(Pokračování 3.)
ORIENTACE pro nové misionáře nás zastihla až po třech měsících práce naplno. Nebylo to snadné všeho nechat, ale práce na nás počkala a my jsme si znovu připomněli, že jsme součástí ohromné organizace. Na vlastní oči jsme měli možnost vidět všechny části služby a o to větší respekt a obdiv máme vůči celé organizaci a jednotlivcům, kteří se na této práci podílejí. Kromě rozhlasového vysílání do celého světa, HCJB vysílá 120 hodin denně v 26 jazycích. Navštívili jsme všechna oddělení a byli jsme fascinovaní manuálním japonským psacím strojem. Naučit se ovládat takovou technologii to musí mít člověk paměť jako čip. Nejen, že celá "klávesnice" je šuplík plný kovových znaků, natěsnaných jeden vedle druhého. To jsou základní znaky a těch je tam několik set, pod ním je další šuplík zásobník, který obsahuje další stovky znaků no a do třetice, další šuplíčky plné znaků jsou vedle této neuvěřitelné mašinky. Jedna klička, klávesnice ručička jezdí nad zásobníkem a vybírá si znaky, zďobne ho, natiskne a jde zpět na své místo. Hledání, naďobnutí, úder a slovíčko je na papíru. To se opakuje jedno po druhém, tedy žádný prstoklad. Měli jsme jen demonstraci, ale slíbila jsem si, že se přijdu podívat na mašinku v akci.

Jinak jsme tu citlivě zpárovaní, Japonci s Němci, Frantíci s ruským vysíláním, Skandinávie ač velice přátelská je nezávisle v rohu anglického oddělení a tam jsme přiděleni i my víceméně trpně. Myslím, že by anglické oddělení chtělo stát samo o sobě a neradi se s námi dělili nejen o místo, studio, ale i rozlámané židle. Ale to se časem upravilo a jak se zdá, už jsme adoptovaní. Největší oddělení je španělské a indiánské jazyky a ti jsou štědří a pohostinní, když přijdeme škemrat.

Abychom byli opravdu orientovaní, vyjeli jsme se podívat na vysílačky, antény a elektrárnu, která vysílání umožňuje. Vše začalo krásně a nevinně. Zrak nás přecházel z množství antén, jejich výšky, z pavučin drátů, které odráží vysílací vlny do éteru. Řídící centrum je malá továrna. Čtyři velké naftové generátory stojí připravené pro případný výpadek elektrického proudu. Viděli jsme lampy, které udivují nejen svojí velikostí, ale i cenou. Jedna stojí 60.000 dolarů a za každým panelem jsou tři a těch panelů je nespočet. Také jsme viděli a stáli u řídícího centra, kde bandité odcizili kontrolní obvody. V únoru 1990 byla vysílací stanice v noci přepadena a odmlčela se na několik dnů. Technické potíže následovaly několik týdnů. Bandité požadovali za navrácení elektronických obvodů obrovské výkupné. Věděli přesně po čem jdou, protože obvody jsou schované za panelem, který se otevírá spínačem, který opět není rovnou před nosem. Smutek na nás dolehl, když jsme viděli nové brány, ploty a ozbrojené stráže, které celým areálem prochází. Terorismus a vyděračství hrozí i misionářům. Majestátnost antén a jejich dosah, obsah vysílání a ozbrojené stráže jsou smutné svědectví zápasu dobra a zla dnešních dnů.

Z Pifa, místa antén jsme pokračovali do Papallacty, elektrárny. Několik řidičů nám signalizovalo, že se daleko nedostaneme, ale náš řidič, který znal nejen každý výmol a zatáčku, se nedal odradit. Bravurně projel jako terénní závodník uvázlé náklaďáky, autobusy a méně rozhodné řidiče. Silnice zmizela, celá stráň se svezla a kdo mohl, snažil se projet marastem bláta. Probili jsme se do předních řad a když přišel povel zkuste to, vyrazili jsme. Poprvé v životě jsem si v praxi ověřila bytelnost amerického auta. Start se podařil, ale po pár metrech jsme uvízli. Pár dobrovolníků se do nás opřelo a vystartovali jsme s neuvěřitelným trhnutím, skokem, já jsem hlavou málem proletěla střechou auta. Jen mi chrustlo v obratlích a nebýt strážného anděla, mohla jsem být přinejmenším zmrzačená, ne-li paralyzovaná.

