Pojďme se chopit další žahavky. Tituly. Nový zákon nikdy nepoužívá žádný titul pro žádného muže v církvi. Ba co víc, kategoricky je zakazuje. V současnosti však většina křesťanů tituly, nebo alespoň jeden, používá, a to bez hnutí brvou, i když to odporuje Kristovu jasnému příkazu. Když si Kristus stěžoval na zákoníky a farizeje, kterým se líbilo, jak „je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘“, řekl: „Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 23,1-12)

Přiznávám, že nevím, jak jasněji by to Kristus mohl vyjádřit. Žádné tituly v Boží církvi. Tečka! Netvrdím samozřejmě, že dnešní věřící obecně používají právě titul ‚Mistře‘. Jde mi o princip. A zde je princip, nemylte se. Žádné tituly v církvi.

S ohledem na výše řečené, proč tedy většina členů církve používá tituly, jako například když oslovují některé muže jako ‚pastore Bloggsi‘, ‚pastore Frede‘ nebo jen ‚pastore‘? Všiml jsem si tohoto vzrůstajícího trendu – říkat ‚pastor Tom‘ – v reformovaných a evangelikálních kruzích. Opičí se totiž po anglikánské církvi s jejich (alespoň pro mě) nechutným a pseudopřátelským „biskupe Tome“. Jak často slýcháme: „Dal by si pastor šálek čaje?“ „Byl by pastor tak laskav a poděkoval by?“ „Sedl by si pastor zde?“ „Pastor Bill řekl toto a ono.“ Vím ze zkušenosti, že i manželka může mluvit o svém muži jako o ‚pastorovi‘! Povolíme-li na chvíli tomuto slovu – což bychom neměli, protože, jak jsem již vysvětlil, Nový zákon to nedělá – proč tak zřídka oslovují lidé ‚pastora‘ jako ostatní muže? Zdá se, jako kdyby si většina křesťanů myslela – soudě podle slov, která používají – že ‚pastor‘ je někým jiným než obyčejným smrtelníkem. Proto ho titulují ‚pastor‘. Je to takto jednoduché.

Mluvit o člověku jako o ‚panu X, který je starším tohoto a tohoto sboru‘ je jedna věc, a je to správné. Nazývat muže ‚pastorem X‘ nebo ‚starším X‘ je však něco jiného. To je titulování^[1] lidí. ‚Pavel, apoštol‘ je biblické. ‚Apoštol Pavel‘ (navzdory praxi převážné většiny věřících) není. I když apoštolové nikdy nebyli oslovováni titulem, Pavel je například v současnosti téměř vždy zmiňován jako ‚apoštol Pavel‘. V Písmu je však nazýván jako ‚Pavel, apoštol‘ nebo ‚apoštol‘, ale nikdy jako ‚apoštol Pavel‘. Opakuji to, protože vím, že velké většině křesťanů to bude znít zcela neuvěřitelně, totiž že ‚apoštol Pavel‘ je nebiblický výraz. Nejsem hnidopich. První křesťané nepoužívali tituly.

Nevymýšlím si to. Moje slova jsou odmítána jako „hnidopišství“. Dobře. Až na to, že si opravdu myslím, že ‚pastor Bill‘ se stalo titulem, který s sebou nese ohromnou vážnost v rámci omezených církevních kruhů. Uvědomuji si, že jsem pravděpodobně v menšině o jednom člověku, nebo tak nějak^[2], ale skutečnost zůstává – ať je to hnidopišství, nebo není – nikdy nečteme, že by se Pavel popsal nebo byl popsán jako ‚apoštol Pavel‘. Takže kdyby nic jiného, proč se nevzdáme návyku, pro které není žádné biblické opodstatnění, a nenapodobujeme ten, pro který máme biblický precedent?

