V.

Dne 6. dubna.

Učinila jsem to skutečně, dříve jsem to nemohla, neboť nemohla jsem přec chtíti učiti děti, jak mají milovati Pána Boha, když jsem sama nebyla si toho vědoma, že ho miluji. Má třída mi dělá mnoho radostí, sestává z 12 milých, malých tvorů osmiletých a devítiletých. Jediný chlapec mezi 11 děvčaty stojí mne víc práce, než ony dohromady. Když jsou tak všecky kolem mne a upírají své milé nevinné zraky na mne, cítím se tak šťastna, že bych všecky po pořádku zlíbala. Ty nejdivnější otázky kladou. Předsevzala jsem si, že vynaložím hodně času na přípravu, a abych sehnala hodně historek, které by pořádně osvětlily nedělní naši úlohu. A jak se těším, že jsem se narodila v tomto krásném světě, kde je pořád tolik malých líbezných dětí, jež je možno milovati.

Dne 13. dubna.

Opět neděle s mou malou školou. Doktor Cabot kázal skvostně, celý den cítím, že kázání jeho lépe rozumím a že mi to musí napomáhat k dobrému. Toužím opravdu Bohu se líbiti, žádám jako nejlepší křesťané cítiti a žíti.

Dne 20. dubna.

Co učím těch dvanáct dětí, vynasnažím se tím upřímněji býti jim v témdni dobrým příkladem.

Většina z nich ovšem neví, jak trávím čas a jak jednám, ale je mi nemožné bez trpkého zármutku a hlubokého zahanbení učiti, čeho sama nekonám. Jak mnohé, co jsem zle činila, musím odčiniti. Jak mnoho zlých zvyků bych se byla uvarovala, kdybych ve věku, v němž tyto děti teď jsou, byla začala konati vůli Boží. Zvyky, které mne obetkávají jako sítě! Pokouším se, abych každé z těchto přivedla k Pánu Ježíši. Malý Jan Koss není tak povolný, jako dívky, zkouší někdy těžce mou trpělivost.

Dne 27. dubna.

Dnes jsem měla zase svou třídu kolem sebe a hovořila jsem jim z hloubi duše o Pánu Ježíši. Opustily svá místa v lavicích a obklopily mne v půlkruhu, opírajíce se mi o klín a hltajíce každé slovo. Najednou jako by magnetickým vlivem upozorněna vidím velikého člověka sedět v lavici, an na mne se dívá dvěma nejčernějšíma očima, jaké jsem kdy viděla naslouchaje dle všeho mému vypravování. Zprvu mne to rozladilo, potom hned rozhněvalo. Není-li to opovážlivost, ba drzost? Musel asi postřehnout mou nelibost, neboť se začervenal, totiž začervenat mínil. Stal se totiž o několik stupňů černější, než byl, tak že každý musil míti za to, že je pln černé krve na místě červené. Nezmínila bych se o tom – myslím o jeho opovážlivosti – kdyby potom byl neměl vskutku znamenitý proslov k dětem. Možná, že to, co mluvil, bylo trochu nad jejich rozum, ale mělo v sobě hodně hloubky. Chtěla jsem se tázati, kdo by byl, ale zapomněla jsem.

Byla to dnes rozkošná neděle. Kázání dr. Cabota bylo pravé hodování. Nejsem však spokojena, že je v náboženství ještě něco, co nechápu. Chtěla bych mít plnou jistotu, že Bůh mi odpustil a mne přijal.

Dne 6. května.

Včera večer sezvala Klára Rayová malou společnost. Má velikou dovednost, jak dostati k sobě pravý druh lidí a jak je zabaviti navzájem. Zpívala jsem některé písně, Klára též, ale všichni říkali, že můj hlas je krásnější a školenější než její. Je to tak krásné dlíti s lidmi vzdělanými a příjemnými. Byla bych tam zůstala celou noc, ale maminka poslala pro mne dřív, než kdo pomyslil na rozchod.

Dne 7. května.

