Otázka z konference ZODu a PČ 2020

Biblická antropologie – základní předpoklad a význam

 Otázka smyslu života úzce souvisí s otázkou původu člověka. Touto otázkou se zabývá věda zvaná antropologie. Jejím problémem je ovšem základní předpoklad a úhel pohledu, tedy východisko, ze kterého přistupuje k procesu zkoumání. Sekulární antropologie vyučovaná na univerzitách je nejen zcela zaměřená na člověka, ale také vychází z předpokladu, že člověk je vším – příčinou, důvodem, obsahem i cílem sekulární antropologie. Bůh byl zcela vyloučen. 

Abychom dobře chápali člověka a smysl jeho bytí, musíme ho vnímat z pohledu zaměřeného na Boha. Nelze pravdivě pochopit a vysvětlit jakýkoli jev, stav či jakoukoli skutečnost, pokud základní předpoklad není pravdivý. Základním předpokladem a východiskem biblické antropologie je tedy to, co stojí v knize Genesis hned na jejím počátku.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh… (Gn 1,1)

Jako křesťané věříme v jediného pravého Boha, který je Stvořitel a příčina všeho. Věříme ve stvoření z ničeho, v šesti dnech, Božím slovem. Věříme ve stvoření člověka k obrazu Božímu. Člověk byl stvořen jako duchovní bytost v těle, která je schopná mít vztah se svým Stvořitelem. Na základě této skutečnosti je člověk vrcholem veškerého řádu stvořených věcí, je jedinečný a z toho také vyplývá jeho role v rámci stvoření.

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ (Gn 1,26)

Stvoření k Božímu obrazu tedy člověka vysoko vyvyšuje a odděluje od všeho ostatního stvoření, zároveň ho činí velmi blízkým ve vztahu k Bohu, který je intimní. Slovní obrat „podle naší podoby“ nebo „aby nám byl podoben“ zároveň vylučuje rovnost s Bohem. Člověk je stvořená, podřízená bytost, která je ve svém bytí na Bohu zcela závislá. Písmo učí, že člověk byl stvořen pro Boha a k jeho slávě. Bůh v Kristu, skrze Krista a pro Krista učinil vše i člověka ke svému obrazu.

On [Kristus] je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá… (Ko 1,15)

Myslím, tedy věřím R.C: Sproul   Kniha „MYSLÍM, TEDY VĚŘÍM“ obsahuje dobré a běžnému člověku srozumitelné odpovědi na vážně myšlené, často se opakující otázky, týkající se pravdivosti křesťanské víry: Dokázala věda vyvrátit existenci Boží? Je úzkoprsé a fanatické věřit, že k Bohu vede jenom jedna cesta? Půjdou lidé, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, do pekla? Na co lidé potřebují náboženství, když život plyne hladce? Věří křesťané v Boha, protože potřebují berličku, aby mohli čelit životním těžkostem? Jestliže existuje Bůh, proč je na světě tolik zla? Existuje život po smrti?

Pokud tedy pátráme po smyslu života, musíme jako křesťané odmítnout sekulární naturalismus tvrdící, že žádný Bůh neexistuje a vše je čistě materiální a náhodné. Musíme také odmítnout jako východisko i každý duchovní směr, který je v rozporu s Písmem v pohledu na vznik člověka a cíl jeho života. Biblická antropologie všechny tyto nauky vyvrací. 

Boží sláva jako cíl a smysl všeho

Ve druhém bodě se vrátíme k tomu, co bylo řečeno v úvodu. Písmo učí, že vše, co je, je stvořeno a děje se k Boží slávě. Tedy i člověk. Podíváme se na to z několika úhlů pohledu. Zajímá nás, jakým způsobem je Boží obraz v člověku k Boží slávě. Jakým způsobem je k Boží slávě hřích a pád. A jakým způsobem je k Boží slávě spasení z milosti vírou v Ježíše Krista.

Boží obraz v člověku

Znovu se podívejme do knihy Genesis: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ (Gn 1,26)

Vidíme, že člověk stvořený k Božímu obrazu byl povolán vládnout nad celým stvořením. Nad neživou i živou přírodou, nad každým zvířetem i každou rostlinou. Na první pohled vidíme rozdíl mezi evolučním pohledem, který označuje člověka jako produkt náhody a náhodně vzniklé přírody (života na zemi) během miliard let. Písmo naopak označuje člověka jako korunu a vrchol stvoření z popudu Boží vůle. Člověk se nevyvíjel. Byl okamžitě stvořen k Božímu obrazu z prachu země a do jeho chřípí Bůh vdechl ducha života (Gn 2,7). 

Z pouhé lásky Bůh vdechl dech života do Adama, a tak ho povolal za prvé k láskyplnému obecenství se sebou a za druhé k láskyplnému panování nad stvořením. Obojí je k Boží slávě. Hřích ani pád tento Boží záměr neruší, nýbrž ho jako předurčené, svrchované a moudré okolnosti naplňují. 

