Jedním z nejsledovanějších projektů Institutu pro výzkum kreace bylo pátrání po Noemově arše. Expedice "Ararat" se stala středem zájmu všech sdělovacích prostředků svobodného světa. Dennodenně byly přenášeny televizní reportáže z míst průzkumu a rozhovory s jednotlivými účastníky expedice. Noemova archa je samozřejmě významným a ožehavým tématem polemik i v současnosti. Znovuobjevení archy by mělo obrovský význam a vliv na všechny oblasti lidského života. Ovlivnilo by celosvětovou politiku a etiku; vědeckou sféru, archeologii, geologii i historii.

Hora Ararat leží na východní hranici Turecka poblíž íránských a arménských hranic. Bezvýznamnost a odlehlost tohoto místa je jen zdánlivá. Bývalé dlouhodobé rivalství mezi Turky a Sověty, či spíše Arménci, znamenalo, že tato oblast byla prohlášena za nebezpečné vojenské pásmo. Nikomu, kdo žije v blízkém okolí, není bez povolení turecké vlády dovoleno se přibližovat k hoře. Jakákoli expedice, která má v úmyslu průzkum Araratu, musí projít zdlouhavým byrokraticko-vojenským procesem ověřování, prověřování a vyjednávání. V oblasti Araratu probíhaly války prakticky nepřetržitě po celé tisíciletí. Dvě místní etnické skupiny zde způsobovaly neustálé obtíže, což znemožňovalo další expedice. Zbylá populace arménského národa s pohledem na Ararat volá po navrácení své bývalé domoviny, která byla Arménům násilně odňata Turky za I. světové války. Kurdové, kteří u Araratu žili a ještě hrstka i žije, nezúčastněně podporovali občanské války v Iráku a Sýrii, čímž sledovali vyřešení otázky svého boje za nezávislost. V obou případech je tedy Ararat spojen s třenicemi národnostních menšin.

Pátrání po Noemově arše probíhá intenzivně nejméně 40 let. Průzkum hory je však vždy spojen se značnými obtížemi a nebezpečím. Hlavní překážkou je výška hory a následky zemětřesení v minulosti, které způsobilo velké fyzické změny povrchu. Přesto existují desítky spolehlivých svědectví objevitelů z konce minulého a během průběhu tohoto století.

Píše se rok 1853. Tři Angličané se dvěma arménskými šerpy objevují pozůstatky obrovského plavidla. V roce 1883 při zkoumání následků zemětřesení narazili na archu turečtí inženýři. Zpráva o nálezu byla otištěna ve všech významných denících a žurnálech po celém světě. Rok 1887, Jan Josef, princ z Nouri a Malabaru z Indie, objevil na třetí pokus části plavidla obrovských rozměrů. Svůj nález prezentoval u Světového parlamentu náboženství v Chicagu. Na řádnou a rozsáhlejší dokumentaci však neměl dostatečné finanční prostředky, a proto nález nebyl publikován.

V letech 1902 a 1904 zpozoroval archu několikrát za sebou mladý Armén jménem George. Ten během I. světové války uprchl do Spojených států amerických, kde oznámil své opakované nálezy. Zemřel v roce 1972, ale jeho svědectví je zachováno na magnetofonovém pásku. V roce 1915 a 1916 spatřili archu nezávisle na sobě dva ruští piloti. Car tehdy vyčlenil 150 vojáků a pověřil několik vědců, aby ověřili tvrzení pilotů. Pozemní průzkumy byly úspěšné. Nalezly se zbytky dřevěné konstrukce; průzkumníkům se dokonce podařilo proniknout do třípodlažní lodní stavby, kterou detailně popsali.

Po bolševickém puči, kdy byl na Leninův podnět popraven sám car, jeho rodina i mnoho učenců a vědců carského dvora, byly dokumenty pravděpodobně zničeny. Některým účastníkům se však přece jenom podařilo přežít a potvrdit nález. Rok 1917, šest tureckých vojáků se při zpáteční cestě z Bagdádu do Turecka rozhodlo slézt Ararat. Cestou objevili konstrukci obrovské lodě.

