• Koloským 3:16  Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

31. října 1517 přibil augustiniánský mnich a profesor výkladu Písma na univerzitě Martin Luther na vrata farního kostela ve Vitemberku svých pověstných 95 tezí, které dle tradice zahájily reformaci v Evropě. Luther reagoval především na prodej odpustků, ale ve svých tezích jde mnohem dále. Především se zabývá otázkou skutečného pokání a odpuštění hříchů. Vysvětluje, že odpustit hříchy může jenom Bůh a pokání mohou činit pouze živí a nikoliv mrtví. Vysvětluje v nich, že pokání musí být vnitřním postojem člověka, který se bude projevovat na jedné straně lítostí a na straně druhé proměněným životem, který nese ovoce dobrých skutků.

Luther varuje před odpustkovou praxí. Říká, že ti, kteří si jsou jisti vlastní spásou na základě odpustkových listů, budou spolu se svými učiteli navěky zavrženi (teze 32). A hned v následujícím bodě říká: Je nutné mít se na pozoru před těmi, kteří hlásají, že papežské odpustky jsou darem Božím, který lidem umožňuje usmíření s Ním (teze 33). Svět se sice od doby Martina Luthera změnil, ale odpustková praxe nikoliv. A zlořády církve, proti nimž Luther vystupoval ve své době, nacházíme i dnes. V závěrech z 2. vatikánský koncil se kromě jiného dočteme také o odpustcích: „Svatá Matka církev opět doporučuje praktikování odpustků svým věrným … Učí a přikazuje, že používání odpustků … by se mělo v církvi zachovat; a odsuzuje s kletbou ty, kdo říkají (a křesťané to od dob reformace říkají velice jasně), že odpustky jsou neužitečné a že Církev nemá moc je udělovat.“

Jak řekl moudrý Šalamoun: Nic nového pod sluncem (Kaz 1,9). Proto se od dob reformace mluví o tom, že církev reformovaná se musí stále reformovat. Nikoliv však podle řádů tohoto světa, ale podle Božích řádů, podle Písma.

Písmo bylo pro Martina Luthera východiskem – na Písmo se postavil a z něho nemohl ustoupit. Samotné Písmo bylo vlastním důvodem sepsání 95 tezí. Samotné Písmo bylo Lutherovi (a stejně i ostatním reformátorům) základem, na němž stavěl své učení i svůj život.

Šedesát let před Martinem Lutherem se skupina věřících vedená bratrem Řehořem uchýlila do Kunvaldu ve východních Čechách, aby se mohla oddat zbožnosti, která byla postavená na Božím slově. Boží slovo se jim stalo normou a to hned od samotného začátku. Bylo to jediné měřítko, na němž se shodli a na němž také dále stavěli.

V roce 1467 si pak bratři ustanovili své vlastní správce, kněze. Tím se jednak skutečně postavili mimo tehdy platné zákony – jak světské, tak i církevní, a jednak se definitivně oddělili od římské církve. Vznikla jednota bratří Kristova zákona, krátce jednota bratrská.

Poslušnost Písmu postavili nade všechno, stejně jako to udělal půl století po nich Martin Luther. Nestačilo jim Písmo jenom uznávat, opravdovým svědectvím Kristova života v nich jim bylo Boží slovo poslouchat. Stejně jako později Lutherovi, tak i jim to přineslo problémy u lidí, pronásledování, mučednictví a mnohé těžkosti. Ale láska k Bohu a poslušnost Jeho slovu jim byla vzácnější než dočasné těžkosti. V tom jsou pro nás dodnes velkým vzorem.

V dnešní době se mnoho církví hlásí k reformaci. Církve se dovolávají reformátorů, reformačních vyznání víry a zvláště v naší zemi se odkazují právě na jednotu bratrskou. Jen málo z nich však může spolu s nimi říci: Nebudu poslouchat církev nebo otce nebo apoštoly, pokud nepřinesou a nebudou učit čisté Slovo Boží. A bratr Řehoř popisuje sebe a své přátele takto: Odevzdali jsme se tomu, abychom své životy podřizovali pouze samotnému Písmu, podle příkladu Pána Krista a svatých apoštolů a abychom to činili v tichosti, v pokoře, v trpělivosti a v milování nepřátel.

Reformace je návratu k Božímu slovu, o podřízení se Písmu, je o svrchované autoritě samotného Písma, je o Božím nároku na člověka, který je vyjádřen právě slovy Písma. Martin Luther napsal:

Bůh nebude spatřen, poznán ani pochopen jinak než pouze prostřednictvím Slova samotného. Proto vše, co člověk vykoná pro spasení bez přihlédnutí ke Slovu, je zbytečné. Bůh na to neodpoví. Nevezme to. Nebude to žádným způsobem tolerovat. Nechť proto v jeho Knize, ve které k vám mluví, nacházíte zalíbení, neboť Bůh nezpůsobil, aby byla psána zbytečně. Nechtěl, abychom ji nechali zbytečně ležet opomenutou, nechtěl, abychom k ní zůstávali neteční a hluší. Máme ji číst, přemýšlet a mluvit o ní, studovat ji; je jisté, že v ní s námi hovoří On sám (ne nějaký anděl nebo stvořená bytost).