Žijeme ve dnech plných událostí a vážných rozhodnutí. Každý z nás, každý jednotlivec má zodpovědnost za to, kdo povede náš život, komu odevzdáme svůj hlas. Budeme jako národ sloužit Bohu? Budeme vedeni Duchem svatým a čerpat sílu a moudrost ke každodennímu životu z příkladného života Ježíše Krista, nebo se necháme svést tím Zlým, jeho líbivými řečmi o neutralitě, mírumilovnosti a novém myšlení?

Může se vám zdát, že vše, co jsem o Novém věku napsal, zní příliš pesimisticky. Ale celý život, i ten humanisticky nejúspěšnější, je pesimistická záležitost, jestliže nenalezneme jeho smysl. I ten nejúspěšnější život, který dopřeje jednotlivci zdraví, krásu, bohatství, oblíbenost, inteligenci, moc, obyčejně končí tragicky, protože dotyčný nenalezne smysl své existence. Všechna požehnání jsou dočasná, protože konec kohokoliv z nás je tentýž - smrt. Zkušenost nám ukazuje, že právě ti, podle světského měřítka nejúspěšnější lidé, jsou většinou těmi nejnešťastnějšími. Lidé, kteří si pohrávají s Novým věkem, jsou hledající zoufalci. Biblická církev by jim měla podat ruku Kristova evangelia.

Všechny říše se zničí obyčejně tím, že si dají vlastní gól. Hitlerova tisíciletá říše byla příliš schopná a to ji zdolalo. Sovětský svaz byl naopak zničen svou neschopností. Řím se rozpadl morálně zevnitř. A Satanova říše? Ta se také zničí. Připomeňme si, že Satan vedl lidi, aby Krista ukřižovali a v zápětí zjistil, že tím přispěl k Božímu vítězství. Satanovi služebníci pronásledovali křesťany, házeli je vyhladovělým šelmám a výsledek byl opačný - křesťanství se mohutně šířilo. Dnes Satanovi služebníci šíří myšlení Nového věku pod vlivem východních náboženství, čímž otvírají možnost, aby jejich oběti stály tváří v tvář s biblickou pravdou.

Lidé, kteří houfně propadají Novému věku, mohou být odvedeni od lži jenom tehdy, uvidí-li, že pravda je přitažlivější. Co však dělá pravdu přitažlivější? Je jenom jedna odpověď. Ti, kdo biblickou pravdu mají, ji musí nabídnout. Pravda je Bůh - Ježíš Kristus. Jestliže v nás křesťanech svět neuvidí, že se radujeme ze spásy, že se těšíme Bohem, potom naše holá teologie nikoho nepřesvědčí a svět neuvěří, že známe toho, kdo uspokojuje sžíravý hlad a žízeň našeho srdce. Ježíš pozval všechny žíznící, aby se napili zadarmo Jeho živé vody. Jestliže nás Ježíš není schopen uspokojit pramenem života, jestliže se neumíme na Ježíšův pramen života napojit, potom nám zbývá k obhajobě pravdy pouze intelektuální rovina, jež je také velmi důležitá. Dnešní lidé však chtějí více, protože mnozí jsou pouhou intelektualitou unaveni. Chtějí vidět záruku pravdy, která se projevuje v našem životě. Netvrdím, abychom se bezhlavě radovali a výskali. Bezhlavě se může radovat kdokoliv, i ten, kdo nezná pravdu. Radost musí být založena na znalosti. Jak bych se mohl emocionálně radovat, kdybych intelektuálně nepochopil, že za můj hřích vytrpěl moje peklo Ježíš Kristus. Bůh v nás stvořil duchovnost, inteligenci a emoce. Tyto složky musí být v rovnováze a vzájemně se doplňovat. Nemůžeme jen bezhlavě výskat, tleskat, radovat se a poskakovat. To si o nás nevěřící myslí, že jsme blázni. Nemůžeme být pouze intelektuálně teologicky chladní, s tím nevěřící nechtějí mít nic společného, protože mají holého intelektualizmu dost. A do třetice, nemůžeme být pouze záhadně mystičtí, namočeni ve svém duchovnu s esoterickými prožitky nadpřirozených vidění. To si nevěřící myslí, že jsme okultisté a čarodějové. Musíme se upřímně radovat z Boha, což je vyrovnanost a rozvaha. Máme mír v duši, pracujeme cílevědomě a vyzařuje z nás sebeovládání a kontrola nad vším. Toto je pravá radost z Boha. Pavel to vystihl ve svém dopise Galatským:

• Ovoce Božího ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe, se svými vášněmi a sklony. (Ga 5,22-23)

Jestliže nevěřící svět neuvidí tuto radost z Boha v našem chování, potom ani správná biblická teologie nikomu neprospěje. Pravda bez každodenní aplikace v životě nikoho nepřesvědčí. Pravda bez aplikace ztrácí svou funkci. Pravda má smysl jenom tehdy, je-li použita. Nevidí-li zoufale hledající svět v biblických křesťanech pravdu, kdo jiný mu ji ukáže? Svět je vinen tím, že hledá pravdu ve svém hříšném nasebeupření. Ale my, křesťané, jsme stejně vinni, protože nás svět od sebe nerozezná. Jan řekl - "milovaní, nejste ze světa", protože láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání nejsou světské vlastnosti. Jak stojí v 36. Žalmu, bibličtí křesťané se radují, protože se osvěžují tím nejtučnějším z Božího domu a pijí z potoka Božích rozkoší, z kterého je Bůh napájí. Jenom si nepopleťme Boží rozkoše se světskými rozkošemi. Světské rozkoše jsou fyzicky intenzivnější, ale téměř vždy po nich dostaneme kocovinu a výčitky svědomí. Za světské hříšné rozkoše musíme draze platit. Křesťanova rozkoš spočívá ve službě ostatním. Když jsem se stal křesťanem, poznal jsem, že mi víra přinesla spoustu problémů. Dříve jsem se ve své sobeckosti nad ničím nepozastavoval. Dnes mě trápí ztracenost světa a především neuspokojená touha Boha, aby se k Němu všichni obrátili a nezahynuli ve věčném odloučení. Dnes mám z Boha radost, jakou jsem dříve neznal. Býval jsem štván od ničeho k ničemu a nikdy jsem nedospěl ke klidu. Dnes mám klid, vím co chci a to vše jsem dostal od Boha.

Nevěřící i oběti Nového věku musí vidět v křesťanech radost a mír. Jenom tak začnou vyzvídat, jenom tehdy budeme mít možnost odhalit evangelium, které má moc je uvést do Kristovy náruče. Bibličtí křesťané by si měli uvědomit, že dnešní svět je jiný než ten před 50 lety. Lidé kolem nás ztrácí své jistoty. Více než 50 % dětí vyrůstá v domácnosti s jedním rodičem. Moderní způsob života vede k individuálnosti a izolovanosti. Televize odcizila lidi ještě víc. Mnozí žijí ve svých uzavřených krychlích a sledují blikot obrazovky. Když jsem byl malý, tak se ještě lidé scházeli na návsi na lavičkách, na hřbitově a povídali si. Toto sousedství se vytratilo. S příchodem tržního hospodářství se zvýší i konkurence, s více auty se zaizolujeme do plechových konzerv a budeme si ještě vzdálenější. Tak se moderní, prosperující lidstvo připravilo a připravuje o citový život. Tato citová prázdnota musí být po racionalistické éře něčím vyplněna. Záleží na nás, na biblických křesťanech, zda-li toto vzduchoprázdno vyplníme příkladným životem, založeným na biblických zásadách, nebo dovolíme-li tomu Zlému vyplnit citové vakuum jeho jedovatostí. Každý člověk touží v zásadě po splnění třech společenských potřeb:

