• Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. (Ž 19,2)

Kniha přírody má tři strany: nebe, zemi a moře. Nebe je tou první a nejslavnější stránkou a pomocí ní jsme schopni vidět krásu oněch druhých dvou. Každá kniha, jež by neměla prvního listu, by byla velmi nedokonalá a zvláště tato slavná Kniha přírody. Vždyť její první strana jednající o Slunci, Měsíci a hvězdách, nám skýtá světlo na celou knihu. Právě ona první strana je klíčem, bez něhož by další Písmo bylo temné a nečitelné. Člověk, který kráčí přímo a chce zkoumat oblohu tím, že začíná číst o stvoření a obírá se studiem hvězd, počíná si správným způsobem.

Slovo „nebesa“ je tu užito v množném čísle pro svou různost, neboť zahrnuje nebe, měsíc i mračna nespočetných druhů, ovzduší se svým chladem i bouřemi, Slunce se slávou dne i hvězdnatou oblohu se všemi divy noci. Co však jsou Nebesa nebes to dosud lidské srdce ani nepochopilo. Všechno to vypravuje o Boží slávě. Každé stvoření to umí líp než lidská bytost. Nejvíce však v tomto duchovním vědění vyniká nebeská říše. Nebesa vypravují - jsou vypravující - a toto nepřetržité trvání jejich svědectví ukazuje, že se tím obírá každá jejich část. Každé chvíle nebeští hlasatelé, kteří nám svítí shůry, oznamují Boží přítomnost, moc, moudrost i dobrotu. Ten, kdo chce pochybovat o Boží všemohoucnosti, nechť pohledí na klenbu nahoře. Kdo si chce představit nekonečno, nechť se zahledí do prostoru, který nemá konce. Ten, kdo touží vidět Boží moudrost, nechť uvažuje o rovnováze nebeských těles. Kdo chce znát Boží přesnost, musí pozorovat pravidelnost oběhů planet a konečně kdo si chce učinit představu o Boží moci, velikosti a velebnosti, musí obdivovat sílu přitažlivosti, velikost stálic i zářivost celé nebeské soustavy. Nebesa nevypravují jen o nějaké slávě, ale mluví o „slávě Boží“, neboť podávají nepochybné důkazy vědomého, moudrého, plánujícího i vše řídícího Stvořitele a žádná moudrá a nepředpojatá bytost nemůže být jimi nepřesvědčena. Svědectví, jež nám podávají nebesa, není jen nějakým náznakem, ale jasným a neomylným prohlášením. Je to to nejtrvanlivější a navždy trvající prohlášení. A přece, přes to všechno, co pomůže to nejhlasitější volání hluchému i ten nejjasnější obraz duchovně slepému? Bůh Duch Svatý nás musí osvítit. Jinak všechna slunce Mléčné dráhy to nedokážou.

„Obloha hovoří o díle jeho rukou.“ Není tu líčena jen nádenická práce, ale práce rukou. Prostor je plný díla Hospodinových moudrých a tvořivých rukou. K tvořivému Duchu jsou tu přičteny i ruce, aby tak byla zdůrazněna Jeho péče a činnost, i aby Mu mohli smrtelníci alespoň zčásti porozumět. Je pokořující, shledáváme-li, že i ti nejoddanější a nejvyspěleji myslící tvorové, chtějí-li vyjádřit nejvznešenější myšlenky o Bohu, musí užít zemských slov a přirovnání. Jsme děti a každý z nás musí vyznat: „Myslím jako dítě a mluvím jako dítě.“ Bůh se pohybuje v onom nesmírném prostoru, který je nad námi. Hvězdy jako vlajka ukazují, že Král je doma. Visí jako štít a nevěrci mohou tak vidět, že On pohrdá jejich popíráním Jeho jsoucnosti. Ten, kdo pohledí k obloze a potom píše, že není Boha, označuje se v téže chvíli za blázna a lháře. Je podivné, že někteří lidé, ač milují Boha, přece se bojí učit se z knihy přírody, jež nám jasně Boha zjevuje. Falešná duchovnost některých věřících, kteří jsou přílišnými nebešťany, než aby uvažovali o nebesích, kryje tak chvástání nevěrců, kteří tvrdí, že příroda popírá zjevení. Nejmoudřejší jsou ti, kteří se zbožnou uctivostí sledují stopy Hospodinovy jak v milosti, tak i ve stvoření. Jen pošetilci se bojí, aby poctivé studium tohoto neublížilo víře v to druhé. Dobře pravil dr. Cosh: „Často jsme naříkali nad pokusem lidí postavit Boží dílo proti Božímu Slovu, čímž byla vzbuzena a propagována neustálá žárlivost, jež se hodila jinam a neměla se ukazovat tam, kde mělo vládnout neustálé spojení. Především nám bylo líto, že toto úsilí se vydávalo na to, aby byla podceňována příroda v porovnání se vznešeným zjevením. Zdá se, že je to snižování jedné části Božího díla, abychom tak vyvýšili a doporučili část druhou. Nechť věda a náboženství nejsou považovány za proti sobě vzdorně stojící tvrze, jejichž vojsko se ohání nepřátelsky mečem. Nechť raději uvažují o tom, jak mnoho mají společných nepřátel. Příliš mnoho nepřátel jak v nevědomosti a předsudku, tak i ve vášni a různých neřestech, než aby marnili vzájemné síly v nepřátelství. Věda má svůj základ a tak je tomu i v náboženství. Nechť stojí tyto základy a budou stát pevněji a stanou se tak částí velké továrny, zřízené k Boží slávě. Nechť jedna je vnější částí, zatímco v druhé ti, kteří mají víru, pokleknou, modlí se a chválí. Nechť jedna je svatyní, v níž lidské vědění klade nejvzácnější kadidlo jako oběť Bohu a ta druhá svatyní svatých, oddělenou od oné oponou roztrženou na dva kusy a tady na krví skropeném trůnu milosti, nechť vyléváme lásku smířeného srdce a nasloucháme moudrosti živého Boha.