Pokoj Vám a milost, Milane,

děkuji Vám za Vaše dopisy. Jsme vděční za to, že věrně studujete Zápas o duši a že Vás – přes veškerý nesouhlas, který vyjadřujete – vede hlouběji do Písma, jak je z Vašich dopisů patrné.

Podívejme se tedy nejprve na to, jak postupujete ve svých úvahách, a potom se podíváme na jejich obsah. Píšete:

Reaguji na poslední ZOD. Marně jsem hledal i ptal se různě, co se stane s lidmi, kteří nejsou vyvoleni či předurčeni ke spáse??? Dle mé úvahy nemohou být odsouzeni do pekla, protože uvěřit nemohli! Bůh jim víru nedal! Jen těm vyvoleným a předurčeným ke spáse! Mohou tedy Boha obvinit, že jim víru nedal a že žádnou vinu nemají. Potom by neplatilo pro ně odsouzení do věčného prokletí! Tuto myšlenku jsem zatím nikde v ZODu nečetl! Připadá to nějak jako učení Jehovistů! Oni tvrdí, že ne všichni lidé vstanou z hrobů k soudu! (Myslí z těch „nespravedlivých“.)

Všimněte si toho, co děláte. Na základě své vlastní fantazie („dle Vaší úvahy“) vytvoříte nějaké učení – v tomto případě o tom, že nevěřící a nevyvolení lidé nemohou skončit v pekle atd., následně toto učení odsoudíte, což je snadné, protože takový nesmysl nemá žádnou oporu v Písmu (konec konců je produktem Vašich vlastních úvah) a nakonec toto učení prohlásíte za naše učení. To je úžasný komunikační kotrmelec. Tím nám také ale podsouváte něco, co jsme nikde nenapsali a čemu ani vzdáleně nevěříme.

Podívejme se nyní na obsah toho, co píšete:

Také je psáno v ZODu na s. 16 v posledním čísle, že milost, která klade podmínky, přestává být milostí! Propuštěnému vězni na milost nejsou kladeny podmínky? Může potom dále krást a vraždit? Když jednou milost dostal? Ježíš také říká člověku, který dostal milost a byl uzdraven: Již nehřeš, jinak se ti stane něco horšího!!! Co asi? Méně odměny v nebi? Nebo věčný trest? Jistě to druhé! Podmínky ke spáse a k vytrvání ve víře a v poslušnosti až do konce nám ukazují směr pro naši víru v poslušnosti k Písmu a Bohu.

Milost je ničím nezasloužená přízeň. Z podstaty této definice milosti vyplývá, že milost neklade a ani nemůže klást podmínky. Je to přesně tak, jak píšete – vězni propuštěnému na základě milosti nejsou kladeny podmínky. Jinak by se nejednalo o propuštění z milosti, ale o podmínečné propuštění. I takové propuštění ve vězeňství existuje – odsouzený si odpyká část trestu a potom je podmínečně propuštěn. Tou podmínkou je obvykle to, že se po určitou dobu nedopustí žádného trestného činu. Pokud by se ho dopustil, potom za něj bude odsouzen a k trestu mu bude přidána ta část trestu, která mu byla předtím odpuštěna. Ale s propuštěním na základě milosti je to jinak. Jistě si vzpomenete na amnestii (tedy nesprávně prezidentskou milost) Václava Klause na začátku loňského roku. Nebyla spojena s žádnou podmínkou. Stejně tak je to s naším spasením. Je tady obrovský rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou. Podívejme se do Písma na zaslíbení Nové smlouvy:

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26–27)

Všimněte si nejprve Božího svrchovaného jednání. Bůh se neptá Izraelců (ani pohanů, na které se toto zaslíbení vztahuje také – viz např. Sk 2,39), zda mu dovolí udělat něco s jejich srdcem. Bůh je nežádá o to, aby se mu dali k dispozici nebo aby byli svolní s tím, co Bůh chce udělat. Bůh oznamuje, co udělá. A udělá přesně tak, jak On sám chce, protože On je Bůh (viz např. Ž 135,6). A právě toto je milost. Tímto se odlišuje Stará smlouva od Nové. Ve Staré smlouvě jsme četli:

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. (Ex 19,5)

Je tedy zřejmé, že aby se Boží lid stal Božím lidem, musí nejprve poslouchat Boha a dodržovat Jeho smlouvu. K tomu také směřují všechny starozákonní výzvy o poslušnosti. Jaký je ale charakter Nové smlouvy? Je to smlouva, která se obejde bez poslušnosti? To rozhodně ne – slova Ezechiela jsou v tom naprosto jasná. Poslušnost je neoddělitelnou součástí Nové smlouvy. Ale na rozdíl od Staré smlouvy není poslušnost podmínkou Nové smlouvy, ale jejím důsledkem. Proto se mluví o smlouvě z milosti.

