Jste-li křesťany už dost dlouho, asi jste zažili, jak někdo vyznal víru v Ježíše Krista, načež následovaly dramatické změny v jeho životě. Pozorovat jeho nesmírnou radost bylo úžasné. Pak ale přijde těžká zkouška a jeho víra utrpí otřes. Přestane chodit do církve a začne se vyhýbat ostatním křesťanům. Netrvá dlouho a žije jako kdysi. A člověk se diví: „Co se stalo? Bylo jeho obrácení pravé? Nebo křesťané mohou ztratit spasení?“

To, co jsem právě popsal, vysvětluje Ježíš v podobenství o rozsévači. Řekl, že jsou čtyři druhy půdy, kam může semeno evangelia padnout: tvrdá cestu, slabá vrstva půdy na povrchu skály, půda zamořená trním a dobrá půda. Právě jsem popsal semeno padlé na skalnatou půdu. Řečeno s Ježíšem, tito lidé „slyší slovo a hned je s radostí přijímají. Nemají však v sobě kořen a jsou nestálí; když pak přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají“ (Marek 4:16-17). Ani oni, ani trnitá půda nevydrží nést ovoce pro věčný život.

Autor Listu Židům se obává, že by jeho čtenáři mohli být skalnatou půdou, v níž rostlina víry v důsledku soužení či pronásledování usychá. Vzhledem k bezprostřednímu nebezpečí pronásledování pro jejich novou křesťanskou víru jim hrozilo, že se vrátí k pohodlnějšímu životu svého starého židovského náboženství. Proto, když v závěru svého srovnání, v němž ukazuje, že Ježíš stojí nad Mojžíšem, prohlásí, že jsme Boží dům, ještě dodá: „… pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději“ (3:6).

Svou myšlenku pak ilustruje příběhem z izraelských dějin, který všichni jeho čtenáři důvěrně znali: příběhem o putování Izraele pouští. Cituje závěr Žalmu 95. Tento Žalm sloužil v synagógách jako výzva k uctívání. Vypráví o lidu, vykoupeném z Egypta díky krvi velikonočního beránka na jejich domech. Byli „pokřtěni v Mojžíše“ křtem v oblaku, který je zahaloval, a v Rudém moři (1. Korintským 10:2). Jedli nebeskou manu a pili vodu ze skály.

Zdálo by se, že byli „vykoupeným“ lidem. „A přece,“ říká Pavel, „se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘“ (1. Korintským 10:5). A to vše, dodává, „se stalo nám na výstrahu,“ abychom se nedopustili stejných hříchů.

Autor listu používá stejný příběh, aby vyjádřil stejnou myšlenku. Varuje nás před hříchem zatvrzelosti srdce, který může zahubit naši duši: Abychom nezatvrdili svá srdce, musíme je podřídit Božímu slovu, a přijímat Boží způsoby jednání, a to zejména v obdobích zkoušek.

Z našeho textu si můžeme vzít čtyři ponaučení:

1. Abychom nezatvrdili svá srdce, musíme se podřídit Boží autoritě skrze jeho inspirované slovo.

Autor začíná slovy: „Proto, jak říká Duch svatý…“ Potom cituje Žalm 95. Ve verši 4:7 se hodlá zmínit, že lidským autorem žalmu byl David; zde ale zdůrazňuje, že tím, kdo to řekl a kdo nám to „říká“ stále (přítomný čas), je ve skutečnosti Duch svatý. To znamená:

A. Cokoli říká Bible, říká Bůh nám nyní.

I když se autor nevyjadřuje k otázce inspirovanosti Písma přímo, tím, že připisuje Žalm 95 Duchu svatému, dává najevo víru, že Písmo inspiroval Bůh. Duch svatý použil lidské autory, ale božským hlasem za vším Písmem je on sám. Petr vysvětluje: „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2. List Petrův 1:21). Nebo Pavlovými slovy: „Celé Písmo je Bohem dýchnuté“ (2. Timoteovi 3:16, doslovný překlad). Charles Hodge napsal (Systematic Theology [Eerdmans], sv. 1, str. 154):

V této věci církev obecně učí a vždy učila, že inspirace je působení Ducha svatého v mysli určitých vybraných lidí, díky němuž se tito lidé stávají orgány komunikace, jejichž prostřednictvím Bůh bezchybně sděluje své myšlenky a rozhodnutí vůle. Těmito Božími orgány jsou v tom smyslu, že to, co říkají oni, říká Bůh.