Jakým způsobem je Boží obraz v člověku k Boží slávě? Dobře to vidíme v Genesis 1,26. Boží obraz, jehož je člověk nositelem, ho povolává a uschopňuje žít ve vztahu s Bohem (vztah pokorné, poslušné podřízenosti) i žít ve správném vztahu k celému stvoření jako toho, kdo nad ním panuje moudře a láskyplně podle Božího vzoru. Pokorný a poslušný vztah k Bohu je nadřazený nad vládnoucím vztahem ke stvoření. Bez něho člověk nikdy nemůže spravovat zemi moudře a k Boží slávě, což vidíme všude kolem sebe.

Názor na to, jak je Boží obraz v člověku zachycen, je v zásadě trojí. První názor mluví o podstatě člověka, kdy je Boží obraz jeho nedílnou součástí a prostupuje cele to, jak je člověk utvořen, tedy celou jeho podstatu. Tělesná i duševní či duchovní charakteristika, rozum, emoce, morální schopnosti, tvořivost, to vše ukazuje na Boží obraz v člověku.

Druhý silný názor mluví o konání člověka. Genesis 1,26–28 mluví o vládnutí a podmanění země. Tato schopnost člověka vládnout nad stvořením je podle tohoto druhého názoru nejsilnějším projevem Božího obrazu v člověku.

Za třetí je zde názor, který za nejsilnější důkaz nebo projev Božího obrazu považuje vztah – člověk byl stvořen jako muž a žena, muž přilne k ženě a stanou se jedním tělem, aby plodili potomky a naplnili zemi. Žijeme ve vztazích, v silných vazbách, a to je, podle posledního názoru, obraz Boží v nás. 

Myslím, že na základě našeho biblického poznání můžeme čerpat ze všech tří názorů. Boží obraz je jak součástí celé podstaty člověka, tak i jeho schopnosti vládnout nad stvořením a také se samozřejmě silně projevuje ve vztazích, které člověk žije. Tedy ve vztazích k Bohu, k lidem i ke stvoření. 

Hřích a pád

Jakým způsobem je hřích a pád k Boží slávě? Nejprve si uvědomme, že hřích i pád jsou skutečnosti, o kterých Písmo jasně svědčí. Všeobecná hříšnost lidí je zjevná a ověřitelná. Přesto se pohled na hřích v průběhu historie změnil. V dějinách vždy lidské společenství nějakým způsobem uznávalo, že lidé mají sklon hřešit. Od osvícenství se ale pohled lidí na pád a hřích mění a stává se výrazně nepřátelským. Podle biblických teologů k tomu existují čtyři hlavní důvody:

1. Sklon moderní lidské společnosti dívat se na člověka jako na bytost přirozeně dobrou. Před touto změnou existoval obecný souhlas s myšlenkou lidské zkaženosti. Důsledky hříchu a pádu se začaly přičítat nevědomosti. Ale iluze, že pokrok odstraní problémy a utrpení, vzala silně za své ve dvacátém století. Skutečný stav ve světě vždy jasně svědčil a svědčí proti iluzi o dobrém člověku. 

    

2. Nebiblické představy o původu člověka, a tím i o hříchu, kdy člověk i jeho hřích je výsledkem okolností, výchovy, duševního stavu a podobně. 

    

3. Postmodernismus přinášející morální relativismus. Definice dobra a zla jsou špatné, překroucené nebo žádné. Pokud nějaké jsou, jsou vždy subjektivní. 

    

4. Hřích je nepříjemné téma. Poslední bod vyvstává nejspíše ze tří předchozích a je tak jejich logickým důsledkem. 

Všechny tyto pohledy vnikají i do církví. Mají otevřené dveře tam, kde není Písmo zdrojem učení i praxe. 

Nauka o hříchu je klíčovým učením Písma a nazývá se podle řeckého slova pro hřích (hamartia) hamartiologie. Definice hříchu by podle Písma mohla být formulována z více pohledů. Jen pro pochopení uvedu některé z nich. 

• Starý zákon často používá hebrejské chata (Gn 20,6; Ex 10,16). Pojí se často s výrazem minout cíl (Sd 20,16), nebo cestu:

Bez poznání nemůže být nikdo dobrý, kdo je zbrklý, hřeší (chata, mine cestu). (Př 19,2)

• Další silný starozákonní výraz pro hřích je paša. Znamená vzbouřit se, překročit hranice, zradit. Používá se ve smyslu vzpoury proti Bohu. 

Slyšte, nebesa, naslouchej, země, protože Hospodin promluvil: Syny jsem vychoval a vycvičil, ale oni se proti mně vzbouřili. (Iz 1,2 ČSP)

Nový zákon používá také různé výrazy. 

• Řecké adikia znamená nepravost či nespravedlnost (Ř 1,18). Pavel píše o lidech, kteří „neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti“ (2Te 2,12). 
• Termín planao znamená svedení, bloudění. 
• Anomia je svévolné odmítnutí Božího zákona. 

Důležité však je vnímat hřích pohledem zaměřeným na Boha, který je Stvořitel a Pán. To je nezbytným předpokladem k pochopení podstaty hříchu. Hřích je vždy narušením vztahu mezi Bohem a stvořením. Vždy za ním stojí touha po bohorovnosti, a tím po nezávislosti jak u satana, tak i u lidí (Iz 14,14; Gn 3,5). 

