Pohled Nové smouvy

Jedna z častých příčin nedorozumění a sporů současné evangelikální teologie se týká míst o postavení Izraele v Písmu. Teologové smlouvy poukazují na sounáležitost Izraele s církví Nového zákona a hlavní změnou, kterou v Písmu vidíme, je ta, že období Nové smlouvy zahrnuje mezi Boží lid i pohany. Na druhé straně dispenzacionalisté učí, že Bůh má dvojí, Jemu věrný lid, Izrael a Církev. Věříme, že oba teologické systémy chybují ve způsobu, jak vidí izraelský národ. Teologie nové smlouvy učí, že Izrael je obrazem nevěřícího Božího lidu (kromě ostatku Izraele, který skutečně věřil) a ostatních jednotlivců tohoto národa, kteří se dostali pod Boží soud. Na následujících stránkách chceme ukázat jednotné učení Písma o tom, že Izrael jako celek nikdy nebyl věřícím lidem.

Dějiny Izraele

Izraelský národ byl ustanoven skrze syny Jákobovy a sám sebe začíná vnímat důkladněji v Egyptě ve stínu tyranského faraona. Počátky národa jsou co do počtu skromné, ale Bůh jej rozmnožil a skrze Mojžíše vyvedl z otroctví.

Generace knihy Exodus

Po vysvobození Izraelitů z rukou faraona Bůh rozhodl, že kvůli reptání a vzdoru nevstoupí do zaslíbené země. Máme tento trest chápat tak, že to byl jen dočasný výchovný prostředek, který Bůh používá pro dobro svých dětí (Židům 12:3-11), nebo to vnímáme jako Boží věčný hněv vylitý na nevěrné pokolení? Právě touto otázkou se zabývá list Židům a používá izraelské pokolení jako varování všem, kteří, jak se zdá, se v těžkých dobách od Krista odklánějí - Židům 3,7-14?

Proto, jak říká Duch svatý: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. Ve svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého odpočinutí!" (Židům 3:7-14)

William Lane ve svém komentáři k listu Židům píše o této pasáži následující: Jeho (míní se autora listu Židům) starostí je, aby si komunita zachovala svou integritu a nadále žila ve smluvních podmínkách Božích zaslíbení. Vzpomínka na selhání Izraele, jak ji známe z Žalmu 95, odhaluje vážnost výstražného varování, že odmítnutí poslušnosti Božího hlasu a neochota k poslušnosti může způsobit tragickou ztrátu zaslíbeného dědictví. Ztráta dědictví, jak vidíme, je pro Izraelity ztrátou zaslíbené země. Ale zde zřetelně vidíme, že jde o obraz nebo analogii duchovní spásy, která vede k věčnému životu. Lane pokračuje: v Žd 3:7-19 a citaci z Žalmů 95 uvádí důvody pro napomenutí, abychom zůstávali citlivými k zaslíbení o eschatologickém spasení … Výklad tohoto textu je značně ovlivněn 14. kapitolou Numeri. Podle 13. a 14. kap. byl Izrael utábořen v Kádeš na poušti Páran, těsně před vejitím do Kanánu. Vstup do nové země byl cíl odchodu z Egypta a byl nezbytný k naplnění zaslíbení. Když ti, kteří byli vysláni do Kanánu, aby prozkoumali území, přinesli špatné zprávy, byli to Izraelité, kdo odmítli vstoupit do zaslíbené země. Odmítli Boží zaslíbení protože nevěřili.

Starý zákon představuje vyvolený národ, který není ochoten věřit Božímu zaslíbení fyzického dědictví a tudíž odmítá poslušnost, což má za následek ztrátu duchovního dědictví. To je následně interpretováno Duchem svatým skrze autora knihy Židům, aby ukázal na realitu lidu, který odmítá věřit v dílo Krista jako jedinou cestu ke spasení, což mělo za následek ztrátu duchovního dědictví; místo toho obdržel duchovní zatracení. To je zřetelné poselství ve verších 15-19 třetí kapitoly Židům:

Je řečeno: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!" Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru. (Židům 3:15-19)

Obsah těchto veršů může být parafrázován následovně: „Izraelité se na poušti odvrátili od Boha a zakusili jeho soud. Byli lidem neposlušným, který přišel o své dědictví, protože byli nevěřící. Nebuďte jako oni."Pokolení pouště, v jehož žilách kolovala krev Abrahamova, bylo generací nevěřících. Slyšeli „dobrou zprávu" a neuvěřili, proto jim patří věčné Boží odsouzení. Tento soud je pro nás ilustrován skrze jejich fyzickou smrt, aniž by vstoupili do zaslíbené země. Ale toto je první krok k pochopení biblické identity izraelského národa. Možná se Izrael poučil a obrátí se k Bohu v opravdovém pokání a víře, která povede k zářné a bohabojné budoucnosti. A právě na tuto eventualitu obrátíme svou pozornost.