Nechceme-li zatvrdit svá srdce, musíme v první řadě uznat Boží autoritu v jeho inspirovaném slově a podřídit se jí. Pokud Boží slovo posuzujeme a to, s čím v něm nesouhlasíme, hodnotíme kriticky jako zastaralé nebo mylné, naše srdce provokují Boha. Abychom se od Boha mohli učit, musíme se podřídit jeho inspirovanému slovu.

B. Z příběhů v Bibli bychom se měli poučit, jak se vyhnout hříchům těch, kdo žili před námi.

Jak říká Pavel, „bylo to napsáno k napomenutí nám“ (1. Korintským 10:11). Pokud tyto příběhy neposloucháme nebo si jich nevšímáme, děláme to na vlastní nebezpečí. Výchozím bodem je to, že slyšíme jeho hlas (Židům 3:7). V hebrejštině má sloveso „slyšet“ často významový odstín, který vyjadřuje nejen samotné slyšení zvuku, ale také poslušné plnění toho, co slyšíme. V této souvislosti je překvapivé, kolik křesťanů nikdy nečte Starý zákon. Všechny ty příběhy tragédií i triumfů, které jsou tam zapsány pro naše ponaučení, jim zůstávají neznámé.

Příběh v pozadí Žalmu 95 (Židům 3:7-11) je zapsán ve 2. Mojžíšově 17. Bůh právě mocně vysvobodil Izrael z Egypta. Tři dny putovali pouští a našli jenom hořkou vodu. Myslíte, že si řekli: „Bůh se určitě nenamáhal vysvobozovat nás z Egypta jenom proto, aby nás nechal umřít na poušti žízní“? Kdepak: reptali proti Mojžíšovi. Mojžíš volal k Bohu a Bůh mu ukázal kus dřeva. Když ho hodil do vody, stala se sladkou (2. Mojžíšova 15:22-25).

2. Mojžíšova 16 vypráví, jak Bůh opatřil Izraeli manu, aby měli denně co jíst. Člověk by řekl, že po takových zázračných projevech milosti budou lidé Bohu samozřejmě důvěřovat. Pak se ale ve 2. Mojžíšově 17 dočtete o tom, jak opět dorazili někam, kde nebyla voda. Místo aby požádali Boha, aby se o ně postaral, začali se přít s Mojžíšem a zkoušet Boha. Bůh Mojžíšovi nařídil, aby holí uhodil do skály, a vytryskla voda. Mojžíš pojmenoval to místo Massa („pokušení“ či „zkouška“) a Meriba („svár“ či „vzdor“).1 Hebrejské „jako v Meribě“ (Žalm 95:8a JB) je do řečtiny přeloženo „jako při tom rozhořčení“ (Židům 3:8a KMS).2 Hebrejské „v den Massy“ (Žalm 95:8b JB) je přeloženo jako „v den pokušení“ (Židům 3:8b NBK).2

Konec žalmu, kde je řeč o Boží přísaze v hněvu, že lid nevstoupí do jeho odpočinku, souvisí pravděpodobně se 4. Mojžíšovou 14, kde Izraelci opět reptali, když slyšeli zprávu vyzvědačů. Přes všechno, co Bůh udělal, by byli Mojžíše málem ukamenovali a vrátili se do Egypta, kdyby Bůh nebyl zasáhl. Při té příležitosti přísahal, že všichni, kdo proti němu reptali, zemřou na poušti, takže do země odpočinku nevstoupí. Ušetřil jen Jozua a Káleba, kteří mu věřili. Jde tu o to, že bychom se měli poučit z jejich chyb, a zachovat se jinak!

