Tuto úvahu píši na přelomu července a srpna 2006. Izrael bombarduje Libanon a Hizballah odpaluje kaťuše na Izrael. V křesťanských mediích, v tuzemsku i ve světě znovu zesiluje dispenzační eschatologie – tedy biblická proroctví ohledně budoucnosti Izraele. Následující řádky budou velmi zevrubné, prosím proto o shovívavost.

Nelekejte se cizích slov. Automatu na Coca Colu, cigarety nebo cokoliv jiného se anglicky říká dispenser. Sloveso „to dispense" znamená rozdělovat, rozdílet, dávat, udělovat, šířit, vydávat, rozprašovat… Automat tedy uděluje nebo dává zboží. V jazykové obdobě, v dispenzační teologické soustavě Bůh uděluje nebo dává člověku sedm dějinných období, věků. V každém tomto věku Bůh jedná s člověkem jiným způsobem. Podle tohoto systému, v každém uděleném věku, tedy v každé dispenzaci, Bůh člověku dokazuje, že je sám v sobě nenapravitelný. Ať jedná Bůh s člověkem jakkoliv, člověk se vždy na konci každého uděleného věku, na konci každé dispenzace Bohu vzepře:

1. Dispenzace nevinnosti: Věk svobody

od 1. Mojžíšovy 1:26-27 do 1. Mojžíšovy 3:6.

2. Dispenzace svědomí: Věk lidského rozhodování

od 1. Mojžíšovy 3:7 do 1. Mojžíšovy 8:19.

3. Dispenzace lidské vlády: Věk smlouvy s Noémem

od 1. Mojžíšovy 8:20 do 1. Mojžíšovy 11:9.

4. Dispenzace zaslíbení: Věk smlouvy s Abrahamem

od 1. Mojžíšovy 11:10 do 2. Mojžíšovy 19:2.

5. Dispenzace zákona: Věk izraelského národa

od 2. Mojžíšovy 19:3 do letnic ve Skutcích 2.

6. Dispenzace milosti: Věk církve od letnic

Skutky 2, do vytržení církve 1Ko 15:52. 1Te 4:16

7. Dispenzace království: Věk milénia

od Kristova druhého příchodu do Harmagedonu a soudu až k prahu věčnosti s Bohem na nové zemi a nebi (Zjevení 21-22).

Nyní je zřejmé, že dispenzační teologická soustava nutně požaduje pro Izrael jisté budoucí národní a duchovní poslání, protože na konci 6. dispenzace, po věku církve, po jejím vytržení k Pánu, začíná věk obrody a protříbení celého národního Izraele velkým soužením a nastolením 7. dispenzace – věku milénia. Je to poslední věk, poslední dispenzace, má to být doslovné kalendářní tisícileté království Ježíše Krista, v kterém Ježíš bude s přirozeným izraelským etnikem vládnout ostatním národům. Popřením jednoho z těchto sedmi předpojmutých teologických stanovisek (presupozic), padá celá dispenzační teologická soustava.

Od roku 1978, kdy si mne Pán Bůh povolal, jsem plných 16 let zastával dispenzační teologii s jejím dělením Božího Písma na sedm dispenzací. Větší část svého dosavadního křesťanského života jsem tedy byl dispenzacionalistou. Důkazem jsou časopisy ZOD do roku 1995 a moje kniha „Zápas o duši", jež se otáčí kolem dispenzační osy. Přečetl jsem v angličtině desítky dispenzačních knih a další desítky jsem prolistoval, abych poznal, že jde o nejsložitější křesťanský systém, který má příliš mnoho obměn. Nikdo se v tomto systému plně nevyzná a s nadsázkou lze říci, že nejsou dva dispenzacionalisté, kteří by se shodli ve všech eschatologických (prorockých) otázkách. Můj zásadní přelom nastal, když jsem uvěřil historickému výkladu a odmítl futuristický výklad následujícího verše:

• Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu [posledním sedmdesátém sedmiletí ustanoveného Izraeli] a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. (Daniel 9:27a)

Futuristický výklad Daniele 9:27a

Dispenzacionalismus chápe tento verš futuristicky, tj. že ten, kdo:

• Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou

bude Antikrist. V první polovině posledního, sedmdesátého sedmiletí (v jednom týdnu), ustanoveného národnímu Izraeli, uzavře Antikrist s židy smlouvu. Bude jim tolerovat obnovené oběti v jejich nově vystavěném chrámu a v polovině toho sedmiletí smlouvu poruší, sám usedne v chrámu – v příbytku božím, jako bůh, čímž zastaví židovské oběti, a v následující druhé polovině sedmiletí začne tvrdě pronásledovat židy.

