Charles Spurgeon vypráví historku o církvi, ve které se o místo kazatele ucházel člověk, který nevěřil v peklo. Odpověděli mu: „Přišel jste nám říct, že žádné peklo není. Jestliže je vaše učení pravdivé, tak vás určitě nepotřebujeme. A jestliže pravdivé není, tak o vás nestojíme. Takže tak či onak se obejdeme se bez vás.“ (Spurgeon’s Expository Encyclopedia [Baker], sv. 10, s. 149, mírně upraveno.)

Hovořit o budoucím strašlivém Božím soudu není příjemné, ale je to nezbytné, protože Bible jasně učí, že tento soud přijde. Přestože některé z nejvýznamnějších vůdčích osobností mezi evangelikálními křesťany učení o pekle odmítají, nesmíme zapomínat, že Ježíš mluvil o hrůzách pekla častěji než kdokoli jiný v celé Bibli. Nemůžeme tvrdit, že následujeme Krista, a zároveň s tím odmítat učení o věčném trestu. Je to učení, které má zásadní praktické důsledky. Spurgeon dále řekl (tamtéž, s. 146): „Nedoceňujte peklo, a nebudete doceňovat kříž. Zlehčujte utrpení ztracených duší, a brzy začnete zlehčovat Spasitele, který vás před ním zachraňuje.“ Jonathan Edwards sice založil své proslulé kázání „Sinners in the Hands of an Angry God” (Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha) na verši z 5. Mojžíšovy, název však převzal z verše 10,31 v našem textu. Pomocí tohoto působivého kázání obrátil Bůh mnoho lidí ke Kristu. Sám jsem je četl mnohokrát, ale nedávno jsem je slyšel v podání jednoho herce tak, jak je mohl přednést Edwards sám. Edwards s děsivou jasností přesvědčuje posluchače o hrůzách nadcházejícího soudu, ale ukazuje jim také útočiště, jímž je kříž. Jak ukazuje náš text, jsou to jediné možnosti:

Když odmítneme Krista jako Boží oběť za naše hříchy, nevyhnutelně staneme před jeho hrozným soudem.

Je to druhá obtížná varovná pasáž v listu Židům (první byly verše 6,4-8). Je obtížná nejen z hlediska tématu, ale také proto, že některé její části se nesnadno vykládají. Než se začneme textu věnovat, uvedu hlavní možnosti výkladu, počínaje těmi, které jsou podle mého názoru nejméně pravděpodobné.

Nejnepravděpodobnější je arminiánský názor, že náš oddíl pojednává o skutečných věřících, kteří zhřeší a ztratí spasení. Jeho problém spočívá v tom, že musí najít jiné vysvětlení pro spoustu jasných biblických pasáží, které učí, že spasení je zadarmo jako Boží dar, který není založen na ničem v nás, ale pouze na prolité krvi Ježíše Krista. Dokonce i tato kapitola sama (10,1-18) důrazně poukazuje na to, že Kristova oběť nás jednou provždy přivedla k dokonalosti a odstranila celou naši vinu.

Někteří raní církevní otcové ovšem z tohoto a jiných oddílů Listu Židům vyvodili mylnou domněnku, že není odpuštění pro hříchy spáchané po křtu. Takovéto odsouzení bývalo většinou vyhrazeno jen pro „těžké“ hříchy, jako je zapření víry pod tlakem pronásledování, vražda, modlářství a sexuální hříchy. Byl tu však problém: pokřtění křesťané se občas takovýchto hříchů dopustili a později z nich činili pokání. Mohlo jim být odpuštěno?

Někteří podle vzoru Hermova Pastýře (asi 140 n. l.) tvrdili, že po křtu je možné dosáhnout odpuštění jednou, ale víckrát už ne. Tertullianus, který byl přísnější, Herma za tento ústupek pranýřoval, protože ho vnímal jako tenounké ostří nebezpečného klínu. Jiní, tolerantnější, naopak Hermův ústupek rozšířili neomezeně, vyžadovali však skutky pokání.