Účastnila jsem se rozkošného výletu dnes s Klárou a její společností. Byla jsem dost unavena, ale byla jsem pozvána na dnes večer na domácí koncert a tak nemohla jsem odolati.

Dne 21. července.

Tolik mnoho se dálo, že jsem neměla kdy ani psáti. Není konce večírků, vycházek, hostin atd. toto léto. Přes to se obávám, že se nemám dost dobře. Modlitby mé jsou nudné a krátké a plné rozptylujících myšlenek. Jsem studnicí živosti a humoru ve společnosti, ale jakmile přijdu domů, jsem hloupá a mrzutá. Mám za to, že to tak bude bývat vždy, jak bývalo. Oznamuji pak, že budu mnohem raději taková, než tvor tak mělký jako je Mařka Jonesová anebo tak těžkopádná a zamlklá, jako je Lucka Merrillová.

Dne 24. července.

Klára Rayová povídala, že děvčata si stěžují, že jsem neopatrná a nešetrná ve své řeči. Mám v úmyslu už více s její společností nechoditi. Bojím se, že ta pozornost, které se mi zvláště poslední dobou bylo dostalo, mne trochu oslepila, a teď ta rána pro moji pýchu. Já se vůbec cítím ve zlé náladě dnes večer.

Dne 28. července.

Lidé mnoho mluví o blaženosti života křesťanského. Já bych ráda věděla, proč já té blaženosti mám tak málo. V neděli se mám skoro dobře a mám vždy dobré předsevzetí na celý týden, ale ve všední den stávám se opět takovou, jakou jsem byla dříve a zapomínám na svá dobrá předsevzetí vůbec. Mé zábavy jsou ovšem vždy nevinné. Jíti na návštěvu, na výlet, do koncertu, zpívat, to vše jistě nemůže sloužit. A přec mne to rozrušuje a pohlcuje úplně, tak že mi činí obtížnými mé povinnosti náboženské. Nejraději bych byla v nějakém lese jako poustevník, abych ušla všemu možnému pokušení.

Když mám říci pravdu: - - Cesta, která vede k nebesům, jde do kopce. Musím se násilím na ní držeti. Ráda bych věděla, sejde-li se každý na ní s takovými nesnázemi jako já a má-li tak málo, oč by se mohl opírat jako já.

Dne 29. července.

Je nejvyšší čas, abych se zastavila a přemýšlela. Běžela jsem jako o závod a nyní stojím, abych dechu popadla. Nejsem spokojena se svým jednáním, poslední dobu cítím neklid a mám se zle. Cítím, že musím dáti Bohu vše, chci-li býti úplně šťastnou v Něm. K tomu pak jsem hříšně váhavá. Mám touhu po Něm, ale ráda bych šla také svou vlastní cestou. Přeji si ovšem tiše a pokorně před ním chodit, ale táhne mne to tam, kde se mi obdivují a mě chválí. Komu se poddám? Bohu? Anebo sobě?

Dne 30. července.

Setkala jsem se dnes s Dr. Cabotem. Nemohla jsem jinak, než tázati se ho na několik otázek.

„Je to správné ode mne, zpívám-li a hraji-li ve společnosti, když to vše dělám jen proto, abych klidila obdiv a chválu?“

„Jste si jista, že to jen z té příčiny konáte?“ tázal se.

„Myslím,“ pravila jsem, „že možná při tom je také krůpěj snahy bavit a obveselit jiné, spojená s láskou k vyražení.“

„Myslíte, že Vaše touha po vyražení bude na vždy umrtvena pouze tím, když se rozhodnete, že odepřete zpívat ve společnosti?“ tázal se opět.

„Měla jsem za to, že obdrží tím alespoň pořádnou ránu, když ne smrtelnou,“ odvětila jsem.

„A zatím co byste takto trestala sebe, trestala byste své nevinné přátele,“ řekl se smíchem. „Ne, milé dítě,“ pokračujte jen dělati radost svým přátelům svým zpěvem a svou hudbou, ale při tom modlete se bez přestání, aby Bůh Vám dal milost, abyste to dělala z upřímné lásky k jiným a bez sobectví.“

„Prosí se také o takové věci?“ zvolala jsem.

