Zbožnost těch nejvýznačnějších svatých Bible byla zbožností svatých emocí. Abych tuto pravdu dokázal, budu se zabývat konkrétně třemi velkými svatými a samotným jejich Mistrem.

Nejprve budeme uvažovat nad králem Davidem, mužem podle Božího srdce, který nám zanechal živoucí podobu své zbožnosti v Žalmech. Tyto svaté písně nejsou ničím jiným než přívalem odda­ného a svatého citu. V nich pozorujeme pokornou a žhavou lásku k Bohu, obdiv k jeho svaté dokonalosti a k jeho úžasnému dílu a touhu a žízeň duše po Hospodinu. Vidíme potěšení a štěstí v Bohu, něžnou a dojemnou vděčnost za jeho obrovskou dobrotu a svatou radost v jeho přízni, dostatečnosti a věrnosti. Vidíme lásku a potěšení z Božího lidu, obrovské potěšení z Božího slova a jeho přikázání, smutek pro Davidův vlastní hřích a pro hříchy ostatních a vášnivou horlivost pro Boha a proti Božím nepřátelům.

Davidova vyjádření svatých emocí v Žalmech jsou pro nás nanejvýš důležitá. Žalmy jsou nejen vyjádřením zbožnosti tak významného svatého, jakým byl král David, ale Duch svatý je inspiroval také proto, aby je věřící mohli zpívat při veřejném uctívání v době Davidově i v každé další.

Dále se pojďme zamyslet nad apoštolem Pavlem. Podle toho, co o něm říká Písmo, byl to muž s vysoce rozvinutým emocionálním životem, především po­kud se jednalo o lásku. To je zřejmé z Pav­lových dopisů. Zdá se, že zahořel tou nejžhavější láskou ke Kristu, a ta ho zcela pohltila. Sám sebe zobrazuje jako člověka přemoženého touto svatou emocí, přinuceného projít v té lásce celou svou službou se všemi obtížemi a utrpe­ním (2K 5,14–15). Jeho dopisy jsou plné přetékající lásky ke křes­ťa­nům. Nazývá je svými milovanými (2K 12,19; Fp 4,1; 2Tm 1,2) a mluví o něžné a láskyplné péči, kterou jim poskytoval (1Te 2,7–8). Nezřídka se zmiňuje o něžné, vroucí touze po nich, kterou pociťoval (Ř 1,11; Fp 1,8; 1Te 2,8; 2Tm 1,4).

Pavel často vyjadřuje emoci radosti. Mluví o potěšení velikou radostí (Fp 4,10; Fm 7), o své nesmírné radosti (2K 7,13), o stálé radosti (2K 6,10). Podívejte se též do 2. Korintským 1,12 (v KJV „naše chlouba“ přeloženo jako „naše radost“, pozn. překl.) a 7,7.9.16; Fp 1,4; 2,1–2; 3,3 (v KJV „radujeme se“, v CEP „chlubíme se“, pozn. překl.); Ko 1,24; 1Te 3,9. Mluví také o naději (Fp 1,20), zbožné žárlivosti (2K 11,2–3) a o slzách zármutku, které proléval (Sk 20,19.31 a 2K 2,4). Píše o velkém a tr­va­lém zármutku, který nosil v srdci kvůli nevěře Židů (Ř 9,2). Musím také zmínit jeho duchovní horlivost, která je zřejmá z celého jeho způsobu života jakožto Kristova apoštola.

Rozvažuje-li někdo nad těmito citáty Písma o Pavlovi a přitom nevidí, že Pavlova zbožnost je zbožností emocí, pak musí být obdařen zvláštní schopností zavírat oči před světlem, které míří přímo do jeho tváře!

Stejným typem muže byl apoštol Jan. Ze všech jeho spisů je zjevné, že žil hlubokým emocionálním životem. Křesťany, kterým psal, oslovuje neobyčejně dojímavě a něžně. Jeho dopisy vyzařují jen a pouze tu nejžhavější lásku, jakoby byl stvořen z něžného a svatého citu. Ne­mo­hu přinést jiný důkaz, leda že bych cito­val všechny jeho spisy!

Větší než ti všichni, sám Ježíš Kristus, měl neuvěřitelně něžné a milující srdce a jeho spravedlnost se silně projevovala i v jeho svatých emocích. Měl tu největší vášeň, moc a sílu lásky k Bohu a k člověku, která kdy existovala. Právě tato svatá láska triumfovala v Getsemane, když zápasil se strachem a žalem a když byla jeho duše „smutná až k smrti“ (Mt 26,38). Vidíme, že Ježíš žil během svého působení na zemi silným a hlubokým emocionálním životem. Čteme o jeho obrovské horlivosti pro Boha: „Horlivost pro tvůj dům mne stráví“ (J 2,17). Čteme o jeho zármutku nad lidským hříchem: „zarmoucen tvrdostí jejich srdce“ (Mk 3,5). Byl dokonce zlomen v slzách, když předpovídal hřích a utrpení, které čekaly nevěřící obyvatele Jeruzaléma: „Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: ‚Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji‘“ (L 19,41–42). Často čteme o Ježíšově lítosti a soucitu, viz Mt 9,36; 14,14; 15,32; 18,34; Mk 6,34; L 7,13. Jak citlivé bylo jeho srdce, když Lazar zemřel! Jak láskyplná byla jeho slova loučení s učed­níky večer před ukři­žo­vá­ním! Ze všech promluv, které vyšly z úst lidí, jsou slova Ježíše Krista ve 13. až 16. ka­pitole Janova evangelia ta nejlásky­pl­nější a nejdojímavější.

Z knihy Pravé duchovní emoce (viz. inzerát na protější straně). Vydalo nakladatelství Poutníkova četba.