F. F. Bruce v této souvislosti poukazuje na ironii faktu, že toto důrazné varování Listu Židům mohlo dát povstat systému tolik připomínajícímu židovský obětní řád, který List Židům odmítá jako jednou provždy překonaný. (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle of Hebrews [Eerdmans], s. 260-262.) Každý systém, který učí, že spasení je možno ztratit, a případně získat zpět pomocí skutků pokání je v rozporu s Boží milostí darovanou v Kristu.

Druhý názor je ten, že autor hovoří o pravých věřících, kteří zavrhli víru, ale popsaný trest nepředstavuje peklo, ale jakýsi strašlivý časný soud. (Zane Hodges: The Bible Knowledge Commentary [Victor Books], ed. John Walvoord a Roy Zuck, sv. 2, s. 805.) Odpovídá to páně Hodgesovu názoru, že spasení znamená přijmout Krista jako Spasitele, ale ne nutně také jako Pána. Tento názor připouští, že člověk, který uvěřil v Krista, může později víru zapřít a důrazně se jí stavět na odpor, a přece být spasen, třebaže přijde o odměny (1K 3,15). I když pomineme mnoho dalších problémů tohoto názoru, soud z našeho textu je srovnáván se „žárem ohně, který stráví Boží odpůrce“ (10,27). Omezit smysl těchto slov na popis časného soudu, byť sebetvrdší, znamená neučinit zadost tvrdosti varování.

Podle třetího názoru je varování určeno skutečným věřícím, kteří o spasení přijít nemohou, a říká jim, co by se stalo, kdyby od víry odpadli (což v případě skutečných věřících není možné). Jedná se tedy o hypotetické varování, použité s cílem odradit věřící toho, aby opustili víru. (Homer Kent: The Epistle to the Hebrews [Baker], s. 206-207). Jak jsem však už vysvětloval, když jsme studovali šestou kapitolu Listu Židům, hypotetické varování je ve skutečnosti zbytečné. Pokud se jedná o skutečně znovuzrozené, jak by je Bůh mohl hypoteticky uvrhnout do pekla, kdyby hypoteticky odpadli, když nic z toho není možné? Celý tento směr uvažování mi nedává smysl.

Jak to vidím já, správné vysvětlení zní, že náš oddíl varuje lidi, kteří se přihlásili k víře a připojili k církvi, před Božím věčným soudem pro případ, že by se vrátili k judaismu. Tito lidé navenek vypadají jako znovuzrození, ale doopravdy znovuzrození nejsou. Kdyby opustili Kristovu oběť a vrátili se k judaismu, ukázalo by se, že v první řadě v Krista nikdy neuvěřili. Největší obtíž pro tento názor představují slova „jíž byl posvěcen“ (10,29). Jeho přívrženci je vykládají několika způsoby. John Owen tvrdí, že se nevztahuje k člověku, kterému hrozí odpadnutí, ale ke Kristu samotnému, „který byl krví smlouvy, již předložil Bohu, posvěcen a zasvěcen Bohu jako kněz navěky…“ (J. Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], sv. 4, s. 545.) To je z gramatického hlediska možné, i když to může vypadat, že to do kontextu násilně vnáší něco, co sice výslovně učí Jan 17,19, ale v listu Židům se o tom mluví jen v náznacích (2,10; 5,7.9; 9,11-12).

Druhý způsob chápání slova „posvěcen“ je vidět v něm vnější posvěcení ve smyslu ztotožnění dotyčného s Božím lidem, nikoli popis skutečného stavu jeho srdce před Bohem. K takovému vnějšímu posvěcení mohlo dojít prostřednictvím křtu nebo Večeře Páně. Člověk je „oddělen“ od světa v tom smyslu, že se připojil k církvi a přijal Kristova ustanovení. Poslouchá kázání Božího slova a dokonce s ním rozumově souhlasí (10,26 KMS: přijal „jasné poznání pravdy“). Jeho srdce však nebylo proměněno Boží zachraňující milostí. Když ho pronásledování nebo pokušení k hříchu začne tlačit k tomu, aby se od Krista odvrátil, víru zavrhne a ukáže tak svou pravou tvář. Tento strašlivý hřích (dále popisovaný ve verši 10,29) staví toho, kdo odpadl, na cestu k jistému a děsivému soudu.

