Podívejme se do podobenství, které Ježíš vyprávěl v Matouši 25,14–30. Ježíš vypráví podobenství o pánu, který odjel na cestu a třem svým služebníkům svěřil různé sumy peněz, každému podle jeho schopností. První obdržel pět talentů, druhý dva a třetí jeden talent. Po návratu z cesty si pán služebníky nechal zavolat kvůli vyúčtování. První dva služebníci nechali peníze vydělávat a zdvojnásobili je. Pán je pochválil za jejich věrnost, nazval je „dobrými“ a udělil jim více zodpovědnosti a podíl na své radosti. Třetí služebník byl však líný a podlý a schoval peníze do jámy v zemi. Za to ho pán pokáral. Své peníze si vzal zpět a služebníka vyhodil z domu.

Toto podobenství je skvělý způsob, jak začít přemýšlet o penězích a světském jmění, což budeme nazývat „bohatstvím“. Použijeme tedy toto podobenství jako osnovu našeho uvažování o pánovi, služebnících a jejich správcovství.

Pán: Bůh

Nejprve se podívejme na pána. Je nebezpečné předpokládat, že všechno, co se objevuje v Ježíšových podobenstvích, je obrazem něčeho jiného než v alegorii. Ale v tomto případě pán někoho reprezentuje. Kdo by to mohl být? Bůh. Proč? Protože Bůh je nade vším. Řádné porozumění majetku začíná u Boha a Jeho vztahu k Jeho stvoření.

Bůh vlastní všechno

Všechno patří Bohu. On je majitel všeho světského bohatství. Bůh je vlastník, protože všechny věci stvořil (Gn 1). A protože Bůh stvořil všechny věci, znamená to, že má také nárok na všechno, co stvořil. David píše v Žalmu 24,1–2: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. To on základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy.“

Na druhé straně Boží vlastnictví také znamená, že svému stvoření nic nedluží. Bůh řekl Jóbovi: „Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé“ (Jb 41,3). Bůh nepotřebuje bohatství svého stvoření, všechno je Jeho, takže si s ním může dělat, co chce.

Když Bůh všechno stvořil, jak to nazval? Nazval to „dobré“, připsal svému stvoření hodnotu – bohatství. Když do světa vstoupil hřích, zničil dobrotu bohatství? Ne! Poslechněte si Pavla v 1. Timoteovi 4,4: „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.“

Ve skutečnosti může užívání bohatství přinést Bohu slávu! Toto říká Pavel o dvě kapitoly dále, v 1. Timoteovi 6: „Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme.“ Tady vidíme vedle sebe, že Bůh nám dává bohatství k našemu užitku, a také to, že bychom neměli do bohatství vkládat svou naději.

Někteří křesťané opěvují myšlenku života v chudobě a následování asketického životního stylu, který se vzdává bohatství a potěšení. To však Bible neučí. V Písmu je nám přikázáno sebezapření, to je jisté. Ale stejně jako lze bohatství použít k dobrému i ke zlému, platí to i o sebezapření. Asketici, kteří vnímají utrpení jako způsob sebe-vykupování z hříchu a hanby, se nakonec upevní ve spoléhání se na sebe místo na svatost – a skončí tím, že se odvrátí od Boží milosti, místo aby Mu dělali radost. Sebezapření může být právě tak sebestředné jako bohatství.

Podstatou tedy je, že Bůh vlastní všechno. Nic nedluží. Všechno, co stvořil, je dobré – a to zahrnuje i naše bohatství. Tajemství dobrého hospodaření s penězi netkví v útěku od nich, ale v tom, že je poddáme Kristově vládě.

Je to Bůh, kdo lidem dává jejich bohatství

Pokud tedy Bůh vlastní veškeré světové bohatství, potom to znamená, že je také ten, kdo nám naše bohatství dává (Gn 1,28–30), stejně jako pán dával svým služebníkům v podobenství.  „Máš něco, co bys nebyl dostal“ (1K 4,7)? To zahrnuje všechno – rodinu, vzdělání, duchovní dary, práci, sbor.