Přechod Jordánu

Mojžíš oslovuje nastupující generaci těsně před tím, než umírá a než přejdou Jordán do země Kanán. V Deutoronomium 31, 24-29 vyslovuje následující varování:

Když Mojžíš dokončil zápis slov tohoto zákona do knihy, přikázal lévijcům nosícím schránu Hospodinovy smlouvy: „Vezměte knihu tohoto zákona a uložte ji po straně schrány smlouvy Hospodina, vašeho Boha. Tam bude proti tobě svědkem. Vždyť já znám tvou vzdorovitost a tvou tvrdou šíji: Hle, už dnes, kdy ještě mezi vámi žiji, vzdorujete Hospodinu; tím spíše po mé smrti! Svolejte ke mně všechny starší svých kmenů a své správce. Chci před nimi vyhlásit tato slova a dovolat se proti nim svědectví nebes i země. Vím, že po mé smrti zabřednete do zkázy a sejdete z cesty, kterou jsem vám přikázal. V posledních dnech vás pak potká zlo, protože jste páchali to, co je zlé v Hospodinových očích, a uráželi ho dílem svých rukou."

To jsou Mojžíšova prorocká slova o budoucnosti izraelského národa. Měl Mojžíš pravdu? Pokračoval izraelský lid po jeho smrti ve vzpouře? Nebo to byla jen hořká slova umírajícího starce? První krok k odpovědi na tuto otázku je pohled na další vývoj dějin spásy, vstup a život v zaslíbené zemi, o níž čteme v knihách Jozue a Soudců.

JOZUE: Obracíme list?

Kniha Jozue oznamuje nadějný začátek Izraele. Vidíme zcela nový lid, s nímž začíná po strašné vzpouře, která přivodila Boží soud předchozí generace. Také vidíme, že mají nového vůdce a nadějnou budoucnost. Izraelité začínají znovu a myslí to vážně. Říkají Jozuovi: „Učiníme všechno, co jsi nám přikázal" (1,16), což nám připomíná slib jejich otců Mojžíšovi v Exodu 24,7 před jejich tvrdošíjností a vzpourou. V několika prvních kapitolách knihy Jozue jsou Izraelité poslušní a zdá se, že „obrátili list". Přestože zde jsou ještě okamžiky neposlušnosti, jako celek je výsledek pro Izrael v Jozuovi uspokojivý a Boží lid je přiveden do země zaslíbené a opanoval ji. Na konci knihy vidíme, že Izraelité mají pozitivní pohled na život a jsme svědky, jak obnovuje Jozue Boží smlouvu, kterou uzavřel s Mojžíšem a s touto novou generací. Je však obtížné sledovat dialog mezi Jozuem a lidem bez připomenutí ostrých slov varování z 5. Mojžíšovy 31, které nám stále znějí v uších. Zde je část Jozuova dialogu:

Tu řekl Jozue lidu: „Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý. Je to Bůh žárlivý, nepromine vám vaše nevěrnosti a hříchy. Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit cizím bohům a odvrátíte se, zle s vámi naloží a skoncuje s vámi, ač vám předtím učinil mnoho dobrého." Lid Jozuovi odpověděl: „Nikoli. Budeme sloužit jen Hospodinu!" Nato Jozue vyhlásil lidu: „Budete svědky sami proti sobě, nedodržíte-li své rozhodnutí, že budete sloužit Hospodinu." Odpověděli: „Ano, budeme svědky." (Jozue 24:19-22)

Zde jsme ponecháni s otázkou, zda „Budou poslouchat Hospodina, nebo měl Mojžíš pravdu, že se obrátí k Bohu zády a budou znovu sloužit jiným bohům a modlám?" Kniha Soudců nás nenechává na pochybách, jak se zachovali.