V roce 1936, Hardwick Knight, novozélandský archeolog, narazil na zbytky obrovské ručně opracované lodní konstrukce na jednom z prudkých svahů hory.

Během druhé světové války vedly přes Ararat vzdušné cesty. Letci z americké vojenské základny v Tunisu, stejně jako sovětští piloti z Jerevanu, provedli přes horu nesčetně letů. Objev obrovského plavidla byl hlášen několikrát. Nejpodrobnější zprávu vzdušného pozorování podali dva australští piloti, jeden ruský a dva američtí. Američané také pořídili fotografický záznam, který byl otištěn ve vojenském žurnále v Tunisu. V roce 1948 objevil archu kurdský pastevec a s ním poté i velká část obyvatel vesnice. V letech 1952 až 1955 prováděl průzkum hory bohatý francouzský průmyslník Fernand Navarra. Pod silnou vrstvou ledu, ve výšce 4 300 metrů se mu podařilo nalézt obrovské ručně opracované trámy lodní konstrukce. Kus trámu o rozměrech 3 x 3 x 1,7 metru dokonce snesl dolů k provedení analýzy. Po důsledném rozboru bylo určeno přibližné stáří dřeva - maximálně několik tisíc let.

Rok 1953 - George Green, důlní inženýr pro americkou ropnou společnost, při letu ve vrtulníku spatřil asi jednu třetinu obrovského trupu lodě. Ze vzdálenosti asi 30 metrů pořídil jedinečné snímky. Dodnes je má asi 20 lidí v živé paměti. Snímky samotné však již neexistují. Green byl v roce 1962 zavražděn a snímky pravděpodobně zničeny. V letech 1953 a 1958 spatřili na témže místě jako předchozí objevitelé dřevěné pozůstatky plavidla archeolog John Libbi ze San Franciska a plukovník Sehap Atalay z turecké armády.

V roce 1962 prováděli leteckou studii Araratu Wilbur Bishop a Lawrence Hewitt. Ve výšce kolem 4 700 metrů zpozorovali zbytky obrovské lodní konstrukce. A ještě uveďme rok 1969, kdy se na Ararat vrátil Fernand Navarra, a to s celým týmem vědců. Na témže místě jako v roce 1955 objevili kusy trupu plavidla obrovských rozměrů.

Od války bylo na Ararat vypraveno mnoho expedicí, ale velké procento jich bylo zamítnuto tureckou vládou. Povolené expedice z let 1972, 1973 přinesly řadu dokumentů, které rozvířily diskuze na mnoho let.

V roce 1974 se situace velmi zhoršila, a to díky napjatým vztahům mezi Tureckem a Kyprem. Ke konci tohoto roku se však jedné expedici povolení přece jenom podařilo získat. Expedice byla ale neúspěšná. Komentátor projektu byl stižen hyperthermií a málem zemřel. Další těžkosti přinutily tuto expedici nakonec opustit Ararat a odjet.

Příští skupina průzkumníků patřila ke kultu s názvem "Svatá misijní zem Palestiny". Tento kult o sobě tvrdí, že byl určen samotným Bohem k tomu, aby sepsal poslední kapitolu Bible a že jeho členové jsou pověřeni odhalit všechny významné pozůstatky biblických dnů. Dokumentům z této expedice nebylo věnováno příliš pozornosti, i když prezentovaly prý objevenou archu. Fotografie byly nejasné a velmi pochybné. Tato údajně "Bohem vyvolená" kultovní expedice zřejmě neuspěla.

Noemova archa se v posledním desetiletí stala námětem mnoha literárních děl i vědeckých pojednání. Většina knih se stala známými bestsellery. Tyto publikace se lišily v obsahu, přesnosti i způsobu popisu, ale všechny byly více méně založeny na faktickém pozorování.