Toto pojetí souhlasí s výkladem, který jsem uvedl pro verše 6,4-8. Tento názor s sebou, přiznávám, nese problém, který spočívá v nutnosti chápat zde slovo „posvěcen“ ve vnějším smyslu (na rozdíl od 10,10 a 10,14, ale stejně jako v 9,13). Navzdory této obtíži se domnívám, že tento výklad nejlépe vyhovuje Listu Židům. Odpovídá také verši 10,39, který staví do protikladu ty, kdo odpadají a zahynou, s těmi, kdo věří a dosáhnou života. To by jako přehled stačilo, a nyní se pusťme do probírání textu, který se dělí na tři části.

1. Svévolné odmítnutí Krista

Svévolně odmítnout Krista poté, co jsme už poznali pravdu, znamená odmítnout jedinou Boží oběť za hříchy a nevyhnutelně propadnout jeho hroznému soudu (10,26-27).

Když autor říká „jestliže svévolně hřešíme“, nemá na mysli „běžné“ hříchy, jakých se dopouští každý věřící. Kdo by jinak mohl být spasen, když nikdy nikdo nedokázal žít od svého spasení, aniž by zhřešil! I když se občas dopustíme hříchu nedopatřením, většinou jsou naše hříchy svévolné. Zhřešíme, protože se rozhodneme zhřešit! Jenže jak Bible jasně říká, když zhřešíme a když své hříchy vyznáme, Bůh nám je milostivě odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti (1J 1,7-9).

Výraz „hřešit svévolně“ (či „dobrovolně“) označuje to, co Numeri 15,30 nazývá „hřešit úmyslně“ (či „opovážlivě“): hřích ze vzdoru, který nelze usmířit žádnou obětí. Komentátoři takové hříchy srovnávají s hříchem rouhání proti Duchu svatému, což je hřích „velezrady a vzpoury proti Bohu“. (Walter Kaiser: Toward Rediscovering The Old Testament, s. 132, cituje Ronald Allen: Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 2, s. 830.) Dál svévolně hřešit znamená záměrně a vědomě zavrhnout víru odmítnutím Ježíšovy oběti za hříchy. Je to naprosté odpadnutí od víry v Krista jako Spasitele.

Tohoto hříchu se mohou dopustit jenom ti, kdo „přijali jasné poznání pravdy“ (10,26 KMS). Tito lidé chodili do církve a slyšeli učení o smyslu a významu Kristovy smrti, například to, které právě vyložil autor listu (10,1-18). Odpadli, přestože věděli, že Kristus je jedinou a jednou provždy dostatečnou Boží obětí za naše hříchy, která naplnila a tím také zrušila starozákonní obětní řád. Znali pravdu o osobě Krista i o jeho vznešené úloze velekněze.

Přesto někteří opouštěli shromáždění církve a vraceli se k judaismu (10,25). Autor říká, že učinit takovéto rozhodnutí znamená zneuctít Božího Syna a necenit si krve smlouvy (10,29). Znamená to odvrátit se od jediné cesty spasení k zastaralému systému, který nikdy nemohl odstranit hříchy (10,4). Znamená to zařadit se mezi Boží nepřátele, které nečeká spasení, „nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce“ (10,27 KMS). „Hrozné“ je v řečtině silné slovo. Autor je opakuje ve verši 10,31 (kromě toho se v Novém zákoně vyskytuje už jen ve verši 12,21). Autor chce na čtenáře zapůsobit děsivými důsledky odvrácení se od Krista.

2. Zneuctění Božího Syna si žádá trest

Jestliže neúcta k Zákonu byla postihována přísnými tresty, zneuctění Božího Syna, který Zákon naplnil, si žádá ještě strašlivější trest (10,28-29).