Kniha SOUDCŮ: Zatvrzelý život v zemi zaslíbené

Zdálo se, že izraelský národ začal v životě s Hospodinem skvěle, ale vytrvali? Kniha Jozue nám poskytuje záblesky událostí ze života izraele poté, co opanovali zemi. Žili podle slibů, které dali Bohu a Jozuovi v Šekemu? Ne tak docela. V knize Soudců se stále opakuje: „činili zlo v Božích očích" (2:11,3:7,12; 4:1,6:1,10:6;13:1) Jsou to právě dějiny, které vedou čtenáře k otázce „Jak se může Bůh, který požaduje oddanost a věrnost, smířit se zlem a vzpourou izraelského lidu?" Pozorný křesťan se dívá na svůj vlastní život a vidí stejný vzor vzpoury, pokání a obnovy, jako jej vidíme v knize Soudců. Je pravdou, že křesťané zápasí s hříchem, ale všimněte si typu hříchů, jichž se Izrael dopouštěl:

Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě (Soudců 2:11-13, zvýrazněno autorem)

Představte si, že byste byli ve svém nejhříšnějším dni pokoušeni vejít do místní mešity nebo budhistického chrámu a tam uctívali jiné bohy? Izraelité se ve skutečnosti klaněli pohanským bohům a možná, že se během těchto „bohoslužeb" účastnili lidských obětí. Podívejme se na další hřích, jehož byli Izraelité účastníci:

Izraelci tedy sídlili uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Brali si jejich dcery za ženy a své dcery dávali jejich synům a sloužili jejich bohům. (Soudců 3:5-6)

Očividné cizoložství a vstupování do manželství s Božími nepřáteli byly dvěma velkými hříchy, které provázely izraelský lid. Toto nejsou běžné hříchy, s nimiž by zápasili křesťané. Jít a uctívat jiného Boha a vydat sám sebe nemorálním praktikám, které tato kananejská náboženství požadovala, a to nezmiňujeme ženění a vdávání se za lid, jež Bůh označil jako svého nepřítele určeným k záhubě, je více než každodenní zápas jak žít pro Krista. To je skrz naskrz zatvrzelá nevěra, kterou bychom byli překvapeni, i kdybychom ji viděli u nejzkaženějších pohanů. Tento druh hříchu byl páchán celým národem a byl přerušen jen občasnými chvilkami pokání. Tak žil izraelský lid asi tři sta let!

Izrael a jeho králové

Samuelova 1. a 2. kniha a 1. a 2. Královská vykreslují Izraelský lid dokonce ještě hůře, než kniha Soudců. Odmítnutím proroka a posledního soudce Samuela lid zavrhuje samého Boha:

A Hospodin Samuelovi odpověděl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě". (1. Samuelova 8,7)

Ačkoliv to nezní jako dobrá zpráva, zlatý věk Izraele měl nastat v době, kdy se králem stal David. Možná tento bohabojný král může napravit zkaženou pověst Izraele. Možná, že v tomto okamžiku historie můžeme vnímat Izrael jako věřící národ, který se raduje ve svém Bohu - své spáse. Budeme-li zkoumat dějiny tohoto období dále, pak samotné Boží hodnocení Izraele znovu odhalí, že Izraeli chybí kvality skutečných Božích dětí. Bůh Davidovi zaslibuje věčné království dynastie (2. Smuelova 7,6-16). Zdánlivé naplnění Božího zaslíbení vidíme v době zlatého věku Izraele. Za krále Davida a v prvních letech kralování Šalamouna se hranice území rozšiřují. Vidíme prosperitu Izraele, jaká tu ještě nebyla. Ale v průběhu dějin vidíme, jak Izraelský národ znovu upadá do modlářství a nemravnosti. Ovšem kdo vede Izrael od hříchu k hříchu, není nikdo jiný než nevěrní králové, jeden za druhým.

Po rozdělení Izraele a Judy vylévá Bůh svůj hněv nejdříve na Izrael a vyhání jej do exilu. K tomu používá Asyřany (722 př.K.), svůj vyvolený nástroj. Potom pocítí Boží hněv Juda za jejich vzpouru a posílá na ně Babylonské (586 př. K.), aby vyčistil dům. Není na naší představivosti, abychom přesně interpretovali, co chtěl Bůh sdělit Izraelitům, když se to dělo. Ale Bůh jasně oznamuje, že nejde jen o otcovské napomenutí jeho milující ruky, ale o hněv proti nevěřícím:

Ale Hospodin mluvil skrze své služebníky proroky: „Protože se judský král Menaše dopouští těchto ohavností, horších, než jakých se dopouštěli před ním Emorejci, že svedl k hříchu svými hnusnými modlami též Judu, toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Hle, já uvedu zlo na Jeruzalém a na Judu. Každému, kdo o tom uslyší, bude znít v obou uších. Nad Jeruzalémem natáhnu měřicí šňůru jako nad Samařím a spustím olovnici jako na dům Achabův. Vydrhnu Jeruzalém, jako se vydrhne mísa, vydrhne se a překlopí. Pozůstatek svého dědictví zavrhnu, vydám je do rukou jeho nepřátel, v lup a plen všem jeho nepřátelům, protože se dopouštějí toho, co je zlé v mých očích, a urážejí mě ode dne, kdy vyšli jejich otcové z Egypta, až dodnes." (2 Královská 21:10-15)

Zde máme zcela jasný biblický důkaz Božího hodnocení lidu Izraelského od počátku jejich vzniku až do doby exilu za dob Judy. Byli lidem nevěrným a zlým od prvního až do posledního dne. Zdá se, jako by tu nebylo místa pro to, aby mohli být nazváni věřícím národem.

Avšak pevní zastánci učení, že v Písmu je Izrael představován jako věřící národ, se snaží dokázat vykoupení Izraelského národa poexilovými dny Ezdráše a Nehemiáše, jako doby, kdy se Izrael opravdově obrátil k Bohu a stal se věřícím národem. Přesto, dokonce po veškerých snahách obrácení, nacházíme Nehemiáše, jak doslovně bije národ pro jeho vzpurnost:

V oněch dnech jsem také viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily zpoloviny ašdódsky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či onoho lidu. Měl jsem s nimi o to spor a zlořečil jsem jim, některé muže jsem bil a rval za vousy a zapřisáhl jsem je při Bohu: „Nedávejte své dcery jejich synům a neberte jejich dcery svým synům a sobě! Což se právě tím neprohřešil izraelský král Šalomoun? Mezi mnohými národy nebylo krále jemu podobného. Byl milován Bohem, který jej určil za krále nad celým Izraelem. A přece i jeho svedly ženy cizinky ke hříchu. Máme snad mlčet, když vás slyšíme, že pácháte všechno to veliké zlo, že se zpronevěřujete našemu Bohu a berete si ženy cizinky?" (Nehemiáš 13,23-27)

Vidíme, že celé dějiny Izraele odhalují Izrael jako nevěrný, vzpurný a nevěřící lid. V jednotlivých významných historických epochách staré smlouvy se Izrael odvrátil od Boha a podle toho je souzen. Nyní obraťme svoji pozornost na novou smlouvu a ještě jednou otestujme naše teze, že na Izrael jako celek, je nahlíženo v Písmu jako na lid nevěřící, který stojí proti Božímu slovu.

Izrael v Novém, zákoně - evangelia

Počínaje evangelii nalézáme v NZ záměr, ve kterém Ježíš a apoštolové jdou nejprve k židům, kteří spasení odmítají, a potom se obracejí k pohanům. V úvodu Janova evangelia je tento model jasně zjeven:

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (Jan 1:11-13)

V Písmu je neustále kladen důraz na to, že ačkoliv se Izraelité rodili do Božího lidu pokrevně, čili z fyzických předků, do království je to nepřivedlo. Jde o transformaci Božího lidu, přechod od fyzického potomstva nebo těch, kteří jsou spřízněni s Abrahamem pokrevně a přesouvá se na potomstvo duchovní, tedy na ty, kteří mají Abrahamovu víru bez ohledu na fyzický původ.

V Matoušově osmé kapitole, kdy Ježíš hovoří k římskému setníkovi, voják vyjadřuje důvěru, že Ježíšovo slovo má autoritu a tak se stane. To znamená, že byl přesvědčen, že Ježíš je Bůh sám. Ježíš pokračuje ve srovnání věrnosti pohanů s nevěrností Izraele:

Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů." (Matouš 8:10-12)

„Synové království" jsou národem Izraelským a být vyvržen do té tmy vně království je věčné odsouzení v pekle, které je určeno pro všechny nevěřící, kteří se Bohu vzpírají. D.A. Carson píše o této pasáži:

Takže předmětem „nebeského království" jsou židé, kteří sami sebe vnímají jako syny Abrahama …, náleží do království právem … Ale Ježíš role obrací (Mt 21,43); a synové království jsou odvrženi, ponecháni mimo budoucí mesiánskou hostinu, vydáni temnotě, kde je pláč a skřípění zubů - což jsou společné prvky popisující gehennu, peklo.

Matouš jednoduše říká, že většina Izraelitů se setká tváří v tvář s Božím věčným soudem, protože Boha odmítla. V této pasáži Písma Matouš zřetelně prohlašuje, že Izraelité budou nahrazeni v Božím království lidmi, kteří Boha skutečně milují.