Institut pro výzkum kreace se vždy snaží zastávat přísně etický, právní a mravní postoj, a proto v jeho publikacích jde především o faktickou přesnost a objektivitu, i když to samozřejmě, na rozdíl od oněch bestsellerů, ubírá na atraktivnosti četby.

V sedmdesátých letech se objevil snímek z družice LANDSAT, americké NASA, údajně zachycující Noemovu archu. Expertizy však potvrdily, že objekt na fotografiích není archa. Byl totiž mnohonásobně větší a na úplně jiném místě než popisovaly předchozí nálezy, a to ve výšce jen asi 2 000 metrů. K další vlně expedicí došlo na počátku osmdesátých let. Turecká velvyslanectví byla zaplněna žádostmi o přístup k Araratu. Mnoho projektů nebylo dostatečně vybaveno finančně, jiné technicky a odborně. Další skupiny se pokusily slézt horu ilegálně, ale prakticky žádná z nich neuspěla.

V roce 1982 byla vypravena expedice pod vedením archeologa Eryla Cummingse a bývalého astronauta, nedávno zesnulého Jamese Irwina. Povolení bylo získáno jen díky přátelství plukovníka Irwina s tureckým prezidentem.

Za oblast průzkumu byl určen severní kaňon. Ten byl sice důkladně prozkoumán, ale po arše ani stopy. Po řadě nešťastných událostí, kdy se Irwin vážně zranil, a pro velkou sněhovou bouři se skupina musela vrátit. Mezitím byl ale Irwin informován, že archu spatřil několikrát za sebou jistý turecký válečný veterán, a to v letech 1980-1982. Na základě této informace se Irwin s několika horolezci znovu vypravil k hoře. Letecký průzkum však nebyl úspěšný, stejně jako celá expedice. Irwin byl opět zraněn.

Další skupinou, která se vypravila k průzkumu Araratu, byla expedice Institutu pro výzkum kreace. Tým se skládal ze dvou archeologů zabývajících se starověkým Sumerem, jednoho tureckého antropologa a zároveň horolezce, který na Araratu vyrůstal; dále z jednoho horolezce, jednoho filmaře a zástupce institutu. Byla to tedy expedice po stránce odborné a fyzické velmi dobře vybavena. Tehdy se však žádost institutu sešla na tureckém velvyslanectví spolu se žádostí plukovníka Irwina, kterému Turci dali přednost. K expedici institutu došlo až o rok později. Skupina odborníků soustředila veškeré své úsilí na zdolání a prozkoumání severní a západní strany hory. Pokusili se prověřit východní část kaňonu Ahora George. Právě tato lokace byla podle dřívějších objevů považována za nejpravděpodobnější místo nálezu. Mezitím byl však přístup z této strany tureckými úřady uzavřen a označen za zakázané pásmo. Expedice tedy musela postupovat klasickou turistickou stezkou a poté traverzovat k západu a severu. Tím došlo ke ztrátě čtyř dnů, což znemožnilo vybudovat základní tábor a vše pečlivě připravit. U Ahora George byl prozkoumán horní a dolní svah. Po zbytcích dřevěné konstrukce obrovské archy však ani památky. Horolezci ale na jedné ze skalních stěn objevili zcela neznámé nápisy dosud nerozluštěného jazyka. Dále narazili na ručně vytesanou jeskyni, a to v západní stěně kaňonu. Ta podle kurdských pastevců obsahuje náboženské výjevy, starověké nástroje a další předměty. Kurdové však v jeskyni pravděpodobně nikdy nebyli. Jednalo by se totiž o vysoce technický horolezecký výkon, ke kterému je dokonce potřeba speciální alpinistické vybavení. I když horolezci týmu toto vybavení nevlastnili a nebyli technickými specialisty, přesto se pokusili spustit z výklenku nad jeskyní směrem dolů k otvoru. Sestup byl ale velmi nebezpečný, a to z toho důvodu, že se stěna začala drolit. Nakonec se oba museli vrátit, i když byli téměř 10 metrů nad vchodem. Další průzkum okolí byl již negativní. Skupina tísněna časem musela opustit horu a celou expedici zakončit.