Ve verši 10:28 konstatuje autor něco, co každý žid dobře věděl: když se člověk drze vzepřel Mojžíšovu zákonu, byl na základě svědectví dvou nebo tří svědků ukamenován (Dt 17,2-6). Pro žádné milosrdenství nebo druhou šanci tu nebylo místo (Dt 13,9).

Zákon platil pro všechny (viz Lv 24,10-23; Nu 15,32-36). Autor právě ukázal, že Ježíš je větší než Mojžíš (Žd 3,1-6). Je vyšším knězem než lévijští kněží (5,1-10; 7,1-28). Vyhlásil Novou smlouvu, která je vznešnější než stará smlouva (8,6-13). Je lepší obětí (9,23). Takže autor vlastně říká: „Uvědomujete si, jak vysoko stojí Ježíš nad Mojžíšem? A víte, jak přísné byly tresty za Mojžíše? Tak si představte, jak to dopadne s tím, kdo vědomě zavrhne Krista!“

Ty, kdo odpadají, popisuje třemi výrazy (10,29). Dotyčný za prvé „pošlapal Božího Syna“ (NBK). Pošlapat něco znamená jednat s tím jako s něčím naprosto bezcenným. Použití titulu „Syn Boží“ podle všeho „naznačuje, že o odpadnutí toho druhu, o kterém je řeč, zahrnuje pohrdavé popření Kristova božství“ (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 422.) Znamená to popřít všechno, co autor celých deset předchozích kapitol dokazoval o absolutní nadřazenosti Ježíše Krista, který je Božím konečným Slovem k nám. Kristus je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem (1,1-3). Chovat se k tomuto vyvýšenému Božímu Synu jako k hmyzu pod svýma nohama je nepopsatelně strašlivý hřích!

Za druhé takový odpadlík prohlásil „krev smlouvy, jíž byl posvěcen, … za nečistou“ (KMS). První obvinění se týkalo znevažování Kristovy osoby. Toto se vztahuje k pohrdnutí jeho dílem na kříži. Už jsem vysvětlil, že slovo „posvěcen“ je nejvhodnější vykládat ve vnějším smyslu – jako vnější oddělení od světa, které spočívá v tom, že člověk veřejně uctívá a vyznává Krista společně s Božím lidem. „Mít za nečistou“ znamená doslova „zacházet jako s něčím obyčejným“. Mohlo se to týkat toho, že se dotyčný účastnil přijímání, i když jeho víra nebyla pravá, čímž znesvěcoval kalich, který představoval krev smlouvy (Hughes, s. 423).

Nebo se to mohlo vztahovat k tomu, že viděl v Kristově smrti obyčejnou smrt. Ti, kdo odpadli, mávli rukou nad každým náznakem zástupného významu Kristovy smrti. Možná připustili, že to byla vznešená tragédie, ale nic víc. Tím se ke krvi Nové smlouvy chovali, jako by to nebylo nic mimořádného.

Třetí obvinění zní, že odpadlík „potupil Ducha milosti“ (NBK). (Je to jediné místo, kde je Duch svatý označen tímto slovním spojením. Srovnej ovšem Zacharjáše 12,10.2) Duch svatý nám udílí nezaslouženou Boží milost prostřednictvím oběti Božího vlastního Syna.

Tento výraz ukazuje, že autor vnímal Ducha svatého jako osobu, ne pouze jako určitý vliv, vzhledem k tomu, že Ducha svatého je podle něj možno potupit. V řečtině má sloveso přeložené jako „potupit“ významový odstín vyjadřující arogantní či troufalý postoj (od jeho kořene je odvozeno také anglické slovo „hybris“: „přílišné sebevědomí, arogance“). Je to něco podobného jako neodpustitelné rouhání proti Duchu svatému, o kterém mluvil Ježíš (Mt 12,31-32). Aby provinilý hříšník plivl Bohu do tváře, když mu Duch svatý zdarma nabízí odpuštění, které umožnila smrt Božího Syna, to je prostě něco otřesného.