Tento futuristický pohled, jenž později zapadl na konec 6. dispenzace, se postupně vyvíjel v dispenzacionalismus ve spisech následujících teologů, viz: <http://www.velocity.net/~edju/Pretrib4.htm>:

1. Francisco Ribera (1537-1591), jezuitský kněz a doktor teologie, první učil, že se Antikrist objeví až v daleké budoucnosti, aby zpochybnil a zmátl učení reformace, která považovala papežský systém za Antikrista;

2. Robert Bellarmine (1542-1621), kardinál, nejvýznačnější jezuitský učenec své doby;

3. Manuel de Lacunza (1731-1801), jezuitský kněz;

4. Morgan Edwards (1722-1795), baptistický kazatel;

5. Samuel R. Maitland (1792-1866), anglikánský církevní učenec, právník a knihovník;

6. Edward Irving (1792-1834), pretribulační (vytržení církve před velkým soužením) presbyteriánský duchovní, později zakladatel všeobecné (katolické) apoštolské církve (charismatické);

7. Margaret MacDonaldová (1800– ?), –náctiletá členka Irwingovy apoštolské církve, ve svých 15 letech měla jako první vidění o tajném vytržení církve před velkým soužením (pretribulacionismus);

8. John Nelson Darby (1800-1882), pretribulační anglikánský duchovní, později vedl plymouthské bratry;

9. William Kelly (1820-1906)

10. Cyrus I. Scofield (1843-1921), pretribulační, honorární kazatel trinitární kongregační církve

Tento futuristický teologický vývoj by si zasluhoval samostatnou studii, ale pojďme dál.

Historický výklad Daniele 9:27a

V okamžiku, kdy jsem přijal historický výklad Daniele 9:27, se mi zhroutil dispenzační systém. Podle historického výkladu, totiž ten, kdo:

• Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu [posledním sedmdesátém sedmiletí ustanoveného Izraeli] a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou

nebude budoucí Antikrist, ale již byl historiský Kristus! Extrémnější rozdíl již ani nemůže být myslitelný! Historický výklad v podstatě učí, že poslední 70. sedmiletí (týden), určené židům, spojitě navazovalo na předchozích 69 sedmiletí (7+62) (Da 9:24-27). Ježíš v tomto posledním 70. sedmiletí sloužil prvních tři a půl roky židům, pak byl ukřižován, tím zastavil navěky veškeré oběti a tak uvedl v platnost svoji novou smlouvu milosti, kterou vztáhl na svůj početný (mnohý) vyvolený lid – církev. Po jeho ukřižování bylo evangelium kázáno dalších tři a půl roky etnickým židům a teprve potom bylo hlásáno i pohanům.

Dilema

Buď je pravdivý futuristický, nebo historický výklad, ale oba výklady pro své naprosto protichůdné závěry nemohou být současně pravdivé. Kdyby byly oba pravdivé, potom Kristus a Antikrist, nebe a peklo, je totéž. Zde nejde o nějakou sémantiku nebo nepochopení významu slov. Jedná se o přímý rozpor! Anebo – oba výklady jsou mylné. Pokud by byly oba nepravdivé, potom bychom museli najít třetí osobu, která by naplnila Daniele 9:27a, která by zastavila chrámové oběti a ustanovila svoji smlouvu! Protože jsem uvěřil, že chrámové oběti zastavil v minulosti Pán Ježíš Kristus na kříži a ustanovil svoji novou smlouvu milosti se svým lidem na letnice, nepotřeboval jsem již poslední 70. sedmiletí odsouvat do budoucnosti, kdy se měl postavit nový chrám a obnovit židovské oběti atd. Ani jsem nepotřeboval mezi 69. a 70. Danielovo sedmiletí (týden) vsunout 6. dispenzaci církve, která má být před 7. dispenzací Kristova tisíciletého království tělesně proměněna (vzkříšena) a přenesena (vytržena) v nových tělech do nebe. Celá dispenzační soustava se mi zhroutila a výklad věcí budoucích (eschatologie) se neuvěřitelně zjednodušil. Tím se současně zmenšil na minimum i prostor pro spekulace.

Je tedy církev naplněním starozákonního Izraele?

