Poslušnost - toť slovíčko, které slýcháme od narození. Slýcháme jej dokonce tak často, že nám zevšednělo, zaniklo v hluku denního života. Dnešní člověk neposlouchá rád ani autority, ani svědomí a už vůbec ne Boha. Je moderní, a proto se domnívá, že se musí řídit především chodem společnosti. V mnohém se podobá řidiči auta, které uvízlo v dopravní zácpě. Pomalu projíždí a nechává se řídit davem. Běda však, kdyby chtěl vybočit, nebo nějak jinak změnit směr jízdy. V tom momentě se stává ubohým cílem nadávek a zlostného troubení. Zkušenost jej naučila, že neposlouchat okolí se nevyplácí. Přizpůsobivost náladám okolního světa však někdy překračuje své meze. Často se s tím setkáváme v otázce vztahu k Bohu. Člověk prostě odmítá poslouchat Boha ze strachu z reakce okolí. Bojí se šípů lidských pomluv a troubení nespokojenosti. Obrací tak naruby vyznání ap. Petra, když z naivní vypočítavostí tvrdí: Lidi je třeba poslouchat, ne Boha (porovnej Sk. 5,29).

Jiným důvodem neposlušnosti člověka vůči Bohu je pýcha. Mnohým se to zdá být pod úroveň, aby se někomu podřizovali. Takového člověka můžeme přirovnat k okrasné rybce plovoucí v akváriu. I on si "plave" ve svém lid- ském světě, je obdivovaný a krásný, leč vůči Bohu němý. Od Boha je izolován vodním sloupcem, tedy sloupcem vlastních přání a tlustým sklem vlastní hrdosti. Mnozí z takovýchto lidí poznali, že chvíle štěstí bývají velmi záhy vystřídány opuštěností a zradou. Nejednou se pak ocitneme vytlačeni na okraji společnosti, zraněni na duši a zoufalí na duchu. V takovýchto situacích si snad i položíme otázku, zda by to bylo jiné, kdybychom poslouchali Boha? Dovolím si odpovědět: určitě ano! Bůh totiž nikoho nezradí a nikým nepohrdne. I když náš život nemusí být procházkou růžovým sadem, žít jej v poslušnosti Bohu je ta nejlepší možnost, jakou jsem zatím poznala.

-tevi- PŘÍTEL LIDU, duben 1998