Jak slouží hřích a pád k Boží slávě? Především si musíme ujasnit pohled na události v zahradě Eden. Je Adamův hřích a pád něčím, co Boha překvapilo, zaskočilo a s čím nepočítal? Ne. Bůh předem určil, že k němu dojde, aby se mohla co nejvíce zjevit Boží sláva. 

Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. (Iz 45,7)

Hospodin učinil vše k svému cíli (Boží sláva), i svévolníka pro zlý den. (Př 16,4)

Uvedené verše v žádném případě nemluví o Boží odpovědnosti za hřích, o tom, že by hřích (zlo) měl svůj původ v Bohu. Verše mluví o Boží svrchovanosti nad temnotou i zlem. Boží svrchovanost žádným způsobem nesnímá z člověka vinu a zodpovědnost za hřích. Boží odvěký plán vždy zahrnoval jak pád satana, tak i člověka. Rozhodnutí i zodpovědnost jsou rozhodnutím a zodpovědností těchto stvořených bytostí. A jejich vzpoura je ke slávě Boží. V antropologickém a biblickém smyslu je vina za hřích, a tím i za zlo a pád celého viditelného stvoření na Adamovi. Provinění Adama přineslo hrozivé důsledky. Před důsledky Adamova pádu Bůh jasně v předstihu varoval!

A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,16–17)

Podívejme se nyní na poslední bod. Jakým způsobem vede k Boží slávě spása v Kristu? 

Spása v Kristu

On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,13–19)

Pokud bychom chtěli velmi jednoduchým způsobem odpovědět na otázku Co je smyslem života? mohli bychom v krátkosti říct: „Smyslem a cílem lidského života je Ježíš Kristus! Smyslem celého stvoření, jehož korunou je člověk stvořený k Božímu obrazu, je Ježíš Kristus a Boží sláva v něm!“

V Ježíši Kristu se Bůh sklání k člověku a dává mu jakožto bytosti z prachu stvořené, hříšné a vzbouřené něco, co neměl ani Adam před pádem. Adam byl učiněn duší živou. Podle Genesis 1,31 byl vrcholem a jedinečnou korunou stvoření, stvořenou k obrazu Božímu. Bůh označil celé stvoření jako velmi dobré. Ale Adam neměl to, co mají Boží děti. Adam byl stvořen k Božímu obrazu, ale nikdy neměl podíl na Božské přirozenosti, nebyl chrámem Ducha svatého. 

Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha. (2Pt 1,4)

Ježíš Kristus je Duch oživující. Dílo kříže je dílem, které při obrácení činí člověka novým stvořením. V procesu posvěcení roste křesťan do podoby Pána Ježíše Krista. Syn Boží se sám stal člověkem, a to v těle, jaké má padlý člověk, vyjma hříchu. Byl korunován a vyvýšen svou poslušností a utrpením, když vzal na sebe naše hříchy a smyl je svou krví. Mocí Ducha Božího byl třetího dne vzkříšen a stal se dokonalým Pánem, Spasitelem, prvorozeným bratrem všem křesťanům. Je vzorem dokonalého pravého lidství, aniž by kdy přestal být také plně svatým Bohem Synem, ve kterém přebývá plnost božství.

Bůh dal křesťanům v Kristu všechno, co potřebují, 

… aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,12–13)

Smyslem našeho života je růst do podoby Pána Ježíše Krista. Dorůstáme jednoty víry a zralého lidství k jeho slávě a k slávě Otce. Rosteme jako nová stvoření mocí Ducha svatého. Apoštol Jan tuto velikou slávu, na které již nyní máme podíl a k jejímuž plnému zjevení spějeme, vyjádřil:

Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho spatříme takového, jaký je. (1J 3,2)

Pochopit Boží obraz v nás, a tím i smysl života, nám pomáhá pohled na Ježíše Krista. Titul poslední Adam, jak Krista nazývá Písmo, spojuje Ježíše s lidmi a činí ho dokonalým prostředníkem mezi nimi a Bohem. Takovou plnost obecenství, hluboce intimní a jedinečnou první Adam neměl. Bůh je Duch a tedy neviditelný, pro člověka nedostižný a nepřístupný. V Kristu toto vše padá. Adam s Evou byli v Edenu spolu s Bohem. Nyní je Bůh nejen s námi. Je také uprostřed Božího lidu. Díky Kristu a pouze v Kristu je Bůh přímo v nás a my jsme chrámem jeho Ducha. A ještě více, stali jsme se jeho dětmi. To je smysl lidské existence, to je náš cíl. Celé ostatní stvoření sténá a pracuje k porodu v očekávání příchodu této slávy, ve které má i ono naději. 

Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. (Ř 8,19–21)

Kdo Krista odmítá, nečiní pokání a nevěří evangeliu, hřeší, neboť se míjí cílem a smyslem lidského života. Činí tak k vlastní záhubě. 

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. (1K 1,18)

Amen.