INDIE -Kámen mudrců
Kámen mudrců jsme neobjevili a i nadále nám zůstává záhadou, proč se tolik západních lidí poslední dobou zhlédlo v hinduismu, budhismu a propadlo kouzlu Indie i meditace. Proč a jak snadno přijímá člověk zhoubnou kulturu, náboženství i morálku, která nemá soucit s člověkem, kde může člověk umírat na chodníku, ale kolemjdoucí si jej nevšimnou? Co vidí v zemi, kde jsou svaté krávy, kde člověk vidí městské supy v akci a slyší křik a skřek vran a havranů, kteří likvidují mršiny, kde je špína, úpadek, beznaděj, neschopnost pokoloniálního systému, současného zřízení i lidí cokoliv vyprodukovat?

Po staletí snili a cestovali obchodníci a dobyvatelé do Indie za šperky, drahokamy, hedvábím, kořením, koberci a jiným bohatstvím, ale Indii nezdolal nikdo. Zato Indie zdolala každého. Alexandr Veliký byl z Indie rozčarovaný. Nesnesitelné horko, deště vyplavující jedovaté hady a nekonečná ubohost zdeptaly i jeho a nechal Indii na pokoji.

Mogulové udržovali v Indii relativní pořádek, ale jejich vliv nevydržel navždy. Po nich nastoupili Britové. Nebýt Britů, nebyla by dodnes v Indii železnice, telefon, snad ani automobil, kdyby nepřežil anglický Ambassador, který se v Indii vyrábí v nezměněné podobě nejméně třicet let. Jen díky Angličanům má Indie čtvrtou nejhustší železniční síť na světě. Už jenom proto před nimi smekám.

Indické železniční statistiky jsou neuvěřitelné. V Indii se denně přepraví deset miliónů pasažérů, za rok je to 3.7 miliard lidí. V roce 1852 v Indii železnice neexistovala. V roce 1853 železnice spojovala Kalkatu, Bombay a Madras. Britové po sobě zanechali 61.000 km železnic a co se postavilo od osvobození v r. 1947, nestojí za zmínku. Indické železnice zaměstnávají 1,6 milionů pracovníků, mají 11.000 lokomotiv, spojují víc než 7.000 stanic a denně přepraví 740.000 tun nákladů.

Pro Angličany služba v Indii nebyla nic příjemného. Neexistovaly dnešní vynálezy. Přírodní katastrofy, záplavy, nemilosrdné epidemie a choroby kosily nejen domordce, ale i kolonisty. Neumím si představit, jak tam žili, aniž by propadli chmurám a beznaději. Mužům prý trvalo dva roky a ženám pouhých šest měsíců, než poznali, že je to země nehostinná a nepříjemná. Nezastávám se Angličanů, naprosto ne, nikdo nemá okupovat jiný národ, ale pohádky, které vidíme ve filmových velkoprodukcích, které oplývají propagandou, dělají z Gándhího světce a ukazují mírumilovný indický národ, který netouží po ničem jiném než po svobodě a sociální spravedlnosti, je od reality stejně vzdálen, jako sliby lepších zítřků rodné strany.

Indie je neuvěřitelná, nepochopitelná a nevyzpytatelná země. Ale to je to poslední, nad čím bych měla naříkat. Země, která má atomovou bombu, vystřeluje balistické střely a současně používá velbloudy a volská spřežení, aby převezla většinu zboží - chrastí a zemědělské produkty, která má tak zmatené myšlení, nahání hrůzu. Co kdyby jim přeskočilo? Vždyť lidský život v Indii neznamená vůbec nic. Země, která nezná ani nejzákladnější hygienické principy, která nemá pitnou vodu, kanalizaci, jejíž lidé žijí pod širou oblohou a množí se tempem, jež nahání hrůzu! Jak hluboko může lidstvo klesnout? Středověk se kupředu nepohnul. Staleté památky postavili muslimští dobyvatelé, a dnešní Indie a její lidé sentimentálně obdivují život maharádžů a mogulů. Žijí minulostí, odtrženi od přítomnosti, v naději na život v budoucnosti s příznivější karmou příští reinkarnace.

