Edward Hitchcock (1867)

Vynikající svatí lidé starých dob byli velmi bdělými pozorovateli přírody i jejích jevů. V každé příhodě spatřovali Boží zásah, a proto bylo jejich potěšením, mohli-li ji zkoumat. Vždyť nemohli jinak než mít rozkoš v úkazech moudrosti a dobrodi­ní toho, kterého ctili a milovali. Nedovedli jako my, lidé nové doby, klást ne­měn­né zákony mezi Stvořitele a jeho dílo a potom, po udělení moci těmto zákonům, prak­ticky odstranit Boha od stvoření a umístit ho v nějaké nadzemské a mi­mosvě­tové sféře odpočinku a blaženosti. Netvrdím, že toto je povšechné mínění sou­čas­né doby. Převládá však v církvi a ještě více ve světě. Ti nejschopnější filozofové moderní doby však zastávají názor, že přirozený zákon není ničím jiným než jed­not­ným způsobem, jímž Bůh jedná a že přese vše není to účinnost tohoto zákona, ale Boží síla, jež udržuje běh veškeré přírody. Tvrdí, že on jedná ihned a přímo, ne vzdá­leně a nepřímo v každé události, a že každá změna v přírodě je právě tak sku­tečným Božím dílem jako kdybychom tělesným zrakem viděli jeho ruku točící koly přírody. Avšak ač ti nejschopnější filozofové moderní doby dospěli k tomuto závěru, velká část lidí i křesťanů dosud tápe ve tmě mecha­nic­ké­ho systému, který připisuje veškerou činnost ve světě přírody jen přírodním zákonům místo zá­ko­nům Boha přírody. Je správné, dle jakéhosi výpočtu, jak připouští obhájci tohoto učení, mluvit o Bohu jako o původci přírodních jevů, neboť on původně zřídil zá­ko­ny přírody. Tito lidé však nemyslí na to, že on je vykonává i řídí a svým po­ho­to­vým zásahem je i provádí. Proto hledí-li na tyto jevy, nepociťují přítomnost i činné jednání Hospodinovo.

Avšak, jak jiné byly, jak jsme se již zmínili, city svatých lidí starých dob! David nemohl pohledět k nebi, aniž by zvolal: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.“ Když se zahledí do dáli na zemi, jeho srdce je přeplněno a volá: „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů.“ (Ž 104,24). Jeho zrak spatřoval všude Boha. Bůh to byl, kdo „prameny vysílá do potoků, které mezi horami se vinou.“ (Ž 104,10). Když hleděl na bouři, „přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky!“ (Ž 79,19). Když slyšel rachot a díval se na kouř sopky, byl to Bůh, který když „shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich.“ (Ž 104,32).