Už slyším, jak se na protest zvedají hlasy, cítím, jak se ježíte. Mluví o bouři ve sklenici vody! Záleží na tom? Nuže, když na chvíli připustím, že vůbec existuje někdo jako ‚pastor‘ – kdybychom používali tuto formu oslovení pro každého ve sboru, nebylo by to tak špatné – třeba ‚mlékař Smith‘, ‚deratizér Black‘, ‚žena v domácnosti Johnsonová‘, atd. A co ‚učitel Robinson‘, ‚děkan Brown‘, ‚pomocný asistent Smith‘, ‚biskup Green‘ nebo ‚záchodová-uklízečka-domu-kde-se-scházíme Jonesová‘ nebo ‚ta-co-uklízí-nepořádek-poté-co-všichni-ostatní-zmizí Smithová‘? Ale to přece neděláme! Titulem oslovujeme jen jeden druh lidí, a to jen tento. Proč? Titulováním pastorů, a nikoho jiného, křesťané prakticky oddělují služebníky od zbytku sboru a rozdělují věřící na dvě skupiny, čímž posilují představu o duchovních a laicích. A to vše navzdory skutečnosti, že Kristus zakazuje svým lidem, aby v církvi používali jakékoliv tituly, a navzdory tomu, že to řekl zcela jasně, přímo kategoricky.

Zamyslete se nad 2. Korintským 8,23: „Pokud jde o Tita, je to můj společník a spolupracovník v díle pro vás. Pokud jde o oba další bratry, jsou to vyslanci církví a sláva Kristova.“ To prohlásil Pavel. Byli Titus a ostatní někdy oslovováni jako ‚společník Titus‘, ‚spolupracovník Titus‘, ‚vyslanec Gaius‘, ‚sláva Kristova Onesimus‘ nebo tak podobně? Plně souhlasím s prohlášením apoštola: Takoví lidé zasluhují uznání, čest a respekt! (1K 16,18, Fp 2,29, 1Te 5,12). Ale to neznamená, že jim budeme přidělovat tituly, třeba: „oddaný-službě-svatým Štěpán“, „ten-který-se-připojil-k-dílu-evangelia Fortunatus“ či něco podobného. Co třeba ‚dělník Achiacus‘, ‚ten-kdo-riskuje-svůj-život-pro-Krista Epafroditus‘? Podívejte se na kontext právě citovaných veršů. Pavel už nemohl těmto mužům připsat větší důstojnost, ale nikdy se ze stejného důvodu neuchýlil k používání titulů. Vždyť právě titul by je připravil o úctu, kterou jim chtěl vyjádřit. Připomíná mi to staré časy, kdy bylo pravidlem, že čím banánovější republika, tím okázalejší poštovní známka – čím větší duchovní titul, tím menší čest.

Dělám to schválně. Je to úplný nesmysl, že? Samozřejmě že ano. Tak co třeba ‚pastor Bloggs‘?

Mnozí křesťané budou nepochybně tvrdit, že používají ‚pastor‘ nebo ‚služebník‘ nebo ‚reverend‘ jen jako zdvořilostní tituly a nemyslí tím nic špatného. Uvědomuji si, že je moje kritika urazí. Nemůžu si pomoct. Tato praxe je zdrojem velikých potíží v Božích sborech, protože není ničím jiným než neposlušností Kristu, třebaže v mnoha případech neúmyslnou. A neposlušnost Písmu je hřích a nese s sebou veliké následky (Mt 7,24-27, Lk 6,46-49, Ř 2,13, Jk 1,22-25 a 2,14-20, 1J 3,4). Tak tedy – jaký Kristův příkaz? Někteří jinak výteční reformovaní komentátoři tvrdí o tomto problému kupodivu opak. Jsou připraveni prohlásit černé na bílém, že Kristus nezakazuje nazývat ‚služebníky‘ ‚pány a otci‘. Ve vší úctě, to je přesně to, co Kristus zakazuje! Je zarážející číst taková slova od Matthewa Poolea v Reformed commentary (Reformovaný komentář)^[3]. Člověk by je čekal spíš v papeženské knize než v reformované práci. A nestačí tvrdit, že Kristus zakazuje jen honbu („lov“ – toto slovo použil Poole) za titulem. To ne! Kristus zakazuje používání titulů. Kalvín považoval za „absurdní“ neudílet vyučujícím služebníkům titul, pokud neprojevují sklon k panování nad Božím lidem. Samozřejmě souhlasím, učitelé by neměli panovat nad Božím stádem, ale tím se v tomto bodu Kristus nezabývá. Vyučuje pravý opak toho, co Kalvín. Kristus říká, že je absurdní titulovat muže v církvi, a co hůř, je to zcela špatné. Kalvín však na to nedbal a trval si na svém^[4]. Všichni se shodneme, že chvástání a oslavování člověka je v církvi zakázáno, ano, ale o tom Kristus nemluví. Neodsoudil chvástání se tituly ani usilování o ně, ale jejich používání.