O to víc mi vadí a snad mě i provokuje indická mentalita velkého bratra vůči malým sousedům, kteří mají smůlu, že jsou stěsnáni mezi tři velikány, Čínu, Indii a Sovětský svaz. Jenom nebetyčné Himaláje udržují mír mezi touto povedenou trojicí. Všichni společně utiskují maličké národy. Indie žárlivě střeží a dře kůži z Kašmíru, Nepálu, o Srí Lance nemluvím, tam jsme to na vlastní oči neviděli. Hinduismus okořeněný hospodářsky impotentním marxismem, je jedním z nejneschopnějších světových systémů a snad má obdobu jenom v africko-marxistických státech, kde hrůzy lidského utrpení ještě zvyšují kmenové války, vzájemné vraždění a hladomory. Indie by velmi ráda chtěla mít světový význam a vliv. Jedna věc se jí však daří. Ovlivnila a ovlivňuje myšlení dnešního západního člověka. Ne svou pragmatickou velkolepostí, ale svou neuvěřitelně sebeničící filosofií a náboženstvím. Západní člověk biblické pravdy zdegeneroval natolik, že se zhlíží v očích svaté krávy, protože ta má v Indii asi nejlaskavější oči, které tam lze vidět. V očích lidí se skrývá nepochopitelná krutost. Intelektuálové, kteří nám dávají Indii za příklad mírového, nenásilného řešení lidských a sociálních problémů, buď nevědí o čem mluví, nebo obyčejně a vědomě lžou.

S Indií jsme se rozloučili v Kalkatě, která se topí v zeleni palem. Přistáli jsme o 20 minut dřív se Singapurskými aeroliniemi z Nepálu. Z letadla nás samozřejmě nepustili, a tak jsme stáli skoro dvě hodiny na rozpálené letištní ploše. Letušky pilně roznášely studené pití, abychom tam nelekli horkem. Jen pomyšlení, že je to naše poslední indická zastávka, nás udržovalo v dobré náladě.

KAŠMÍR
Přistáli jsme v Amritsaru ve státě Pundžab, což je domov Sikhů. Na letištní ploše stáli vousatí vojáci s turbany ozbrojeni až po zuby. Přestože jsme stáli dlouho, nikdo z letadla nevystoupil ani nevystrčil nos. Do Pundžabu turisté nejezdí, protože terorismus hrozí všem. Pundžab je prosperující zahrádka, která živí nenasytnou Indii. Ne že by nebyly výhodnější trhy, ale nemají na vybranou. A tak prosperita a úsilí Sikhů je pohlcena, i kdyby se snažili sebevíc. Bez tvrdých valut zůstanou pozadu. Je jich maličko, ale jde z nich strach. Sikhové jsou a vždy byli pracovitý a bojovný národ. Snadno se nevzdají, chtějí samostatnost stejně jako Kašmír. Od Indie se liší především nábožensky. Nejsou takoví modláři jako budhisté a hinduisté. Vyznávají mišunk Islámu se slabým nádechem křesťanství. Věří v jednoho boha a prý všechna náboženství si jsou rovna, ale to jen slovy. V praxi se řežou nejen o náboženské otázky. Vstup do jejich "kostela" - čtyři vchody vítají každého bez rozdílu vyznání, ale tím asi mírumilovnost končí - ekumenismus v praxi.

Z Amritsaru do Šrinagaru není daleko, ale vysoko, jen se šplhá. Bílé vrcholy velehor se objevily na pravé straně jako zázrakem. Cestující začali vzdychat a vykřikovat Kašmír, Kašmír, Kašmír. Byla to fascinující podívaná. Pod námi se objevilo široké údolí, vesničky, políčka, řeky a široká koryta řek. Terasovitá políčka střídala různé odstíny zelení a mezi tím kvetla žlutá řepka olejná. Hráze políček jsou lemované stromy, které celému pohledu přidávají na členitosti a barevnosti. Z letadla vypadá Kašmír pro romantiky jako nařasená krajka a pro technickou duši jako topografická mapa. Kašmír je pod indickou správou, a proto tam není nejveseleji ani nejklidněji.

