Pro přirozenou mysl člověka není nic tak těžké přijmout, jako učení o Boží absolutní svrchovanosti. Lidská pýcha se brání pravdě o tom, že Bůh všechno řídí, že je svrchovaným Pánem nad Vesmírem i nad člověkem. Hříchem porušená lidská mysl nechce pochopit, že se na tomto světě neděje nic, o čem by Bůh nevěděl, že veškeré dění je dáno Jeho vůlí a věčným záměrem. Především v otázce spasení se člověk brání myšlence, že spasení je cele a beze zbytku dílem Boha. Jestli Bůh vybral ty, kdo budou spaseni, na základě své vševědoucnosti - a to ještě před stvořením světa! - pak se nemá věřící člověk před Bohem v otázce svého spasení čím chlubit!

A přesně této pravdě nás učí Písmo. Dokonce i víra je v tomto smyslu Božím darem. Pán Ježíš Kristus řekl:

• Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce. (Jan 6,65)

Na jiném místě říká:

• ... Ani Otce nikdo plně nepoznává, jen Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit (Matouš 11,27).

Spasení je cele a plně z Boha. V epištole Efezským 1,11 píše apoštol Pavel, že jsme byli "předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle." Ve stejné kapitole čteme, že Bůh, nás věřící,

• předurčil skrze Ježíše Krista k tomu, abychom se stali Jeho syny (1,5).

Apoštol Petr píše o věřících jako o vyvolených

• podle předzvědění Boha Otce (1. Petr 1,1-2).

To jsou výroky Písma, které svědčí o naprosté Boží svrchovanosti v otázce spasení člověka. Žádný poctivý čtenář a student Písma neunikne této pravdě. Bůh ve své svrchovanosti rozhoduje o tom, kdo bude spasen a kdo nikoli.

• Náš Bůh je přece na nebesích, koná všechno, co chce (Žalm 115,3).

To je vyznání žalmisty. Jedině takový Bůh je skutečný Bůh. Bůh není nikým a ničím omezován.

• Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. (Žalm 135,6).

Apoštol Pavel píše:

• Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko. (Římanům 11,36).

Věřícím v Korintě píše:

• My přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho (1. Kor. 8,6).

A co hřích? Bůh samozřejmě není původcem hříchu, avšak dovolil, aby hřích vznikl a aby vstoupil na svět, mezi lidi. Bůh i tímto sleduje svůj věčný záměr. A i když Bůh není původcem hříchu, rozhodně si nemůžeme myslet, že hřích vznikl "jen tak a pro nic za nic", že Boha nějak překvapil nebo zaskočil! My neznáme Boží záměry natolik, abychom pochopili Jeho důvody v připuštění existence hříchu. Víme ale například, že Bůh může obrátit zlé v dobré. Tedy i zlé poslouží Jeho vůli. Nechápeme jak a proč, ale skláníme se před Boží velikostí, mocí a svrchovaností. Bůh je dokonalý, svatý, spravedlivý, všemohoucí a svrchovaný. Starozákonní příběh bratří Jákoba a Ezaua by nás měl jednou provždy přesvědčit o Boží svrchovanosti ve vyvolení a zavržení člověka. Apoštol Pavel o tom píše v 9. kapitole svého listu Římanům:

• Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka. Ještě než se jí nenarodily a nemohly udělat nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: "Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl." (v. 10-12).

Apoštol Pavel předvídá čtenářovy námitky a pokračuje:

• Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!

Mojžíšovi řekl:

• Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. ... Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým (v. 14-18).

Apoštol Pavel předvídá lidský argument a pokračuje naprosto logicky:

• Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít Jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto? Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?" (v. 20-21).

Nabízí se otázka: neruší Boží svrchovanost lidskou zodpovědnost? Jistěže ne. Písmo učí obojí. To, že dost dobře nechápeme, jaký je vztah mezi Boží svrchovaností a lidskou osobní zodpovědností, neznamená, že jedno vylučuje druhé. Bůh ví, jak k sobě patří obě stránky lidského spasení. Jisté je, že každý člověk je osobně zodpovědný za to, jak se postaví k evangeliu. Svobodně se rozhoduje, jestli evangeliu uvěří nebo ne. Pán Ježíš řekl na adresu svých židovských posluchačů:

• Nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (Jan 5,40)

V 6. kapitole Janova evangelia máme snad nejhezčí skloubení Boží svrchovanosti s lidskou zodpovědností, když čteme slova Pána Ježíše:

• Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přichází, toho jistě nevyženu ven. (Jan 6,37)

Otec dává a člověk přichází.

• Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce (6,65).

Jedině Bůh ví, jak to jde dohromady. Boha nemůžeme měřit lidskými měřítky, jinak by nebyl Bohem. V 50. Žalmu říká Bůh svévolníkovi:

• Domníval ses, že jsem jako ty (50,21).

Bůh však není jako my, není jako já. Proto nemůžeme brát na Boha naše měřítka.

• Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Izaiáš 55,8-9)

Apoštol Pavel píše v listě Římanům:

• Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem? (Římanům 11,33-34)

Už před nějakými třiceti lety napsal známý teolog J. I. Packer toto: "Jestliže zapomeneme na to, že je to Boží práce, aby bylo dosaženo výsledků při zvěstování evangelia, brzy si začneme myslet, že je na nás, abychom tyto výsledky zajistili. A jestli přehlížíme tu skutečnost, že je to Bůh, který dává víru člověku, pak si asi také myslíme, jak na nás záleží, abychom správně evangelizovali. Takové smýšlení vede na scestí. Když si budeme myslet, že je naším cílem nejen zvěstovat Krista, ale také dosahovat žádaných výsledků, přivede nás to k vypočítavému a pragmatickému způsobu evangelizace. ... jako kdyby záleželo nejen na obsahu evangelia, ale také na evangelizační metodě a technice ...!"

J. I. Packer v této souvislosti o metodě zvěstování evangelia dodává: "Je jenom jedna evangelizační metoda. Spočívá ve věrném a důkladném vysvětlení evangelijního poselství. Jakákoli další metoda, technika, strategie nebo jakékoli evangelizační úsilí musí být podřízeny zvěstovanému Slovu. Tam, kde metody a techniky a prostředky a strategie přehlušují Slovo samo, tam jsou na překážku evangeliu a jejich použití je nesprávné a nebiblické."

Učení o Boží svrchovanosti je silným motivačním prvkem pro zvěstování evangelia. Jen nesmírně povrchnímu studentovi Písma se může zdát, že když Bůh předzvěděl a předurčil některé lidi ke spasení, nemusíme evangelium zvěstovat. Je tomu přesně naopak! Protože víme, že někteří lidé jsou předzvěděni a předurčeni k tomu, aby uvěřili v Ježíše Krista a stali se Božími dětmi, musíme zvěstovat evangelium! Proto píše apoštol Pavel:

• Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? (Římanům l0,14).

Je naší povinností, abychom přinesli evangelium každému člověku. Vědomí Boží svrchovanosti přináší úžasné osvobození od křečovité zodpovědnosti za výsledky zvěstování. My zvěstujeme a Bůh se stará o výsledky a růst. O co svobodnější a radostnější a důslednější bude naše zvěstování! Víra v Boží svrchovanost nás vrací k biblickému zvěstování v plné důvěře v moc Božího slova.

• Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží. Neboť každé tělo je jako tráva a všecka jeho sláva jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale Pánovo slovo zůstává na věčnost - to je to slovo, které vám bylo zvěstováno. (1. Petr 1,23-25)

- O. Vožeh, TWR -