• Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,14–18)

Kristus zde mluví o velkém plánu Jeho příchodu na svět a o štěstí těch, kdo v Něho věří, Jan 3,14–18. Zde máme samotné jádro a podstatu celého evangelia, to věrohodné slovo (1 Tim 1,15), že Ježíš Kristus přišel, aby vyhledal a zachránil syny Adamovy od smrti a obnovil je k životu. Hříšníci jsou mrtví lidé, a to ze dvou důvodů: (1.) Jsou na tom stejně jako ten, kdo je smrtelně zraněn nebo postižen nevyléčitelnou nemocí. Takový člověk vlastně platí za mrtvého, protože umírá. A tak Kristus přišel, aby nás zachránil tím, že nás uzdravil, stejně jako bronzový had uzdravil Izraelce, J 3,14–15. (2) Jsou na tom stejně jako ten, kdo je spravedlivě odsouzen k smrti za neprominutelný zločin. Takový člověk je mrtev, mrtev podle zákona. Kristus přišel, aby nás před tímto nebezpečím zachránil, když jako princ či soudce udělil milost, vyhlásil všeobecnou amnestii při splnění jistých podmínek. Takové spasení je opakem odsouzení, J 3,16–18.

1. Záchrana ze smrti

Ježíš Kristus přišel, aby nás spasil tím, že nás uzdraví, stejně jako potomci Izraele, které uštkli ohniví hadi,  byli uzdraveni, když pohlédli na bronzového hada a mohli dále žít. Příběh o tom máme v Numeri 21,6–9. To byl poslední zázrak uskutečněný Mojžíšovou rukou před jeho smrtí. V tomto předobrazu Krista můžeme spatřit:

Zaprvé, smrtelnou a zničující přirozenost hříchu, která se zde projevuje. Vina za hřích je jako bolest uštknutí ohnivým hadem. Moc zkaženosti je jako jed šířící se tělem. Ďábel je starý had, nejprve vychytralý (Gn 3,1), ale od té doby ohnivý a jeho pokušení jako ohnivé šípy, jeho útoky děsivé, jeho vítězství zničující. Zeptejte se těch, kdo mají probuzené svědomí, zeptejte se zatracených hříšníků a oni vám povědí, jak okouzlující je vábení hříchu, nakonec uštkne jako had (Př 23,30–32). Boží hněv vůči nám kvůli hříchu je jako ti ohniví hadi, které Bůh poslal mezi svůj lid, aby je potrestal za jejich reptání. Prokletí zákona jsou jako ohniví hadi, a takové jsou všechny projevy Božího hněvu.

Zadruhé, zajištění mocné léčby proti této fatální chorobě. Stav ubohých hříšníků je žalostný, ale je zoufalý? Díky Bohu není – v Gileádu existuje balzám. Syn člověka byl vyvýšen, stejně jako Mojžíš vyvýšil bronzového hada, který zhojil zranění Izraelitů. 1. Byl to bronzový had, kdo je uzdravil. Bronz je zářivý. Čteme si o Kristových nohách jako o rozžhaveném bronzu (Zj 1,15 B21). Je trvalý a Kristus také. Byl vytvarován do podoby ohnivého hada a neměl žádný jed, žádný osten, což je výstižný obraz Krista, který byl učiněn hříchem kvůli nám, a přitom žádný hřích nepoznal. Byl v těle, jako má hříšný člověk, a přesto bez hříchu, stejně tak neškodný jako bronzový had. Had byl prokletým tvorem; Kristus se stal prokletím. To, co je uzdravilo, jim připomínalo jejich nemoc. Tak i nám se hřích v Kristu ukázal tím nejpalčivějším a nejhroznějším způsobem. 2. Byl vyzdvižen na žerď, a tak musí i Syn člověka být vyzdvižen. Tak to mělo být (Lk 24,26). Teď už žádná léčba. Kristus je vyvýšen (1.) ve svém ukřižování. Byl vyvýšen na kříž. Jeho smrt byla nazvána Jeho vyvýšením (J 12,32–33). Byl vyvýšen jako podívaná, jako znamení, vyvýšen mezi nebe a zemi, jako kdyby nebyl hoden ani jednoho a zároveň oběma opuštěn. (2.) Ve velebení. Byl vyvýšen k Otcově pravici, aby dal pokání a odpuštění. Byl vyvýšen na kříži, aby byl dále vyvýšen ke koruně. (3.) V šíření a kázání Jeho věčného evangelia (Zj 14,6). Had byl vyvýšen tak, aby ho tisíce Izraelců mohly vidět. Kristus je nám ukázán, zjevně odhalen v evangeliu. Kristus byl vyvýšen jako korouhev (Iz 11,10). 3. Byl vyvýšen Mojžíšem. Kristus byl poddán Mojžíšovu zákonu a Mojžíš o Něm svědčil. 4. Toto vyvýšení sloužilo k uzdravení těch, kdo byli štípnuti ohnivými hady. Ten, kdo seslal ránu, poskytl také možnost léčby. Nikdo by nás nemohl vykoupit a spasit, jen ten, jehož spravedlnost nás odsoudila. Byl to sám Bůh, kdo poskytl výkupné, a jeho účinnost závisí na Jeho určení. Ohnivé hady poslal, aby je potrestal za zkoušení Krista (podle slov apoštola, 1 K 10,9), a přesto byli uzdraveni prostředkem, který dal On. Ten, vůči němuž jsme se provinili, je naším pokojem.