Král David si to uvědomoval. Izraelci dávali věci, které patřily jim osobně, aby pomohli postavit chrám. A v reakci na to se David modlí k Bohu: „Bohatství a sláva pocházejí od tebe… Hospodine, Bože náš, všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno“ (1Pa 29,12.16).

Všimněte si také, že pán v podobenství dal každému služebníkovi jinou sumu peněz. Nedal všem stejně. I když Písmo přikazuje těm bohatým v církvi, aby sdíleli své bohatství s chudými ve sboru (1J 3,17), bylo by chybou z toho vyvodit, že Bůh si myslí, že nerovnost v bohatství je zlo. Bůh dává každému jeho životní úděl. „Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje.“ (1Sa 2,7). Důležité je, jak hospodaříme s tím, co nám Bůh dal.

Služebníci: Člověk

Dobře, je-li tedy Bůh pán v podobenství, kdo jsou služebníci? My! A pokud Bohu patří všechno, jak máme nahlížet na bohatství, které vlastníme? Jen jako správci.

Nepatří nám to, co nám patří!

Na celé té záležitosti je nesložitější myšlenka, kterou bychom měli dostat do své hlavy (a srdce), totiž že nevlastníme to, co vlastníme! Auto, které jste před měsícem splatili, není vaše. Diplom na vaší zdi, děti u vás doma nebo peníze na vašem bankovním účtu nejsou vaše, nejsou vaše, nejsou vaše.

V naší hříšné přirozenosti si to neradi připouštíme. Místo toho máme tendenci říkat: „Vydělal jsem si to, a tak je to moje. Neříkej mi, co s tím mám dělat!“ Ale pokud souhlasíme s Písmem, chápeme, že v konečném důsledku všechno patří Bohu.

To je velký důvod, proč lidé nechtějí Boha následovat a proč bohatý muž v Lukáši 18 odešel zarmoucený. Nechtějí poddat své bohatství nebo životy Boží nadvládě. Když si však uvědomíme, že naše bohatství není naše, ale Boží, spadne nám z ramen veliká tíha, kterou jsme nikdy neměli nést. Osvobodí nás to od nadvlády tohoto světa, který nás nutí si myslet, že ho vlastníme, ale ve skutečnosti vlastní on nás. Osvobodí nás to od sobectví, protože naše bohatství není primárně naše, je Boží. Můžeme být štědří! To je veliká myšlenka, která má dopad na vše, co vlastníme.

John Piper ve své knize Touha po Bohu předkládá ilustraci člověka přicházejícího s prázdnýma rukama do galerie. Jak prochází místnosti, sundává obrazy ze zdi a bere si je do podpaží. Když se ho ptají: „Co to děláte?“ Odpoví: „Stává se ze mě sběratel umění.“ „Ale ty obrazy nejsou vaše.“ A tak ten člověk odpoví: „Jistěže jsou moje. Nesu si je v podpaží.“ Jaký blázen! A není to snad způsob, jakým často jednáme my sami? Všechno, co máme, je Boží. Na svět si nic nepřinášíme a nemůžeme si ani nic odnést (Kaz 5,15; 1Tm 6,7).

Jsme jen správci toho, co jsme dostali

Co to z nás dělá? Dělá to z nás správce. Správce je někdo, komu byl svěřen majetek jiného a je zodpovědný za jeho správu v nejlepším zájmu majitele.

Na počátku Bůh nestvořil jen člověka. Stvořil člověka s úkolem, aby panoval nad zemí a staral se o ni (Gn 1,26.28–30; Gn 2,15). Byli jsme stvořeni, abychom byli správci stvoření. Když Izraelité vstoupili do zaslíbené země, Bůh jim řekl, aby neprodávali půdu natrvalo, protože země je Jeho a oni jsou jen hosté a přistěhovalci. Stali se vlastníky té země předně jen z Boží milosti (Ex 20,2). Tento vztah byl zamýšlen tak, aby zachoval jejich důvěru v Boha a aby je nakonec dovedl k vlastnictví lepší země – té nebeské!

