3. pokračování (viz předchozí díl)

Vztahy na pracovišti

Na Velký pátek ráno jsem stála na chodbě před dveřmi shromažďovacího sálku ECM v Brně a čekala jsem na ranní modlitební shromáždění. Najednou slyším z přízemí hluk vášnivého rozhovoru, ze kterého vynikal ostrý ženský hlas. Vzápětí jsem spatřila na schodišti dva mladé lidi, kteří si prudce vyměňovali názory. Obzvlášť dívka (asi dvacet šest) argumentovala tak divoce, že jsem nerozuměla jedinému slovu, jen bych to definovala, že řvala. (Promiňte mi ten výraz.) Mladý muž, který ji doprovázel, se pokoušel dostat ke slovu, ale naprosto marně. Mé osoby si všimli, až když stáli metr přede mnou, ale dívce to pomohlo snad jen k tomu, aby se nadechla k dalšímu vodopádu slov. Prošli těsně kolem mne a zapadli za dveře firmy Finančního marketingu metr ode mne. Hned za dveřmi vykřikla dívka: "Já si nepřeju, abys Hanku okamžitě propustil", kdežto muž zřejmě také ještě v předsíni křikl: "Já ji nepropouštím okamžitě, ale ztratil jsem k ní důvěru." Potom se asi přemístili do další místnosti, protože hluk byl ztlumen.

Ano, drazí čtenáři, všechno, co jsme si až dosud říkali o vztazích, je pravda. Emoce, které jsme se nenaučili ovládat v rodině, přeneseme dál. Na pracoviště, do parlamentu, všude, kam šlápneme. Příklad, který nám dala matka nebo otec, je modelem jednání, které uplatňujeme potom sami. Vzdělání nebo chytrost na tom mnoho nezmění. Ta dívka a mladý muž byli asi společníci firmy. Jistě byli vzdělaní a chytří. Jinak by těžko mohli dělat finanční marketing. Ale v otázce vztahů měli oba hluboké mezery, dívka ovšem zřejmě větší.

O hněvivosti už jsme mluvili, takže si jen připomeneme, že lidským hněvem Boží spravedlnost neprosadíš (Jk 1, 20). Hořkost, svárlivost a závist je lhaní proti pravdě, není to moudrost pocházející shůry, ale chytrost přízemní, živočišná, ďábelská. Kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. (Jk 3. kapitola)

Jaký má být křesťan? Sebevědomý náfuka, mistr světa, který v jistotě "své víry" pohrdá všemi kolem, nebo tichošlápek, co si stále jen mne ruce, každému se chce zalíbit, rozdává bonbóny a nikomu neublíží, ale také nikomu raději nepomůže, aby si nezadal a s jiným si to nerozházel? Ne, ani jedno, ani druhé není obraz Krista v nás.

Náš Pán je PRAVDA, takže naší první povinností je stát v PRAVDĚ.

• Zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním. (Ef 4,25)

Mluvte neznamená křičte, hádejte se, ale mluvte. Správné mluvení je rychlé k naslouchání. Máme-li dobrý vztah s Bohem a pozorně nasloucháme lidem, budeme schopni jednat moudře ve styku s okolním světem a naše slovo bude vždy laskavé, ale i určité, abychom věděli, jak ke komu promluvit. (Ko 4,5-6)

My Češi se potýkáme s problémem mluvit pravdu. Neradi v pravdě chválíme a přímo se děsíme říkat pravdu do očí tomu, kdo nás může nějak ohrozit. Vynahrazujeme si to pomlouvavým švejkovským jednáním hospodského typu někde po straně. A možná také proto jednáme tak často v hněvu. Když už se máme hájit, hněv je pro nás jakýmsi obranným systémem, kterým chceme protivníka zlikvidovat, dřív než on zlikviduje nás. Je to ovšem ďáblova obrana.

