• V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine. (Ž 9,10)

Obecenství s Kristem je tak slavná a úctyhodná věc, že za ni stojí za to i trpět, abychom se z ní zároveň mohli těšit. Někdy jste mě zaslechli vyslovit mé přání, že bych byl rád započten mezi těmi, kdo budou živi až do konce a zůstanou zde, a tak uniknout smrti; ale jeden můj milý přítel říká, že by raději zemřel, aby tak mohl mít obecenství s Kristem skrze podíl na jeho utrpení, a tato myšlenka jaksi zarezonovala i v mém srdci.

Když člověk zemře s Ježíšem, stává se pro něj smrt dokonalým pokladem; kdo Krista následuje a jde s ním až do hrobu, pro toho je smrt potěšením. Vy i já bychom navíc mohli být pokládáni za zbabělce, ač s ním třeba i budeme mít obecenství v jeho slávě, kdybychom neměli žádné jizvy na důkaz utrpení, kterým jsme prošli, a ran, které jsme utržili pro jeho jméno.

Takže opět vidíte, je to jen k našemu dobru, že jsme tady; nebyli bychom vůbec zakusili obecenství se Spasitelem, kdybychom tady nebyli zůstali aspoň chvilku. Nebyl bych nikdy poznal lásku svého Spasitele ani z poloviny, kdybych byl nezažil  bouře trápení a bolesti.

Jak příjemné je poznat lásku Spasitele, když nás nikdo jiný nemá rád! Když se přátelé rozprchnou, jak požehnané to je uvidět, že náš Spasitel nás neopouští, ale že nás pořád podpírá a pevně nás drží a tiskne se k nám a nepustí nás! Ach, milý bratře, drahá sestro, věř, že tvé setrvání zde na tomto světě je pro tvůj prospěch na věčnosti.