Elektrárna zásobuje antény potřebnou energií. Přebytky prodává dalším zájemcům a v opačném případě potřeby elektřinu kupuje za osminásobnou cenu než jí prodává. Má dvě turbíny, ale běžela pouze jedna. Druhá byla rozložená. Jedna turbína přišla z USA a druhá, švýcarská, dar švýcarských křesťanů, jen ševelila. Dvě vodní nádrže, jedna menší a druhá, která má kapacitu držet dostatek vody na měsíc provozu jsou ve vyšší poloze a skoro metrové roury svádějí vodu k turbínám. No a protože je to takové pěkné jezero s přehradou, asi na něj dojde. Quito potřebuje vodu a tak místní konšelé odhlasovali, že právě tento zdroj vody by mohl Quito napojit. Podobná pohroma straší i vysílacím anténám. Ve vzdálenosti 30 km od antén se totiž staví letiště no a není těžké si domyslet, že letadla a vysoké antény ve stejném směru nejdou dohromady.

Ten, kdo zná celou historii existence HCJB je vždy udiven zázraky a překážkami, které stály, stojí a objevují se, aby zmařily existenci a práci HCJB. Před nedávnem probíhaly v USA modlitby a půst Satanistů proti naší organizaci a práci misionářů. No a že Satan dělá co může, vidíme v naší práci každý den. Kdybychom však měli oči upřené na vlny rozbouřeného oceánu, který kolem nás zuří, místo na našeho Pána, byli bychom úplně paralyzovaní úzkostí a strachem co nás čeká.

Protože byla naše práce velmi intenzivní a vyčerpávající vítali jsme každou příležitost aktivního odpočinku. Proto jsme se přihlásili jako dobrovolníci, že budeme vařit pro mládež během týdenního pobytu v džungli. Při té příležitosti jsme si chtěli také ověřit vliv nadmořské výšky na naše zdraví. Chtěli jsme poznat jak se nám bude dýchat, co klouby a jak se budeme cítit celkově. Můžeme potvrdit hned na začátku, že se nám dýchání, sinusy protáhly téměř okamžitě, pleť zvláčněla, vrásky téměř zmizely, a po celodenní dřině v kuchyni jsme spali spánkem spravedlivých.

Naše putování začalo ve výšce třech tisíc metrů. Konečně jsme viděli podélně celé Quito. Projeli jsme několik tunelů a za nimi se tvář města změnila. Strmé a klikaté ulice, nevzhledné hustě postavené cihlové domy, přibylo množství cihelen a narovnané cihly lemovaly další kilometry silnice. Pak začala venkovská příroda, stavení ještě jednodušší a ošklivější, otrhané ploty. Osídlení se přesunulo od silnice a teprve v dálce jsme viděli krásnou kopcovitou krajinu, obdělaná pole, luhy a háje, šťavnaté louky a pěkný, zdravý a vypasený dobytek. Z dálky bylo všechno velice hezké a úpravné. Jeli jsme výš a výš, silnice se kroutila v ostrých serpentinách, na strmých stráních se pásly krávy a Indiáni pracovali na polích. Potom jsme vjeli do mraků a začali jsme v mracích sjíždět dolů. Příkré a strmé stráně byly hustě porostlé, ze skalnatých stěn se řinuly vodopády. Provoz na silnici byl rušný. Cestou bylo několik zastávek pro řidiče i cestující, vždy s občerstvením, kaplí a prostorné parkoviště. V jedné z kapliček jsme viděli panenku Marii s Jezulátkem na vrcholu ohromné kopcovité homole kolem které se vinuly serpentiny. Na nich byly v řadě nákladní vozy s firemními nápisy a kolem dokola poházené bankovky. Panenka Maria měla plnou zasklenou skříň bohatě zdobených a barevných pelerín a plášťů. Svícny, které stály kolem byly svařené z os nákladních vozů.

Pak už jsme sjížděli dolů do Santa Dominga. Do kopce proti nám jely nekonečné štrůdly náklaďáků, viděli jsme množství ztroskotaných i vyvrácených nákladů i náklaďáků. Místo nehod bylo označeno větvemi a hromádkami kamení. Před Santa Domingem začaly tržnice s hromadami pomerančů, ananasů, ohromných trsů banánů všech tvarů a velikostí a lidské hemžení v hromadách zahnívajícího ovoce i odpadků.

