„Nemůžeme cele milovat Boha, pokud pro nás nebude lákavější než všechny ostatní věci.“ Tak zní výrok slavného skladatele chval Isaaca Wattse. A z části měl pravdu, vždyť lidé vždy milují to, co se jim zdá nejpřitažlivější. Ať už je to Bůh, peníze, sex, nebo sláva, milujeme to a žijeme pro to, co upoutá naše srdce.

Ale jaký Bůh by dokázal předčit lákavost všeho ostatního? Svedl by to snad nějaký “jednoosobní“ bůh? Jen těžko nebo alespoň ne na dlouho. Podle definice musí jednočlenní bozi strávit věčnost o samotě. Již od doby před stvořením by museli být úplně sami – neměli by nikoho, s kým by komunikovali.

Jejich láska k ostatním potom nemůže být nijak hluboká, pokud dokážou žít celou věčnost bez ní. A vzhledem k tomu, že tito bozi tedy nejsou nezbytně milující, jsou také nepochybně méně lákaví. Mohou vyžadovat naši chválu, ale nemohou získat naše srdce. Musí se jim sloužit jen z donucení.

Jak úžasně jiné je to s trojjediným Bohem. V Janovi 17,24 mluví Ježíš o tom, jak Ho Otec miloval ještě před stvořením světa. To je ten trojjediný, živý Bůh: Otec, z jehož bytí  od věčnosti vyvěrá láska k Jeho Synu, vylévání Ducha lásky a života na Něj. Zde je Bůh, který je láska, který je tak plný života a požehnání, že jí po věčnost přetékal. Puritánský kazatel Richard Sibbes řekl: „V Bohu je tolik dobroty jako ve fontáně nebo jako v prsu, které miluje, když se může zbavit mléka.” Jinými slovy zde v trojjediném Bohu vidíme nekonečně uspokojivého Boha, který je pramenem veškeré dobroty, pravdy a krásy.

To znamená, že spolu s trojjediným Bohem přichází dobré zprávy. Protože zde není žádný zlý a chamtivý Bůh, ale Pán milosti a shovívavosti – ten, který nabízí spasení sladší, než by si jakýkoliv jiný bůh mohl představit.

Jen si zkuste na chvilku představit boha, který není trojjediný. Stál by vůbec o přátelství s námi po tom, co by strávil věčnost o samotě? To je dost nepravděpodobné. Věděl by vůbec, co to přátelství je? Nejspíš ne. Takový bůh by nás nechal žít pod svou nadvládou a ochranou, ale tím by to končilo. Zamyslete se nad nejistou nadějí muslimů nebo svědků Jehovových: možná by se nakonec dostali do ráje, ale ani zde by je nečekal žádný reálný vztah s jejich bohem. Jejich bůh by o to nestál.

Ale pokud Bůh je Otec, jenž celou věčnost miluje svého drahocenného Syna, pak se dozvídáme o Bohu, který má mnohem intimnější a zázračnější cíle – chce nás přitáhnout do svého života a radosti, zahrnout nás takovou láskou jako ke svému drahému Synu.

Tento Bůh zajisté nenabízí žádný vztah typu „má mě rád, nemá mě rád”, ve kterém se musíme chovat bezchybně, abychom zůstali v Jeho přízni. Ne, přeci „těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi” (Jan 1,12) – a to spolu s ujištěním, že si budou moci užívat Jeho lásku navěky.

Ten věčně milovaný Syn přichází k nám, aby se s námi podělil o stejnou lásku, jakou ho Otec vždy zahrnoval. Přichází k nám, aby s námi sdílel svůj život a vzal nás do něj, abychom mohli být přivedeni před toho Nejvyššího ne nejen jako hříšníci, kterým bylo odpuštěno, ale jako draze milované děti, které v Duchu sdílejí synovské volání „Abba!”

Jinými slovy, Bůh, který je nekonečně krásnější než všichni bozi lidských náboženství, nabízí také nekonečně krásnější spasení. Zde je Bůh, který dokáže získat zpět bloudící srdce lidí jen tím, že jim otevře oči, takže Ho poznají, dokáže dát tu nejhlubší naději a útěchu svatým, kteří jsou na pochybách.

Trojjedinost tedy není jen nějaký trapný přídavek k Bohu, možnost, kterou by nikdo nechtěl. Ne, Bůh je nádherný, přitažlivý a životodárný právě proto, že je Otec, Syn a Duch. Pouze zde je k nalezení Bůh, který je láska a který s námi sdílí svůj vlastní život a radost. Jen zde je k nalezení Bůh, jehož znalost znamená život věčný.

Jan Kalvín jednou napsal, že pokud se budeme snažit smýšlet o Bohu, aniž bychom mysleli na Otce, Syna a Ducha, potom „pouze obnažené a prázdné jméno Bůh bude v našich myslích vylučovat toho pravého Boha”. Pokud se tedy spokojíme s tím, že budeme mluvit o Bohu jen povrchně nebo abstraktně, aniž bychom zahrnuli Otce, Syna a Ducha, nikdy nepoznáme život, krásu a útěchu, které pramení z poznání toho pravého Boha.

Zde a pouze zde je k nalezení Bůh, pro kterého byla naše srdce stvořena, Bůh, který dokáže zprostit naše srdce tužeb, v jejichž otroctví jsme uvězněni, Bůh, který je nekonečně, nepřekonatelně uspokojivý.

Tento příspěvek byl původně publikován v časopisu Tabletalk.