„Ovšemže. Proč by také ne? Prosil bych i za svůj malík, kdyby malíček můj zbloudil. Podívala jsem se na jeho malík, ale nespatřila jsem, že by měl chuť státi se rozkolníkem.

Dne 3. srpna.

Dnes ráno jsem zvláštní radost měla modlíc se za své školáčky. Jako na perutích větru spěchala jsem do školy nedělní. Přišedši tam s hrůzou jsem zpozorovala, že tam mé místo zaujala Marie Percyová. „Vaše místo bylo změněno,“ přivítala mne. „Já dostanu polovici Vaší třídy, a mně se toto místo více zamlouvá než tam ta vyšší. Mám za to, že je Vám to jedno.“

„Dokonce ne jedno,“ odpověděla jsem. „Odvedla jste mi mé nejlepší děti, nejpříjemnější a nejhezčí. Promluvím hned o tom s p. Williamsem.“

„Rozhodně bych se hned tolik nerozčilovala,“ pravila.“ Je zrovna tak příjemné pro mne míti ve třídě hezké děti jako Vám. Pan Williams říkal, že ani za mák nepochybuje, že Vám to bude příjemné, rozdělíte-li se o třídu svou se mnou, poněvadž je tak veliká. Pochybuji, že něco Vám to bude platné, promluvíte-li s ním.“

Nebylo kdy k dalšímu rozhovoru, poněvadž už škola začínala. Šla jsem na své nové místo s velikou nevolí. Bylo velice nevhodné. Děti se nemohly seskupit kolem mne, jak dělávaly, a mně šlo vyučování velice špatně. Jsem přesvědčena, že Marie Percyová nemá daru učiti malé děti, jsem mrzuta a nespokojena. Dnešní neděle nebyla pro mne prospěšná. Jdu spát smutná a nevolná.

Dne 9. srpna.

Pan Williams nás dnes navštívil, aby mi oznámil, že mám mít zase své staré místo a všecky děti. Všecky maminky byly u něho anebo mu psaly, a žádaly ho, abych nadále je učila. Pan Williams říkal, že doufá, že budu učit 20 let a že jakmile jeho děvčátka tak dalece dorostou, aby mohla chodit do nedělní školy, bude si přát, abych já je měla na péči. Tyto poklony by mne velice pozdvihly, kdyby nebylo toho, jak jsem si v neděli před Marií Percyovou zadala. Ó kéž bych mohla lépe držeti na uzdě svůj nešťastný jazyk!

Dne 15. ledna 1835.

Dnes je mi 20 let. Zní to, jako by to bylo už mnoho let, ale je mi, jako bývalo. Dnes začala jsem s maminkou dělat návštěvy u některých nemocných, a překvapilo mne, jak maminku mají rádi, a jak s nimi může otevřeně hovořiti. V celku nemám za to, že jsou chudí lidé zajímaví, mimo to jsou vždy nevděční.

Předně jsme šli ke starému Jakubovi Sloanovi. Již často jsem mu nesla košíček s něčím dobrým, který mu maminka vždy s velkou radostí naplnila, ale nikdy jsem nevešla k němu do světnice. Zalekla jsem se, vidouc jej tak sešlého. Zdálo se, že je v duševní nějaké úzkosti. Prosil maminku, aby se s ním pomodlila. Nemohu to pochopit, jak to dovedla; neboť já jsem zcela určitě přesvědčena, že žádná zemská moc by mě donutiti nemohla kleknouti na holou podlahu a od lidí se dát tak okukovat celou dobu, jako to dělají obě dcery Sloanovy. A jak se přes to modlila za něho, tak něžně.

Potom šly jsme k Zuzaně Greenové. Udělala si koberec ze soukenných malých kousků, které vkusně k sobě přišila a které nepochybně obdržela u lidí, ke kterým chodí spravovat šaty a koberce. Má světlý a příjemný pokojíček. V koutě stojí pěkná postel s krásnou přikrývkou a nějaké malé tretky byly po pokojíčku roztroušeny. Maminka jí vyslovila svou pochvalu, že má to tak čisťounké. Pravila, že by v takovéto posteli mohla spáti královna, a že doufá, že se v ní Zuzaně skutečně také pohodlně spí, jak vypadá.