Vynechejme nyní tu nepřebernou a nepřehlednou řadu výkladů, variant a obměn dispenzacionalismu a soustřeďme se jen na jeho nejpodstatnější a nejnutnější předpojmuté teologické stanovisko (presupozici), totiž, že Bůh v budoucí 7. dispenzaci vyplní Izraeli jeho duchovní a národní poslání, které mu zaslíbil ve Starém zákonu. S tímto předpojmutým stanoviskem (presupozicí) souhlasí jak všichni dispenzacionalisté, tak všichni ti, kteří sice odmítají dělení Božího záměru na sedm dispenzací, ale přesto věří v budoucí duchovní a národní poslání Izraele. Věří tak na základě svého porozumění Písma. Jejich víra v žádném případě nepochází z mimo-biblického zjevení. Tito bratři jasně vidí a čtou ve Starém zákonu mnoho Božích zaslíbení Izraeli. Tato zaslíbení nemůže nikdo popřít. Moji dispenzační bratři mi obyčejně předkládají následující texty k obhajobě svého stanoviska:

Jeremiášova 30. až 33. kapitola ukazuje na budoucnost Izraele a na novou smlouvu s Izraelem. Ezechielova 37. kapitola popisuje pláň, na níž bylo plno kostí, které Hospodin poskládá, propojí šlachami, pokryje svalstvem, potáhne kůží, dá jim srdce z masa, odejme srdce kamenné a vloží do nich nového ducha… tento veliký, novým duchem oživený zástup je, jak Písmo doslovně říká – dům izraelský. Starý zákon slibuje Izraeli skutečné království, krále z Davidova potomstva, Mesiáše, trůn v Jeruzalémě atd.

Moji dispenzační přátelé a bratři pokračují, že si nemusí vymýšlet žádné krkolomné výklady, pouze přijímají to, co Bůh ve Starém zákonu prostě a doslovně slibuje národnímu Izraeli. Jejich předpojmuté stanovisko (presupozice) je, že Bůh ve Starém zákonu řekl, že Izraelský národ má budoucnost, Bůh musí splnit, co slíbil, Bůh nemůže lhát. Na první pohled jejich výklad vypadá věrohodně. Kdyby neexistoval Nový zákon, musel bych s nimi souhlasit. Jestliže se však podíváme na celou věc blíže, totiž i z pohledu Nového zákona, a změníme toto předpojmuté stanovisko (presupozici), celý „doslovný" výklad slibů Starého zákona se začne povážlivě kymácet. Jejich předpojmuté stanovisko (presupozice) totiž je, že to, co Bůh Izraeli slíbil ve Starém zákonu, navždy ponechal bez dalšího vysvětlení a výkladu…

Boží zjevení, týkající se Izraele, ale nekončí v žádném případě Malachiášem. Jistě, žádný dispenzační bratr nepopírá zjevení Nového zákona. Potíž ale vězí v tom, že jejich výklad věcí budoucích (eschatologie) ohledně Izraele je již nezměnitelně narýsován z pohledu Starého zákona. To je to předpojmuté a závazné stanovisko, to je jejich presupozice. V Novém zákonu již hledají jen to, co tuto „hotovou" eschatologii, jež se týká Izraele, upevní a podpoří. Výklad mnohých úseků Nového zákona tedy podmiňují „doslovným" výkladem Starého zákona, tj. většinou pohlížejí na Nový zákon optikou Starého zákona. Nehledají, jak sliby, dané Izraeli ve Starém zákonu, naplňuje Nový zákon.

Bůh nám však dal také Nový zákon, abychom si ujasnili a vyložili sliby, které dal ve Starém zákonu, abychom porozuměli, co skutečně zamýšlel, abychom pochopili, že Nový zákon popisuje naplnění slibů Starého zákona, které byly do Kristova kříže tajemstvím. Starý zákon je o Kristu, Nový zákon je sám Kristus:

• Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Židům 1:1-2)

Musíme proto naslouchat, jak Starý zákon interpretuje sám Pán Ježíš Kristus a jeho učedníci. Zajisté, nemůžeme si s Písmem svévolně a nezodpovědně zahrávat, ale když nám Duch svatý v Novém zákonu řekne, že některé starozákonní sliby nemůžeme chápat doslovně, měli bychom zpozornět a neopomíjet jeho výklad, protože jenom Bůh je směrodatný a má poslední slovo ve všem.

