Benedikt Peters přednesl také tento referát v roce 2010 na konferenci Biblického spolku (Bibelbund) ve Frauenfeldu ve Švýcarsku.

Potom Bůh vyhlásil všechna tato slova. Řekl: Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne (Ex 20,1–3).

Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,6).

„Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky“ (Žd1,9).

Nikdo, kdo nepociťuje nad hříchem hněv, nemůže být dobrý. Kdo miluje pravdu, musí nenávidět všechno falešné… Pokud Kristus panuje v našem srdci, pak vládne boj mezi Kristem a Beliálem, a když náš Spasitel zasedne k soudu jako soudce, pak jeho slova: ,Odstupte ode mne všichni činitelé nepravosti!‘ budou pouze pokračováním jeho nauky o hříchu, kterou kázal, když žil na zemi. Jak vřele miluje hříšníka, tak neúprosně nenávidí hřích. Jak dokonalá je jeho spravedlnost, tak dokonale zničí i bezbožnost v každé podobě a formě.“ (Ch. H. Spurgeon: Morning und Evening, 20. květen, ráno)

 „Noví křesťané naší doby přijali nové Desatero, jehož první přikázání zní: ,Nebudeš mít odlišný názor‘. Také přijali novou sérii Blahoslavenství, z nichž první je: ,Blahoslavení jsou ti, kdo všechno tolerují, neboť nebudou muset vydat z ničeho počet‘“ (A. W. Tozer).

1. Evangelium přináší rozdělení

Tomu učil náš Pán své učedníky:

• „Myslíte, že jsem přišel dát na zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení. Neboť od této chvíle bude v jednom domě pět lidí rozděleno: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni“ (L 12,51–53).

Povšimněme si těchto slov: rozdělení, rozděleno a proti. Kde se evangeliu uvěří, kde se přijme a podle něj také žije, tam nevyhnutelně přináší rozdělení a nepřátelství. Musí tomu tak být, protože:

1.1.Mezi církví a světem panuje ostrá hranice

• Celý svět leží v tom Zlém (1J 5,19).
• Na svět dopadá Boží hněv (J 3,36; Ř 1,18).
• Svět pomíjí i jeho žádost (1J 2,17).
• Církev není ze světa (J 17,14; Ga 1,4).
• Církev je od světa oddělena 2K 6,14–18).
• Ne všichni mají víru (2Te 3,2).

Tyto výroky náš učí, že mezi církví a světem existuje nepřeklenutelná propast. Pravda evangelia načrtává tlustou čáru mezi lidmi spasenými a nespasenými, mezi těmi, kdo se evangeliem řídí a mezi těmi, kdo se jím neřídí. Jedni chodí ve světle (1J 1,7), druzí v temnotě (26,18). Jedni pravdu milují a druzí ji nenávidí (J 3,19.20). Z toho nutně vyplývá, že v církvi odsuzujeme názory, slova a činy, které svět toleruje.

1.2. Hřích v církvi a hřích ve světě

Církev je vysvobozena z přítomného zlého věku (Ga 1,4); je oddělena od nevíry a modlářství světa. Jako církev jsme povoláni k tomu, abychom se neposkvrnili hříchy světa. Musíme sami v sobě odsoudit každou formu hříchu; nesoudíme však svět. Bdíme nad čistotou církve; soudíme hřích v církvi a zbavujeme se kvasu:

• „Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován“ (1K 5,7).

Vůči těm, kteří jsou venku, se však tak nechováme:

• „Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu“ (1K 5,12.13)!

Zde ovšem pochybila římskokatolická církev, když mečem soudila všechno a všechny, kteří se nechtěli podrobit její římskokatolické víře. Lidé neuposlechli shora citované slovo apoštola, že není věcí sboru nebo církve soudit ty, kdo stojí mimo. Ignorovali podobenství o plevelu mezi pšenicí (Mt 13,24–30). Pole je svět (v. 38) a hospodář přikázal svým otrokům, aby plevel netrhali (v. 28 a dále). Neboť na konci časů Pán přikáže svým andělům, aby plevel svázali a hodili do ohnivé pece (v. 41 a násl.). Když se katolická církev domnívala, že tak musí učinit, ochránila nejdříve ty zlé, tj. bludaře a protivníky evangelia, a místo nich upálila mnoho spravedlivých.