Bůh nejprve vloží do nitra člověka nové srdce a do něj dá svého Ducha a teprve potom je člověk schopen poslouchat, řídit se Božími nařízeními, zachovávat Boží řády a jednat podle nich. Teprve když má nové srdce, je schopen uvěřit v Boha, činit pokání a obrátit se.

Z toho také vyplývá, že poslušnost – a to poslušnost až do úplného konce, tedy věrnost a vytrvalost, je známkou opravdového křesťana. Ze zaslíbení Nové smlouvy v Ezechielovi 36,26-27 jednoduše vyplývá, že kdo nevytrvá do konce, není a nikdy nebyl skutečně znovuzrozený z Ducha svatého. Kdyby se narodil z Ducha svatého, vytrval by až do konce.

O tom, že křesťan vytrvá, nerozhoduje on sám, ale je to znovu dílo Boží milosti. Je to dílo Pána Ježíše Krista, který křesťanům dal svého Ducha a řekl, že Duch svatý s nimi zůstane navěky. Pokud by tedy opravdový křesťan mohl odpadnout, potom by to znamenalo, že buď Ježíš neříkal pravdu a Duch svatý nezůstane se všemi křesťany navěky nebo by to znamenalo, že Ježíš pravdu říkal, ale když křesťan odpadl, tak bude i s Duchem svatým odsouzen do ohnivého pekla. Obojí je nesmysl a dokonce bych to označil za rouhání. Ale pokud tvrdíte, že skutečný křesťan může odpadnout, potom si musíte vybrat jenom mezi těmito dvěma možnostmi. Jediná další možnost je, že ten, kdo odpadl, nikdy křesťanem nebyl a nikdy Ducha svatého nepřijal. Ale skutečný křesťan, protože je v Kristu, tak s bázní a třesením uvádí ve skutek své spasení (Fp 2,12). To není podmínka, jak píšete níže, ale důsledek. Stačí, když se podíváte na následující verš, což byste měl mimochodem udělat vždycky, protože když vytrháte verše z jejich kontextu, tak můžeme klidně milost vykládat jako zákon na straně jedné (tedy s podmínkami) nebo jako nezřízenost (tedy bez důsledků) na straně druhé. Ale milost je bezpodmínečná a má své důsledky v životě omilostněného, tedy přináší ovoce. A to znamená, že ten, kdo je z milosti zachráněn, usiluje o svatost, čistotu, dobré skutky, protože ví, že:

• ­… je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

To je popis křesťana. Ten, kdo nečiní Boží vůli, kdo neposlouchá Boha a Jeho slovo, může být jenom těžko nazýván křesťanem.  

Pochopitelně si mnozí poslušnost různě vykládají! Jak již čteme v Lukáši 19,14 – nechceme, aby tento nad námi vládnul! Míněn je tím pro nás Ježíš! Poslušnost je někdy nepohodlná pro mnoho křesťanů!

Často jsem slyšel, že křesťan, který zůstane nevěrný, vzdorující a neposlušný až do konce svého života, zůstane stále Jeho synem! Myslím ale, že zůstane pro svého Otce Boha mrtvým synem! V podobenství o ztraceném synu se naštěstí syn vrátil. Byl již mrtvým kandidátem! Když by ve „světě“ zůstal, co by hrozilo? Odloučení trvalé od Otce!

Bůh nám ve svém slově jasně ukazuje, že láska ke Kristu (tedy křesťanství) se pozná podle poslušnosti Jeho slovu. Kdo se nepodřizuje vládě Ježíše Krista, jak je zjevená v Písmu, není křesťanem. O tom to celé je a v tom je také většina neporozumění. Lidé považují za křesťana někoho, kdo křesťanem vůbec není a za církev to, co je jenom lidským spolkem. Skuteční křesťané jsou podřízeni vládě Ježíše Krista. Znovuzrozené (zasažené) srdce volá spolu s Židy a proselyty:

• „Co máme dělat, bratří?“ (Sk 2,37)

Neznovuzrozené srdce takovou otázku pokládat nebude. A i kdyby ji položilo, nebude podle odpovědi jednat. Křesťané jsou lidé, kteří činili pokání, uvěřili a dali se pokřtít. Poslechli Boží příkaz. Jednali podle Jeho slova. Ježíš Kristus se stal jejich osobním Pánem. Vykoupil je, zaplatil za ně, patří Mu, On je jejich životem, On řídí jejich život.