Odbočili jsme na polní cestu, která byla čím dál tím méně sjízdná. Autobus se kolébal ze strany na stranu, z výmolu do výmolu a přejížděli jsme potoky i veliké balvany. Džungle byla všude kolem nás a pár metrů od cesty stály chaloupky na muřích nohách. Muří nohy chrání stavení během dešťů a záplav. Na verandě visely malé děti, kolem stavení pobíhaly ty větší a všude kolem byly slepice, psi všech možných i nemožných ras a kombinací, krávy, koně a oslíci. Hodina cesty po výmolech nás vedla přes džunglové usedlosti asi stovky obyvatel, kteří se živili zemědělstvím. Kolem cesty i usedlostí byly pralesy banánovníků, ne zrovna nejzdravěji vypadající citrusové stromy byly obalené zralým i zrajícím ovocem, které nikdo ani nesklízel. Tu a tam někdo s mačetou prosekával porost a šlahouny. Konečně jsme dorazili na naše tábořiště a byli jsme rádi, že jsme po čtyřech hodinách drncání vylezli. Bylo mnohem tepleji než v zimomřivém Quitu, ale zdaleka ne tak parno jako bývalo v Jakartě.

Nejdříve jsme zhodnotili kuchyň, která byla ve stavu, jaký odpovídá divočině a živlům džungle. Hrnce připálené i propálené, nádobí nemyté, okna plné pavučin a špíny, že skrze ně nebylo ani vidět. Naše ubytovna nebyla o moc lepší a to už byla z nejhoršího venku, protože druhý pár dobrovolníků idealistů vymetl to nejhorší. Vše se však vymést nedalo, protože kdybychom smetli pavučiny ze stropu, mohlo by se celé stavení zřítit. Zdálo se totiž, že pavučiny drží pohromadě piliny, které se z každého trámku jen sypaly. Stěny poschoďového domečku byly z bambusu, který se podélně rozřízl a plošně odroloval. Měl sílu překližky, všude byly škvíry a pilní termiti a všudepřítomní švábi běhali horem dolů. Vždy jsem si vyklepávala tenisky, abych nešlápla do jejich ubytovny.

Tak jako se dala za několik dnů zcivilizovat kuchyně, bylo vidět, že i džungle a její okolí může být krásné jako kvetoucí zahrada. Lidé žijí velice jednoduchým životem, uprostřed nedotčené přírody a tak si říkáme, že je jim lépe v jednoduchosti přírody než halách továren a uprostřed monotónních městských činžáků.

Sotva jsme odložili zavazadla a rozložili spacáky, odešli jsme na kuchyňské rajóny. Dříve než jsme mohli začít krmit naše holátka - mládež od 15 let výše, museli jsme zaútočit všemi silami na hromady nepořádku. Protože tábor neměl dostatek chladniček a především mrazniček, museli jsme být nejen velmi opatrní, ale především kreativní, abychom naši mládež neprohnali víc, než by jejich zdraví a imunita snesla. Hlavní jídlo jsme přivezli již uvařené a zmrazené z Quita a přidělávali jsme přílohy a vše co se vařilo z ovoce a zeleniny. Ledničky běžely na generátor, který se na noc zhasínal.

U plotny byla celodenní zabíračka. Sotva jsme dokončili jedno krmení, byla příprava na další, zatímco mládež dostávala duchovní osvěžení a potravu. Program ráno, odpoledne i večer promlouval do srdcí i duší všem. Den po dni jsme viděli vliv Božího slova na každého jednotlivce.

Večer, když jsem si ještě chvíli před usnutím četli, sypaly se nám do obličeje piliny. Leč komfort jsme měli dokonce trojnásobný. Nastlali jsme si vrstvu třech matrací a prožívali jsme opravdu prvotřídní sny. Zdálo se mi o dnech v Jakartě, kdy bývaly naše paláce vyzdobené na vánoční oslavy, na slavnostní sešlosti a o všem komfortu a pohodlí, které jsme za sebou zanechali. Ve snu jsem měla dokonce možnost společného stolování s Shirley Temple v matičce Praze a Pavel naše prvotřídní sny zakončil privátní procházkou pražskými zákoutími s papežem. Ale zpět od snů k realitě.

Budíček začínal každý den ne zvuky džungle, ale protože většina mládeže i vedoucí byli rozhlasového misionářského původu, měli jsme s sebou veškeré zvukařské vybavení a diskjockeyské talenty se ani zde nezapřely. Místo opravdových zvuků džungle reproduktory vydávaly maxidecibely nahrávek křesťanského rokenrolu. Nám, tedy kuchyňské sestavě to neznělo nejlépe, ale mládež se probouzela velice rychle do denního režimu, který začínal překážkovou dráhou. Hudba provázela i další denní aktivity a nejlépe sloužila při službě na nádobí, kdy jsme z okna kuchyně viděli natřásající se makovice umývačů i utíračů nádobí. No a až se vydováděli, byli připraveni tichounce zasednout k opravdovému programu.

