Účelem křesťanské výchovy dětí je, aby z nich vyrostli schopní, odpovědní, rozvážní muži a ženy, kteří se zavázali žít podle křesťanských zásad. Takové typy lidí bude církev potřebovat v příštích několika desetiletích, aby „obnovila tvář země“. Výchova spojuje kázeň, vzdělávání a tisíce drobností rodinného života. Jinak řečeno děti by měly přijmout za své sedm ctností křesťanského života: víru, naději, lásku, moudrost (zdravý úsudek), spravedlnost (odpovědnost), statečnost (osobní pevnost a vytrvalost) a mírnost (sebekontrola, schopnost ovládat své city a chutě). Děti si tuto pevnost mysli, srdce a vůle osvojí třemi způsoby:

1. příkladem rodičů a jiných dospělých, které uznávají;
2. praxí, k čemu je rodiče a ostatní opakovaně vedou, nebo co musejí dělat;
3. slovním vysvětlením toho, co vidí a k čemu jsou vedeny, aby dělaly.

Všechny tři výchovné přístupy jsou nezbytné, a to v uvedeném pořadí. Samotná slova, napomínání, hubování a „kázání“ mají jen malý účinek bez soustavného příkladu a praxe doma. Velkému počtu rodičů se úkol výchovy daří, i když se podstatně odlišují povahou, původem, taktikou a zkušenostmi. Praxe ukazuje, že existuje několik společných přístupů a zásad, které fungují v rodinném životě. Mějte na paměti: hlavní slovo ve výchově mají rodiče, ne děti. Nedělejte obvyklou chybu mnoha dnešních rodičů:

1. kázeň chápat především jako trestání.
2. představovat si cíl výchovy jako „spolupráci“ chování, účinné „ochočení dětí“, aby byl klid v domě.

Kázeň je ve skutečnosti proces, jak vést děti k odpovědné křesťanské dospělosti. Do konce svého dospívání by měly děti získat celoživotní praxi hlavních ctností. Pracujte jako společný tým, buďte příkladem hodným následování. Mějte na paměti: úcta dětí ke každému z rodičů obráží vzájemný vztah v rodině. Když ctí manžel svoji ženu, ctí děti svoji matku. Když si žena váží svého muže, děti vidí otce jako vzor. Názorové rozdíly v důležitých rodinných záležitostech (např. přístup k trestání) musí být vyřešen ve prospěch dětí. Každé dítě má jen jeden rozum a svědomí, a proto musí dostávat jednu a tutéž směrnici od obou rodičů. Dobře vychované děti vidí každého z rodičů jako „šéfa“.

Uplatňujte „laskavé sebevědomí“ vůči svým dětem. Nebuďte sentimentálně slabí, ani útočně tvrdí. Poskytujte dětem hodně laskavosti, kombinované s jasnou a jistou rozhodností ve věci toho, co je správné. „Nenávidět hřích, milovat hříšníka“, ukazuje dětem, že je máte rádi a neignorujete jejich přestupky. Pochvalte je, když udělají to, co je správné, dokonce i když to měly nakázáno. Chvalte je stejně konkrétně, jako když je obviňujete: máme tendenci obviňovat konkrétně, ale chválit všeobecně. Uvědomte si, že „ne“ je nezbytné láskyplné slovo a prostředek pro pěstování sebekontroly. Sebeovládání je v životě naprostá nutnost; v dospělosti to může dokonce být otázka života a smrti. Usměrňujte svoje děti, ale nepřehánějte to s jejich vedením. Potřebují se učit z chyb a potřebují růst v sebedůvěře v zápasu s problémy. Čas od času od vás potřebují slyšet: „Dokážeš to. Snaž se. Nevzdávej se“. Děti, které jsou v mládí dobře vedeny, mají k názorům svých rodičů důvěru, úctu a později se na rodiče obracejí o radu i v dospělosti. Nedovolujte to, co neschvalujete. Váš úsudek o tom, co je správné a co špatné, je základem pro vytváření životních hodnot a zdravé svědomí vašich dětí. Můžete mít někdy pochybnosti o správnosti daných rozhodnutí, ale nikdy nepochybujte o svém právu rozhodovat. Jestliže děti poznají, že sami ustupujete od toho, co považujete za správné, mohou později nechat své svědomí zaplavit „cítěním“ svých vrstevníků a pokušením světa.

Nekapitulujte před pokusy dětí ve věku 2-5 a později 13-17 let být „šéfem“. Jestliže jste „šéfem“ vy, když jsou malé, můžete je vést i během jejich dospívání. Jestliže se vzdáte, když jsou malé, můžete ztratit vliv na jejich dospívání. Nebudou respektovat vaše vedení, ani mít vlastní sebekontrolu, a to povede k pohromě.