Například, jestliže Bůh ve Starém zákonu slíbil budoucnost celému národnímu Izraeli, potom tuto skutečnost musíme brát doslovně a bez výhrad do té chvíle, dokud nám Duch svatý v Novém zákonu nesdělí skrze Krista a novozákonní pisatele, že tento slib znamená něco jiného, daleko vyššího a lepšího, něco, co bylo ve starozákonní době ještě tajemstvím a mělo být naplněno a dovršeno až Kristovým vítězstvím na kříži! Dovolme Bohu, aby nám skrze Nový zákon odhalil, jakou duchovní skutečnost zamýšlel, když ji ve fyzických stínech zobrazoval ve Starém zákonu. To platí ve všech oblastech zjevení, nejen o budoucnosti Izraele. To je základní, předpojmuté stanovisko (presupozice) teologie slibu a naplnění, tj. teologie nové smlouvy.

Dnes věřím, že na Starý zákon musíme pohlížet optikou Kristovy nové smlouvy. Starý zákon nám nikdy plně neodhalí tehdejší tajemství, že:

• Áronovo kněžství je naplněno v Kristově věčném kněžství podle řádu Melchisedechova
• chrám, stánek nebo Boží příbytek je naplněn v Kristově těle – církvi
• sobotní odpočinek je naplněn ve spásném odpočinutí v Kristu
• tělesná obřízka je naplněna ve znovuzrození, v obřízce srdce
• pozemský Jeruzalém je naplněn v novém Jeruzalémě, jenž sestupuje z nebe
• Abrahamův potomek Izák je naplněn v pravém potomku – Ježíši Kristu
• kanaánská země je naplněna v nebeské vlasti
• vyvedení Izraele z Egypta do země zaslíbené je naplněno ve vyvedení Božího lidu ze světa do nebeské vlasti, atd.

Mohli bychom pokračovat desítkami dalších příkladů. To všechno bychom nevěděli, kdyby nám Bůh nedal novou smlouvu milosti v Kristu. Podobně, nám Nový zákon odhalil tajemství, že:

• Izraelský Boží tělesný národ je naplněn v pravém Božím duchovním národu, tj. v církvi – Izraeli Božím, bez ohledu na etnický původ.

Ve Starém zákonu však žádný důkaz nenalezneme. John G. Reisinger toto stanovisko vystihl takto:

•  
  • Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi [ve SZ], neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě: „Jistě ti velmi požehnám a velice tě rozmnožím." A tak, protože byl trpělivý, dosáhl zaslíbení. (Žd 6:13-15).

V 11. kapitole Židům říká autor pravý opak. Poté, co ve verších 11 a 12 výslovně jde o Abrahama, prohlásí:

•  
  • Ti všichni [včetně Abrahama] zemřeli ve víře, aniž by dosáhli zaslíbení … (Žd 11:13a)
  • a nikdo z nich [ani Abraham] (ačkoli skrze víru obdrželi dobré svědectví) nedosáhl zaslíbení. (Žd 11:39)

Nyní je zřejmé, že Boží slib dát Abrahamovi potomka byl splněn, když se narodil Izák, a právě tak je zřejmé, že to, co Bůh skutečně slíbil, se naplnilo, až když přišel Kristus. Jinými slovy, sliby dané Abrahamovi musí mít jak fyzický, tak duchovní obsah. Musíme ale upozornit, že zde nejde o dva nezávislé sliby, ale spíše o to, že fyzická stránka slibu je viditelným závazkem a potvrzením pravého duchovního slibu. Skutečným obsahem slibu je jeho duchovní stránka, která fyzickou převyšuje. Jednou z chyb každé teologie, která církev nevnímá jako pravý Boží Izrael, je to, že nevidí a nemá na paměti tento zřejmý biblický fakt…"

J.G.R. „Čtyři Abrahamova potomstva" (zájemcům na požádání zašleme)

Starý zákon přivádí i toho nejpoctivějšího, dnešního Mojžíšova učedníka do slepé uličky, dokud jej nepromítne přes optiku posledního zjevení Ježíše Krista a jeho apoštolů, dokud jej nepromítne přes „brýle" Nového zákona. Ten, kdo není ochoten opustit Starý zákon a hledat odpověď v Novém zákonu na otázku zda církev Ježíše Krista je nebo není naplněním národního Izraele, znemožňuje Bohu, aby mu odhalil v novozákonním zjevení tajemství, které zprostředkoval v tomto posledním čase skrze Ježíše Krista. Boží lid, Boží národ, Kristovo tělo, chrám, Boží dům, živé stavební kameny, církev, Izrael Boží, atd. je skutečným duchovním naplněním fyzického, národního Izraele. Církev Izrael naplnila a završila, v žádném případě jej nenahradila! Ježíš přišel naplnit Zákon, nepřišel jej nahradit! „Nahrazení" není vůbec biblický pojem! Jestliže jej však dispenzační teologie chce používat, potom jej musí používat v obráceném smyslu, totiž, že Izrael dočasně nahrazoval (imitoval) církev, dokud nepřišla plnost (naplnění).