Jak popsat atmosféru Kašmíru slovy? Asi jako perský koberec. Někdo je unesen vzorem, barvou, hebkostí hedvábí, plností vlny, osnovou bavlny, technikou, hbitostí prstů vazačů, množstvím uzlů na čtvereční centimetr. Někdo nakupuje pro krásu, někdo pro investici, jiný se těší pouze pohledem. V Kašmírském koberci se skrývá vše, co lze popsat slovy - od surového, hrubého, primitivního materiálu až po krásu, jemnost, estetiku a cit, který dovede neživé hmotě dát lidské srdce.

Vzory a ornamenty se objevují znovu v řezbách ve dřevě, vytesané v kameni, malované; ať je materiál tvárný nebo tvrdý jako kámen a drahokam, je lidským úsilím přetvořen. Tolik mozolů, puchýřů a soužení se skrývá v každém výrobku, v každé nudličce políčka a přináší svědectví o tom, že nic nevzniká náhodou.

Šrinagar je městečko obklopené ze všech stran horami, jejichž vrcholky svítí sněžnou bělostí a modrou oblohou. Město je plné lidského hemžení, především mužů všech věků. Provoz na ulicích je rušný, prašný, hlučný, kodrcavý a oblaka naftového dýmu člověka dusí. Řidiči jsou odhodlanější být všude první ještě víc než kdekoliv jinde, a klaxon každému hlasitě a dlouze oznamuje, že jede a nevidí ani vlevo ani vpravo. Jedou cestou necestou nehledě na koně, autobusy, chodce, krávy a vše nějakým záhadným způsobem minou o chlup. Mysleli jsme si, že nás po Indonésii řízení již nikde nepřekvapí, ale Kašmír nás přesvědčil, že jsme ještě zelenáči.

Obyvatelé Kašmíru jsou etnicky jiný národ. Muži jsou typicky perského fešného vzezření. Ostré výrazné rysy, pronikavé oči, černé vlasy, vousy, kníry, muslimské tupetějky nebo persiánové čepice. Halekají, baví se, prozpěvují si a jsou svižných pohybů. Když spolu mluví, opět nevím, jestli se hádají, ale určitě to není obyčejná konverzace. Nepůsobí to vůbec příjemně. Náš průvodce hulákal na šoféra, protože přijel pozdě, ale nás jen ujišťoval, že jsou v nejlepší náladě, uprostřed zajímavé konverzace.

Ženy jsou zahaleny v černém, ani oči jim nejsou vidět. Jsou drobného vzezření, většinou zahalené jako bubáci, občas v bílém hábitu a vypadají jako pochodující kuželky. Aby z této zakukleniny vůbec viděly mají vyšité ornamentální okénko, miniaturní síťku, obdélníček nebo dva kulaté otvory jako kukátko.

Kašmír je muslimský a Indii připomínají vzhledem a kulturou pouze vojáci, úředníci a turisté z jihu. Islámské země mají neobyčejně vyvinutý smysl pro vzory a ornamenty. Tím, že v islámu není dovoleno znázorňovat a ztvárnit božstvo, lidské podoby, zvířata, mystické osobnosti světa ani podsvětí, veškerá tvořivá energie krystalizuje v nádheře geometrických vzorů, dokonalé symetrie, ornamentů, květin, barev a textur, které nemají konce. Umění islámských zemí je ovlivněno náboženstvím i v Kašmíru. Islám nemá nic společného s indickým hinduismem, budhismem, animismem ani jinou tradicí.

Překvapila nás velice čilá výstavba Šrinagaru. Domy o několika poschodích, cihlové, pořádné stavby, a jako by jich většina začala růst během posledních ne více než pěti let. Asi tomu tak skutečně je, protože turistika do Kašmíru v posledních letech rozkvetla a jakou má budoucnost, je otázka. Prosperita Kašmíru závisí na turistice a na stabilních politických poměrech. Politické poměry právě klidem neoplývají. Bomby vybuchují, armáda dělá pořádek a krásná oáza přírodní velkoleposti zůstává nepřístupná. Opět jsme vyzvídali, co by si přál lid, ale moudří z toho nejsme. Nábožensky, tedy srdcem jsou lidé muslimové a s Indií nemají vnitřně nic společného než to, že jsou bratrsky okupovaní. Oddaní kašmírští muslimové, Shiaiti chtějí srdcem, citem a náboženstvím k Pakistánu, protože v Pakistánu žije síla muslimských Kašmírců. Nábožensky vlažní Kašmírci chtějí klid a uvědomují si, že je Indie za žádných okolností nepustí, vždyť je to pro Indii husa, která snáší zlatá vejce. Národní patrioti by si přáli, aby se spojil Kašmír v jeden svobodný národ, aby všichni Kašmírci nebyli v područí ani Indie, ani Pakistánu. Takže zlatá střední cesta neexistuje a terorismus nabývá na intenzitě.