C. Boží slovo mluví dnes přímo k nám.

Sloveso „říká“ je v přítomném čase. „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas…“ Bůh k nám mluví ve svém slovu právě dnes! Slovo „dnes“ dodává této výzvě naléhavosti. Říká: „Neodkládejte poslušnost na vhodnější chvíli. Den spasení je nyní! Bůh na vás mluví právě teď. Neignorujte ho! Další takovou příležitost už třeba nedostanete!“

Písmo musíme ve svém životě uplatňovat v souladu se správnými principy výkladu, jinak bychom ho mohli uplatnit nesprávně. Než ho vztáhneme na sebe, musíme přijít na to, co říkalo původním adresátům v jejich historickém kontextu. Musíme porovnávat Písmo s Písmem a chápat text v jeho kontextu. Už například nepodléháme izraelským zákonům o obětech či očišťování. Můžeme se z nich však poučit o věcech, které se týkají nás, kdo jsme viděli jejich naplnění v Kristu.

První ponaučení tedy zní: abychom nezatvrdili svá srdce, musíme k Božímu slovu přistupovat se srdcem ochotným se podřídit a plnit jeho vůli.

2. Abychom nezatvrdili svá srdce, musíme se postarat o to, abychom v srdci měli k Bohu správný vztah.

Všimněte si: „… nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru…“ (3:8); „Jejich srdce stále bloudí…“ (3:10). V Bibli srdce označuje celou naši vnitřní bytost: mysl, emoce i vůli. Jak varuje Přísloví 4:23: „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“

A. Každý hřích začíná v srdci.

Ježíš učil: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“ (Marek 7:21-22). My míváme sklon dívat se na zevnějšek člověka, ale Bůh hledí na srdce (1. Samuelova 16:7).

Vezměme například služebníka, který káže Boží slovo, obětavě slouží církvi, chová se velice laskavě a starostlivě. Náhle upadne do smilstva a nás to šokuje. Jak se to mohlo stát? Neviděli jsme, že ve svém srdci choval žádostivost po ženách a tento svůj hřích nesoudil. Ve svých myšlenkách nežil před Bohem ve svatosti. To, co se projevilo jeho jednání, vyplývalo z jeho srdce. To je jedna z nejužitečnějších věcí, které jsem se kdy o křesťanském životě naučil: Každý hřích začíná v srdci. Pokud se před Bohem zabýváte svým myšlenkovým životem, zastavíte hřích u kořene.

B. Tvrdost našeho srdce probouzí Boží hněv a přivolává jeho přísný soud či výchovný trest.

Bůh říká, že se na pokolení putující pouští hněval (3:10). Toto slovo má významový odstín znechucení či ošklivosti. Přísahal ve svém hněvu (3:11). Hněvem je nazýván Boží rozhodný a vášnivý odpor vůči hříchu. Pokud jde o hřích, Bůh není pasivní. Pokud o sobě tvrdíme, že jsme jeho dětmi, ale nečiníme skutečné pokání ze svých hříchů (což byl případ mnoha z těch, kdo zahynuli na poušti), Boží věčný hněv na nás zůstává (Jan 3:36). Jsme-li opravdu jeho dětmi ve víře v Ježíše Krista, pak Ježíš na kříži strpěl Boží hněv za nás, takže se nemusíme bát věčného trestu. Měli bychom se ale bát výchovných trestů, které nikdy nejsou příjemné (Židům 12:6, 11). Bůh vychovává své děti v lásce, abychom mohli sdílet jeho svatost. Když je to ale zapotřebí, umí být i pěkně drsný. Budeme-li své srdce zkoumat sami, vyhneme se Božím výchovným trestům (1. Korintským 11:27-32).

Abychom tedy nezatvrdili svá srdce, musíme se podřídit autoritě Božího slova a musíme s Bohem jednat na úrovni našeho srdce.