Kristovy příkazy ohledně titulů jasně platí pro církev a jen pro církev. Nemusíme se obávat používání titulů ve světě. To je pro křesťany v rámci civilního života zcela v pořádku. I Pavel je příležitostně používal, když oslovoval titulované vládce jako krále Agrippu nebo Festa (Sk 26,2;7;13;19;25;27). Tituloval je, jak se slušelo, jak bylo jeho povinností (Mt 22,21, Ř 13,7, 1Pt 2,17). Avšak, jak řekl Kristus, tyto věci nesmí být nikdy zavedeny do církve. Nikdy! I kdyby se, řekněme, král nebo prezident stal členem místního sboru, v rámci života toho sboru je obyčejným člověkem. Nemá se s ním zacházet jako s králem nebo prezidentem ani tak nemá být oslovován – nemá žádné postavení nebo titul nad ostatní členy. Když skotští kazatelé toto řekli Jakubovi VI., nelíbilo se mu to.

K tomu bych rád poznamenal, že jen proto, že má člověk jisté postavení ve světě – ve své profesi nebo jinde, nekvalifikuje ho to automaticky na pozici staršího sboru. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že bylo zvykem, že třeba bankovní manažer (v těch temných a dávných dobách, kdy jsme ještě měli bankovní manažery) byl automaticky považován za kandidáta na staršího, prostě protože byl bankovním manažerem. Něco podobného platilo o vysokoškolském profesoru nebo učiteli na základní škole a jeho postavení coby učitele ve sboru, protože byl úspěšný ve světě vzdělávání.

Opakuji, že i když je zcela v pořádku používat tituly ve světě, ve sboru tomu tak není. Láska k titulům je v lidech hluboce zakořeněna – staří farizeové jimi byli přímo unesení (Mt 23,1-12) – a jejich používání je dnes považováno za normální. Zdá se, že někteří služebníci jsou rádi oslovováni jako ‚pastoři‘. Co víc, mnozí křesťané, zdá se, si v titulech libují, v církvi je chtějí, touží po nich.

Pavel, a to je pravda, popsal sám sebe jako ‚otce‘ a ‚matku‘ (1K 4,14-15, Ga 4,19, 1Tm 1,2). Ale nepoužil tím titul. Jen vyslovil skutečnost. Jednal jako otec a jako matka (1Te 2,7 a 11). Prokazoval charakter milujícího rodiče. Ale nikdy nebyl oslovován ‚otče‘ nebo ‚matko‘. A opravdu, představa té druhé možnosti odkrývá směšnost celé této záležitosti. Umíte si představit nějakého křesťana, jak mluví o ‚matce Pavlovi‘? Byl ‚učitel‘ (1Tm 2,7, 2Tm 1,11), apoštol, ale nikdy ho tak neoslovovali, nebyl nikdy známý jako ‚učitel Pavel‘ nebo, jak jsem již poznamenal, ‚apoštol Pavel‘. Ani mu nikdy neříkali ‚pastore Pavle‘, i když žádný jiný člověk neměl tak pastýřské srdce. Samozřejmě, že nepoužíval titul – vždyť věděl, že Kristus to v církvi zakázal. Pavel proto odmítal hledat „slávu u lidí“ (1Te 2,6-11). On, který se rozhodl nechlubit se ničím jiným než křížem (Ga 6,14), by nikdy nepoužil tituly, protože to je jistá cesta k hledání (a získání!) slávy (a horší!) u lidí. Kristus, to je jasné, chce, aby se jeho lidé vyvarovali používání titulů. Důvod je zřejmý. Používání titulů vyvolává v jeho lidu hříšný pocit separace a nadřazenosti.