A tak tedy, pokud jsme správci všeho majetku, který jsme obdrželi, jak to mění náš pohled na naše bankovní účty, naše auta, naše domovy a jiná světská vlastnictví? Nejsou k tomu, abychom je používali jen pro vlastní účely, ale pro Boží. Budeme muset vydat počet z toho, jak jsme používali bohatství našeho pána (Ř 14,12). Musíme ospravedlnit to, jak všichni užíváme své bohatství. Nejen to, co dáváme církvi, ale co utrácíme za sebe. Stát se bohatým není samo o sobě cíl.

Slabé správcovství: Důkaz nevíry

Teď, když jsme si ujasnili rozdíl mezi pánem a služebníky v úvodním podobenství, pojďme si také rozlišit jednotlivé typy služebníků. Začněme s tím, který byl nevěrný. Co udělal nevěrný služebník, že byl líný a nepoctivý? Ukryl peníze do země. A následkem toho byl nazván tím nejmenším v nebeském království, že? Opravdu? Zdá se, že peklo je až příliš za něco tak prostého, jako je zakopání peněz! Co se tady děje?

Dovolte mi podrobněji popsat, co služebníci udělali. Věrní služebníci věřili, že se pán vrátí, jak řekl – a tak na jeho slib vsadili naprosto všechno. Nic si nenechali. Ale nevěrný služebník se rozhodl hrát bezpečně. Buď se domníval, že by se pán nemusel vrátit tak, jak slíbil – a pokud se vrátí, pak nevěřil, že věrnost bude odměněna. A tak hrál s co nejmenším rizikem – pohřbil talent a ve svém čase se věnoval jiným věcem.

Věrní služebníci důvěřovali slovu a dobrotě svého pána. Nevěrný služebník nevěřil v nic. A jak Ježíš jinde poznamenal, nemůžete sloužit Bohu i penězům. Možná si myslíte, že to můžete hrát na obě strany a uspokojit oba pány – v konečném důsledku však vaše touha takto jednat prozrazuje, že nemáte víru v Boha. Nejste křesťan.

A tak se od nevěrného služebníka dozvídáme, že to, co děláte se svými penězi, je znamením toho, zda máte nebo nemáte spásnou víru – víru v Boží sliby a víru v Boží dobrotu. Toto podobenství není o tom, zda jste „dobrý“ nebo „průměrný“ křesťan… jako kdyby takové kategorie existovaly. Je to o rozdílu mezi nebem a zemí.

Věrné správcovství: Oslava Boha

Pokud tedy takto vypadá špatné správcovství, pojďme se po zbytek času věnovat uvažování o tom, co to znamená být věrným správcem.

Proč byli v podobenství první dva služebníci nazváni dobrými a věrnými?

1. Byli poslušní. Poslechli okamžitě.

2. Měli dobré mínění o svém pánu.

3. Byli činní a podstoupili riziko (víra).

4. Získali výnos.

5. Byli trpěliví a čekali, dokud se pán nevrátí.

Vidíme tedy, že být věrným správcem znamená užívat bohatství způsobem, jakým to od nás žádá Bůh.

Motivace věrného služebníka

Proč bychom to ale měli dělat? Jaká je naše motivaci k věrnosti ve správcovství? Rád bych uvedl dvě.

Ta první má co dělat s Bohem, kterému sloužíme. Bůh nás nejen učil, co máme činit se svým bohatstvím, ale také nám to ukázal – láskou. Pavel říká: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2K 8,9). V lásce se Ježíš ponížil jako trpící Služebník, dokonale poslechl svého Otce a zemřel na kříži, aby Jeho lid měl podíl na Jeho dědictví (Ga 4,7). Utratil své bohatství tak, abychom se my stali bohatými.

Znakem člověka, kterému Kristus odpustil, je láska k Bohu – a láska k Bohu jistě zahrnuje touhu používat naše peníze tak, aby Ho to těšilo. „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti“ (1Pt 4,10).

Druhý důvod souvisí s posledním soudem. V podobenství se pán jednoho dne vrátil a zúčtoval se svými služebníky. Stejným způsobem i nás očekává soudný den. „Co člověk zaseje, to také sklidí“ (Ga 6,7). Ovlivňuje to vůbec vaše finanční rozhodnutí? Mělo by. Kdy očekáváme Kristův návrat? Samozřejmě že dnes! Jste připraveni vydat počet?