3. Abychom nezatvrdili svá srdce, musíme se naučit znát a přijímat Boží způsoby jednání.

Bůh o Izraeli na poušti řekl: „… dodnes mé cesty nepoznali…“ (3:10). „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše“ (Izajáš 55:8-9). Boží cesty můžeme poznat pouze díky tomu, jak nám je ukazuje v Písmu.

A. Naučit se znát a přijímat Boží způsoby jednání je naše odpovědnost.

Nemůžeme se omlouvat neznalostí. Nemůžeme se hájit: „Bože, já jsem nevěděl, že jednáš tímto způsobem.“ Izraelci na poušti měli Boží cesty znát. Ale protože je neznali, nepřijímali je. Boží cesty je třeba poznat předtím, než se dostaneme do obtížné situace (Přísloví 1:20-33). Nedbáme-li o moudrost ve chvíli, kdy máme příležitost ji získat, budeme ve chvíli, kdy přijde krize, zaskočení a bezradní.

B. V Božích způsobech jednání se někdy projevuje jeho veliká moc, ale zázraky samy o sobě tvrdošíjná srdce nepromění.

Ti, kdo bloudili, zažili některé z největších zázraků, které Bůh kdy vykonal. Byli svědky deseti egyptských ran. Viděli, jak se Rudé moře rozdělilo, aby mohli projít, a jak se opět zavřelo nad faraonovou armádou. Bůh je v nehostinné Sínajské poušti už jednou zaopatřil vodou a manou. Bůh zdůrazňuje, že se na jeho skutky dívali čtyřicet let (3:9). Kdyby zázraky samy dokázaly obměkčit tvrdá srdce, mysleli by tito lidé být bohatýry víry! Jenže to právě nebyli.

Občas slyšíte lidi říkat: „Jo, kdybych viděl zázrak, uvěřil bych.“ Bůh někdy používá zázraky, aby lidi přivedl ke spásné víře. Často je však toto prohlášení pouhá zástěrka. Dotyčný skeptik si jen hledá výmluvu, aby mohl pokračovat ve svých hříších. Boháč v podsvětí prosil Abrahama, aby poslal někoho, kdo by varoval jeho bratry, aby na tom místě muk neskončili také. Abraham mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ Na to boháč namítl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“

Prostě jim předveďte zázrak! Jenže Abraham odpověděl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (Lukáš 16:27-31).

C. Boží způsoby jednání často zahrnují situace, které jsou pro jeho lid krajní zkouškou.

Nezapomínejte, jeho cesty nejsou naše cesty. Bůh často jedná způsobem, který nám připadá podivný, nebo přímo postavený na hlavu. A opět, abychom tyto jeho zvláštní způsoby jednání poznali, až bude takto jednat s námi, ukazuje nám je ve svém slově.

Podívejme se na to, jak Bůh jedná, když se po čtyřech stech let chystá vysvobodit Izrael z egyptského otroctví. K tomu potřebuje schopného židovského vůdce. To chce muže vychovaného ve faraonově domácnosti, zběhlého ve vší egyptské moudrosti a mocného v slovech i činech (Skutky 7:22). Až posud v pořádku. Pak ať ten člověk spáchá kolosální botu a příštích čtyřicet let stráví jako pasák ovcí ve stepi. No tohle! Konečně ho Bůh povolá, aby splnil svůj úkol, ale pak – aby to Izraelci neměli tak lehké – opakovaně zatvrdí faraonovo srdce, aby je odmítl pustit.

Když faraon nechá Izraelce jít, ať napochodují k Rudému moři, do pasti, kde jim nezbývá než bezmocně čekat na faraonovu obrovskou armádu. Když z téhle krize vyváznou, chce to zavést je do vyprahlé pouště, kde není voda. Když už vodu najdou, ať je to voda trpká.

Než je odvést do Zaslíbené země přímo – jedenáct dní cesty (5. Mojžíšova 1:2) – bude lepší vzít je tam „vyhlídkovou trasou“: čtyřicet let bloudění v nehostinné poušti. Takhle Bůh jedná se svým vyvoleným lidem! Chtěl, aby se mu naučili důvěřovat a vést jeho boje (2. Mojžíšova 13:17).