Zatřetí, způsob uplatnění tohoto řešení, a to vírou, kdy bylo Izraelcům jasně řečeno, že mají pohlédnout na bronzového hada, aby se mohli uzdravit. Když byl některý z postižených Izraelců buď málo vnímavý k bolesti a hrozícímu nebezpečí nebo neměl dost důvěry v Mojžíšova slova, aby pohleděl na bronzového hada, pak svému zranění zaslouženě podlehl. Ale každý, kdo se na hada podíval, byl uzdraven (Nu 21,9). Pokud někdo takto přehlíží ať už svou nemoc způsobenou hříchem nebo způsob Kristovy léčby, a tedy nepřijímá Krista podle určených pravidel, která On určil, padá jeho krev na jeho hlavu. On prohlásil: Obraťte se ke mně a dojdete spásy (Iz 45,22), pohleďte a budete žít. Musíme se vzdát své samolibosti a dát souhlas způsobům, jakými Nekonečná Moudrost zachránila provinilý svět prostřednictvím Ježíše Krista – největší oběti a prostředníka.

Začtvrté, veliká povzbuzení, která nám dává víra k tomu, abychom na Něho pohlédli. 1. Byl vyvýšen proto, aby mohli být Jeho následovníci zachráněni; a On tento svůj záměr dovede do konce. 2. Nabídka spasení skrze Něho platí pro všechny, aby každý, kdo v Něho věří, bez výjimky, z Něho mohl mít prospěch. 3. Nabízené spasení je úplné. (1.) Aby nezahynul, aby nezemřel na svá zranění; ačkoliv se budou trápit a budou ohrožováni nemocemi, nepravosti je nezničí. To ale není všechno. (2.) Aby měli život věčný. Nejen aby nezemřeli na svá zranění v pustině, ale aby dosáhli Kanaanu (kam se zrovna chystali vejít), aby se těšili ze zaslíbeného odpočinku.

2. Záchrana před soudem

Ježíš Kristus přišel, aby nás zachránil skrze odpuštění, abychom podle zákona nezemřeli (J 3,16–17). Zde je skutečné evangelium, dobrá zpráva, to nejlepší, co kdy přišlo z nebe na zem. Zde je mnoho, zde je vše v málu, slovo usmíření v miniaturním provedení.