Tolik k ‚pastorovi‘ a podobným. Avšak co se týče oslovení ‚reverend‘, nedostává se mi slov. Mělo by být vyhrazeno jen pro Boha. On je tou osobou, která se jmenuje ‚reverend‘ (v angl. překladu AV) – svaté, bázeň budící je jeho jméno (Ž 111,9). Nikdy by nemělo být aplikováno na lidi. Je třeba to říkat? Někteří věřící, možná ti, kteří jsou zvyklí na překlad AV, si myslí, že Písmo tuto praxi ospravedlňuje. Například manželkám je přikázáno, aby měly úctu (v AV ‚reverence‘ – podstatné jméno od reverend, pozn. překl.) ke svým manželům (Ef 5,33). Mírně řečeno, tento překlad není šťastný. Slovo zde použité pochází ze strachu nebo uctivosti. Jsem si vědom toho, že je v Písmu použito, když se mluví o uctívání Boha, ale právě kontext je tím, co opravňuje jeho užití. Žádná žena by neměla svého muže zdravit titulem ‚reverend‘, nebo ano? Která žena v Písmu to tak dělala? Překlad NIV (a NKJV) používá docela správně slovo respekt^[5]. Žena má svého muže respektovat, ne ho uctívat. Má respektovat svého muže a uctívat Boha.

Ale co příkaz věřícím ženám, aby napodobovaly Sáru, jak poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘ (1Pt 3,6)? Oslovovala Sára Abrahama ‚pane‘? Nechtěl tím Petr říct, že Sára měla ve zvyku svého muže respektovat a poslouchat a poddávala se mu jako ‚pánu‘, ‚mistru‘ (NIV)? Myslím, že odpověď je evidentní. Řecké ‚kyrios‘ může znamenat někoho ‚s autoritou… s mocí rozhodovat‘. Je to slovo pro ‚vyjádření respektu‘. A tento význam zde jistě platí.

Další nedorozumění je způsobeno překladem verše Židům 12,9 v AV – své pozemské otce máme v úctě (reverence). Sloveso tohoto slova opravdu znamená „prokazovat úctu někomu, poddat se někomu, respektovat“. Ale žádné dítě by přece nemělo nikdy svého otce oslovovat ‚reverende‘.^[6] A pokud je toto zřejmé, jak věřící zdůvodní to, že oslovují služebníky jako ‚reverendy‘? To je krajně odporné. I když věřící tvrdí, že jen prokazují úctu, stále platí, že používání titulů je špatné. Žena musí respektovat svého muže, ano. Syn musí respektovat svého otce, ano. Věřící musí respektovat své starší, ano (1K 16,18, Fp 2,29, 1Te 5,12-13, Žd 13,7 a 17 a 24). Avšak žádného otce nebo manžela – a žádného staršího – bychom nikdy neměli oslovovat ‚reverende‘. Ta představa je absurdní.

Navíc, zkušenosti ukazují, že zneužívání tohoto slova v praxi brzy vede ke skutečné uctivé bázni vůči lidem. A to je oporou kněžského systému, tak milovaného papeženci. Podle Krátkého oxfordského slovníku označuje ‚reverend‘ člověka „hodného hlubokého respektu nebo úcty s ohledem na jeho postavení, věk nebo charakter.“ Jeho uplatňování „na členy duchovenstva“ se datuje od roku 1485 a připojování před „jméno osoby“ se datuje od roku 1642. Slovo ‚reverence‘ (podstatné jméno od reverend, pozn. překl.) samo o sobě znamená ‚hluboký respekt a úctu k  … osobě, jíž je připisován duchovní nebo vyšší ušlechtilý charakter.“ Pokud tato standardní anglická definice nestačí na to, abychom s praxí oslovování lidí titulem ‚reverend‘ skončili, pak si říkám, jestli k tomu vůbec něco stačit bude. Všimněte si těch dat. V roce 1485 ovládal Anglii papežský systém. V roce 1642 byl Laudův episkopalismus na začátku svého boje na život a na smrt za politické ovládnutí státního náboženství v Anglii proti presbyteriánství. Není pochyb o tom, ze které stáje oslovení ‚reverend‘ vzešlo.

Avšak prohlásit, že používání titulu ‚reverend‘ je „jen nepatrně problematické“, jak prohlásil Peter Masters^[7], je něco úplně jiného. Takový komentář mi přijde zarážející. Oslovovat člověka ‚reverende‘ je ohavnost. A ať řeknete cokoliv na jeho obranu, tvrdím, že ‚reverendu Bloggsovi‘ se tím dostává velikého respektu a pochlebování, protože lidé, přemýšlejí takto, jak Masters připouští: „Doslovný význam si jistě žádá, aby držiteli titulu byla projevována úcta a respekt, neboť mu byla svěřena náboženská autorita.“ Čtenáři, tvrdím, že tady nejde jen o doslovný význam. V praxi se přesně toto stane, když je člověk nazýván ‚reverendem‘. Dostává se mu velkého respektu a pochlebování, protože lidé si opravdu myslí, že má náboženskou autoritu. A opravdu, má ji! Je výjimečný, jiný.