Pokud jde o Kenaán, mohl Bůh zvrhlé Kenaánce vyhladit nějakou pohromou. Izrael by se pak jenom nastěhoval a žil by šťastně až do smrti. Místo toho Bůh po Izraeli chtěl, aby se Kenaánců zbavil v mnoha náročných bitvách. Když později Izrael potřeboval proroka, Bůh na to šel tak, že učinil jistou ženu neplodnou. V Izraeli bylo mnoho žen, které měly děti, ale Bůh se rozhodl přivést ženu k tomu, aby si v zoufalství uvědomila, že syna mít nemůže. Když volala k Bohu, dal jí Samuela, který se stal jeho prorokem (1. Samuelova 1-2). Později, když Bůh chtěl, aby na izraelský trůn usedl muž podle jeho srdce, nevybral si muže, který se zamlouval Samuelovi. Vybral si nejmladšího z Jišajových synů, pasáčka ovcí jménem David. A ani pak nedosadil svého vyvoleného na trůn okamžitě, ale nechal ho, aby celé roky prchal o život před šíleným králem Saulem.

Mohl bych vršit příklady na příklady, protože Bible je jich plná. Když Bůh jedná, jeho lidé se přitom obvykle ocitnou v koncích, aby poznali, že se musí spoléhat pouze na něj. Pokud neznáme jeho cesty a ocitneme se v poušti bez vody nebo nemáme možnost a sílu cokoli pro Boha udělat, budeme mít sklon reptat stejně jako Izrael. A proto se musíme z Božího slova naučit znát Boží cesty.

D. Tváří v tvář Božímu jednání máme na vybranou: buď se mu podřídit, nebo reptat a vrátit se do světa.

Žalm 95 začíná slovy: „Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů! Hospodin je velký Bůh, je velký Král nad všemi bohy“ (Žalm 95:1-3). Našemu varovnému textu předchází sedm veršů chvály. Volba je zřejmá: radujte se vírou z Pána, nebo reptejte a vraťte se do světa (do Egypta).

Apoštol Pavel dává v listu Filipským příklad správné reakce na Boží jednání. Vězní ho v Římě kvůli křivým obviněním. Jiní křesťanští vedoucí v Římě ho kritizují a zvěstují Krista ze závisti. Jako velký Boží apoštol pro pohany by si Pavel snadno mohl stěžovat na těžké, nespravedlivé podmínky. Napsal však: „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování…“ (Filipským 2:15). „Radost“ a slova příbuzná se v tomto krátkém dopise vyskytují více než patnáctkrát. Není náhodou, že se tu desetkrát objevuje také řecké slovo pro „postoj“.4 Postoj podřízenosti a důvěry Bohu nás povede k radosti třeba i uprostřed nejtěžších zkoušek. Postoj pýchy a soustředění na sebe vede k reptání, v němž odporujeme Božím způsobům jednání a vracíme se do světa.

E. Odmítat Boží způsoby jednání znamená pokoušet Boha.

Bůh říká: „… vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli…“ (3:9). U kořene pokoušení Boha je hřích nevíry (jímž se budeme podrobněji zabývat příště). Když Bůh něco slíbí a na nás dolehnou zkoušky, které se zdají jeho slib popírat, zase stojíme před rozhodnutím: Dodržuje Bůh své slovo nebo ne? Ano, jsme v nehostinné poušti a nemáme vodu. Ano, v Zaslíbené zemi žijí obři. Sami se s těmito problémy naprosto nejsme schopni vypořádat. Budeme důvěřovat Bohu a jeho slibům, nebo se obtížemi necháme svést k reptání a neochotě vzít Boha za slovo? Pokud nepřijímáme Boží způsoby jednání a nedůvěřujeme jeho slovu, zkoušíme ho a to obvykle není dobré! (Vzácně se najdou výjimky jako Malachiáš 3:10.)