Bůh stanovuje, jak máme používat své bohatství

Bůh neposkytuje jen motivaci. Jako majitel všeho také stanovuje podmínky pro to, jak bychom měli používat nám svěřené bohatství. Přísloví je plné takových rad. Máme být pilní, a ne líní (Př 10,4), moudří, a ne hlupáci (Př 8,18–19 a 17,16), pokorní, a ne pyšní (Př 22,4), štědří, a ne skoupí (Př 11,22 a 16,3), čestní, a ne podvodníci (Př 13,11), spravedliví, a ne hříšníci (Př 13,21). Máme vyhledávat radu (Př 15,22), praktikovat sebezapření (Př 23,1–2) a důvěřovat Bohu (Př 28,25).

Přísloví negarantují, že se plněním všech těchto věcí vždycky domůžete bohatství, ale jsou to obecně pravdivé předpovědi, a jako takovým jim máme rozumět. Pokud tedy Bůh řídí bohatství, pak k tomu musí mít nějaký důvod, že? A tím důvodem je oslava sebe samého. O tom mluví Pavel v 1. Korintským 10,31: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“

Existuje mnoho způsobů, jak oslavit Boha, ale zbožný přístup k našemu majetku vypovídá hodně o tom, kdo je náš Bůh. To, co děláme s penězi, vyzdvihuje evangelium a je svědectvím o tom, jaký je Bůh, kterému sloužíme.

Například když děkujeme Bohu za to, co jsme dostali, oslavujeme Boha jako dárce všech dobrých věcí (Ef 5,19). A když dáváme Bohu prvotiny, oslavujeme Ho za to, že je důvěryhodný (Mt 6,33). Když jsme spokojeni s tím, co máme, oslavujeme Boha jako toho, kdo dokáže naplnit naše potřeby (Fp 4,12.19–20). Když dáváme své bohatství jako oběť, abychom pomohli jiným, oslavujeme Boha jako milujícího a milosrdného.

Takže abychom byli věrní správci, musíme nakládat se svým majetkem k oslavě Boha, k vyvýšení Jeho jména a evangelia našeho Pána Ježíše Krista. Zjevný způsob, jak to činit, je dávat církvi na podporu jejich služebníků a pastorů (Ga 6,6; 1K 9,9–14). Ale naše oběti církvi nejsou vše, na co Bůh hledí. Je to daleko radikálnější. Můžeme používat svá auta, abychom někoho odvezli na bohoslužbu a zpátky domů. Můžeme otevírat své domy, být pohostinní a evangelizovat (3J 8). Můžeme používat své peníze, abychom naplnili potřeby těch, kdo nám to nemohou vrátit (1J 3,17) nebo se postarali o rodinu (1Tm 5,8) nebo se podělili s ostatními (Žd 13,16; Lk 3,11) nebo vypomohli půjčkou (Ž 37,26; Lk 6,35). Existuje mnoho způsobů, jak oslavit Boha svým bohatstvím, a Bůh nám v tom dává velikou svobodu.

Bůh je oslaven, když usilujeme o zisk

Věrní služebníci byli aktivní s penězi, které jim byly svěřeny, a dosáhli zisku. Stejně i my, když usilujeme o zisk, oslavujeme Boha. Avšak Boží hodnotový systém je docela odlišný od toho světského. Co má tedy v Jeho ekonomice hodnotu? Dovolte mi tři myšlenky:

1. Investujte dnes do skutečné hodnoty

Pokaždé, když za něco utratíme peníze, vždy je s tím spojená možnost jiného výdaje – mohli jsme utratit ty peníze za něco jiného z jiného důvodu. Bůh chce, abychom toto srovnávací nakupování brali vážně. A některé věci, které můžeme udělat s našimi penězi, jsou dnes pro Boha hodnotnější než jiné.

Když se vrátíme zpět do Přísloví, uvidíme zde spoustu věcí porovnaných s majetkem. Například vidíme, že moudrost je vzácnější než perly (Př 8,10–11). Bázeň před Bohem je důležitější než veliké bohatství (Př 15,16). Spravedlnost je důležitější než peníze (Př 15,6 a 16,8) a dobrá pověst je důležitější než hojné bohatství (Př 22,1). Jinde vidíme, že naše víra v Boha je důležitější než zlato (1Pt 1,7) a že spasení je lepší než získání celého světa (Mk 8,36).