Turistická atrakce, houseboaty jsou útulné a romantické perníkové chaloupky na vodě. Zvenku jsou zdobené dřevěnými ornamenty, uvnitř visí křišťálové lustry a každý má exotické jméno. Tradici zavedli Angličané, kteří nemohli vlastnit v Kašmíru půdu ani domy. Jezero a okolí je obklopené úžasnou přírodou. Bílé vrcholky Himalájí, modrá obloha a podnebí, které ani trochu nepřipomíná horko a sucho Indie. Angličané si nechali postavit dlouhé houseboaty, které jsou zaparkované jeden vedle druhého na jezeře, pro zábavu a rekreaci. Je jich tam asi 500 a mezi břehem a domečky pádlují šikáry. Šikára je něco jako gondola, vodní taxi služba ve větším a hrubším provedení. Na šikárách pod baldachýny polehávají na matracích turisté obloženi polštáři. Vzadu pádluje lodivod pádlem ve tvaru srdce a kolem číhají a bezhlučně se připojují obchodníci všech druhů a nápadů. Je to romantické, nové a velice pohledné. Na nás čekala "Miss Amerika." O pohodlí se staral Rašíd, houseboy, který plnil okamžitě každé přání a vařil pro nás. Měli jsme obývací pokoj s bubiňáčkem, který nám přinášel nevýslovné potěšení. V Kašmíru bylo ještě chladno a my, jako vždy, jsme na to nebyli připraveni. Vyhřívali jsme se u kamínek a srkali báječný kašmírský čaj. Další pokoj byla jídelna, za jídelnou kuchyňská nudlička, dvě ložnice a dvě koupelny. No a protože jsme byli jenom dva, užívali jsme dvě koupelny a jednu ložnici. Ale abych pravdu řekla, moc jsme toho nevyužili, protože všechno teklo do jezera a z jezera se jistě čerpala voda i do nádrží k používání, takže sanitární zásady opět nikde. Další blaho, kterým jsme byli obdařeni, byla horká gumová láhev do postele a jak vydržela teplá až do rána, je mi záhadou.

Ranní probuzení, výhled z jezera na hory nám bral dech. Když jsem to uviděla poprvé, v duši mi vyhrklo "To God be the glory," sláva patří Pánu Bohu. No a když do ranního rozjímání na jezeře připlula šikára plná květin a uviděla jsem po létech konvalinky, zaplatila jsem cenu jako za šafrán. Macešky, šeřík, měsíčky, pomněnky a květena, stromy, smrky, ovoce, zelenina jako doma, vše, co jsem v tropech již neviděla léta.

Ještě k šafránu. Až tady jsem se konečně dozvěděla, co to šafrán vlastně je. Kašmírské louky jsou na podzim plné fialových krokusových květů a jejich sušené pestíky jsou šafrán. Na jeden gram šafránu musí nasbírat 2.000 květů. Kolik jich musí nasušit, aby z toho bylo vůbec viditelné množství koření, je nepředstavitelné.

