Je Benny Hinn, okázalý uzdravovatel vírou, heretik? Takto ho označil Hank Hanegraaff, „muž biblických odpovědí“ ve své poslední knize Christianity in Crisis (Křesťanství v krizi - pozn. red.: vyšlo v r. 1992). Hanegraaffovo obvinění zapříčinilo radikální výbuch rozhořčeného křiku namířeného ne proti Hinnovi, ale proti Hanegraaffovi.

Zdá se, že jedinou skutečnou a netolerovatelnou herezí dnes je, když někoho nazvete heretikem. Je-li obviněný vinen herezí, vyvolá pravděpodobně více soucitu než jeho žalobce. Každý, kdo dnes volá „Heretik!“, riskuje, že bude připodobněn k Salemu v Massachusetts (americké město známé čarodějnickými procesy z roku 1692 - pozn. překl.).

Poté, co Hanegraaff nechal své obvinění vytisknout, se stalo několik věcí. Jednak Hinn odvolal své vlastní učení, že v Trojici je devět osob, a omluvil se za toto učení svým posluchačům. Taková odvolání jsou v církevních dějinách ojedinělá a je potěšující, že alespoň v tomto případě ohledně tohoto bodu činil Hinn ze svého falešného učení pokání.

Druhá zajímavá poznámka pod čarou Hanegraaffovo-Hinnovy ságy byl redakční úvodník z pera šéfredaktora vedoucího charizmatického časopisu, ve kterém byl Hanegraaff pokárán za to, že nazval Hinna heretikem. V roce 1993 jsem byl přítomen dohodě Asociace křesťanských knihkupců a byl jsem svědkem diskuze mezi Hanegraaffem a tímto šéfredaktorem časopisu. Položil jsem šéfredaktorovi pár otázek. První byla: „Existuje vůbec něco jako hereze?“ Šéfredaktor potvrdil, že ano. Moje druhá otázka zněla: „Je hereze závažný problém?“ Opět souhlasil s tím, že ano. Moje další otázka byla zřejmá: „Proč tedy kritizujete Hanegraaffa za to, že řekl, že Hinn vyučuje herezi, když i sám Hinn to teď připouští?“

Šéfredaktor vyjádřil své znepokojení nad tolerancí, laskavostí, jednotou křesťanů a podobnými záležitostmi. Vyjádřil své obavy z honu na čarodějnice v evangelikální církvi. Můj postoj ohledně toho je jasný. Nepotřebujeme honit čarodějnice v evangelikálním světě. Není třeba honit něco, co se neschovává. „Čarodějnice“ jsou zřetelně vidět. Každý den v národní televizi vyučují beze strachu z cenzury očividné hereze.

Vzpomeňte si na případ Jimmyho Swaggarta. Celá léta veřejně odmítal ortodoxní doktrínu o Trojici. Swaggart nebyl (pokud je mi známo) svým sborem předvolán kvůli své herezi. Byl kritizován za sexuální nemorálnost, ale ne za herezi. Domnívám se, že tento sbor považuje hrátky s prostitutkami v soukromí za závažnější urážku, než je popírání Trojice před světem okolo.

Jak jsem již předložil v The Agony of Deceit (Agónie lži), Paul Crouch vyučuje herezi. Tak i Kenneth Copeland a Kenneth Hagin. Tito muži, jak se zdá, vyučují své hereze beztrestně.

Ale co myslíme herezí? Je každá teologická chyba herezí? V širším smyslu lze každý odklon od biblické pravdy považovat za herezi. Avšak v současném křesťanském myšlení je termín hereze obvykle rezervován pro velké a ohavné pokřivení biblické pravdy, pro omyly tak zásadní, že ohrožují samotný základ (esse) křesťanské víry nebo pohodu (bene esse) křesťanské církve.

Řím exkomunikoval Luthera a prohlásil ho za heretika kvůli vyučování ospravedlnění jen vírou. Luther odpověděl, že církev přijala heretický názor ohledně spasení. Dosud doutná spor o to, kdo je zde vlastně heretik.

Luther ve své reakci na Erasmův výpad připustil, že mnohé z bodů tohoto problému jsou maličkosti. Nevyžadovaly narušení jednoty církve. Mohly být „překryty“ láskou a trpělivostí, která překrývá mnoho hříchů. Když však došlo na ospravedlnění, zpíval Luther jinou písničku. Nazval ospravedlnění článkem, se kterým církev stojí i padá, doktrínou tak zásadní, že se dotýká samotného jádra evangelia. Církev, která odmítá ospravedlnění pouze vírou (a proklíná ji coby smrtelnou herezi), už není ortodoxní církví. Luther se nepustil do tohoto problému jen z cvičných důvodů a reformace nebyla pouhým neporozuměním mezi válčícími frakcemi v církvi. Žádná čajová konvice nebyla dost velká, aby pojala bouři, kterou to vyvolalo.

Ve škole v Holandsku bylo zvykem mého učitele, profesora G. C. Berkouwera, vyučovat jednu doktrínu po celý rok. V roce 1965 vybočil ze svých kolejí a učil na téma „Historie hereze v křesťanské církvi.“

Berkouwer nám předložil nejdůležitější boje, které církev vedla proti herezi. Byl to Markiónův heretický kánon, co způsobilo, že církev musela nezbytně formálně stvrdit obsah pravého kánonu svatého Písma. Ariův adopcianizmus byl tím, co si vyžádalo konciliární nicejská vyznání. Hereze Eutychése (monofyzitizmus) a Nestoria vyvolaly rozhodující ekumenický Chalkedonský koncil v roce 451. Hereze Sabellia, Apollinaria, sociniánů a dalších v průběhu dějin poháněly církev, aby určovala hranice ortodoxie.

Jedním z hlavních bodů Berkouwerovy studie byla historická tendence herezí plodit další hereze, obzvláště hereze v opačném směru. Například snahy bránit skutečné lidství Ježíše často vedly k popření Jeho božství. Snaha bránit Kristovo božství často vedla k popření Jeho lidství. Podobně snaha o jednotu Božství a monoteismus vedly k popření odlišností Božích osob, zatímco snaha o osobní odlišení vedla k triteismu a popření základní jednoty Boha. Podobně snahy o nápravu hereze zákonictví vyplodily protizákonnou herezi apod.

Žijeme v klimatu, kde je hereze přijímána a vyhlašována s největší lehkostí. Nenapadá mě žádná z těchto velkých herezí, kterou bych neslyšel opakovaně a otevřeně v národní televizi od takzvaných „evangelizačních kazatelů“, jako jsou Hinn, Crouch a podobní. Otázky, které naši otcové pokládali za otázky života a smrti, a to věčného života a smrti, jsme my tak vystavili působení relativizmu a pluralizmu, že nás prostě závažné doktrinální omyly nezajímají. Dáváme přednost pokoji před pravdou a obviňujeme ortodoxní, že způsobují rozdělení, když nazvou heretika heretikem. Heretikem je ten, kdo rozděluje církev a narušuje jednotu Kristova těla.

Tabletalk Magazine, duben 1994