Podle 1K 5,7 neseme ve sboru, do kterého chodíme, odpovědnost za vše, co se v něm učí a toleruje. Proto měli Korintští už dávno odstranit toho zlého ze svého středu; proto mělo být jejich povinností zacpat falešným učitelům pusu a bylo-li by to nutné, tak je i vyloučit, pokud neučinili ze svého falešného učení pokání (1K 15).

Sektáři musí být po jednom nebo dvojím napomenutí vyloučeni:

• „Sektáře po jednom nebo druhém napomenutí odmítni. Víš, že takový člověk je převrácený, hřeší, a sám sebe odsuzuje“ (Tt 3,10.11).

Protože náležíme k Božímu lidu, neseme odpovědnost za všechno, co se v Božím lidu stane, učí a toleruje. Pokud se pochybuje o Kristově božství, musíme před takovým učením varovat stejně, jak to učinil apoštol Jan:

• „Neboť do světa vyšli mnozí svůdci, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího v těle; každý takový člověk je svůdce a antikrist. (…) Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má Otce i Syna“ (2J 7.9).

Podívejte se také na 1Tm 6,20 a násl. Musíme pojmenovat falešné učitele jejich pravým jménem:

• „jejich nauka se bude šířit jako sněť. Patří k nim i Hymenaios a Filétos, kteří zbloudili od pravdy, když říkají, že vzkříšení již nastalo, a tím u některých podvracejí víru (2Tm 2,17 a dále).

Jsme tolerantní vůči pošetilosti a marnivosti světa:

• „Připomínej jim… ať nikoho neurážejí, ať nejsou svárliví, nýbrž mírní, a ať ukazují veškerou tichost ke všem lidem. Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, byli jsme otroky žádostí a všelijakých rozkoší, trávili jsme život v špatnosti a závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli“ (Tt 3,1–3).

V církvi nesmíme tolerovat hříšné činy a zlé učení:

• „Neboť je mnoho nepoddajných, prázdných mluvků a svůdců, obzvláště těch ze Židů. Těm je třeba zacpávat ústa, neboť rozvracejí celé rodiny, když pro hanebný zisk učí, co by neměli“ (Tt 1,10.11).

A proč? Protože milujeme Boha, Boží lid a svého bratra. Jak bychom mohli mlčet, když vidíme, že špatné učení podkopává dům a brzy přivede celou budovu k pádu, pokud zlou nauku neodmítneme? Nebudeme-li varovat, pak budeme mít na rukou krev (Ez 3,18; Sk 20,26–28).

Ve varování před falešnými učiteli a v odsouzení zlého se učíme Kristově smýšlení:

• „Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný věřit, má být trpělivý a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy, a proberou se z Ďáblovy léčky, do které byli od něj chyceni, aby činili jeho vůli“ (2Tm 2,24–26).

Šetřit někoho z lásky?

Často se vymlouváme na lásku a bratra nepokáráme, zhřešil-li vůči Bohu, církvi nebo nám, ačkoli Pán přikázal, abychom bloudícího napomenuli (Mt 18,15; L 17,3; Jk 5,19.20). Toto však není láska, nýbrž sebeláska, a ta je hříchem: hříchem proti Bohu a hříchem proti bratru. Jedná se o porušení největšího Božího přikázání (Mt 22,37–39) a tím i o největší hřích, jehož se můžeme na bratrovi dopustit.

2. Pluralismus ve společnosti

Pluralismus představuje politický a společenský protipól vůči totalitním režimům. Uznává rozdílné zájmy a politické pozice a považuje jejich individuální uskutečnění za legitimní a žádané. Aby pluralitní systém fungoval, musí být počet závazných norem co nejmenší; tzn., že pokud mají všichni uznávat jeden systém hodnot, musí být minimalizovaný.