Ámos 9 – Starý zákon

Podívejme se nejprve zevrubně na podtext Ámosovy knihy. Ámos prorokuje proti Severnímu království (Izraeli) a vytýká mu uctívání idolů a činění bezpráví. Ámosova proroctví rotují kolem přicházejícího soudu. Bůh hodlá přivést na Izrael svůj vyvolený trestající nástroj – Asyřany. Toto proroctví se vyplnilo roku 722 před Kristem. Ke konci Ámosovy knihy, jež obsahuje mnohá vidění ohledně Božího soudu nad Izraelem, Ámos prorokuje, že Bůh má záměr obnovit národní Izrael:

• V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných. Podrobí si pozůstatek lidu edómského a všech pronárodů; i budou nazývány mým jménem, je výrok Hospodina, který toto činí. (Ámos 9:11-12)

„V onen den" se vztahuje k nějakému dni nebo období, které přijde až po slíbeném Božím soudu nad Izraelem, jenž byl vykonán Asyřany. Toto období, prorokované Ámosem, bude čas obrody národa. Dále, „padající Davidův stánek" označuje rozdělené Izraelské království, protože za vlády Davida bylo Izraelské království jednolité a bylo považováno za zlatý věk Izraele. V Ámosově době však bylo toto království již rozděleno na sever a jih (Judu). Davidův stánek se rozpadl. Izrael se nacházel v duchovním, mravním a politickém úpadku. Bůh tehdy Ámosovými ústy slíbil, že v budoucím „onom dni" znovu sjednotí národ Izraele a učiní jej takovým, jakým býval ve dnech Davidových a Šalomounových. Izrael měl být v budoucnosti sjednocen proto, aby si „podrobil pozůstatek lidu edómského a všech pronárodů (pohanů); i budou nazývány mým jménem". Koho představuje „pozůstatek lidu edómského"? Podle „Nového biblického slovníku":

Termín Edóm značí buď jméno Ezaua, které dostal jako připomínku červeného pokrmu, za nějž směnil své prvorozenství, nebo Edómce jako společenství, anebo zemi osídlenou potomky Ezaua, dříve území Seír. Sahalo od Vádí Zered k Akabskému zálivu v délce asi 160 km a rozkládalo se po obou stranách Araby či Edómské pouště…

Bůh doslovně Izraeli slíbil, že si podrobí „pozůstatek lidu edómského". To znamená, že Izrael by měl mít někdy v budoucnosti, po svém vyhnanství, politickou a vojenskou nadvládu nad svými národními nepřáteli, a že si zvětší své území na hranice Davidova království.

Kdybychom dnes neměli Písmo Nového zákona, tak jsou tato výše uvedená, doslovná proroctví neoddiskutovatelná, a každý kdo věří Písmu, by je musel přijmout bez námitek. Tak jsem tomu věřil a tak tomu dodnes věří moji dispenzační bratři.

Na toto vhodné místo bych rád vsunul zmínku o tom, jak moji dispenzační bratři podmiňují Nový zákon Starým zákonem. Již jsme si řekli, že budoucí věci (eschatologie) národního Izraele jsou v dispenzacionalismu již narýsované podle předpojmutých teologických stanovisek (presupozicí), jež jsou odvozeny pouze ze Starého zákona. Ámos 9 je jedním z mnoha příkladů. Protože národní Izrael má mít (podle Ámose 9) politickou a duchovní budoucnost, moji dispenzační bratři musí používat optiku Starého zákona, skrze kterou vidí a vykládají Nový zákon. Tato starozákonní optika jim v Novém zákonu „odhaluje" místa, která „vyhovují" jejich starozákonním předpojmutím (presupozicím), a do kterých jejich presupozice „zapadají". Tak bylo v Novém zákonu nalezeno časové období, do kterého lze, mimo mnoho jiných starozákonních proroctví, umístit i výše diskutované proroctví z Ámose 9:11-12. Sousloví „tisíc let" se v Bibli vyskytuje 10 krát, z toho 6 krát v knize Zjevení 20:3-7. Z těchto šesti výskytů sousloví „tisíc let" z knihy Zjevení dispenzacionalismus vytvořil teologický termín „Tisícileté království Ježíše Krista", který se v Bibli nevyskytuje ani jednou! Boží království, nebeské království, jeho království atd. je v Bibli vždy věčné, nikdy tisícileté:

• Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1:11)

Těchto šest výskytů sousloví „tisíc let" v rozpětí 5 spojitých veršů (Zj 20:3-7) vymezuje 7. dispenzaci (poslední Bohem udělený věk), které se teologicky říká „Dispenzace království: Věk milénia". Do tohoto věku většina starozákonních proroctví ohledně budoucího, duchovního a politického poslání Izraele zapadá.

Ty čtenáře, kteří nyní namítají, že dva verše z těch šesti (Zj 20:4b; 20:6) jaksi zmiňují „Tisícileté království Ježíše Krista", odkazuji na články: „Tisícileté království" ZOD 78/3; „Proč je satan nyní svázán?" ZOD 80/34; „Znamení na ruce" ZOD 80/35; „Vztah mezi starou a novou smlouvou" ZOD 82/10; „A tak bude spasen celý Izrael" ZOD 83/15; „Ještě ke vztahu mezi starou a novou smlouvou" ZOD 84/23; a „Zjevení Ježíše Krista Janovi" ZOD 86/12; nebo je najdete na Internetové stránce <http://www.hcjb.cz&gt;

Ámos 9 – Výklad Nového zákona

Teologie slibu a naplnění, což je teologie nové smlouvy, promítá Starý zákon přes optiku Nového zákona. Ježíš a pisatelé Nového zákona jsou našimi interprety Starého zákona, protože

• v tomto posledním čase k nám [Bůh] promluvil ve svém Synu, … (Židům 1:2a)

V Novém zákonu, v knize Skutků, nám Lukáš, jemuž Duch svatý vdechl vše, co napsal (2Pt 1:21), interpretuje Ámose 9:11-12 ústy Jakuba. Proto musíme vyšetřit, jak Lukáš a Jakub chápají a vykládají starozákonní Ámosovu 9. kapitolu ve světle smrti, vzkříšení a nanebevstoupení Pána Ježíše Krista.

Nejprve se podívejme na zevrubný podtext 15. kapitoly knihy Skutků. Zde se dohadují bratři z farizejů a starší jeruzalémské církve, zda mohou být pohané přijati a zahrnuti do Božího lidu, jinými slovy, zda mohou být pohané také spaseni. Jestliže ano, pak vyvstává otázka, zda musí nebo nemusí podstoupit obřízku, musí nebo nemusí zachovávat Mojžíšův zákon? Proto se apoštolové a starší sešli, aby celou záležitost zvážili. Slovo měl Petr, Barnabáš, Pavel a potom promluvil Jakub, aby podpořil Petrovo (Šimonovo) chápání Boží milosti, totiž, že v Boží milosti není rozdíl mezi židem a pohanem:

• Když domluvili, ujal se slova Jakub a řekl: Bratří, slyšte mne! Šimon [Petr] vypravoval, jak Bůh poprvé projevil pohanům svou milost a povolal si z nich svůj lid. S tím se shodují slova proroků, neboť je psáno: `Navrátím se zase a znovu postavím Davidův zbořený dům, z jeho trosek jej opět vystavím a zbuduji, jako byl dřív, aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které jsem přijal za své. To praví Pán, který to oznámil už před věky.´ Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, (Skutky 15:13-19)

Bude užitečné, když porovnáme v přehledné tabulce, jak novozákonní Jakub ve Skutcích chápal starozákonního Ámose. Zadívejte se do ní!