Je tedy zřejmé, že za peníze nelze koupit spasení (Př 11,4; Sk 8,18–20). Nelze za ně koupit víru, naději nebo lásku, ale můžeme je určitě použít k upevňování těchto věcí a k jejich konání. Takže když půjčíte příteli v nouzi, i když nevíte, jestli bude kdy schopen vám to vrátit – používáte své peníze k upevnění své víry a k uspořádání svých priorit. Když používáte své auto k tomu, abyste někoho odvezli do sboru, používáte své peníze k tomu, aby se dostali k Božímu slovu. A v Boží ekonomice je to chytrá transakce.

2. Soustřeďte se na budoucnost

Kromě investování našich peněz do skutečné hodnoty nás Bůh také povolává, abychom mysleli na budoucnost. Vždyť věci, které jsem právě zmínil (víra, vztahy, Boží slovo), jsou hodnotné proto, že na rozdíl od vašich peněz a auta budou mít hodnotu v nebi. Skutečností je, že naše bohatství na tomto světě je pomíjivé. Přísloví říká: „Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech. Jen letmo na ně pohlédneš, už není! Vždycky si opatří křídla, jak orel odlétne k nebi“ (Př 23,4–5).

„John D. Rockefeller byl jedním z nejbohatších mužů, kteří kdy žili. Když zemřel, někdo se zeptal jeho účetního: „Kolik peněz po sobě John D. zanechal?“ Odpověď byla typická: „Zanechal po sobě… všechno.“ Nemůžete si to vzít s sebou.

Přemýšlejte o tom, co Ježíš říká v Matouši 6,19–21: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Už bylo řečeno, že si to s sebou nemůžete vzít… ale můžete to poslat před sebou. Co byste dělali, kdybyste se ze zpráv dozvěděli, že za deset dní přestane platit dolar a začneme používat britskou libru? Proměnili byste vše, co máte, na britskou měnu, že? Právě! Zbavili byste se toho, co za chvíli ztratí hodnotu, a investovali to do toho, co si svou hodnotu zachová. A Ježíš řekl, že přesně to se stane. Jednou se každý dolar, který vlastníte, pro vás stane bezcenným (protože zemřete nebo se vrátí Ježíš) – vy však máte možnost použít ty peníze nyní jako investici do věčného pokladu, který svou hodnotu nikdy neztratí.

To, co děláme se svým bohatstvím, je však víc než pouhý indikátor, je to určující faktor. „Tam, kde je váš poklad, bude i vaše srdce.“ To, jak naložíte se svým majetkem, povede vaše srdce k dobrému nebo ke zlému. Pokud investuji do akcií Krispy Kreme, budu mít přirozeně starost o to, jak se té společnosti vede. Možná budu muset chodit častěji nakupovat! „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“

Jak můžeme utratit své peníze tak, aby to těšilo Boha? Utratíme je se zrakem upřeným na naší budoucnost – až peníze nebudou.

3. Maximalizuj návratnost

A třetí věc, na kterou je třeba myslet: nechceme svým majetkem dosáhnout jen nějakého zisku. Bůh chce, abychom své výnosy maximalizovali. Koloským 3,17: „Všechno, cokoli… děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“ Naše životy bychom měli maximalizovat pro Boží slávu. Bůh má stále na mysli podstatu – podstatu své slávy. A On slibuje, že požehná všem, kdo Mu prokazují svou důvěru, když používají své bohatství k tomuto účelu.

Jsme povoláni k tomu, abychom – stejně jako věrní správci v našem podobenství – vložili všechna svá vejce do jednoho košíku – abychom vsadili všechno na Boží slib, že se vrátí a že odmění ty, kdo žili s vírou v Něho. Vaše finance by měly být důkazem Pavlova výroku v 1. Korintským 15: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Kdyby se ukázalo, že Boží sliby nebyly pravdivé, a někdo nahlédl do vašich financí, řekl by: „Tak to je moc špatné. Kdyby věděli, že Kristus nepřijde, udělali by pár věcí jinak“? Případně by se podíval na vaše finance a řekl by: „To je katastrofa. Vsadili všechno na Boží slib.“ Vsaďte všechno na Boží slib!