Zkuste si představit hladového bezdomovce oblečeného do hadrů, s tělem posetým jizvami a vředy, jak leží někde v kanálu. Dostal se tam následkem svých vlastních hříšných rozhodnutí. Nějaký laskavý a štědrý člověk mu nabídne, že ho odveze do nemocnice, zaplatí za něj všechny účty a pak mu zajistí vše, co kdy bude v životě potřebovat. Dá mu příjemný domov, jídla, kolik jen dokáže sníst, a veškeré pohodlí, na které si vzpomene. Ale ta nevděčná troska v kanálu plivne svému dobrodinci do tváře, začne mu sprostě nadávat a všem kolem vykládá o tom, jak ta jeho nabídka nestojí za nic. A to by ještě nebyla taková špatnost, jako kdyby někdo potupil Ducha milosti tím, že by se odvrátil zády k odpuštění, které Duch svatý zdarma nabízí v krvi Ježíše Krista! Člověk, který pohrdá Boží milostí v Kristu, si zaslouží mnohem těžší trest než tělesnou smrt ukamenováním. Právem bude trpět celou věčnost.

3. Víme, že Boží soud je stejně spolehlivý jako jeho slovo, a bude hrozný (10,30-31).

Přestože autor vyslovuje důrazné varování, celou dobu používá první osobu množného čísla, čím se počítá ke svým čtenářům (10,22-24.26.30). Tady říká: „Známe přece Toho, který řekl…“ (10,31 NBK) a pak cituje dva úryvky Mojžíšovy písně (Dt 32,35-36). Jak už jsme viděli dříve, pro tohoto autora platí, že cokoli říká Písmo, říká Bůh (3,7; 8,8; 10,15).

První citát vyhlašuje Boží svrchované právo na odplatu, zde je ovšem kladen důraz na skutečnost, že ten, kdo se proviní proti takové Bytosti, jako je Bůh, nemá šanci uniknout. Když někomu ukřivdíte, snad se jeho odvetě vyhnete. Bůh ale určitě odplatí!

Druhý citát má ve svém původním kontextu spíš ten smysl, že se Bůh svého lidu zastane, a to tak, že bude soudit jeho nepřátele. I když ti, kdo odpadli, kdysi patřili k Božímu lidu, svou vzpourou se zařadili mezi Boží nepřátele (10,27). Neuniknou. Když opustili společenství a zřekli se Kristovy oběti, nejenže se vzdali postavení těch, kdo nepodléhají soudu, ale přímo si stoupli do fronty na rozsudek. Jak říká Hughes (s. 426): „Apostata tedy Bohu zdaleka neunikne; naopak, upadne do rukou živého Boha: opustí Boha jako svého Spasitele, jen aby se s ním setkal jako se svým Soudcem.“ A tak autor dospívá ke svému závěru: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ Vlastně se jim snaží nahnat pekelnou hrůzu, aby je pekelných hrůz ušetřil.

Apoštol Jan popisuje, jak hrůzy Božího soudu dopadnou na krále i na vojevůdce, na bohaté i na chudé (Zj 6,12-17). Po velikém zemětřesení slunce zčerná a měsíc se zbarví doruda. Hvězdy spadnou na zem a nebesa zmizí. Hory i ostrovy se pohnou z místa. Lidé se budou skrývat v jeskyních a mezi balvany a všichni budou volat k horám a skalám: „‚Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!‘ Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“

Závěr

Najdou se lidé, kteří vám řeknou: „Já v Boží soud nevěřím. Můj Bůh je Bohem lásky.“ Pokud se hlásíte k tomuto názoru, pak ten váš „bůh“ není živým Bohem, který sám sebe zjevuje ve svém slově! V jednom z prvních záznamů o tom, jak se někomu zjevil, o sobě říká Bůh Mojžíšovi: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; …“ (Až posud všichni jásáme: „Jo! Přesně takový je můj Bůh.“) Ale podívejme se dál: „… avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení“ (Ex 34,6-7).

