Minule jsme se zamýšleli nad tím, jak se projevuje spásná víra. V závěru jsme si řekli čtyři okruhy otázek, na něž budeme dnes společně hledat odpověď.

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. (Jk 2,14-19)

Jakub se obrací ke svým bratrům ve víře a klade jim důležité otázky. Křesťané, vírou přijímáme první tvrzení, které říká že:

1. Jsme spaseni milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Když klade Jakub otázku ve 14. verši – Může ho snad ta víra spasit? –rozhodně nepochybuje o tom, že spaseni jsme skrze víru, ale zabývá se spíše tím, co je skutečná spásná víra. Znovuzrození, víra a ve svém důsledku spasení, nebylo způsobeno něčím, co bychom sami udělali nebo k čemu jsme se o své vůli rozhodli. Bůh zasáhl svým mocným slovem do našeho života skrze slova pravdy. V listu Efezskýmje psáno:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8-10)

Z obou příkladů vidíme, že apoštol Pavel i Jakub učí jednomyslně, že spasení je nám dáno z Boží milosti, skrze víru v Krista a nic navíc. Obtížnost přijetí skutečnosti, že spasení není výsledkem dobrých skutků, není vůbec snadné. Současně Jakub i apoštol Pavel učí, že výsledkem opravdové víry jsou dobré skutky. Jak to tedy je? Písmo nás upozorňuje, že:

2. Mezi věřícími existuje falešná víra, která nevede ke spasení.

Jak všichni víme, Satan je mistrný podvodník a protože spasení přichází skrze víru, není divu, že se snaží svést lidi na scestí právě v otázkách spásné víry. Pokud Satan někoho přesvědčí, že cesta do nebe vede skrze dobré skutky, slušné chování, různé církevní rituály nebo o tom, že víra v Krista není to nejdůležitější, dosáhl svého. Všude kolem nás žijí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že mají cestu do nebe otevřenou, protože v Boha věří, mohou věřit i v Krista, ale jejich víra je pouhé intelektuální poznání, které nijak nezměnilo jejich srdce a každodenní život. S takovou vírou je Satan i ten pomýlený a neznovuzrozený člověk spokojen. Proto je Jakubova otázka „Může ho snad ta víra spasit?“ na místě. Jakub takovou víru nazývá vírou mrtvou. Někdo může namítnout, že mrtvá víra není víra. Jakub ale stav mrtvé víry nazývá vírou, protože dotyčný člověk je přesvědčen, že víru má. Zkuste něco takového říci všem těm, kteří byli pokřtěni, kteří vyznali Krista na nejrůznějších evangelizačních shromážděních? Zkuste to říci těm, kdo nevyhledávají obecenství s Bohem a Božími dětmi? S velkou pravděpodobností žijí falešnou vírou, která nevede ke spasení. Jistě, není na nás, abychom kohokoliv soudili, ale je nutné, aby každý z nás zkoumal, čemu a komu věří. Všude tam, kde nejsou vidět výsledky víry, tam nejde o víru, ale spíše o pověru.

Apoštol Pavel i Jakub rozlišují co je pravá i falešná víra a čím se vyznačují. Apoštol Pavel říká:

• Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. (1 K 15,1-2)

Zbytečnost falešné víry poukazuje na ty, kdo se nedrží pravé víry a slovo pravdy pro ně nic neznamená. Takový člověk klame sám sebe a pravda v něm není. Mezi námi žijí nejen falešní věřící, ale i falešní učitelé. Jedni i druzí:

• Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,16)

Jejich skutky popírají samotné základy víry a pravdu evangelia. Jakákoliv jiná alternativa cesty ke spáse, než skrze víru v Pána Ježíše Krista, je falešná naděje a vede do záhuby. A to je tragédie falešné víry.

3. Víra, která nevede k proměně života ani dobrým skutkům je s největší pravděpodobností falešná víra.

Proto Jakub zdůrazňuje, že skutky odhalují pravou podstatu věci. Stejně jako zaseté semínko, v němž je život, začne růst a vyroste z něj strom, který ponese ovoce podle svého druhu, tak i spásná víra ponese ovoce dobrých skutků. Úroda dobrých skutků se nerodí automaticky. Každé semínko musíme zalévat a opatrovat, aby přineslo nějakou úrodu, tak i spásnou víru musíme kultivovat, aby přinesla ovoce dobrých skutků. Znovu opakujeme, že dobré skutky nejsou podmínkou ke spásné víře – jsou jejím důsledkem. Když Bůh ve své milosti hříšníka spasí, znamená to, že oživí jeho mrtvou duši a způsobí nejen znovuzrození, ale i touhu a potřebu mít se svým Spasitelem co nejužší kontakt:

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Spasení a znovuzrození se stalo skutečností skrze novou smlouvu, zásluhou Pána Ježíše Krista. Obšírněji je proces znovuzrození popsán v Janovi 3,1-8. Důsledkem opravdové víry je změna srdce, jsme proměněni zevnitř, máme věčný život, neboť jsme přešli ze smrti do života, jak říká sám Pán Ježíš:

• Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.