Musíme vědět, že staletí historie našeho národa, kdy lidé byli za pravdu zabíjeni, v nás skutečně zanechala tento strach mluvit pravdu. Tady někde začíná pravda. Ano, mám problém mluvit pravdu, když vím, že mě ta pravda může stát krk. Uznat pravdu i o sobě je nesmírně osvobozující. Jestliže však s tímto problémem přijdu ke Kristu, nechám se očistit jeho krví a nechám ho jednat, začne se něco dít. Samozřejmě, co nejdřív se dostanu do situace, kdy budu mít příležitost pravdu hájit a nebude to jednoduché. Budu-li však chtít stát v pravdě a lásce, Duch svatý ve mně mi pomůže. Nezapomeňme, že skutečná pravdivost vždycky souvisí s láskou. Buďte pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáte Krista. (Ef. 4,15) Pravda v lásce se pak projevuje do různých detailů. Například: Jakmile přestanu lhát, musím přestat i krást. Co je to krást? Krade ten, kdo zadržuje mzdu svému bližnímu, kdo neplatí faktury, kdo v pracovní době hraje počítačové hry, kdo odmítá platit daně. Stát v pravdě znamená zastat se utištěného, ale i napomenout svévolníka.

Máme-li být na pracovišti světlem nebo solí, musíme se zdržovat sobeckých vášní, protože v tomto světě jsme jen příchozí a cizinci (1Pt 2,11). Musíme si dát pozor, kterých věcí se na pracovišti můžeme zúčastnit a kterých ne. Ježíš za nás trpěl v těle, proto my nesmíme být oddaní lidským vášním, ale vůli Boží. (1 Pt 4,1- 4)

Ano, křesťanstvo dnešních dnů potřebuje povstat k pravdě. Nemusíme se bát. Náš Pán byl přece zabit za pravdu, nejsme tedy jediní, kdo za pravdu kdy trpěli. Budeme-li stát v pravdě, stojíme v charakteru svého Vykupitele.

• I na pracovišti, podobně jako v církvi, můžeme být ve dvou rolích. Buď jsme podřízení, a pak pro nás platí: ...poslouchejte své pozemské pány s uctivostí a pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen na oko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok, nebo svobodný. (Efezským 6,5-8)

Nebo jsme v roli vedoucích a pak neseme zodpovědnost nejen za svůj prospěch, ale i za prospívání podřízených:

• Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikdy nikomu nestraní. (Ef 6,9)
• Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. (1. Tm 6,9-10)

Obě skupiny, podřízené i nadřízené křesťany, apoštol Pavel vyzývá:

• Cokoliv děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako jeho odměnu dostanete podíl v Božím království. Váš Pán je Kristus, kterému sloužíte. (Ko 3,23-24)

Toto je to hlavní:

Náš nejvyšší Pán je Ježíš Kristus. Jemu se zodpovídáme za všechno. On nikomu nestraní. Kdo se dopouští křivdy, dostane od něho odplatu. Ať je šéf, pomocný dělník, křesťan nebo ateista.

Někdy se mi zdá, že v dění současného světa i já zapomínám, že Kristus přijde ještě jednou a otřese nebem i zemí. Kvůli privatizaci, výdělku na důchod, placení daní a všech těch pojištění, které ze zákona být musí, zapomínám, že den Páně je blízko. Neděje se to i tobě?

Ale ten den přijde jako hořící pec a my musíme být čistí, abychom vydrželi. Proto máme žít rozumně, střízlivě a být stále pohotoví k modlitbám. Drahé sestry, drazí bratři, ruku na srdce, jde vám to spojit - jedním dechem se zalíbit tomuto světu, všem jeho finančním požadavkům, a druhým být pohotoví k modlitbám? Mně to nejde. Buď se snažím stačit tomu, čemu se říká prosperita, a pak nemám čas na modlitby, anebo hledám Pána, a pak nemám čas honit prosperitu.

A otevřeli jsme dveře příštímu tématu. Všechno to, co jsme si až dosud povídali, můžeme žít jedině tehdy, máme-li hluboký vztah s Kristem. Mělo to být snad první téma, ale úmyslně jsem ho nechala naposled, abychom pochopili souvislosti. Kdo má Syna, má věčný život, kdo nemá Syna Božího, nemá život. Proto příště budeme mluvit o Něm a o životě, který On dává.

- závěr:

Vztah s Ježíšem Kristem

• Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo: a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (Jan 15,13-17)

Jak dobře všichni tyto verše známe, ale pokusme se u nich zastavit, jako bychom je do dnešního dne nikdy nečetli ani neslyšeli.