Abychom tedy nezatvrdili svá srdce, musíme se podřídit Boží autoritě skrze jeho slovo, musíme se postarat o to, abychom v srdci byli poddáni Bohu, a musíme se naučit znát a přijímat jeho způsoby jednání s námi. A konečně:

4. Když se podřídíme Božímu slovu a přijmeme jeho způsoby jednání, vstoupíme do jeho odpočinku.

Ve větší míře se tím budeme zabývat u čtvrté kapitoly. Prozatím si ale všimněme verše 3:11. Boží přísaha vypovídá o jeho nezvratném rozhodnutí, že ti, kdo se na poušti bouřili, nevstoupí do Kenaánu (4. Mojžíšova 14:21-36). Když Bůh přísahá v hněvu, bude lepší věřit, že to myslí vážně! Duše, na které spočívá Boží hněv, nepozná odpočinek!

Boží odpočinutí se původně vztahovalo k usídlení Izraele v Zaslíbené zemi, má ovšem také duchovní naplnění, jak uvidíme v kapitole 4. Leon Morris (Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, str. 35) říká, že Boží odpočinutí označuje „požehnané místo, kde již není usilování, ale pouze uvolnění v Boží přítomnosti a jistotě, že není důvod se bát“. Boží duchovní odpočinutí nachází člověk, který se „nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému“ (Římanům 4:5). „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista…“ (Římanům 5:1).

Závěr

Způsob Božího jednání, který se ze všech nejvíce liší od způsobu, jak bychom jednali my, je kříž. Ježíš, bezhříšný Boží Syn zemřel jako oběť za bezbožné hříšníky. Bůh ospravedlňuje bezbožné skrze víru samotnou. To se příčí lidské pýše. Je vaší jedinou nadějí na přijetí do nebe Ježíšova krev? Podřizujete se v srdci Božímu slovu a přijímáte jeho způsoby jednání, a to zejména tehdy, když je jejich součástí bloudění nehostinnou pouští? Vaše srdce se buď vůči Bohu zatvrzuje, protože se jeho svrchovanému jednání s vámi stavíte na odpor, anebo se vůči němu stává citlivější, protože se jeho slovu podřizujete a přijímáte způsob, jakým s vámi jedná. Vaše reakce na zkoušky odhaluje vaše srdce. Zapusťte duchovní kořeny hluboko do vlhké, plodné půdy Božího slova, abyste vydrželi, když na vás praží žhavé slunce soužení a zkoušek!

Otázky k diskuzi

1. Boží slovo se nás ne vždy týká přímo. Jak si tedy můžeme být jisti, že je uplatňujeme správně?
2. Hříšné srdce je úskočné (Jeremjáš 17:9). Jak tedy můžeme vědět, zda máme v srdci správný postoj podřízenosti vůči Bohu?
3. Proč Boží způsoby jednání s jeho lidem často zahrnuj zkoušky? Je nesprávné modlit se, aby od nás Bůh tyto zkoušky odvrátil? Proč ano, proč ne?
4. Proč je reptání na okolnosti závažný hřích? Co se tím ve skutečnosti projevuje?

Poznámky

1 Srovnej verš 2. Mojžíšova 17:7 v různých překladech. — pozn. překl.

2 Také zde cituje autor Listu Židům Septuagintu,3 v tomto případě Žalm 94:8 LXX. (V LXX jsou žalmy rozděleny, a tedy i číslovány poněkud jinak než v hebrejském textu.) Srovnej rovněž verš Žalm 95:8 v KR („jako při popuzení, a v den pokušení“) a v PSZ („jako ve sváru, v den pokušení“). ČEP bere zřetel na oba významy. — pozn. překl.

3 LXX (Septuaginta): starověký řecký překlad Starého zákona — pozn. překl.

4 Toto slovo bývá nejčastěji překládáno jako „smýšlení“ či „mysl“. Srovnej verše Filipským 1:7(1); 2:2(2,3), 5(4); 3:15(5,6), 19(7) (v některých rukopisech rovněž 3:16 – viz NBK, KR); 4:2(8), 10(9,10) v různých překladech. — pozn. překl.