Zásadní proměna ze smrti do života je spojena se změnou života a je provázena dobrými skutky a nepodléhá Božímu soudu. To vyplývá ze samotné podstaty věci. Když Pán Ježíš hovoří o posledním soudu a skutcích nijak si neprotiřečí, když říká:

• Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,28-29)

Hovoří o víře těch, kteří mají věčný život, již přešli ze smrti do života a žijí nový život podle své víry. O nich je psáno, že konali dobré skutky. Apoštol Jan se falešnou vírou zabývá podrobně:

• Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. (1 J 1,6)
• Kdo říká: ‚Poznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. (1 J 2,4)
• Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. (1 J 2,5-6)

Falešnou víru provází prázdná slova, bez životních změn a dobrých skutků. Vraťme se k Jakubovi a pojďme dál:

• Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. (Jk 2,18)

Myslím, že Jakub v tomto verši vznáší hypotetickou reakci, člověka, který argumentuje: „Ty máš víru a já mám skutky; ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru skrze mé skutky.“ Z hlediska výkladu jde skutečně o obtížný verš a ať se na něj podíváme z jakékoliv strany, náš problém nevyřešíme. Jedním z důvodů, proč se tento verš obtížně interpretuje, spočívá v tom, že řecký originál nepoužíval interpunkci, takže nevíme, kde citace končí. Je možné, že Jakub argumentuje tím, že víru a skutky nemůže oddělovat, protože o víře můžeme říci jen tolik, že jde o skrytý postoj našeho srdce. Jedinou cestou jak můžeme opravdovou víru posuzovat je skrze skutky, chování a životní postoje. To by znamenalo, že ten, kdo tuto hypotetickou otázkou klade, s Jakubovou argumentací souhlasí. Abychom toto složité přemýšlení ukončili, můžeme bez rizika říci, že víra a skutky jdou ruku v ruce. Když někdo tvrdí, že má víru, která se neprojevuje skutky, jeho tvrzení nikoho nepřesvědčí. Tak jako ovoce na stromě je důkazem, že strom je živý, zdravý a plodný, tak dobré skutky a ovoce nového života je důkazem živé víry v Kristu. Ale pojďme dále:

4. Víra, která nevede ke spáse, může být doktrinálně správná, ale tam není vidět změna v srdci a chování, nemusí ještě jít o spasení.

Jakubova slova z 19. verše mohla čtenáře šokovat:

• Slyš, Izraeli: Hospodin, náš Bůh, Hospodin je jeden! (Dt 6,4)

Každý Žid i křesťan tuto pravdu vyznával. Ani doktrína Boží trojice tuto skutečnost nepopírá. Bůh je jeden, ve třech osobách. Jakub je za tuto víru chválí, ale pak nemilosrdně zaútočí:

• Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? (Jk 2,19-20)

Víra v jednoho Boha sama o sobě nic neznamená! I démoni věří ortodoxně! A nejen to, prožívají emocionální pohnutí a třesou se strachem! Jejich reakce je mnohem opravdovější než těch, kdo mají víru intelektuálního poznání! Na rozdíl od lidí, démoni nemohou činit pokání. Jejich mysl se nemůže změnit, nemohou se odvrátit od své vzpoury k podřízení se Bohu. Jejich srdce nemůže být proměněno, jejich nenávist vůči Bohu se nemůže změnit v lásku a poslušnost. Jsou to démoni, ne lidé! Samotná víra v existenci Boha není o nic lepší, než víra démonů! Jakub v žádném případě nenaznačuje, že pravdivost doktrín není důležitá, ani bezvýznamná. Naopak, v celé Bibli je kladen silný důraz na biblické pravdy, s mnoha varováními vůči falešným učitelům. Spásná víra spočívá na Kristu, jehož plnost je odhalena v Písmu. Věřit v Krista stvořeného v naší představivosti, je totéž jako víra v modlu. Důvěřovat někomu nebo něčemu jinému v otázce věčného života, mimo Pána Ježíše Krista a jeho smrti na kříži, je klam, který se dotýká nejdůležitějších oblastí lidského života. Všude kolem nás žijí lidé, kteří uvěřili, že jejich dobré skutky jim otevřou cestu do nebe. Z lidského hlediska to mohou hodní lidé, příkladní občané, kteří celý život byli prospěšní a užiteční ostatním. Kdyby nikdy neučinili nic špatného, jejich neodpustitelný hřích je, že neuvěřili Kristu a jeho zástupné oběti za hříšníky skrze svou prolitou krev. Dobré skutky cestu do nebe nikomu neotevřou. Kdo nikdy nepřiznal a není si vědom, že je hříšný, kdo se neodvrátil od svého minulého života, žádnou spásu nehledá, nepotřebuje ani nechce a zůstává zatvrzelým nepřítelem svého Stvořitele.

Na závěr máme připraveny dvě otázky k zamyšlení:

1. Nový věřící řekne: „Myslím, že mám nové srdce, ale staré hříchy mě stále přitahují“. Co jim poradíte?

2. Člověk, který vyzná víru a zapojí se do služby Bohu, po čase odpadne. Co je upomínkou spásné víry?