„Lidé se hluboce rozcházejí ve svých přesvědčeních, především co se týče náboženství a pojetí posledního cíle života. To může vést ke konfliktům především tam, kde je třeba v rámci společnosti stanovit jednotné přesvědčení o hodnotách pro jednotné společenské a politické jednání. Tyto spory lze překonat, pouze pokud se zamyslíme nad posledními společnými vlastnostmi v uznání lidské důstojnosti. Musíme však odmítnout pluralismus, který se pokouší ospravedlnit rozmanitost světových názorů tím, že se zříká každého absolutního nároku na pravdu a relativismem znehodnocuje veškerá filosofická a náboženská přesvědčení, neboť všechna považuje za rovnocenná osobní stanoviska.“ [# Walter Brugger: Philosophisches Wörterbuch]

Demokratické uspořádání Švýcarska poskytuje příklad politického pluralismus; jako společenský řád sice není ideální, ale člověk s ním dokáže žít a rovněž nabízí výhody, kterých bychom se už nechtěli vzdát.

Církev však není svět, a pokud zůstane biblická, pak ve svých názorech a řádu rozhodně pluralistická není. Zná jen jednu pravdu: Bibli, jediné zjevené Slovo Boží, a jediného Božího Mesiáše, kterého zjevuje. K této pravdě je zavázán každý křesťan a každý se jí musí podřídit. Názorový pluralismus se jednoznačně odmítá:

• „Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste byli dokonale spojeni v tomtéž smýšlení a v tomtéž úsudku“ (1K 1,10).

Touha žít v pluralistickém společenském uspořádání vznikla jako reakce na špatné zkušenosti, které lidé v křesťanských zemích prožili. Zde nad nimi po celá staletí tyransky vládla jediná církev, která nestrpěla žádnou odchylku od svých dogmat. A v různých evropských zemích podrobovali absolutističtí panovníci své poddaní její zvůli. A nakonec ve dvacátém století byly velké části Evropy umlčeny totalitními režimy. V reakci na tyto zážitky vznikl pluralismus, který nám dnes přijde jako samozřejmý. Pro soužití v demokratické a svobodné společnosti je umírněný pluralismus nevyhnutelný. Ale církev není svět; v církvi to musí vypadat jinak.

3. Pluralismus v církvi

Jistá míra pluralismu je nezbytná také v rámci sborů. Křesťané, kteří s největší upřímností touží porozumět Božímu slovu a Boží vůli, dojdou v podružných otázkách učení k rozdílným závěrům. Není tomu tak proto, že by Bible byla nejasná, nýbrž proto, že i při dobré vůli něco v nás brání, abychom vše jasně poznali. Tato skutečnost by nás měla pokořit; neměla by se však stát podnětem k prohlášení pluralismu za běžný stav. Stane-li se to byť jen jednou, pluralismus se může zvrhnout v bezzásadovost a svévolnost.

3.1. Současná situace ve sborech

Když jsem se v raných sedmdesátých letech, tedy skoro před čtyřiceti lety, poprvé seznámil se svobodnými církvemi ve Švýcarsku, mohl jsem pozorovat následující: Chrischona-Gemeinde (jedna z největších křesťanských svobodných církví ve Švýcarsku) nešlo zaměnit s církvi bratrskou, a obě dvě se nedozírně lišily od letničního sboru. Diferencovaly se v celé řadě otázek učení stejně jako v otázkách života sboru nebo ve způsobu bohoslužby. Dnes je tomu jinak. Navštívíte-li kteroukoli z větších švýcarských svobodných církví, nezjistíte už téměř žádné rozdíly. Jediné, co je dnes od sebe odlišuje, je snad logo nebo cedule s názvem sboru venku na zdi. Došlo k ohromujícímu setření rozdílů. Většina křesťanů to považuje zřejmě za správné, protože jinak by nebyli se současným stavem svého sboru spokojeni.