Jakub jasně tlumočí Ámose v tom smyslu, že Bůh do svého nového lidu, do Kristova těla, do církve, přijímá nejen židy, ale i pohany. Tvoří z těch dvou jednoho nového člověka v Kristu (Ef 2:15). Ámos bezpochyby prorokuje vznik církve o letnicích v 1. století n.l., ke které Bůh průběžně bude přidávat svůj lid z židů a pohanů až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Lukáš nám to ústy Jakuba ve Skutcích potvrzuje. Jakub věřil, že sjednocování Izraele započalo na letnice. Bylo mu však zřejmé, že zde nejde o doslovné politicko-národní sjednocování Severního království s Jižním Judovým, ale že jde o duchovní sjednocování židů a nežidů, kteří společně vstupují do věčného Království Ježíše Krista, jež není z tohoto světa. To potvrzuje i to, že Izrael byl v Jakubově době pod tvrdou pěstí Říma a o nějakém politicko-národním sjednocování etnického Izraele nemohla být ani řeč. Přesto Jakub tvrdil, že přijímání pohanů do církve odpovídá vybudování zruinovaného Davidova stánku, jehož trhliny Bůh zazdívá, pobořené opravuje, a uvádí jej do zlatého věku, do dnů dávných, do dnů krále Davida. Zlatější věk než věčné Království Ježíše Krista nemůže být! Z toho také jasně vyplývá, že král David byl předobrazem Pána Ježíše Krista – Krále králů:

• budou sloužit Hospodinu, svému Bohu, a Davidovi [Ježíši], svému králi, kterého jim vzbudím. (Jr 30:9)

Za pozornost jistě stojí, že Jakub jako by pominul Ámosovu zmínku, že si Davidův stánek podrobí nepřátelský Edóm a všechny pronárody. Jakub podrobení nepřátelů nevypustil, on tuto zmínku interpretoval! Tento Boží slib, tento Ámosův předobraz Bůh naplnil tak, jak Duch svatý vložil do Jakubových úst – aby všichni Boží nepřátelé, ze všech národů světa, které Bůh přijal za své, tj. které vyvolil, hledali Pána, aby hledali církev, Kristův stánek (ne doslovně Davidův), tj. jeho věčné Království. Ámos zřejmě prorokoval věk církve od letnic až po 2. Kristův příchod.

Jeremjáš 31 – Starý zákon

Proroctví ohledně nové smlouvy milosti Ježíše Krista je poprvé zmíněno v Jeremjášově 31. kapitole. Opět platí: kdybychom spoléhali pouze na starozákonního Jeremjáše 31:31-34, tak bychom museli přiznat, že dispenzační bratři mají pravdu, když učí a věří, že Bůh zamýšlí v budoucnosti požehnat zvláštním způsobem národnímu Izraeli a Judovi. Podtext knihy a ostatních starozákonních proroků to vyžaduje:

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!" Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jr 31:31-34)

Jeremjáš 31 – Výklad Nového zákona

Jeremjáše 31:31-34 ale nemůžeme vykládat „doslovně", nesmíme se na něj dívat izolovaně přes brýle Starého zákona, protože autor novozákonní knihy Židům, tak jak mu vdechl Duch svatý, nám dal poznat v 8. a 10. kapitole, že tyto verše nebudou naplněny v etnickém Izraeli, ale v dnešní církvi z židů a pohanů, což pozornému čtenáři, s novozákonními brýlemi na nose, nemůže uniknout.

Smlouva, kterou Bůh uzavře s domem izraelským i s domem judským, ta, o které píše Jeremjáš (Jr 31:31-34), není nic menšího než záchrana celého Božího lidu ze všech národů a jazyků Pánem Ježíšem Kristem na kříži. Tak tomu rozumíme z 10. kapitoly Listu Židům, která byla především určená těm etnickým Židům, kteří se stali křesťany, věřícími v Pána Ježíše Krista, a kteří kvůli tvrdému pronásledování vlastními pokrevními „bratry" upadali do pokušení vrátit se zpět k judaismu, ke staré smlouvě, se všemi jejími oběťmi a obřady. Pisatel Listu Židům je povzbuzuje a dokazuje, že Kristus je prvořadý a dostačující ve všem, a že jeho osobní oběť zajistila plně spásu, že jeho oběť naplnila jednou provždy všechny oběti zvířat, které se již nebudou nikdy opakovat:

• Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, `až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu´. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Židům 10:11-14)

Jediná a neopakovatelná oběť Pána Ježíše Krista je naprosto dostačující a očišťující, aby byl věřící hříšník přijat Bohem za syna. Obřadné oběti staré smlouvy toho nikdy nedosáhly, proto byly neustále opakovány, aby lidem připomínaly jejich hřích. Kristova oběť však hřích odčinila jednou provždy. Těžiště celého biblického křesťanství spočívá právě v té skutečnosti, že oběť Pána Ježíše Krista, kdy zástupně nesl naše potrestání za hříchy, plně upokojila Boží hněv vůči každé nepravosti jeho vyvolených.