„Co Vás to napadá v ní spát!“ zvolala. „Já spávám na hůře, kam každý večer lezu po žebříku.“

Maminku, zdálo se, že to baví. Potom se posadila a poslouchala trpělivě dlouhou litanii, jak se svými penězi naložila, jak p. Jones neplatí správně úroků, a jak p. Stevens s ní smlouvá o úrok. Když jsme odešly, tázala jsem se maminky, jak jen může poslouchat takové povídání tak trpělivě a co dobrého od své návštěvy očekává. „Ta milá stará duše ráda se pochlubí svými pěknými koberci a svou čistou postelí, svými židlemi, vázami a drobnůstkami a ráda hovoří o svých milých penězích a o úsporách v záložně. Možná, že jsem jí ničím neprospěla, ale způsobila jsem jí potěšení, a rovněž i ty.“ „Já že? Vždyť sotva jsem promluvila slovo,“ řekla jsem. „Ovšem že. Už sama tvá přítomnost byla jí milá. Přijde-li pak kdy do soužení, vzpomene, jak jsme cítily s ní v jejich radostech a dovolí nám cítiti se svými zármutky.“

Vyznávám, že se mi zdálo, že to není výsada, jíž bych si měla žádati. Není příjemná vůbec, mimo to šňupe.

Potom šly jsme k Brigitě Shannonové, maminka o ní již několik let nic neslyšela, až teprve dnes se dověděla, že je nemocná a u veliké bídě.

Nalezly jsme ji v posteli. Ani kouska nábytku mimo postel nebylo ve světnici; tři polonahé děti strkaly nožky do popela u kamen, aby si je zahřály trochu. Tak ztrápených tří obličejů jsem ještě nikdy neviděla! Maminka mě poslala k nejbližšímu pekaři pro chlebíček. Utíkala jsem tam i nazpět rychle.

Nevím, z čeho jsem měla více radosti, zdali z maminčiny ochoty při rozdělování aneb z toho, jak děti popadaly a hltaly chleba. Ach Pane, jak jsem Ti nevděčná za ty dary, které mi dáváš! Zdali nezasluhuji si já mnohem víc okoušeti bídy, než tyto děti? Rozpárám některé své staré šaty, abych našila těm dětem pár sukniček. Jedno z nich má tuze krásné vlásky, které by se pěkně točily, kdyby byly česány k tomu; pozvala jsem k nám to roztomilé dítě na zítřek.

Tyto návštěvy vyplnily hodiny, kterých jindy mám ku kreslení. Ale těším se z toho, že jsem byla s maminkou, proto že jí to působilo radost.

Tolik však je jisté, že buď musím přestat číst v bibli, anebo přestat dělat to, co se mi líbí a co ráda dělám.

Dne 20. ledna.

To roztomilé děvčátko přišlo. Umyla jsem jí ručky a pusu, učesala hlavičku, hezky jsem jí načechrala kudrnaté vlásky a nesla jsem jí s velkou slávou k mamince.

„Jen se podívej na to roztomilé robě, maminko,“ volala jsem, „nepodobá-li se jako sloce u nějaké krásné básně? „Ó, ty romantické, nerozumné dítě!“ smála se maminka. „Nevidím nic, než zcela obyčejnou prosu. Řádný krajíc mazaného chleba a kus dobrého koláče platí u ní víc než tyto pracné umělé vrkoče. Lezou jí do očí a kape z nich; a to dítě, podívej se, třese se zimou.“

Maminka jí položila ručník na raménka, a přinesla jí chleba s máslem. Já mohla očí nechat na tom dítěti, jak toho mnoho snědlo.

A aby dovršila míru, nechtěla ta malá nevděčnice o mně nic víc vědět, odvrátila se ode mne s opovržením a držela se maminky.

Naučení: Matky časem víc vědí, než dcery.

Ostatní kapitoly