Pán Ježíš je řekl svým učedníkům, kteří s ním po tři roky chodili, pozorovali ho, naslouchali mu, napodobovali ho a také k vůli němu předtím úplně všechno opustili. Petr asi i manželku.

My, lidé konce dvacátého století, jsme Pána Ježíše na vlastní oči neviděli. A přece tentýž Ježíš řekl Tomášovi po svém zmrtvýchvstání: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili." Na nás se vztahuje toto blahoslavenství. Jak úžasné.

Můžeme mít tedy i my stejný vztah s Ježíšem, jako měli jeho učedníci? Můžeme ho tak pozorovat, tak mu naslouchat, tak ho napodobovat? Věřím, že ano. Ale tak jako první učedníci s ním trávili všechen čas, i my s ním potřebujeme trávit všechen čas. Dokonce jestli to potřebovali ti, kteří ho viděli, potom my, co ho nevidíme, to potřebujeme ještě více. A tady může nastat podle mého názoru hlavní zádrhel.

• Slyš, můj milý klepe. Svlékla jsem šaty, mám je zas oblékat? Umyla jsem si nohy, mám je zase zašpinit? (Pís. 5,2)

Po znovuzrození jsme byli obmyti Ježíšovou krví, svlékli jsme starého člověka, pomalu jsme se naučili žít nějaký křesťanský život a začalo nám být dobře. Pak najednou přichází milý a klepe, protože chce něco nového, něco, co nám dosud nesvěřil a neukázal. A tu nás napadá: Umyla jsem si nohy, mám si je zase zašpinit? Už mám přece všechno, spasení, jistý věčný život, dobrou teologii, teď se mám zase něco nového učit?

• Než jsem však svému milému otevřela, můj milý odbočil jinam. (Pís. 5,6)

Napadlo tě, někdy, drahý bratře, sestro, že náš milý může odbočit jinam?

• Život ze mne prchal, když ke mně mluvil. Hledala jsem ho a nenalezla, volala jsem ho a neodpověděl mi... jsem nemocná láskou. (Pís. 5,6,8)

Když se tohle stane, když Pán Ježíš odbočí jinam, protože jsme včas neotevřeli, je to, jako by z nás prchal život. Ano, on JE ŽIVOT, takže jestli odbočí, život z nás prchá.

Někdy sama na sobě vidím, že jsem neporozuměla, co pro mě Ježíš udělal. On za mě dal úplně všechno. A protože za mě dal všechno, není nějaký žebrající trubadúr, který klečí u mých nohou a čeká, až já se milostivě rozhoupu. Ne, ne, on je Pán. On nemusí stát nekonečně dlouho a prosit, abych otevřela. Je nebezpečné neotevřít, když Král ťuká. Je to velmi nebezpečné. Odbočí-li tento Král jinam, odchází s ním život.

Náš Kristus Ježíš si přeje mít s námi vztah. Tak jako muž chce mít vztah se ženou, žena s mužem, děti s rodiči, rodiči s dětmi, věřící se svým pastorem a pastor by měl chtít mít vztah se svými svěřenými křesťany, tak intenzivně si přeje Kristus Ježíš mít vztah s těmi, které si vyvolil a nazval svými přáteli.

My rádi čteme o tom, co velkého se děje ve světové církvi, rádi o Bohu zpíváme, rádi o něm přemýšlíme a diskutujeme a to všechno je dobré, ale zároveň to může být totéž, jako když mluvím o manželovi, čtu o manželovi a píšu o manželovi, který bydlí někde na Kamčatce, kdežto já v Brně. Ano, může se stát, že manžel odcestuje beze mne, ale kdyby tak mělo fungovat celé naše manželství, zašlo by na úbytě. Byla by to jen formalita, ne manželství.

Náš Pán není jen odstěhovaný v nebi, nesedí jen na pravici Otce, ale svým duchem, Duchem svatým, je přítomen tady. Duch svatý byl už dán, takže tady je. Otázka zní, jestli mě se chce vstát, když on ťuká.