Ano, jsou lidé, kteří si myslí, že mají právo neposlouchat Krista. Ale to nejdou křesťané. Křesťané jsou otroky Ježíše Krista. Jsou spoutáni Jím samotným. To neznamená, že žijí dokonalý život, ale znamená to, že se denně podřizují Kristu, činí pokání a mají skutečný vztah s Kristem. Kristus je Hlava. On je velitelem, je ten, kdo přikazuje, co má křesťan dělat. Zdravý křesťan neznamená dokonalý křesťan. Ale usiluje o to, aby se líbil Pánu – ale ne proto, aby byl vykoupen a zachráněn, ale právě proto, že byl vykoupen a zachráněn.

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

To je křesťanství podle Písma, nikoliv křesťanství podle lidských představ.

Také něco z č. 118, kde je psáno o názoru, že zachráněni budou jen ti, kteří nabízenou milost přijmou! Jsem stejného názoru. Jak ale píšete, je pravda, že peklo je (a bude) plné lidí, kteří se rozhodli proti Ježíši a za které bylo zaplaceno, a nebe bude plné lidí, za které Ježíš zaplatil a oni se rozhodli pro Něj (správně). Přidávám: následovali až do konce v poslušnosti, důvěře a v čisté víře v Krista! Víra bez skutků je mrtvá! Poslušnost slovu Božímu a k Bohu je také skutek! Zachováváním všech varování jsou také skutky! Milost je to, že nemusíme sloužit hříchu, neláká nás, to je také milost, nejsme již otroky chtíčů a choutek, to je milost od Boha. Tomu jsme uvěřili v Jeho slovu, těm zaslíbením, které křesťan zažije, když Krista přijme!

Jestliže bude peklo plné lidí, za které Kristus zaplatil, potom právní řád České republiky je spravedlivější než Bůh, protože náš právní řád říká, že nikdo nemůže být dvakrát trestán za totéž. Ale Vy říkáte, že Bůh zaplatil v Kristu za viny a hříchy lidí a potom po těch samých lidech bude chtít zaplatit ještě jednou. Z toho nutně vyplývá, že Bůh je nespravedlivý.

Představte si, že přijdete do restaurace a dáte si oběd. V téže restauraci je nějaký bohatý dobrodinec, který chce udělat lidem radost a zaplatí veškerou útratu, kterou všichni lidé udělali. Zaplatí tedy i za Váš oběd. Zaplatí všechnu útratu a odejde. Když by pak přišel číšník a chtěl po Vás úhradu Vašeho oběda, řeknete, že je zloděj, protože onen dobrodinec už Váš oběd zaplatil! Ale i obráceně – pokud byste trval na tom, že nechcete přijmout dar tohoto bohatého dobrodince, nic to nemění na skutečnosti, že Váš oběd už byl zaplacen. A pokud by číšník přijal Vaše peníze za oběd, Váš dobrodinec by měl právo nazvat ho zlodějem, protože on už přece jednou za Váš oběd zaplatil. Pokud tedy Kristus zaplatil za hříchy lidí, a Bůh na soudu bude chtít další platbu, musíme trvat na tom, že Bůh je nespravedlivý.

Existuje ještě jedno možné vysvětlení, ale to by muselo znamenat, že Bůh Kristovu oběť za hříšníka přijme teprve v okamžiku, kdy hříšník uvěří. Teprve když hříšník uvěří, je mu Kristova oběť připočtena k dobru. To by ale znamenalo, že není dokonáno, dokud člověk nečiní pokání a nevěří, a to by také znamenalo, že Kristova oběť byla nedostatečná, že je k ní nutné něco přidat – lidskou víru, pokání atd. Problém by se v takovém případě objevil také s Vámi prosazovaným učením o odpadnutí. Jakmile by někdo uvěřil, Bůh by přijal Kristovu oběť, ale v okamžiku, kdy by odpadl, by zase Kristovu oběť odmítl a v onom vzácném případě, že by se dotyčný vrátil zase zpátky, by Kristovu platbu zase přijal – to by byl takový nebeský ping-pong.