Zaprvé, tady je Boží láska v tom, že dává svého Syna za svět (J 3,16), v čemž můžeme spatřit tři věci: 1. Odhalení velkého tajemství evangelia: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna. Láska Boha Otce je počátek našeho obnovení Duchem a našeho usmíření skrze vyvýšení Syna. Všimněte si, že (1.) Ježíš Kristus je jediným Božím Synem. To činí Jeho lásku ještě větší v tom, že Ho dal za nás, že Ho dal nám. Teď víme, že nás miluje, když dal svého jediného Syna za nás, což vyjadřuje nejen Kristovu důstojnost v sobě samém, ale Jeho vzácnost pro svého Otce; byl vždy Jeho potěšením. (2.) K vykoupení a spasení člověka se Bohu zalíbilo dát svého jediného Syna. On Ho nejen poslal na svět s plnou mocí vyjednat pokoj mezi nebem a zemí, ale dal Ho, to znamená, že se Ho vzdal, aby trpěl a zemřel za nás jako veliká oběť smíření a pokání. Tady máme důvod, proč musel být vyvýšen. Protože to tak určil a naplánoval Otec, který Ho k tomuto účelu vydal a dal Mu proto tělo. Jeho nepřátelé by Ho nemohli zajmout, pokud by Ho Otec nevydal. I když ještě nebyl ukřižován, byl již neměnným Božím rozhodnutím vydán (Sk 2,23). K tomu ještě – Bůh Ho vydal, to znamená, že z Něho udělal oběť pro všechny a dal Ho všem opravdovým věřícím, pro všechny záměry a účely Nové smlouvy. Vydal Ho, aby byl naším prorokem, svědkem národům, nejvyšším knězem našeho vyznání, aby byl naším pokojem, hlavou církve a všech věcí církve, aby byl vším, co potřebujeme. (3.) Bůh zde vyzdvihl svou lásku ke světu: Bůh tak miloval svět, tak opravdově, tak bohatě. Nyní Jeho stvoření uvidí, že je miluje a přeje si pro ně dobro. Miloval svět padlého člověka, ale nemiloval ten padlých andělů, viz Ř 5,8; 1 J 4,10. Pohleďte a žasněte nad tím, že ten veliký Bůh miloval tak bezcenný svět! Že svatý Bůh miloval takový zkažený svět láskou dobré vůle, i když na něj nemohl hledět se zalíbením. To byla opravdu doba opravdové lásky (Ez 16,6–8). Židé se marně domnívali, že Mesiáš k nim bude poslán jen v lásce k jejich národu, aby je rozmnožil na troskách jejich nepřátel; ale Kristus jim říká, že přišel v lásce k celému světu, k pohanům stejně jako k Židům (1 J 2,2). I když mnozí z lidského světa zahynou, přesto to, že Bůh dal svého jediného Syna, bylo příkladem Jeho lásky k celému světu, protože skrze Něho je nabízen život a spasení všem. Vyhlásit milost a beztrestnost všem, kteří přijdou, budou o ni žádat na kolenou a vrátí se ke své věrnosti – to je láska ke vzbouřeným a nepoddajným. Tak moc miloval Bůh odpadlý svět plný selhání, že poslal svého Syna s touto dobrou nabídkou, že žádný, kdo v Něho uvěří, ani ten ani jiný, nezahyne. Spasení pochází ze Židů, ale nyní je Kristus známý jako spása až do končin země, spasení pro všechny. 2. Zde je veliká povinnost plynoucí z evangelia, a to je věřit v Ježíše Krista (kterého Bůh takto dal, dal za nás, dal nám), přijmout dar a reagovat na úmysl dárce. Musíme upřímně souhlasit s tím, co Bůh zaznamenal ve svém Slovu ohledně svého Syna. Tím, že nám Ho Bůh dal, aby byl naším prorokem, knězem a králem, musíme se vzdát sami sebe a nechat se Jím ovládat a vyučovat a zachránit. 3. Zde je veliký prospěch z evangelia: Aby žádný, kdo věří v Krista, nezahynul. To řekl již předtím a zde to opakuje. Je to nevyslovitelné štěstí všech opravdových věřících, za které jsou věčně zavázáni Kristu. Za to, (1.) že jsou zachráněni před strastmi pekla, osvobozeni od sestoupení do jámy, nezahynou. Bůh odstranil jejich hřích, nezahynou; za odpuštění je zaplaceno, a tím je zločinec omilostněn. (2.) Jsou oprávněni k nebeským radostem, mají věčný život. Usvědčený zrádce není jen omilostněn, ale je mu dávána přednost, stal se z něho oblíbenec a je s ním zacházeno jako s tím, koho chce Král králů s radostí poctít. Vyšel z vězení a stal se králem (Kaz 4,14). Jestli věřící, pak děti, a jestli děti, pak dědicové.