V následujících verších pisatel Listu Židům cituje z Jeremjáše 31, a tak navazuje na skutečnost naprosté dostatečnosti, prvořadosti a jedinečnosti oběti našeho Pána Ježíše Krista. Pisatel tak interpretuje, co chtěl ve skutečnosti Duch svatý vyslovit Jeremjášovými ústy. Neměl na mysli jakési budoucí poslání národního Izraele a Judy, ale chtěl zdůraznit, že jedna jediná oběť Pána Ježíše způsobila, aby všechen Boží lid byl Bohem přijat:

• Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: `Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.´ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. (Židům 10:15-18)

Jeremjášovo proroctví ve starozákonním podtextu zřejmě slibuje ve vzdálené budoucnosti národnímu Izraeli požehnání. Pisatel novozákonní knihy Židům je však vyložil tak, že Jeremjáš ve skutečnosti prorokoval o kříži Pána Ježíše Krista, o nové smlouvě, kterou Bůh uzavře s celým svým lidem z židů a pohanů, tj. s Božím Izraelem. Boží duchovní naplnění, Boží skutečnost, jež se stala skutečností Kristovým křížem, vždy překonává slib, jenž je zachycen v pouhých fyzických starozákonních předobrazech, které dispenzacionalismus často zaměňuje za skutečnost. Jeremjášovo proroctví není o vzdálené budoucnosti Izraele, ale o přítomnosti nové smlouvy, o spásné oběti Pána Ježíše a o jeho současném kralování se svojí církví, kdy jeho svatí kněží hlásají národům jeho slávu, a rozšiřují jeho spásné dílo na kříži.

Bude znovu užitečné, když porovnáme v přehledné tabulce, jak novozákonní pisatel knihy Židům chápal starozákonního Jeremjáše. Prosím, prostudujte pečlivě celou tabulku. Z ní celá novozákonní skutečnost očividně vyvstává. Snad si také uvědomíte, že Ezechielova 37. kapitola, ve které Bůh vkládá do obživených (vzkříšených) těl svého Ducha, věrně potvrzuje předpojímání (presupozici) novosmluvní teologie fyzického slibu a duchovního naplnění.

Když budete číst Starý zákon, noste na nose novozákonní brýle, a objevíte překvapivé souvislosti. Sestavujte si vedle sebe starozákonní sliby a novozákonní naplnění. Je to pracné, ale není to těžké. Většina Biblí má v podobě malých písmen nebo číslic označené odkazy na verše, které pojednávají o stejné záležitosti. Tyto odkazy velmi často překračují hranice obou smluv. Vložíte si tak do srdce jak starou, tak novou smlouvu. Naučí vás to soustředit se na Ježíše Krista a jeho tělo, místo na etnický Izrael.

Předurčí vás to k tomu, abyste etnickým židům hlásali jejich zaslíbené Abrahamovo synovství v Mesiáši Ježíši Kristu a nedávali jim pochybnou naději v novém chrámu a obnovených zvířecích obětech. Nebudete již ve vleku populárních, mimobiblických směrů a výkladů, kterým jsem kdysi také podléhal.

Příklad poskytne následující krátká tabulka, která potvrzuje vše, co si dnes dokazujeme. Vydá za tisíc vysvětlujících vět běžného textu:

Závěr

Nemohu opominout závažnou věc. Většina židů odmítla věčné království Ježíše Krista, které není z tohoto světa, které Bůh zpřístupnil všem národům, a v kterém není rozdíl mezi Židem a Řekem, protože očekávali krále, který by obnovil jejich pozemskou politicko-národní svrchovanost a náboženskou prvořadost. To je zavedlo do tmy nevěry. Dnes, jak se zdá, jejich osudové očekávání z 1. století převzal dispenzační teologický systém, který očekává 7. dispenzaci – „tisícileté království Ježíše Krista", ve kterém má Kristus obnovit právě tu osudovou pozemskou politicko-národní svrchovanost a duchovní prvořadost národního Izraele…

Novozákonní naplnění starozákonního slibu, v duchu nové smlouvy milosti Pána Ježíše Krista, je naprosto Kristo-centrické, a nekonečně převyšuje starozákonní doslovnost slibů, o kterou usiluje každý dispenzacionalista a ten, kdo věří v jakékoliv budoucí duchovní poslání a národně-politickou prvořadost židovského národa. Nikdo přece nelíbá plátěný, bezduchý obraz milované osoby, když skutečná, milovaná osoba, duše živá, stojí v těle před ním!

– pst –

Inspirace Steve Lehrer, Geoff Volker a John G. Reisinger