Kdy by se měly trestat přísně, dokonce tělesně? Za prvé, když projevují záměrnou neúctu. Za druhé, jestliže záměrně vzdorují vaší oprávněné autoritě. Za třetí, jestliže poruší své slovo a záměrně lžou. Vše, co je musíte naučit, je, že „všechno“ záleží na jejich vnitřní úctě k vám a k vlastnímu čestnému slovu. Je to analogie toho, co se odehrává v trestně právním systému: pohrdání soudem a křivá přísaha jsou mimořádně vážné věci. Všechno ostatní v systému závisí na úctě k autoritě soudu a na důvěře v pravdomluvnost člověka, který je pod přísahou. Proto vážné přestupky nelze ponechat bez následků.

Učte děti obvyklé zdvořilosti a dobrému chování. To znamená učte je ohleduplnosti k právům druhých a citlivosti vůči každému. Snažte se v nich postavit čtyři nosné sloupy civilizované dospělosti: „prosím“, „děkuji“, „promiňte“ a „dávám čestné slovo“. To nejsou jen ozdoby naší řeči, ale odrážejí vnitřní hodnotu odpovědného a rozvážného dospělého člověka. Povšimněme si také toho, že celoživotní vztah lásky k Bohu znamená „prosím“, „děkuji“, „lituji“ a „dávám své slovo“.

Nedovolme, aby neomezené sledování televize a sdělovací prostředky měly hlavní slovo v myslích a srdcích vašich dětí. Vaše kontrola tohoto mocného média zvyšuje u dětí představu vaší síly. Udržování sdělovacích prostředků pod kontrolou vede k obohacení rodinného života: klidnější společné jídlo, více čtení, více rozmluv, větší rodinná soudržnost a respekt k autoritě a vedoucí roli rodičů. Mějte ve svém domově obecně platné pravidlo: „V tomto domě nebudeme trpěl nic, co někteří lidé považují za normální: neúctu nebo hrubost, zbytečné násilí, klepy nebo pomluvy, až po pornografii (nebo něco podobného)“. Pěstujte smysl pro osobní a rodinnou čest. Pravdomluvnost by měla být na prvním místě především v rodinném životě. Je přirozené, že všechny děti spontánně lžou, aby se bránily; co však nelze pomíjet, je chladná, uvážená prolhanost s cílem vyhnout se odpovědnosti. Mějte připravený nouzový postoj, kterým povedete děti k čestnosti: „Počkej několik minut, promysli si to, pak mi řekneš pravdu na svou čest. Cokoliv řekneš na svou čest, to ti budu věřit, musíš však říci pravdu. Je velký rozdíl mezi tím, říci lež a být lhářem.“ Když řeknou pravdu, pochvalte je za jejich odvahu a integritu.

Pěstujte v dětech také smysl pro to, jak mají reprezentovat vaši rodinu v okolním světě, v dobrém i ve zlém. Učit děti slušnému chování je dobrý postup, jak tuto pověst posílit: když jsou děti zdvořilé k dospělým, přinášejí čest celé rodině. V rodině je každý zdravě hrdý na úspěchy dětí. A každého se dotýká hanba, jestliže děti udělají něco opravdu špatného. Učte je hodně o prarodičích a předcích, zejména jak zápasili o víru, často za velkých osobních obětí. Všichni se skláníme před opravdovými hrdiny.

Učte děti, aby se nebály „být jiní“. Co si o nás myslí druzí, to opravdu není důležité ve srovnání s oddaností Boží vůli, zachovávání čistého svědomí, pozvedání rodinné cti. Každý, kdo se snaží žít čestným křesťanským životem, bude jiný a bude se odlišovat od ostatních lidí. Buďme dostatečně silní, abychom odolali „tlaku vrstevníků“ a zůstali sami sebou. Když děti chtějí módní věci (šaty, hračky, šperky, mobily) jenom proto, „že je mají všichni“, nepodlehněte naléhání. Nechte si několik dnů nebo týdnů na rozmyšlenou, než s konečnou platností rozhodnete. Když necháte děti čekat, ukážete jim několik důležitých věcí:

1. nic není tak důležité a naléhavé, abych to musel řešit hned;
2. poznámky vrstevníků lze vydržet a nakonec je přejít;
3. módní výstřelky přicházejí a odcházejí;
4. vy máte kontrolu a pro dobro dětí uplatňujete rozvážný úsudek, protože berete svoji odpovědnost vážně;

Pamatujte, že jednoho dne se děti ocitnou pod tlakem onoho „jít s davem“ v postoji k drogám, alkoholu, promiskuitního sexu a víry. Děti si odnášejí do života to, co se v rodině naučily, získají dlouhodobou praxi, aby se neřídily jen tím, co si o nich myslí druzí, ale především tím, co je správné, bez ohledu na mínění ostatních. Ukažte jim jasně, že i vy, rodiče, jste rovněž děti Boží, které se podřizují autoritě svého Stvořitele.

– James Stenton –
Mezinárodní Report, Říjen 2004, redakčně upraveno