Potřeba a nutnost výkladového kázání
Legendární golfista Jack Nicklaus řekl, že to nejlepší, co kdy udělal, bylo, že objevil „fundamentalistického“ učitele Jacka Grouta, který ho naučil základy, kterými se od té doby řídí. Skvělí kazatelé, stejně jako skvělí golfisté, se řídí základními pravidly. Čím více je uvádějí do praxe, tím lepšími se stávají.
Jedno takové pravidlo pregnantně vyjádřené anglickou prózou, která se nám už jeví jako zastaralá, je dnes potřeba stejně jako v době svého vzniku. Najdeme ho v Příručce k veřejnému uctívání Boha (Directory for the Publick Worship of God), kterou v roce 1645 sepsal Westminsterský synod. Příručka říká, že když kazatel odhaluje smysl daného textu, má se ujistit, že „se jedná o pravdu, která je v daném textu obsažená či na něm založená, aby posluchači mohli rozeznat, jak ji Bůh v daném místě učí“. Jinými slovy, kázání musí posluchačům pomoci lépe chápat Bibli.
Když teologové zapsali tento princip, řídili se první knihou na téma homiletiky, kterou anglická reformace přinesla: Umění prorokovat (The Arte of Prophecying) Williama Perkinse(1617), ve které najdeme následující pokyny: „Kázáno má být pouze Slovo Boží, ve vší své dokonalosti a vnitřní shodě a soudržnosti. Písmo je výlučným předmětem kázání, jediným polem, na kterém má kazatel pracovat.“
Ač se to zdá neuvěřitelné, Perkins považoval za nutné zdůraznit skutečnost, že kazatelé mají kázat Bibli a jedině Bibli. Jako Pavel naléhal na Timotea, že úlohou kazatele je hlásat slovo Boží (2Tm 4,2).
Pavel již dříve ujišťoval Korintské, že on a jeho společníci nejsou jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem (2K 2,17). Slovo, které zde Pavel používá, kapeleuô, se překládá různě, například jako „kramařit“, „převracet“ nebo „jednat podvodně“; překlad New Living Translation náš verš překládá následovně: „Nejsme jako ti čachráři – a že je jich mnoho – kteří kážou jen proto, aby si vydělali peníze.“ Toto slovo vychází ze světa starověkých hostinců. Označuje praktiky „ředění a řezání nápojů a jejich prodej se špatnou mírou“. Při práci s Písmem Pavlovi záleželo na čistotě a upřímnosti.
Znovu mladého Timotea vyzývá, ať usiluje o to, aby se před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy (2Tm 2,15). Slovo, které mnoho verzí předkládá jako „vykládá“ nebo „rozděluje“, ve skutečnosti znamená „rozřezává“ (orthotomeo). Timoteus měl skrze Boží slovo postupovat přímo a neodchýlit se doleva ani doprava. Měl „hlásat slovo“ – což znamená, že měl nejen kázat z Bible, ale že měl vysvětlit pasáž, na kterou káže, protože Písmo je, jak Pavel Timoteovi připomíná, vydechnuté Bohem (2Tm 3,16).
Výkladové kázání je nutným důsledkem učení o Bohem vydechnuté podstatě Písma. Principem zde není to, že by Bůh dýchl do Písem, ale že Písma jsou důsledkem jeho vydechnutí. Ať už v nás Bible při jejím čtení vyvolává jakékoli pocity, Písmo jasně obhajuje svou podstatu z Božího dechu. Proto je úkolem kazatele, aby pomáhal lidem poznávat Boží slovo a rozumět mu. Má se omezit pouze na něj – bez toho, že by cokoliv přidával nebo ubíral. Jak napsal Alec Motyer: „Služba výkladového kázání je odpovídající reakcí na Bohem vydechnuté Písmo. Jeho ústředním rysem je význam, který v sobě nese samotné slovo ‚výkladové‘: má ukazovat, co je v textu.“
Takováto na Slovo zaměřená služba, která se zakládá na Bohem daném Písmu (jak Pavel objasňuje církvi v Efezu), plní čtyři cíle zároveň: buduje církev ve víře a poznání; vede věřící k dospělosti, která se vyznačuje duchovní stabilitou; buduje lidi, jejichž životy se vyznačují bezúhonností; a vybavuje svaté ke službě, takže každý úd církve se podílí na službě druhým (Ef 4,12–16).
Překlad Jan Prorok.