Řada skeptiků začala o dalších objevech archy značně pochybovat. Člověk si však musí uvědomit, že čas běží. Na sněhem pokrytém Araratu dochází k neustálým sesuvům půdy. Vypravit řádně vybavenou expedici je stále obtížnější a slézt samotnou horu je technicky náročnější. Navíc, je nasnadě tvrdit, že nález archy by byl tak závažný, že úspěšnost záleží spíše na Bohu než na člověku. Je docela možné, že archa ani nebude objevena.

Mnoho moderních lidí 20. století považuje příběh o arše za smyšlenou báchorku. Přitom na druhé straně přijímá vykonstruovaná data a události, pro něž neexistuje jediný důkaz, ba ani historický odkaz. Musíme si ale uvědomit, že dnešní humanistický člověk je stižen předsudky naturalismu. O tom, že jsou to pouze a jenom předsudky, se lze přesvědčit velmi jednoduše. Ani jediný naturalista není na základě naturalismu schopen vysvětlit dokonalý řád vesmíru ani svou vlastní osobnost, svou odlišnost od zvířat. Zkrátka, ani jediný naturalista není schopen žít ve shodě se svým naturalismem. Jaký z toho tedy plyne závěr? Humanistický předpoklad naturalismu je falešný a neplatný.

Katastrofální potopa proběhla jako celosvětové kataklysma. Její intenzita byla nepředstavitelná - "vodou byl svět zatopen a zahynul", čteme v II. epištole Petrově. Biblická zpráva nám říká, že veškerý suchozemský život zahynul. Byl zachován pouze Noe, jeho rodina a páry zvířat v arše. Jednalo se o celosvětové hydraulicko-tektonické a vulkanické vyzdvižení, které za sebou zanechalo usazeniny, vyvřeliny a fosilní hroby po celé zemi. To je dokázáno celou řadou geologických a paleontologických faktů. Nejdůvěryhodnější jsou samotná Ježíšova slova:

• "Až přijde syn člověka, bude to jako za dnů Noe; jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu; a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všechny."

Celosvětová potopa byla jak nástrojem soudu, tak i spásy. Pro nemravný a nevěřící pohanský svět byla časem zkázy. Vzhledem k hříchu a modloslužbě naprosté většiny lidstva se Bůh rozhodl skoncovat se vším tvorstvem, neboť země byla plna lidského násilí a degenerace, jak se dovídáme ze 6. kapitoly knihy Genesis. Byla to však také chvíle spravedlivé spásy a očisty. Na základě Boží vůle se zachránilo osm lidí. Potopu lze v tomto směru považovat za předobraz křtu - 1. Petrova, 3. kapitola.

Archa, kterou na základě Bohem daného plánu Noe postavil, byla schopna pojmout dva až sedm zástupců z každého stvořeného živočišného druhu a ještě zbýval další prostor. Objemová kapacita, výtlak archy byly skutečně obrovské. Archa je určitý prototyp Krista. Kdo v ní byl, byl za- chráněn, kdo byl mimo, zahynul.

Obraz spásy je vyjádřen i slovy - "pouze Noe našel milost v očích Božích". Proto byl On i celý jeho dům povolán do Archy, zatímco okolní svět byl stižen zkázou. Archa nakonec spočinula na hoře Ararat. Je zajímavé, že hebrejské slovo ve významu "spočinutí" je v daném verši totožné se jménem Noe.

Uvažujícím lidem podává pravdivý obraz vesmíru a člověka pouze Bible. Nemáme tedy nejmenšího důvodu pochybovat, že příběh o arše je skutečnou historickou událostí v čase a prostoru.

-Pavel Bartoš-