Klima je svěží, spíš na chladnější straně, a pokud svítí sluníčko, je příjemně i v zasněžných místech. Domácí chodí zahaleni do panča - velké, dlouhé noční košile z vlněné, oblekové látky. Život na jezeře je čilý. Domorodci projíždějí na skoro plochých šikárách, rybaří nebo vytahují dlouhým klackem z jezera zelené šlahouny. Na lodičkách jezdí celé rodiny. Muž vytahuje řasy, žena pádluje a děti, pokud jsou maličké, sedí jako ptáčata na bidélku, hrají si s plechovkou nebo lahvičkou a přelévají vodu. Ty starší, obyčejně syn s otcem pracují společně. Z vodních řas staví ostrovy. V mělčí vodě, kde je hustý les rákosí, zapíchají klacky vrb a osiky. Z nich vyrostou stromy a jejich kořeny zpevní ostrov. Na rákosí se vrství řasy. Říkají tomu plovoucí zahrady a pěstují na nich krásnou zeleninu. Klubko řas, kde uprostřed roste sazenička, připlaví a posadí nahoru první vrstvy dříve smotaných řas. Spodní řasy shnijí, zpevňují půdu a za několik let je z klubek pevný ostrov, na kterém postaví i poschoďový cihlový dům. V Kašmíru roste vše zdravě a zdatně.

Projeli jsme jezero křížem krážem. Ráno jsme si přivstali, abychom se podívali na plovoucí tržnici se zeleninou a hlavně abychom si pořádně prohlédli ostrovní zemědělství. Zastavili jsme se v pekárně, budce nad vodou, kde v temnotě pekli báječný "chleba." Asi 10cm kulaté placky připlácli na vnitřní stěnu velikého hliněného džbánu, kde uvnitř hořel malý ohýnek, který rozpálil stěny džbánu tak, že se k nim placička přilepila a upekla do růžové chřupavé pochoutky. V budce bylo temno, voňavo, velice začouzeno, a když jsem viděla špinavý hadr, kterým navlhčovali kynuté těsto, dívala jsem se raději do džbánovité pece, ale přesto ještě teplý chleba chutnal báječně.

Každý západní turistický průvodce se zmínil o trpícím Mojžíšovi a jeho malovaných krabičkách. Fešný stařík má pověst široko daleko, jeho krabičky z papírového mašé jsou skutečně krásné. Trpící Mojžíš je zajímavá osobnost, má svůj svéráz a svá pravidla. V jeho obchodě je pánem on. Rezervuje si právo, komu prodá, co prodá a kolik prodá. Překupníky a obchodníky nemá rád a prostě jim neprodá. Jeho práce je velice jemná, čistá a vyniká nad všechny ostatní. Byl k nám velice sdílný a vyprávěl, jak se jako chlapec učil od svého otce. Dnes už malují jeho vnuci. Jeho vlastní práce je krásná a ty nejpěknější kousky nejsou ani prodejné. Snad jen tomu, kdo skutečně dovede ocenit jeho práci. Rodina pracuje celou zimu a přes turistickou sezónu jsou zaměstnaní obchodem.

Papírové mašé se dělá ze starých hadrů a papíru, který se v kádích máčí a rozkládá asi 40 dnů. Až se vše rozpadne na celulózu, z lepkavé kašičky ředěné vývarem rýžové vody tvoří malé krabičky všech možných tvarů. Ty se suší na slunci, obrousí a vznikne tvrdá, pevná a lehká krabička. Pomalovaná krásnými vzory dostane lesklý povrch a čeká na turisty. Stejným způsobem malují i dřevěná vajíčka.

Kašmírské koberce jsou další lákadlo a oči jen přecházejí. Byli jsme se podívat, jak je vyrábějí. Děti v Kašmíru pracují a rostou po boku rodičů. Překvapila nás rychlost a hbitost prstů mladých chlapců. Začínají ve věku čtyř let a vážou uzly po zbytek života. Prsty dospělých se nevyrovnají hbitosti dětských prstů. Vzor se přepíše nejdříve graficky a potom jako noty na karty. Každá linka má označeno, kolik uzlů kterou barvou. Linky a noty jsou na kartičkách a obyčejně jedna kartička je denní výkon. Aby šla práce ještě lépe od ruky, "dirigent" předříkává: "pět červených, osm modrých, tři černé," a tak může současně pracovat na stejném vzoru několik lidí. Výroba koberců je mužská práce, ženy jen dokončují okraje.