A co se týče Mastersovy obrany titulu ‚reverend‘ založené na jeho dlouhodobém používání v církvi (čtyři staletí), to mi hlava nebere. Tato smutná skutečnost přece neospravedlňuje jeho tvrzení, že užívání tohoto titulu nejde proti Kristovu zákonu: „V tomto kontextu to těžko lze brát jako porušení Kristova pravidla.“ Nesouhlasím, lze to tak brát. A půjdu dál. Je to očividné porušení Kristova příkazu. Nazval jsem to smutnou skutečností, ale je to spíše hanebná skutečnost. To, že je zneužívání Písma populární, a bylo po celá čtyři století, přece neospravedlňuje používání tohoto titulu. Takový argument by ospravedlnil téměř každou herezi a odpornost, které kdy byly do církve zavlečeny (mnohé takové mají daleko delší rodokmen). Vezměte si křest novorozenců, znovuzrození skrze křest, nesmysl tzv. státní církve, mši… nestačí to? Trčí nám v zubech už pěkně dlouho.

A co víc, jak Masters připouští, označování služebníků evangelia tímto odporným titulem je staré jen čtyři sta let. Čtenáři, co se dělo v těch předchozích šestnácti stoletích? Pojďme se vrátit k Novému zákonu. Proč se musíme v církvi zabývat těmito „moderními“ odpornostmi a vynálezy? Jak je mohou ti, kdo bojují za regulativní princip, používat? To, co očekává Kristus od svého lidu, je poslušnost tomu, co nařídil. To, co neočekává a co nebude tolerovat, je, že se jeho lid bude dopouštět něčeho, co zakázal, a ještě se bude pokoušet své konání ospravedlnit. Odporovat Kristu znamená uctívat ho podle své vůle (ten bídný vynález člověka).

Od anglikánského biskupa („můj pane“ a to všechno) to zní sice trochu divně, nicméně, jak J. C. Ryle správně poukázal, ačkoliv je třeba prokazovat řádnou úctu těm, kdo jsou našimi představenými v Pánu (1Te 5,12-13):

„Stále musíme být velmi opatrní, abychom bezhlavě služebníkům nepodbízeli pozici a úctu, která jim nenáleží – nesmíme nikdy dovolit, aby vstoupili mezi nás a Krista… Nejsou prostředníky, kteří by mohli převzít záležitosti mezi naší duší a Bohem… Nikdy na tyto věci nezapomeňme. Taková obezřetnost je stále užitečná – lidská přirozenost se vždy spíše spolehne na viditelného služebníka než na neviditelného Krista.“^[8]

Vezměte si Ryleovu poslední myšlenku: „Lidská přirozenost se vždy spolehne spíše na viditelného služebníka než na neviditelného Krista.“ Ryle měl pravdu. Ta nemoc byla ve starověkém Izraeli zakořeněná, její symptomy se jasně projevily pokaždé, když dali přednost kouzlu viditelných model před samotným pravým a neviditelným Bohem (Iz 44). Dnes je v nás. Pravé neštovice byly vymýceny, dodo vyhynul, ale tato láska k otitulovanému služebníku nikoliv. Nazvěme to pravým jménem. Máme co do činění s vytvářením duchovenstva.

Co se týče podstaty Ryleova vyjádření, v dnešních sborech se o pastorech mluví se zatajeným dechem, jedná se s nimi jako s nadřazenými a jsou stavěni na piedestal. To je však zcela nesprávné! Uznávám, že starší mají pověření od Boha a musejí vykonávat svou službu s řádnou autoritou, stejně jako to apoštol přikázal Timoteovi a Titovi (1Tm 4,11-12, Ti 2,15). To však nesmí být konáno v panovačném duchu. Nesmějí panovat nad Božím stádem (Mk 10,42-45, 1Pt 5,1-4). Mírně řečeno, tvrdím, že povšechné používání titulů, jako je ‚pastor‘ a ‚reverend‘ povzbuzuje a posiluje zlo spočívající ve vyvyšování skupiny mužů v církvi do pozice, která žádnému člověku nikdy nepříslušela. Proto je tak smutné, že tolik lidí v církvi na titulech trvá.