Na křesťanství je fantastické, že Bůh Ježíš chce mít osobní vztah s každým jednotlivcem. Církev je živý organismus různých a přesto milovaných, nenahraditelných údů - jednotlivců. Každý je důležitý. Nejenom pro církev. Nejenom proto, aby měl kdo zpívat ve chvále nebo uklízet po shromáždění. Důležití jsme především pro našeho Pána, neboť on si nás vykoupil svým životem. Můj osobní vztah s Kristem Ježíšem mi nenahradí můj kazatel. Ano, má-li můj kazatel dobrý vztah s Pánem Ježíšem, může mě pošťouchnout, abych se sebou něco dělala, ale nemůže mi vztah nahradit. Láska Ježíšova ke mně je osobní a individuální, proto i moje láska k němu musí být osobní.

Jak pečovat o tento vztah? Je to něco mystického? Utíkání do duchovního abstraktna?

Nemyslím. Úctu k partnerovi projevím hlavně tím, že zmlknu, naslouchám, co druhý říká a začnu to brát vážně. Podobné je to, podle mého názoru, i s projevem úcty vůči Bohu. Naslouchání Bohu není nějaké bloudění v duchu nebo koncentrace typu východních meditací. Prostě, když přistupuji k Pánu, mám očekávat, že také on bude chtít říci pár slov.

My povídavé ženy (jako jsem já) při modlitbě dáme průchod své povídavosti. Začneme, spustíme, hodinu mluvíme bez přestávky a po hodině máme nádherný pocit, jaké jsme modlitebnice. A Pán Ježíš je tak úžasný, že je ochoten nám naslouchat. Dokonce i tehdy, když ostatní kolem nás mají už těch našich řečí dávno dost.

Ale bylo pro mě velkým překvapením, když mi jednou dal najevo, že za totality jsem měla bázeň, neboť bylo nebezpečné se k němu hlásit a navíc jsem věděla, že ho moc neznám, takže jsem naslouchala pozorně a konzultovala s ním každý krok. A on vedl nejen mně, ale celou naši rodinu a my jsme to denně viděli.

Nyní věřím teologii své církve a myslím, že on ty naše teologie musí následovat. Nemusí. Chce, abychom poslouchali a následovali my jeho. A protože je živý Bůh a život nám každý den přináší nové starosti, potřebujeme naslouchat denně. Nechci říci, že nepotřebujeme teologii, ale znalost teologie nenahrazuje osobní vztah s Bohem.

Jak se naslouchá Bohu, Duchu svatému? Já věřím, že všechno jde přes Boží slovo. Jeho Slovo je blízko, chce být v našich srdcích a ze srdcí potom přichází i do úst. Abychom rozeznali Boží vnuknutí od cizích vnuknutí (která se o nás doslova perou), musíme všechno stále konfrontovat s Božím slovem. Díky Bohu za psanou BIBLI. Když slovo v našem srdci souhlasí s Ježíšovým slovem a jeho životem popsaným v Bibli, slyšíme Boží hlas. Když naše jednání souhlasí s Ježíšovým jednáním, následujeme ho. Není to složité a i ten nejprostší člověk toho dosahuje, dokud si nemyslí, že už všechno zná. Problém nastane, když začneme víc věřit svým znalostem nebo zkušenostem, místo abychom se dál ptali a naslouchali.

Může ďábel zneužít Boží slovo? Ano, může. I Ježíše pokoušel pokrouceným slovem vytrženým ze souvislosti. Ježíš ale souvislosti znal, protože znal Boží charakter a on sám byl Slovo a Pravda, takže okamžitě odhalil lež. I my budeme konfrontováni nepravdivým Božím slovem, ať už vytrženým ze souvislosti, nebo všelijak překrouceným, abychom se naučili stát v Pravdě, jako náš Pán.

Jak Boží slovo pracuje, vidíme na Pánu Ježíši. Znovu musím opakovat, že kdo tvrdí, že ho zná, musí žít jako on. (1 J 2,6) Víme, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý on. (1.J3,2-3) Poznané Boží slovo nás má vést k poslušnosti to slovo žít. Nejenom kázat, ale žít. A pak se naplňuje zaslíbení toho nejkrásnějšího vztahu:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat: a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

Může být něco víc v životě lidském?

ZACHOVÁVEJME BOŽÍ SLOVO.

- Marie Frydrychová -