Následující text byl publikován jako seminární práce z předmětu „Vývojová psychologie“ na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Liberci a je dobrým příkladem toho, jak mohou být Písmu věrní a Bohu oddaní křesťané svědectvím o svém Spasiteli na všech místech, kam je Boží prozřetelnost zavede. (-jk-)

Psychologie (z řeckého ψυχή (psyché) = duše, duch, dech a -λογία (-logia) = věda, výzkum, nauka) byla původně věda, která se zabývala studiem lidského chování. Novodobá psychologie se stává tvůrcem hodnot, rozhoduje o tom, co je morální, a vymezuje lidskou svobodu (nálepkuje lidské bytosti diagnózami, které mnohdy nenávratně ovlivňují celý život jedince). To, co bylo kdysi označováno za vědu, se postupně zvrtlo v neonáboženský kult, kde bohem je člověk, knězem psycholog a božím slovem psychoterapie. Vyznání hříchů vystřídala interpretace. Z psychologie se během minulého století zrodilo praktické náboženství.

Člověk, jak je viděn člověkem

Mezi známé zakladatele psychologických škol bychom mohli zařadit osobnosti typu Freud, Jung, Skinner, Rogers a Erhard. Co zástupce, to jiná teorie. Co se týče pohledu na člověka, klinické psychologie nedošly během svého vývoje žádné shody, kromě jediné: oddělit člověka od Boha.

Teorie dle Freuda odsouvá lidskou zodpovědnost za své činy do pozadí. Za to, jaký člověk je, může někdo jiný – rodiče, prostředí, trauma či nevědomí. Přijmout takovýto model s sebou přináší přijmutí mentality oběti. Konfrontace s vlastní odpovědností nepřichází v úvahu. To lidem vyhovuje a jsou za to ochotní i zaplatit spoustu peněz jako náklady na „léčbu“.

Házení viny na někoho jiného není až tak neznámý fenomén. Máme o něm záznam hned na začátku Bible, kde se dočítáme o prvním světovém hříchu. Poté, co Adam s Evou jedli ze stromu zakázaného ovoce, Bůh je s jejich vinou konfrontoval hned, jak se to stalo. Eva obvinila hada, Adam obvinil Evu, ale dokonce i samotného Boha. Vyčetl mu, že to byl Bůh, kdo mu dal takovou ženu. Za svůj přestupek byli spravedlivě potrestáni. Stali se smrtelnými. Celé potomstvo, celé lidstvo je dědicem tohoto hříchu. Mzdou hříchu je smrt.

Freud nenáviděl představu Boha. Náboženské chování považoval za „neurózu“. Nesnášel židovsko-křesťanskou víru, ale sám byl „otcem“ náboženského směru: „Z psychoanalýzy se stalo jedno z náhražkových náboženství rozčarované střední třídy… analýzu doprovázejí obřady a rituály, připomínající náboženskou liturgii. Její myšlenky, které jsou přinejmenším sporné, se citují jako články víry.“ (Psychoblábol: Selhání moderní psychologie – a biblická alternativa, R. Ganz, str. 30)

Carl Gustav Jung, následovník Freudův, viděl v Ježíši Kristu tzv. „duchovního průvodce“, ne Boha vesmíru a Spasitele. Tvrdil, že Ježíš vstoupil do kolektivního nevědomí lidstva, kde pro všechny hledající čeká uzdravení a pomoc.

B. F. Skinner je tvůrce behavioristického pojetí člověka. Popíral existenci duše, stejně jako Freud. Mysl pro něho byla něco jako černá skříňka. Jedinec nemá žádný význam a prohlašoval „mrtvý jedinec, dobrý jedinec“.

Teorie dle Rogera je zaměřená na klienta, který je například podpořen ve svém homosexuálním chování, ale bez jakékoli zmínky o tom, že by mohl jednat v rozporu s Božím plánem.

Werner Erhard věřil, že pouze prožitá věc je pravdivá věc. City jsou skutečné jen tehdy, jsou-li prožívány. Není jiného boha, než je člověk sám. Tato teorie nahrávala psychiatrii stylu New Age, která však není žádná věda; je to sofistikovaný šamanismus. (Psychoblábol: Selhání moderní psychologie – a biblická alternativa, R. Ganz, 2012, str. 34)

Výše zmiňovaní zástupci psychologie (nauky o duši) paradoxně nevěřili, že lidé nějakou duši mají. Přesto stáli za zrodem mnoha světonázorů o lidském chování. Psychoterapeuti připouštějí, že půlka pacientů se prostě uzdraví a půlka ne, a to bez ohledu na psychiatrický zásah. V jejich praxi hledají především zdroj dobrých příjmů. „Je to lepší, než kopat kanály,“ řekl jeden z nich. (Psychoblábol: Selhání moderní psychologie – a biblická alternativa, R. Ganz, 2012, str. 41)

Mnoho lidí prochází hlubokými depresemi (často pocházejícími ze špatného svědomí) a někdy se může i stát, že se pokusí o sebevraždu. Takovéto činy vycházejí z prázdnoty, která je pohlcuje. Lidé tohoto typu na psychiatrických klinikách mnohdy získají status schizofrenika. Prázdnota vychází z nevíry v Boha nebo z nezodpovězených otázek o smyslu života. Jenže sekulární psychoterapeuti jsou naučení, že křesťanství je škodlivé pro vývoj osobnosti. Odmítají uznat, že Kristus mění životy, a zavrhují biblické hodnoty.