Ale je to dobře? Abychom na tuto otázku poskytli odpověď, musíme se ptát, co k tomuto vyrovnání rozdílů vedlo. Uvedu tři faktory:

• subjektivismus – můj názor je důležitějších než Boží pravda
• potřeba harmonie – můj klid je důležitější než Boží pravda
• nechuť trpět – moje soukromé štěstí je důležitější než obrana pravdy

Zvážíme-li tyto body, bude nám okamžitě jasné, že se ve svobodných církvích odehrála přímo otřesná nivelizace jdoucí od deseti k pěti. Lidé se více nesjednotili, protože by byli rostli v poznání Krista, v sebezapření a v bezvýhradné poslušnosti; právě naopak.

3.1.1. Subjektivismus – můj názor je důležitější než Boží pravda

Ve všech protestantských denominacích věrouka kdysi zaujímala nejdůležitější postavení. Protestantská církev byla v protikladu k římskokatolické církvi církví Slova. Věrouku zprostředkovával katechismus, kázání a další akce zaměřené na učení. Biblické učení zavazovalo všechny členy nějakého sboru k objektivním naukám, které stály nade vším. Tento objektivismus je však mezitím stále více vytlačován subjektivismem. Skutečně rozhodující otázky, jež si až příliš mnoho křesťanů klade, chtějí-li začít chodit do nějakého sboru nebo musejí-li říci, proč chodí právě do toho či onoho sboru, zní: jak se zde cítím, zda se mi zde líbí, zda jsou uspokojena má osobní očekávání.

Subjektivismus zakazuje mít pevná přesvědčení. A proč člověk odmítá pevná přesvědčení? Protože ta dávají červenou veškeré seberealizaci, což je samozřejmě velmi nežádoucí. Ale člověk se chce realizovat, chce věřit a žít tak, „jak jemu vyhovuje“. A protože člověk tak chce, musí si přichystat důvody, jimiž by ospravedlnil své bezbožné chtění. A zde využije Bibli: „Naše poznání je částečné.“ A využije i církevních dějin: „Křesťanské církve se navzájem zatracovaly, protože každá věřila, že pouze ona vlastní skutečnou pravdu.“ A použije i dějiny dogmat: „Tolik nauk chápali křesťané v různých časech rozdílně.“ A tím se člověk vyvlékl z odpovědnosti, aby musel usilovat o jistotu ve všech otázkách víry:

• „Chci, abyste věděli, jaký zápas vedu pro vás a pro ty, kdo jsou v Laodiceji, i pro všechny, kteří mne ani osobně neviděli. Zápasím o to, aby byli povzbuzeni ve svém srdci a navzájem spojeni v lásce byli dovedeni do celého bohatství plné jistoty porozumění, k plnému poznání Božího tajemství“ (Ko 2,1.2).
• „Pozdravuje vás Epafras, který je od vás, otrok Krista Ježíše; on za vás ustavičně zápasí na modlitbách, abyste byli postaveni zralí a úplní v celé vůli Boží“ (Ko 4,12).
• „Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce“ (Žd 6,11).

Láska k pravdě nás zavazuje k pravdě. Musíme se před pravdou sklonit, tzn., že musíme zapřít sami sebe. Láska k pravdě musí přemoci naše záliby. Pravdu musíme milovat více než sebe sama. V podstatě se nejedná o nic jiného než o poslušnost nejvyššímu přikázání: Musíme nad vše milovat Pána, našeho Boha.

Tudíž: subjektivismus je plodem sebelásky; je to dítě vzešlé z nečistého spojení. Nepodřídil jsem svoji vůli Bohu, ale naopak jsem ji propojil se svými přáními. Svoji lásku jsem nedal Bohu, nýbrž jsem si ji ponechal pro sebe. Milovat něco a někoho jiného více než Boha označuje Bible za smilstvo. A subjektivismus je dítětem smilstva.