Ani jedna z výše uvedených možností nemá nejmenší oporu v Písmu. Bůh je spravedlivý a nebude vyžadovat dvojí zaplacení. Kristova oběť je dokonalá. Ježíš zvolal, že je dokonáno. Kristova oběť není možností ke spasení, ale Kristova oběť skutečně zachraňuje. Cokoliv jiného je bezbožné pohanství.

1. list Petrův 4,18 nás silně varuje: Je zde psáno, že: i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hříšný? Vím, že i mnoho křesťanů žije v hříchu a i bez Boha i když ne všichni až do konce svého života! Souhlasím s Prvním pohledem na s. 10. Vím, že spasení je pro mne nyní jistota! Když svůj běh dokončím ve věrnosti a vytrvalosti v následování Krista v čisté víře! (V těchto podmínkách!)

S pozdravem v Kristu. Milan E.

Chtěl bych Vás požádat, abyste pečlivě studoval Písmo a zaměřil se na to, co říká Bůh o tom, kdo je křesťan a kdo nikoliv. Ušetří Vám to hodně zmatků a bolestí. Pokud někdo žije trvale v hříchu nebo bez Boha, není to podle Písma křesťan. Může to o sobě říkat, může si to o sobě myslet, ale není to pravda.

Spasení člověka nikdy nebylo postavené na základě podmínek, ale vždycky stálo na základě milosti. Všimněte si toho, co říká následující text:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8–9)

Spasení není z vás! Spasení není z toho, že splníte nějaké podmínky, protože to by znamenalo, že je z nás. Na podmínkách je postavený zákon, který říká, že „kdo bude tyto věci činit, získá tím život“ (Ga 3,12). Ale zákon nám nebyl dán proto, abychom skrze něj mohli získat život, protože nikdo (kromě Jediného) nemůže a nikdy nemohl zákon zachovat. Zákon je dán proto, aby „byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny“ (Ř 3,19). Ale teprve milost přináší spasení a život. Přináší to skrze víru, která je darem Boží milosti. Dar si nikdo nemůže zasloužit (to by byla mzda), dar nelze vyžadovat (ani na základě splnění podmínek) – pokud by bylo možné ho vyžadovat, už by to nebyl dar, ale povinnost. Ale Bůh nemá povinnost zachránit nějakého člověka. Jediná povinnost, kterou má, je odsoudit každého člověka, protože „všichni zhřešili“ (Ř 3,23). Bůh nikomu nedluží spasení. Ale pokud se rozhodne spasení někomu dát, je to Jeho milost, která není vázaná na splnění podmínek, ale na Boží rozhodnutí. Proto je v Ef 2,9 napsáno, že „se nikdo nemůže chlubit“. Pokud by spasení záviselo na splnění podmínek, potom ti, kdo je splní, se mohou chlubit tím, že je splnili, zatímco jiní nikoliv. Ale protože spasení závisí na bezpodmínečné Boží milosti, je „vyloučena každá chlouba“ (Ř 3,27). Milost potom přináší důsledky do života člověka:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Jsme Jeho dílo, jsme stvořeni – to jsou věci, které nikdo nemůže udělat sám ze sebe, kterých nemůžeme dosáhnout sebelepším splněním nějakých podmínek. To je Boží milost. A vede ke skutkům – v tomto smyslu platí, že víra bez skutků je mrtvá. Pokud se obdržená milost neprojeví ve skutcích, tak tam žádná milost nebyla. Skutky ale nejsou podmínkou milosti, ale důsledkem – dostali jsme milost, abychom… Také si všimněte, že se nejedná o naše skutky, ale o Boží skutky, skutky, které nám Bůh připravil. Takže i ty skutky jsou dílem Boží milosti v nás a skrze nás (viz také Fp 2,13).

Chtěl bych Vás povzbudit ke studiu Božího slova a k tomu, abyste přijímal Boží slovo tak, jak je a nesnažil se do něj vnášet to, co vidíte kolem sebe na lidech, kteří si říkají křesťané, ale nejsou jimi. Musíme to dělat přesně naopak. Boží slovo musí být tím, čím budeme měřit a co bude stát nad námi samotnými. Své myšlení a své názory potřebujeme stavět na tom, co říká Bůh, a ne na tom, co vidíme kolem sebe nebo co se vylíhne v naší vlastní hlavě. Boží slovo je pravda (J 17,17).