Závěr

Na závěr bych rád shrnul tyto věci do tří svobod, které si uvědomíme, když zavedeme uvedené principy do života. Hlavním poselstvím dnešní lekce je, že Bůh vlastní všechno – i to, o čem si myslíte, že patří vám. Když tomu skutečně věříme a aplikujeme to do praxe:

Osvobodí nás to od našich okolností. Když mi spadne na auto strom a přijdu tak o 2 000 dolarů, které jsem chtěl dát na konci roku do sboru – ale opravdu věřím, že to patří Bohu – zbaví mě to stresu. „Asi jsem ztracené peníze nepotřeboval, abych dosáhl toho, co pro mě Bůh zamýšlel.“ On má všechno pod kontrolou. Mohl ten strom nechat padnout jiným směrem. Ale věřím, že má pro mě v plánu něco lepšího, než jsem měl já. Ztratil jsem práci, burza zkrachovala, teče nám střechou: to všechno se může vyskytovat v Božím dobrém plánu pro mě. Žít s tím, že Bohu patří vše, nám dovoluje prohlásit spolu s Pavlem, že jsme se naučili tajemství spokojenosti bez ohledu na okolnosti.

Osvobodí nás to od modlářství materialismu. Materialismus říká, že si kupuji věci, aby mě udělaly šťastným. Pokud ale Bůh vlastní všechno, neexistuje nic, co bych si koupil, aby mě to udělalo šťastným – ani lístek do kina nebo cukrovou vatu. Kupuji si nějakou věc, protože její vlastnictví ze mě udělá lepšího správce než vlastnictví něčeho jiného. Kupuji pro Boží potěšení, ne své vlastní – i když si samozřejmě uvědomuji, že když užívám Jeho stvoření, přináším Bohu někdy potěšení. Pro křesťana však užívání bohatství samo o sobě nikdy není cílem. Je to vždy odvozené užívání, protože žiji konec konců pro Boží potěšení. A tak, pokud si nikdy nekupuji nic, aby mi to přineslo potěšení, osvobodil jsem se od tyranie materialismu.

Osvobozuje nás to k štědrosti. Pro svět je štědrost část z toho, co je moje a o co jsem ochoten se rozdělit. Pro křesťana je štědrost část z Božího, která přebývá, když jsem naplnil své potřeby. Tím, že se starám o sebe, přináším Bohu slávu. Přináším Bohu slávu tím, že se starám o ostatní. Takže přetahovaná lanem, která se odehrává v srdci světského člověka, jenž chce být štědrý – mezi touto dobrou touhou a jeho vlastní sobeckostí – je pryč, jakmile ten člověk pochopí, že Bůh je vlastníkem všeho. Tento princip nás osvobozuje ke štědrosti.

Abychom to tedy uzavřeli, Bůh vlastní všechno a všechno, co máme, nám dal jako správcům. Canterburský arcibiskup to v 17. století vyjádřil takto: „Ten, kdo se stará o tento život, ale nezajímá se o věčnost, se může na malou chvíli jevit jako moudrý, ale navěky bude hlupákem.“ Usilujme o to, abychom byli věrní správci, čehož dosáhneme, když budeme používat své bohatství k Boží slávě.

PŘÍLOHA A

Jaký je rozdíl mezi asketismem a sebezapřením?

Je to jako zajít do přítelova domu a nechat si naservírovat pěkný steak. Asketik vidí takové jídlo jako přehnané, vždyť rozumnější by byl hamburger, a odmítne ho jíst. Myslí si, že tím v očích přítele stoupne, ale přítel se namísto toho urazí, že asketik nebyl vděčný a nesnědl to skvělé jídlo, které pro něj připravil. Na druhou stranu ten, kdo praktikuje biblické sebezapření, je za steak vděčný a sní ho, i když je opatrný, aby snědl jen to, co mu přítel dá, a nezanechal žádné zbytky. Nebude nenasytný, aby chtěl víc, než mu přítel odměřil. Z takového člověka má přítel radost.

Přeložila Julie Petrecká