Uprostřed týdne jsme se dočkali trošky odpočinku. Mládež vyrazila na pochod do džungle s přenocováním. Nabalili jsme je jídlem a konečně jsme měli možnost se rozhlédnout kolem. Na polední baštu si nesli guláš a na večer měli v alobalu zabalené maso a brambory s oblohou, které si pekli na ohništi. Jen vedoucí a my jsme věděli co mají před sebou. Vyrazili ve vysokých holínkách, s batohy, se stany a po pětihodinovém pochodu džunglí skončili několik set metrů od tábora, aniž by měli tušení, kde skutečně jsou. O to víc zajásali ráno, když byli nevyspalí a rozlámaní připraveni na dalších pět hodin pochodu zpět. Tábor se objevil jako zázrakem a bylo připraveno další dobrodružství. Přijel pro nás autobus a odvezl nás do Santa Dominga, do rekreačního střediska plného vodních skluzavek různých tvarů a výšek, bazénů a sauny. Cestou většina hlučných hrdinů zvadla a pospávali.

Velice jsme se do džungle těšili, jela jsem vybavená lopatkou na botanické úlovky, ale nic obzvlášť exotického jsem neviděla. Přivezla jsem jen pár semínek z keře, který vypadal jako lískové ořechy, ale místo ořechů měl drobná semínka zabalená v chuchvalcích jakoby bavlny. Žluté plody, které byly dokonalé hladké a kulaté měly tuhý obal, asi půl centimetru silný a uvnitř byla velice chutná šťáva plná drobounkých peciček, která vypadala jako žabí vajíčka. Všelijaké popínavé rostliny, liány, keře a jak jsem říkala na začátku, pralesy banánů, rostly divoce všude kolem. Zajímavé byly palmy, obzvláště pěkné byly ty štíhlé a vysoké, které se tyčily vysoko na okolní porost a na vrcholku měly pár zelených větví, jakoby pštrosí peří. V Ecuadoru prý roste největší bambus a viděli jsme kmeny až 20 cm v průměru. Mladé výhonky, které byly aspoň čtyři metry vysoké měly jen výhonkovou špičku a ještě ani lísteček. Stvoly byly zabalené do šupin, které se loupaly jako listy papíru. Na jedné straně byly úplně hladké a na druhé semišové jako parohy mladého srnce.

Džungle, kterou jsme viděli je nesmírně plodná, pro zemědělství přímo ideální, přestože je ještě téměř nekultivovaná. Lidé hospodaří tak, aby uživili rodinu a jak se zdá, přestože zde vše roste ve velkém množství a s nejmenším úsilím, není ještě vybudovaná síť odběratelů, transportu a prodeje. Neexistuje žádná mechanizace, za celou dobu i jízdu jsme viděli asi dva traktory. Nejvíce využívají džungli pro chov dobytka a začínají vysazovat olejové palmy. Snadno si dovedeme představit možnosti farmaření v džungli zdatnými a pracovitými Evropany, kteří když přišli před válkou i po válce do Ekvádoru vynikali ve všem na co sáhli. Ekvádor je banánová republika, krásná země, která je tolik požehnaná celoroční úrodou plodů. Různé druhy banánů zrají během celého roku a je těžké odhadnout jejich chuť podle vzhledu. Ty nejchutnější, maličké, které rychle dozrávají nejsou vhodné na export. Velké, zelené banány, které se zde používají na vaření a smažení se také neexportují. Zelené banány, oloupané se krájí na tenké plátky a smaží jako brambůrky. Zralé se pak krájí podélně a smaží se do zlatova v oleji. Mají báječnou nakyslou chuť a když se posypou hnědým cukrem nebo polijí karamelem, jen se v puse rozplývají. Banány potřebují teplé a především vlhké podnebí. Sklízejí se v obrovských těžkých trsech, které se z banánovníků odřezávají ještě zelené a pomalu dozrávají v chlazených prostorách během transportu do celého světa.

Týden uběhl jako voda, domů jsem si odvážela štípance malých mušek, které zanechávaly kapičku krve jako po píchnutí špendlíkem. Jakmile se člověk poškrábal, měl co dělat několik dnů. Naskákaly puchýře jako při neštovicích a stopy zůstávají delší dobu. No a v Quitu nás přivítalo nové přizpůsobování výšce, bezesná noc, ucpané dýchání a bolení kloubů.

- kas -