3.1.2. Potřeba harmonie – můj klid je důležitější než Boží pravda

Jedná se o další dítě sebelásky. Touha po harmonii je sama o sobě dobrá; dobrou však přestává být, když se stane důležitější než láska k pravdě. Kdo chce harmonii za každou cenu, miluje svůj klid a pohodu více než Boha, více než Boží pravdu a více než Boží lid. Proto nechce dovolit Božímu slovu, aby působilo, neboť podobně jako meč rozděluje mezi pravdou a falší, božským a lidským, nebeským a pozemským (Žd 4,12).

Miluji-li Boha, pak miluji i jeho Slovo, a nikdy se nezpronevěřím Boží pravdě, abych dosáhl nějakého žádoucího cíle.

Miluji-li Boží lid, pak hledám pro něj to nejlepší. Tím nejlepším však nemůže být nic, po čem Boží lid dychtí, nýbrž jen to, co přikázal Bůh. Miluji-li tedy Boží lid, budu mu za každou cenu dosvědčovat pravdu. O souvislosti mezi láskou k Bohu a poslušností a láskou k Božímu lidu Jan praví:

• „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha. A každý, kdo miluje Otce, miluje i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání“ (1J 5,1 a dále). 

3.1.3. Nechuť trpět – moje soukromé štěstí je důležitější než obrana pravdy

Nechuť trpět je dalším dítětem sebelásky. Averze k rozepři je větší než láska k pravdě. Jen se nehádat o věrouku! Hlavně nic, co by narušilo harmonii. Raději budeme kuňkat jako ropuchy, než abychom někomu řekli pravdu. Raději přijmout pověru římskokatolické církve a idealistické myšlení charismatiků, než podstoupit riziko teologického sporu. Ať raději utrpí věrouka, než abych musel trpět já.

„Kdy něčemu věříš a pevně se toho držíš, budou na tebe štěkat všichni psi. Nechej je štěkat – až se unaví, sami s tím přestanou! Ty se zodpovídáš Bohu, nikoli smrtelným lidem. Kristus přišel na svět, aby svědčil o pravdě, aby vás poslal, abyste činili to samé; dbej na to, abys tak činil, ať už někoho popudíš nebo se někomu líbíš; jen tak se zbuduje Boží království na tomto světě.“ [# Charles Spurgeon, Jesus, the King of Truth, Predigt vom 19. Dezember 1872.]

3.2.Důsledky sebelásky

3.2.1.      Sbory podléhají nové toleranci

Pokud jako jednotlivci a jako sbor nemilujeme Boha a jeho pravdu nade vše, pak nás nevyhnutelně přemůže duch doby. Viděli jsme, že naše doba požaduje nový druh tolerance. Co se odehrává ve světě nevěřících, odehrává se i v církvi. Nová tolerance vyžaduje, aby se ve sboru tolerovalo téměř všechno, včetně falešných učitelů a falešných praktik, avšak v žádném případě člověk nesmí zaujmout pevné stanovisko a ve světle biblické pravdy označit omyl za omyl. Řekl jsem „skoro všechno“. Zdá se, že sbory ještě odmítají následující mravní zlo, které ve světě již za zlo neplatí:

• smilstvo
• homosexualitu
• potrat

Postoj vůči smilstvu a homosexualitě se však silně rozmělnil. Mnohé svobodné církve trpí, aby spolu žily nesezdané páry. To je sice špatné, ale mnohem horší je, že člověk se stal shovívavým v mnohem důležitějších otázkách: v teologických otázkách, otázkách, jež se týkají Boží existence a záměru, získání spasení, v otázce Bible atd. Tuto skutečnost nelze nazvat jinak než katastrofou.

3.2.2.      Kvas prokvasí celé těsto

Za posledních několik desetiletí dvě věci málem převrátily vzhůru nohama téměř všechny evangelikální sbory ve Švýcarsku: letničně-charismatické smýšlení (do jaké míry však v tomto případě vůbec lze hovořit o myšlení); a formy bohoslužby přizpůsobené mládeži.

