pro své oblíbené bohy. V místních "lázních" projdou očistnou koupelí, nato se obléknou do nového, nikdy nenošeného hábitu, a teprve potom vstupují k oltáři, kam přinášejí své dary, květiny a ovoce, zárodky nového života. Po bohoslužbách následuje odpočinek a miska dobrého jogurtu. Jogurt se podává v kameninových miskách z porézní hlíny, která vstřebá vodnatost jogurtu, a to co v misce zůstane, je ten nejlahodnější, nejkrémovatější jogurt.

Hinduismus a jeho odnože nepožadují oddanost jednomu Bohu, ale nespočetnému množství božstev. Všem je společná oddanost k posvátné řece Ganga. Nikomu nevadí, že v ní plavou mrtví kozlové, opice a zbytky žebráků, které neměl kdo pohřbít. Otázka hygieny? Ta nikoho nevzrušuje, zdraví je otázka víry nad skutečností.

- kas - Pokračování příště