Ve světě biblicky věřících lidí nikdo nepopírá, že by lidé mohli procházet skrze velmi bolestivé etapy života. Nenechávají se však jimi stahovat do sebedestruktivních situací, zahořklosti, nevůle se přizpůsobit, rezignace vůči povinnostem a do dalších podobných psychických stavů. Lidé skutečně procházejí skrze bolestivá traumata. Každý má jiný práh citlivosti vůči přijímaným podnětům. Někdy se lidé snaží na špatné zážitky zapomenout nebo je potlačit. Všichni mají zdroj proměnných, které z nich dělají to, jací jsou. Nic ale nezbavuje člověka zodpovědnosti před Bohem za vlastní chování.

Člověk, jak ho vidí Bůh

Bible učí, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Dal mu dokonalý a přímý charakter, morální postoje, lásku k Bohu a touhu mu sloužit. Překážkou mezi námi a Bohem se stal dědičný hřích Adama a Evy. Není-li hřích ukočírován Duchem svatým, hříšné touhy lidského srdce se prohlubují. Lidská bytost je skrz naskrz prostoupena hříchem. Teologicky vzato se tomu říká „naprostá zkaženost člověka“. Lidé žijí pod Boží kletbou, ať tomu věří, nebo ne. Nikdo si Boha ze své vlastní iniciativy nemůže jakkoli udobřit. Odškodnění lze uplatnit pouze skrze oběť – smrt Ježíše Krista. Kristus nedává lidem placebo, ale skutečnou naději. Přišel na svět, aby dal lidem skutečný život. Pokud v Něho kdokoli celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí uvěří, vše staré pomine, vznikne nové. Člověk bude znovuzrozen, dostane nový začátek, novou přirozenost, nové touhy, nový cíl.

Člověk může změnit svůj vztah k lidem, k sobě i k světu, změní-li svůj vztah k Bohu. Studovat Boží slovo – Bibli – vede k poznání sebe sama, porozumění lidem a především k poznání smyslu života – žít pro slávu svého Stvořitele.  

I věřící člověk se občas dostane do situací, kdy potřebuje pomoc někoho moudřejšího, znalejšího Bible. Má-li k tomu příležitost, může využít biblického poradenství. Biblické neboli noutetické poradenství má za cíl vznešené ideály typu:

• …láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. (Gal 5,22-23) 

V naší zemi se takové poradenské kurzy pro křesťany již také dělají.

Aplikovat sekulární psychologii na lidské problémy se v mnoha případech může zdát mnohem jednodušší, protože rozmazluje lidskou duši. Sekulární psycholog podpoří klienta v jeho názorech, které mu jsou vlastní, aby jako pán svého osudu a kormidelník své duše objevil „pravdu“ ve svém nitru. Biblické poradenství však čerpá pravdu zvnějšku, od Stvořitele, který nejlépe rozumí člověku, neboť jej sám stvořil. Sekulární psychologie nutí člověka vplynout do hlubin svého nitra a hledat problémy. Důkladné prozkoumání však dokáže jenom Bůh.

Výchova

Lidé jsou snadno ovlivnitelní uvěřit tomu, jak je jiní lidé posuzují, co o nich říkají. Toto platí zvláště u rodičů. Budou-li zacházet s dítětem jako se zločincem, vychovají si zločince. Dospělý zločinec ale nemá právo obviňovat za své špatné chování rodinu, školu ani prostředí. Rodiče sice nesou zodpovědnost za svůj vliv na výchovu dítěte, ale dospělý jedinec je zodpovědný sám za sebe a za všechny své činy. Na druhou stranu zbožní rodiče vychovávají zbožné děti. O tom Bible vydává jasné svědectví:

• Zasvěcuj dítě do jeho cesty – nesejde z ní, ani když zestárne. (Př 22,6)

Závěr

Humanistické stanovisko tvrdí, že člověk je v jádru dobrý a že teprve špatné prostředí a špatná společnost člověka kazí. Kořen zla se předpokládá ve vnějších vlivech. Proto psychologie vidí lék v nápravě společenských vztahů. Biblické stanovisko vychází z toho, že člověk je od počátku zkažený. Proto kořen zla řeší nápravou lidského srdce pomocí evangelia. Jen ten, kdo si uvědomí ten pravý původ zla, se bude bít v prsa a volat k Bohu: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Jiná cesta k nápravě lidské duše není, než cesta pokání a víry v Pána Ježíše Krista.