Není pravda, že používání titulů v církvi je malichernost. Jsem si vědom původu oslovení ‚Mr.‘ (pan), ale ‚pan‘ ztratil v průběhu let svůj význam – každý muž je nyní ‚pan‘, už nejde o titul. Ale ‚pastor‘ je titul. Propůjčuje prestiž. Odděluje člověka od zbytku sboru, vyvyšuje ho nad něj. A to je odporné.

Jak jsem řekl, členové sboru musí přijímat, uznávat, respektovat, velmi si vážit, ctít a poslouchat své starší a kazatele v souladu s Písmem (1K 16,18, Fp 2,29, 1Te 5,12-13, Žd 13,7 a 17 a 24), ale to se nesmí nikdy zvrhnout v přestoupení Kristova příkazu. V každém případě platí, že dát člověku titul je jednoduché, zatímco pečlivě plnit pokyny Nového zákona je těžké a je k tomu třeba mnoho milosti. Udělit staršímu titul znamená dát mu lacinou cetku. Projevovat mu biblickou úctu znamená obdařit ho slavnou korunou. Kdyby jen sbory pochopily, jaký nádherný zisk – duchovní zisk, by jim plynul z toho, kdyby lidé v této záležitosti následovali Krista a odmítli svět! Pak by jistě změnily své způsoby.

Nemá vůbec cenu pokoušet se jako Masters rozlišovat mezi „tituly autority a moci a… tituly funkce a způsobilosti“, přičemž to druhé by mělo být přijatelné a to první nepřijatelné.^[9] Divil bych se, kdyby průměrný člen sboru opravdu ocenil skutečnost, že někdy může použít titul v církvi a někdy ne. Skutečně chápe průměrný křesťan rozdíl mezi „autoritou a mocí“ na jedné straně a „funkcí a způsobilostí“ na druhé? Pochybuji. A není to žádné překvapení, protože The Concise Oxford Dictionary ve skutečnosti uvádí „funkci“ jako součást definice „moci“!

Ano, zjevně je přijatelné, aby byl člověk v církvi bezstarostně oslovován jako ‚pastor‘, pokud si všichni uvědomují, že se nejedná o autoritu tohoto muže, ale o jeho funkci. Ještě jednou, kolik lidí rozumí tomuto rozdílu? Ba co víc, tvrdím, že velká většina křesťanů, pokud o tom vůbec kdy přemýšlí, dělá právě to, o čem je řečeno, že by to dělat neměli – mají na mysli autoritu a postavení toho muže. Tvrdit opak je neuvěřitelné.

To mi připomíná papeženský způsob argumentace ohledně toho, jak obejít druhé přikázání. „Věrní“ si zjevně uvědomují, že neuctívají modlu, když ji uctívají, protože ji jen uctívají! Pro čtenáře, kteří nevědí o zapeklitostech papeženského argumentu, podotýkám, že zahrnuje hru se slovy. „Věrní“ mají být schopní rozlišovat mezi dvěma druhy uctívání podle jejich latinských názvů. Zbývá doufat! Protože ten, kdo na vlastní oči viděl, jak se „věrní“ klanějí, hrbí a křižují před sochou, a všiml si, jak je modla ohlazena bezpočtem rukou a rtů, které se jí po celé roky dotýkají, nemůže pochybovat o tom, co si ‚věrní‘ myslí, že dělají.

Rychle dodávám, že netvrdím, že to samé se děje, když lidé v církvi používají tituly – alespoň doufám, že ne – ale trvám na tom, že věřit, že si průměrný křesťan přebere z definice vytvořené některými reformovanými učiteli logiku nezbytnou k zachování Kristových pravidel, a tvrdit, že to opravdu dělá, je příliš velké sousto.

Pojďme tedy opustit používání titulů v církvi.

Cílem služby je usnadnit fungování obecného kněžství.

Cyril Eastwood

Kdo mohl vymyslet systém, a ten je skutečností, kdy lidé mohou po celý svůj život slyšet každou neděli dvě kázání, a přesto nebýt schopní otevřít Bibli a promlouvat z ní veřejně k ostatním?

R. Paul Stevens

 

Něco schází, něco je špatně ve všech církevních stanovách, která se nezabývají normálním uplatňováním darů jednotlivců pro společné dobro všech členů Kristova těla.

John Brown