První je spokojenost. Člověk touží, aby se cítil spokojeně mezi svými, aby byl respektován, aby jej ostatní přijali za svého. Když jsem po jednadvaceti letech poprvé navštívil v Československu několik sborů, byl jsem tím nejspokojenějším člověkem. Proč? Protože mě bratři a sestry ve sborech přivítali a přijali jako svého. My lidé musíme někam a někomu patřit, abychom byli spokojení a vyrovnaní, utišení, abychom měli mír v duši. Přijetí ostatními nám dává pocit jistoty, který tolik potřebujeme. Podobné je to s jistotou spasení, kdy nás přijme Bůh. Spokojenost a mír nám může dát jenom Bůh.

Druhá společenská potřeba je odevzdání se určité věci. Věrnost a žít pro něco je společenský tmel, který zpevňuje náš charakter a dává nám sílu překonávat životní překážky. Žiji-li dnes pro zvěstování evangelia, jsem-li mu plně odevzdán, všechny problémy blednou ve světle mého cíle. Tohle samozřejmě platí i ve světském životě. Ten kdo má před sebou pevný cíl, bortí jednu překážku za druhou. Člověk bez cíle je třtina větrem se klátící. U nás za totalitního režimu nikdo nic neočekával a společnost neměla žádný pevný cíl. Bezcílnost nás morálně zmrzačila. Bez pevného cíle se jednotlivě ani národně nevzpamatujeme.

Třetí společenská potřeba člověka je uplatnění. Tím nemyslím sobecké uplatnění, tím myslím, jak člověk prospívá a přispívá ostatním a celé společnosti. Každý z nás potřebuje mít pocit, že je platný, že to, co dělá, přispívá všeobecnému blahu. Potřebujeme pocit osobní důležitosti v tom nejlepším slova smyslu. Znám tento pocit z vlastní zkušenosti. Byl jsem totiž pracovně nejneuspokojenější, když jsem měl nejvyšší plat. Přispívat společnosti, vědět, že jsme druhým platní, že máme určitou důležitost, je společenská potřeba daná Bohem. Vždyť jsme stvořeni k jeho obrazu a On je ten nejdůležitější, ten nejplatnější. Proto nám Bůh vložil na bedra také evangelizační práci, abychom se uplatnili. Bůh mohl udělat evangelizaci sám nebo skrze své anděly. On ví, že nás udělal ke své podobě, abychom se cítili zdravě důležití. Věřte mi, že hlásání evangelia je pro každého v Kristu nesrovnatelně více povzbuzující než všechny světské lidské úspěchy, jež budou nakonec stejně spáleny jako suchá tráva.

Tyto tři společenské potřeby hledá každý člověk. Záleží na nás, biblických křesťanech, zdali tyto potřeby vyplníme pravdou, nebo je vyplní novověcí služebníci lží. Proto mohou křesťané obrátit novověký útok v Boží prospěch. Bůh také obrací to, co je proti Němu, pro sebe. Nezoufejme, co se na svět řítí, využijme situace, protože hladové duše čekají na Boží pravdu. Kdo má lepší šanci poskytnout bezpečný přístav, v němž se budou hledající ztracenci cítit jako mezi svými? My křesťané, nebo lživý Nový věk? Křesťanství, biblická evangelizace zapalují člověka pro věc. Komu jinému se má člověk odevzdat než Bohu a Boží věci! Nabídneme-li ztracencům a novověkistům cíl, jímž je Bůh, budeme mít zapálené křesťany, kteří rozmetají jednu životní překážku za druhou. A konečně, kde se může jednotlivec lépe uplatnit než ve zvěstování evangelia? Jaké přispění společnosti má větší váhu než vyhrát lidi na Boží stranu? Postavíme-li most, je to důležité a nutné. Všichni musíme takto budovat. Jenže i ten nejlepší most jednou spadne. Člověk, kterého Bůh spasil skrze naše kázání evangelia, má však věčnou hodnotu.

- pst - konec