„Ale tohle je Bůh Starého zákona,“ namítnete snad. „Já věřím v Ježíše, který byl vždycky jemný a laskavý.“ Vážně? Znovu vám připomínám, že Ježíš hovořil o hrůzách pekla častěji než kdokoli jiný v celé Bibli. Mluvil o pekle jako o místě „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Mk 9,48; cit. Iz 66,24). Prohlásil, že trest pro toho, kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, bude horší, než kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře (Mk 9,42). Popisoval je jako místo naprosté temnoty, kde bude pláč a skřípění zubů (Mt 8,12; 24,51). Tvrdil, že je lepší vyrvat si oko nebo utnout ruku, než nechat celé své tělo uvrhnout do pekla (Mt 5,29-30). Boháčovu zkušenost v pekle líčil jako utrpení v plameni (Lk 16,24). A pak také mluvil o těchto plamenech jako o „věčném ohni“, přičemž používal totéž slovo jako ve spojení „věčný život“ (Mt 25,41.46).

A vlastně i náš text, který pochází z Nového zákona, tvrdí právě to, že odmítnutí Božího Syna bude potrestáno přísněji, než byla ve Starém zákoně trestána neúcta k Božímu zákonu. Bůh obou zákonů je tentýž Bůh, plný milosrdenství a lásky ke všem, kdo činí pokání ze svých hříchů a spoléhají se na Krista. Je však hrozný ve svém soudu vůči těm, kdo jeho Syna, který je jedinou obětí za lidské hříchy, odmítnou.

A bedlivě si všimněte, komu hrozí největší nebezpečí, že se dopustí tohoto strašlivého hříchu odpadnutí od Krista: těm, kdo poznali pravdu a byli ve spojení s Božím lidem! Ne vyhlášeným hříšníkům. Těm, kdo říkají: „Já jsem potomek Abrahamův! Nejsem hříšník jako tihle pohané! Dodržuji Zákon. Přináším oběti. To stačí! K usmíření svých hříchů nepotřebuji žádného ukřižovaného Spasitele a jeho krev!“ Jinými slovy je to náboženský člověk, člověk, který chodí do kostela, ale nevěří tomu, že by potřeboval Kristovu krev!

Jednou jsem dorazil na pohřeb, kde jsem měl kázat, a přečetl jsem si program vzpomínkového setkání, jak ho vytiskl pohřební ústav. Byl v něm citován Jan 3,16 (KR) v následující podobě: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, měl život věčný.“ Slovo „nezahynul“ tam chybělo! Nevím, jestli za to byla odpovědná pohřební služba nebo rodina zesnulého, ale nemohl jsem připustit, aby jim to prošlo. V kázání jsem na tuto do očí bijící vynechávku upozornil a prohlásil jsem jednoznačně: Jestliže se nespoléháte na Krista, zahynete!

Jsou pouze dvě možnosti: buď Kristus, nebo soud. Pokud jste slyšeli evangelium a stýkali se s Božím lidem, a pak Krista odmítnete, upadnete do rukou živého Boha a čekají vás strašlivá věčná muka! Opravdu není o co stát! Pokud se ale svěříte do Kristových rukou, které za vás byly probodené, najdete hojné Boží milosrdenství a milost, která přikryje všechny vaše hříchy.

Otázky k diskuzi

1. Někteří evangelikálové popírají učení o pekle jako Boha nehodné a „v rozporu s mravností“. Jak byste na toto obvinění odpověděli?

2. Když někdo staví „Boha Starého zákona“ a „Boha Nového zákona“ do protikladu, proč bychom to měli vnímat jako varovný signál?

3. Je z biblického hlediska správné říkat hříšníkům: „Bůh tě miluje,“ nebo bychom měli spíš říkat (spolu s Edwardsem): „Bůh se na tebe hněvá“?

4. Uveďte co nejvíce prakticky užitečných důsledků učení o pekle.