Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)

Verš tento patří k tragédiím světa. Přichází libá zvěst o pokoji, o milosti, o vysvobození ze všech pout a svazků, které svazují ducha a srdce, a lidé se neradují, neprozpěvují, ale rmoutí a bojí se. Staletí v synagogách a v chrámě malována byla živými barvami vznešená naděje národa, a když se naplňuje, tepna národa a jeho srdce – Jeru­zalém všechen podléhá teroru a leká se obětí, kterých snad uskutečnění té naděje bude vyža­dovat. Ve svých prosbách vztahovali ruce své a volali: „Ó by protrhl nebesa a sestoupil!“ A když sestupuje, lekají se a přejí si, aby nechodil. Vo­lali lékaře svých neduhů, aby pak zavřeli před ním dveře. Žádali si Mesiáše s vroucností nedočka­vou, ba téměř fanatickou, ale když přišel, nebylo pro něho místa. Na místě veselí a jásotu ozývá se křik úžasu, namístě úsměvu maluje se na tvá­řích bledé zděšení. A přece přichází ten, v němž jsou skryty všechny poklady Boží milosti. Oči jejich nepoznaly ho – protože srdce nebylo pro něho připraveno.

Ale nebývá-li zrovna takové nepochopení údělem přemnohých? Ba v tom tkví ten tragický smutek nesčíslných duší, že ač se jim oznamuje radost, že Pán Ježíš narodil se pro ně, přece dále ve svém smutku umírají, oznamuje se, že jejich hřích byl vnesen na kříž, že ho nesl beránek Boží, ale oni dále pod svým břemenem vzdychají; oznamuje se jim o lásce, o pokoji, o milosrdenství, ale srdce jejich zůstává chladno, zamženo, zatměno. Ukazuje se jim spasení, káže se jim, že Bůh je jejich Otec, ale ono to s nimi ani nehne. A tak ač se jim přiblížil dárce pokoje – oni si jeho návštěvy nevšímají, neradují se.

Ba lekají se a hrozí se. Zrovna tak, jako když ponocný vyhlížeje brzo-li den, leká se jasu slu­nečného. A proč to evangelium, které zvěstuje radost, působí žal, leknutí, stává se vůní smrtel­nou k smrti? Proč to? Proč se Jeruzalém za­rmoutil? Protože v srdci Herodově bylo zlé svě­domí, že přijde mstitel jeho zlých skutků a v srdci Jeruzalémských byla nevěra a nedůvěra v lásku Boží.

A to je také příčina, proč evangelium Pána našeho Ježíše Krista nepůsobí to, k čemu je posláno: aby dalo radost člověku. Jsou tu lidé, kteří od svého bezbožného života ustoupit nechtějí, a oni cítí, že to světlo odkrývá jejich hřích, že před očima svatého Ježíše nemůže obstát ne­čistota, a proto evangelium zamítají. Lekají se soudu, lekají se odporu a nechtějí opustit bezbožnost. To jsou nátury druhu Herodova. Ale jsou jiní, kteří slyší to krásné a dobré, ale nedůvěřují, že to platí jim, aneb že to má tako­vou moc, aby to v nich způsobilo obrat, nápravu, lékařství, a tak tupě zůstávají ve svém starém stavu a nemají z Pána Ježíše také nic.

Ale ne tak budiž s námi. Pán Ježíš je nám dán skutečně. Milost se nám skutečně podává. Požehnání je připraveno. Stůl pokryt. Hojnost chleba. Hojný život. Hojné vjití. Plnost vysvobození. Odpuštění dokonalé. Proč se neraduješ? Bojíš se? Lekáš se? Nevěříš?

Ó pohleď, co přináší – a vol si jej.