Děti Abrahamovy v listu Galatským

V listu Galatským jsou „Abrahamovy děti" označeny jako všichni ti, kteří vložili svoji důvěru v Ježíše Krista, což je duchovní Izrael, ne tedy ti, kdo jsou pokrevně spřízněni s Abrahamem. Kniha Galatským je psána věřícím v Malé Asii, kteří byli v nebezpečí, že se znovu vrátí pod Mojžíšův zákon předefinováním evangelia, což by znamenalo zahrnovat obojí, jak důvěru v Ježíše, tak poslušnost Mojžíšovu zákonu jako nutnost vedoucí ke spáse. Pavel začíná vysvětlením, že porozuměli naprosto chybně účelu Mojžíšovy smlouvy a Mojžíšova zákona. Ve třetí a čtvrté kapitole vysvětluje některé podrobnosti smysl Mojžíšovy smlouvy a smlouvy s Abrahamem, a jejich vzájemný vztah:

Pohleďte na Abrahama: „uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost." Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: „V tobě dojdou požehnání všechny národy." A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (Galatským 3:6-9)

Kontrast v této pasáži je mezi zákonem a vírou. Abrahamova víra mu byla přičtena jako spravedlnost. Řekli bychom, že to je biblický těsnopis, kdybychom prohlásili, že Abraham byl přijat Bohem jinak než tím, co udělal, tedy ne poslušností zákona, ale tím, že vzal Boha za slovo. První zmínku o synech Abrahamových najdeme v listu Galatských, v sedmém verši. Definice, kdo jsou synové Abrahama, by nás měla přivést k zamyšlení. Z Genesis 17 bychom mohli dojít k závěru, že děti Abrahamovy jsou ti, kteří jsou fyzickými potomky, tedy Židé:

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem." (Genesis 17:3-8)

V kontextu Genesis nevidíme nic, co by nás mohlo vést k jinému závěru, že sémě nebo potomstvo Abrahamovo není nikdo jiný než ten, kdo je s Abrahamem fyzicky příbuzný. Ale teď čteme v listu Galatským, že děti Abrahamovy jsou všichni lidé víry. Nedopusťte se omylu, toto je Bohem inspirovaný výklad toho, kdo jsou Abrahamovy děti doopravdy. Později v listu Galatským se Pavel odvolává na Gn 12,7 a na zaslíbení Abrahamovi:

Slib byl dán Abrahamovi a „jeho potomku"; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. (Galatským 3,16)

Taková slova by nás měla zasáhnout jako podivné prohlášení, protože v Genesis 15,4-5 Bůh Abrahamovi oznamuje zaslíbení potomstva v „množném čísle".

Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem." (Genesis 15:4-5)

Zde vidíme zřetelné významové vymezení, které Bůh zjevuje skrze Pavla. Pavel interpretuje fyzický obraz daný ve Starém zákoně jako duchovní skutečnost, k níž směřuje. Smlouva s Abrahamem zjevuje Boží plán spasení lidstva. Izák, jako Abrahamův potomek, je klíč ke slibu danému Abrahamovi. Samozřejmě, že se toto zaslíbení vztahuje na všechny fyzické potomky Abrahama skrze Izáka. Tudíž je pravda, že skrze Izáka je Abrahamových dětí tolik, kolik je hvězd na nebi. Stejným způsobem Bůh používá jednoho potomka, jímž je Ježíš, aby spasil duchovní lid a učinil jej svým lidem. Ježíš Kristus je ten jeden potomek, kterého Bůh dal světu ke spáse lidstva, a ti, kteří jsou k němu připojeni vírou, se stávají potomky, nebo-li Abrahamovými dětmi. To je výslovně napsáno ve třetí kapitole knihy Galatským, 29:

Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Galatským 3, 29)

Pokud náležíte Kristu, jste Abrahamovým potomstvem, dědicem zaslíbení. To znamená, že děti Abrahama jsou všichni, kdo důvěřují Kristu, a nejen ti, kdo jsou tělesnými potomky Abrahama.

Závěr

Jak jsme viděli, Písmo jasně identifikuje Izraelity jako národ nevěřících. Malý ostatek věřících Izraelitů existoval vždy, ale spíše jako výjimka, ne pravidlo. Pokud určitý teologický systém nedovoluje vidět Izraelity jako především nevěřící lid, pak je to tento systém, který potřebuje být přezkoumán, aby byl v souladu s Božím slovem.

- Steve Lehrer -