K prokvašení církve letničně-charismatickým smýšlením došlo, protože jsme chtěli být tolerantní. Nesměli jsme odmítnout falešné nauky a falešnou praxi. To totiž platilo za neláskyplné. Mladí lidé si mohli prosadit bohoslužby přizpůsobené mládeži s větším a větším podílem zábavy, protože využívali trpělivosti a pokory starších sourozenců. Povznášeli se nad námitky starších, kteří pokorně mlčeli jako ovce. I zde se jednalo o nesprávně pochopenou toleranci, která vydláždila cestu lidem rozhodným a drzým.

Až do osmdesátých let vyznačoval bohoslužby společný zpěv, společná modlitba a kázání; mezitím se shromáždění zvrátila v mládežnické akce. Kazatel uvolněně sedí na barové židli a v odlehčeném tónu baví sbor; hudební skupina vytvoří žádanou atmosféru. Jak mohlo dojít k takovému zvratu? Díky toleranci, snášení zlého; vzdání se dobrého.

U raných křesťanů sestával sborový život ze čtyř částí: učení, obecenství, lámání chleba a modlitby. Přitom bylo učení nejpřednější:

• „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách“ (Sk 2,42).

Věděli, že od zdravého učení se odvíjelo všechno ostatní, a proto usilovali o čistotu učení a odmítali bludy (Sk 15). Kdyby byli křesťané prvního století tak tolerantní jako dnešní evangelikálové, pak by tehdejší filosofie a náboženství evangelium již dávno pohltily a zneutralizovaly. A my bychom dnes nebyli křesťany.

Reformace byla biblickým hnutím. V reformačních církvích a sborech novokřtěnců bylo učení nejdůležitější; proto zápasili o čistotu učení podle Judy 3. Kdyby byli reformátoři tak tolerantní jako současní evangelikálové, byli bychom dnes ještě všichni přikováni k římskému biskupu a pověře jeho církve.

Kdyby byli takoví Georg Whitfield a Johann Wesley tolerantní jako dnešní evangelikálové, byla by Anglie v 18. století utonula v bažině deismu a racionalismu.

Tolerance, na kterou dbá většina evangelikálů, nahrává drzým, samolibým a tělesným oproti pokorným, nezištným a zodpovědným. Podává ruku Božímu odpůrci:

• „Také ten, kdo je nedbalý při své práci, je bratrem ničitele“ (Př 18,9).

Korintští se chválili svou tolerancí (1K 5,1.2). Tato tolerance však připravila cestu hříchu:

• „Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto?“ (1K 5,6).

3.3. Jak se máme zachovat?

Jsme rozhodnuti nepřizpůsobit se tomuto všeobecnému trendu. Nejvyšším přikázáním zůstává láska k Bohu a z toho plynoucí láska k bratřím. To však znamená:

• přednost učení před zážitkem. Kdo pozná důležitost učení, je připraven bojovat za růst v poznání a za pravdu.
• přednost objektivní pravdy před subjektivním vnímáním. To znamená, že se musíme stát čtenáři Bible a také jimi zůstat.

Nebezpečí, před kterými se musíme chránit, jsou:

• spokojenost se sebou samým
• samospravedlnost
• škodolibá radost nad ztroskotáním druhých

Spokojenost se sebou samým, samospravedlnost a škodolibá radost jsou dětmi sebelásky. Spokojenosti se sebou samým musíme předložit vzor apoštola Pavla (1K 15,10; Fp 3,12–14). Samospravedlnosti předkládáme vzor proroka Daniela (Da 9,3–19). Škodolibé radosti nad ztroskotáním nevěrných předkládáme vzor proroka Ezechiela (Ez 9,7.8; 11,13).

K tomu ať nás posílí Bůh. A kéž dá nám, svému krví vykoupenému lidu, milost k pokání a obrácení a k neochvějnému držení se dobra.

• „Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív!“ (Zj 2,5).
• „Přijdu brzo. Drž pevně, co máš, aby ti někdo nevzal věnec vítěze“ (Zj 3,11).

Překlad Marie Indráková