Zadruhé, nacházíme zde Boží záměr poslat svého Syna na svět, aby byl svět skrze Něj spasen.  Přišel na svět se spásou v očích, se spásou ve svých rukou. Proto výše zmíněná nabídka k životu a spasení je míněna vážně a bude k dobrému všem, kdo ji přijmou vírou (J 3,17): Bůh poslal svého Syna na svět, na tento svět plný viny, vzpoury a odpadnutí, poslal Ho jako svého agenta, vyslance, ne tak, jak posílával na svět anděly, jen nakrátko, ale jako trvalého obyvatele. Od chvíle, kdy člověk zhřešil, se obává příchodu a zjevení jakéhokoliv zvláštního posla z nebe, protože si je vědom své viny a očekává soud: Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha. A tak když přijde sám Boží Syn, znepokojí nás to a ptáme se, v jaké záležitosti přichází – V pokoji? Jako když se ptali Samuela, a při tom se třásli: Přinášíš pokoj? A v tomto textu přichází odpověď: Pokoj. 1. Nepřišel, aby svět soudil. Měli jsme spoustu důvodů očekávat, že bude, protože svět je vinen; je usvědčen a z jakého důvodu by tedy nemělo dojít k zákonnému soudu a k vykonání trestu? Jedna krev, ze které pochází všechny národy (Sk 17,26), je nejen poskvrněna dědičnou nemocí, podobnou Géchazího malomocenství, ale je poskvrněna i dědičnou vinou, jako byla vina Amálekovců, se kterými byl Bůh ve válce do posledního pokolení. Právem by byl takový svět, jako je tento, odsouzen. A kdyby Bůh poslal své posly, aby ho odsoudil, andělé by na Jeho povel vylévali nádoby Jeho hněvu, cherub s plamenným mečem by na Jeho rozkaz popravoval. Kdyby se Bohu líbilo nás zabít, neposlal by svého Syna mezi nás. Přišel vybaven plnou mocí, aby skutečně vykonal soud (J 5,22 a 5,27), ale nezačal odsouzením, nevyhnal nás ani proti nám nepoužil, že jsme porušili smlouvu nevinnosti, ale postavil nás před nový soud před trůnem milosti. 2. Přišel, aby byl svět skrze Něho zachráněn, aby se dveře spasení otevřely světu a aby jimi mohl vstoupit každý. Bůh usmířil svět sám se sebou v Kristu, a tak ho zachránil. Došlo ke smazání trestu a bylo to oznámeno světu, skrze Krista vznikl zákon nápravy a s lidským světem se nejednalo podle tvrdosti první smlouvy, ale podle bohatství té druhé, aby byl svět skrze Něho zachráněn, protože by nemohl být zachráněn jinak než skrze Něho; v nikom jiném není spásy. Kristus, náš soudce, nepřišel, aby nás odsoudil, ale aby nás zachránil – to je dobrá zpráva pro usvědčené svědomí, uzdravení pro zlámané kosti a krvácející rány.

3. Vděčnost věřících

Z toho všeho pochází štěstí opravdového věřícího: Kdo v něho věří, není souzen (J 3,18). Ačkoliv byl hříšník, velký hříšník, a byl usvědčen (habes confilentem reum – svým vlastním doznáním), došlo skrze jeho víru k zastavení procesu a on není souzen. To znamená více než odklad výkonu trestu. On není souzen, je tedy zproštěn viny. Je osvobozen (jak říkáme), a když není souzen, je zproštěn viny. Ou krinetai – není souzen, nejedná s ním přísná spravedlnost, jak by si za své hříchy zasloužil. Je obviněn a nemůže se dovolávat své nevinny, ale může se dovolávat neplatnosti souzení, může se při svém obžalování dovolávat noli prosequi, jako to dělá požehnaný Pavel: Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel... On trpěl, potrestán Bohem, pronásledován světem; ale nebyl souzen. Kříž na Něho možná dolehl těžce, ale byl zachráněn od kletby: odsouzen světem, to možná ano, ale ne odsouzen se světem (Ř 8,1; 1 K 11,32).