Žalm 139

Vážení čtenáři, rád bych Vám úvodem položil otázku: Jak sami pro sebe charakterizujete období dějin, které právě prožíváme? Pro mnohé lidi jsou současné časy zlé. Toto poznání, tento pohled, pramení z událostí, které se dějí jak v celé společnosti, tak v našich vlastních životech. Někteří vykladači Písma hovoří o dnešní době jako o po sledních časech. Proto bych rád představil ještě jeden pohled na úsek našich dějin a vztáhl ho na naše životy. Dobu, v níž žijeme, bych rád nazval časem Boží milosti a shovívavosti. Můžeme to tak chápat i přes všechno to zlé, co prožíváme a vnímáme ve společnosti.

Pokud v našich srdcích přebývá Ježíš Kristus, smíme vyznávat Boží přítomnost i pomoc v našich životech.

Proč jsou však pohledy na dnešní dobu tak odlišné a proč se mezi nimi tak často zmítáme i my?

Díváme se na náš život z perspektivy naší činnosti a na základě toho, co prožíváme a vnímáme okolo sebe. Snažíme se odhadnout dopad těchto událostí na nás a vyrovnat se s nimi. Hospodin však vnímá náš život úplně jinak než my. On nás - i všechno, co se děje okolo nás - rozsuzuje na základě věčnosti, ve které On sám existuje. Boží kritérium (věčnost) hodnocení událostí v našich životech je zárukou správnosti Jeho pohledu na nás. Boha charakterizujeme - kromě jiného - dvěma vlastnostmi: vševědoucností a všudypřítomností. Pokusím se jejich význam přiblížit na vyznání izraelského krále Davida na základě Žalmu 139.

David vyznává a přiznává Bohu vševědoucnost a všudypřítomnost. Vztahuje toto poznání ze všeobecné roviny na to, co prožívá. Je si vědom, že ho Hospodin prozkoumal a poznal. Z osobní zkušenosti jsem přesvědčen, že jako Bůh poznal a prozkoumal Davida, tak zná a zkoumá i naše životy a má je pevně ve svých rukou. On ví všechno o našem vstávání i usedání. Ví o všem, co prožíváme. On ví, co děláme, zná naše radosti i úspěchy, stejně jako neúspěchy či zklamání. Ví o nás, když jsme silní i když klesáme ve své slabosti. On o nás nejen všechno ví, ale také nás cílevědomě pozoruje. Je vždy připraven nám pomoci. Hospodin o nás neshromažďuje informace proto, aby soudil, ale proto, že zná naše potřeby a nabízí nám svou pomoc. On zná naše myšlenky. Ještě je ani nestačíme vyslovit - a On už ví. Poslouchá naše nitro. My sami někdy nedokážeme porozumět vlastním myšlenkám a pocitům, a pokud je necháme volně plynout, divíme se někdy, co to vychází z našeho srdce. Bůh však zná naše srdce a na rozdíl od nás ví, že je zrádné. Především se ale dívá na to, v čem jsme se rozhodli vytrvat. Zda se chceme bránit hříchu, nebo se mu poddávat. Poznání této absolutní Boží vševědoucnosti je tak mocné a neomezené, že se nedá popsat slovy.

Toto poznání vede Davida k pokoře a poddání se Hospodinu. Veden touto pokorou David vyznává, že není místa, kde by se mohl před Bohem skrýt. Takové místo nenašel Jonáš, a nenajdeme ho ani my. Bůh je všude - proniká celým naším bytím. Podobnou myšlenku vyjadřuje panteizmus. Božstvo je ve všem kolem nás. V trávě, ve stromech, v kamení, ba i v nás. S tímto však jako křesťané nemůžeme souhlasit.

O co vznešenější je vyznání Davida! Kolem nás nepůsobí jen nějaká neosobní božská energie, ale živý osobní Bůh, Ježíš Kristus skrze Ducha svatého. David v životě prošel mnohými cestami. Potkal Boha na pastvinách, v bojích, na útěku všemi opuštěný, v královském paláci, ve svém mládí i ve stáří. Přesvědčil se o tom, že před Duchem Božím není úniku. Nemůže před ním zmizet ani do podsvětí, ani na nebesa, ani na nejvzdálenější břeh moře. Tato skutečnost ho vede k očekávání toho, co koná Bůh. Neutíká ve svém hříchu před svým Pánem, ale koří se mu. I nej větší tma se stává světlem Boží přítomnosti. Jak je to možné? V Božím království není dne ani noci, neboť Jeho světlem je Hospodin. To, že Bůh přebývá na každém místě, znamená, že Bůh je všudypřítomný. Kráčí s námi, doprovází nás. Jde s námi proto, aby nás provázel, aby nás vzal do svých nejsvětějších rukou, aby nás obklopil ze všech stran. Klade na nás svou milostivou dlaň, aby nás chránil, jako když při dešti nad sebou otevřeme deštník. Zároveň také proto, aby nás vychovával a formoval podle své vůle. Taková výchova nám možná někdy není příjemná, ale přináší sladké ovoce věčnosti. David se před vševědoucím a všudypřítomným Bohem sklání jako před svým tvůrcem, podřizuje se mu a uznává Ho za svrchovaného Pána. Vyznává, že ho jeho Stvořitel stvořil jako jedinečnou bytost. Totéž vykonal a koná i pro nás. My - jako ctitelé Hospodina - se můžeme spolehnout, že i nás stvořil podle sebe. Máme možnost přijmout sami sebe jako Boží dílo. On nás utkal v životě matky. On rozhodl o naší výšce, barvě vlasů i očí. On nám daroval to nejlepší. Na této jistotě můžeme stavět, i když jí nerozumíme. On nás má ve svých rukou, jsme Jeho stvořením. Naše podřízenost a odevzdanost Hospodinu v nás vzbuzuje touhu být věrnými vyznavači našeho Pána. David v této horlivosti touží až po smrti bezbožných. My jsme ale Pánem Ježíšem Kristem v Nové smlouvě vyzváni ne k nenávisti, ale k lásce k našim nepřátelům. Pán Ježíš pro nás nepřišel jako pro spravedlivé, ale jako pro žijící bez Boha, tedy pro bezbožné. On má ve svých rukou soud, ne my. On jediný může spravedlivě rozsoudit životy lidí. Jeho soud však spočívá v tom, že přišel jako Světlo na tuto zemi, aby ti, kteří v Něho uvěří a vstoupí do Jeho světla, nezahynuli(!), ale měli věčný život. On má v rukou všechno své tvorstvo. Ježíš Kristus je naším Spasitelem, a naší touhou má být, abychom Jej následovali po činění pokání ze svých hříchů. I přes všechno toto poznání a uvědomování si Boží vševědoucnosti a všudypřítomnosti David prosí o každodenní přezkoumání svého života. I nám Bůh daroval své Slovo, abychom v něm poznávali Boží pohled na naše životy, na naše činy. David chce mít - a to i na základě svých poklesků - každý den jistotu, že kráčí do věčnosti, a ne do zatracení. Uvědomuje si, že bez Boží milosti a poznání Božího pohledu na sebe tuto jistotu nebude mít. Proto i my prosme Boha, aby nás prozkoumal a seznámil nás s výsledkem, abychom nešli do záhuby, ale aby nás náš Pán vedl a přivedl do věčnosti jako omilostněné hříšníky.

- Ján Čermák - CS/č.2/2005