Gulmar
Výlet do hor nad Šrinagar byl nezapomenutelný. Než jsme vjeli do sněžných míst Gulmaru, přibrali jsme dalšího průvodce. Nejen zde, ale především v Indii má i průvodce průvodce. Taxikář asistenta a dokonce kopáč má pomocníka, který tahá za provázek, aby kopáči určoval tempo práce. Tedy průvodce průvodce nás zachránil před několika sty také průvodců, kteří celý den číhají, koho by provedli. Je to tvrdý boj a často dochází k hádkám. Vojsko a sukovice dohlíží a dělají pořádek. Turisté z Indie si přijíždějí odpočinout od hrozného horka a podívat se na sníh. Průvodce má sáňky, které donese na sníh, rodinka se posadí, vyfotografuje a spokojenost je na všech stranách. Na každého turistu je tam aspoň 50 průvodců a každé vozidlo, autobus způsobí poklus celých davů průvodců. Bez průvodce člověk neudělá ani krok, přestože není této služby vůbec zapotřebí. Z parkoviště k výhledu na Himaláje je to 15 minut loudavé chůze po silnici. Náš šrinagarský průvodce seděl v restauraci a čekal, až nás gulmarský průvodce přivede zpět. V Gulmaru je britský hřbitůvek, maličký, zanedbaný a jsou tam pohřbené malé děti i mladí lidé, kteří se nedožili návratu. Jeden náhrobek měl kříž a na něm ležela vytesaná šavle.

Panoráma hor ukazuje třetí a čtvrtou nejvyšší horu světa. Třetí se jmenuje Nahá hora a ještě nikdo ji nezdolal. Za prvním hřebenem hor je Pakistán, do Afganistánu je coby kamenem dohodil. Taškent a Samarkand jsou na druhé straně Pamíru. V r. 1965 se Pakistánci neúspěšně pokusili vojensky obsadit letiště ve Šrinagaru. Ladok je další zajímavé území sporů. Léta se o něj tahá Indie s Čínou. Oficiálně patří Indii, ale situace je tak komplikovaná, že je turistům nepřístupné. Čína se bratří s Pakistánem, Indie se Sověty a všichni se nemohou navzájem vystát. Jen mocné Himaláje drží každého za svým kopcem. Dokonce se na zimu stahují i vojenské posádky. Patroluje se a provokuje pouze za letního počasí. V Kašmíru kromě turistiky, výroby koberců, malovaných krabiček a suvenýrů, zahradnického zemědělství, pracovních příležitostí není, a je smutné vidět tolik posedávajích mužů, kteří nemají do čeho píchnout.

Všude v Indii jsme viděli plno vojáků, v Kašmíru jich je ještě víc. Armáda asi zaměstnává nejvíc lidí, ale na koho jsou připraveni v neokupovaných územích, nevím. V Dillí byli ozbrojeni samopaly, v Kašmíru mají sukovice. Na horní polovině těla ochrannou filcovou vestu, stejnou jako užívali Angličané při hraní pola. Možná, že jsou ještě ze skladišť a pozůstatků koloniální éry. Kromě vesty jsou ještě opancéřovaní bambusovou ošatkou. V některých místech stojí vojáci po deseti metrech, a ač se nás všichni snažili přesvědčit, že je situace velice normální, bylo jasné, že se může něco semlít každým okamžikem.

Kašmírské osvobozenecké hnutí (KLF) se dalo do boje za sebeurčení. Indie tvrdě zasahuje proti takovým nápadům a radikální mladí utíkají do Pakistánu, kde jsou vojensky vycvičeni a ozbrojeni až po zuby automatickými kalašnikovy. Půtky s indickými vojáky a policií, konfrontace rozčilených davů, po domácku vyrobené bombičky zanechávají mrtvé a zraněné. Roste násilí, nervozita, nepokoj a kašmírský ráj na zemi se mění ve válečné peklo.

Odjížděli jsme ze Šrinagaru na 1. máje 1989 a viděli jsme pár rudých vlajek. Většina obchůdků byla zavřena, ale to nevzdávali čest 1. máji. Řidič se nás ptal, jestli víme jakou oslavu mají, a že to prý soudruh Lenin vymyslel. Od té doby se situace v Kašmíru jen zhoršuje. Turistika až na nejodvážnější jednotlivce ustala a je mi smutno z pomyšlení, že nejkrásnější příroda, kraj, který je hodný obdivu, je středem nelítostného terorismu a útlaku.

- kas - Pokračování příště