Pán Ježíš Kristus je dokonalý Zachránce, a proto neztratí nikoho, koho mu Otec předal a za koho zaplatil svou drahocennou krví. 

O čem jsme ještě nehovořili a co znovu nutně vyplývá již z prvního bodu, je vyvolení a předurčení. Pakliže je Pán Ježíš dokonalý Zachránce, ani kapka z jeho krve, řečeno s nadsázkou, nepadla na zem promarněná. Bůh Otec neposlal svého Syna, aby  s jeho krví hazardoval. Jinak řečeno: Oběť Pána Ježíše Krista vykonala úspěšně přesně to, co měla vykonat. Pokud by to bylo jinak, znamenalo by to naprosté selhání Boží trojice.

Proto Písmo stále vytrvale hovoří o vyvolení a predestinaci. Bůh Otec před založením světa vyvolil lid (Ef 1,4) ze všech kmenů, národů a jazyků (Zj 5,9; 7,9; J 11,51–53), Pán Ježíš Kristus za ně zemřel (J 10,11; Mt 20,28; 26,28) a Duch svatý je v Bohem ustanoveném čase přivede k víře v Pána Ježíše Krista (J 16,7–11; Ř 8,9–11).

Bible neučí, že Ježíšova oběť je určena všem lidem. Boží slovo slibuje, že všichni skutečně věřící lidé budou zachráněni (J 3,16). Ačkoliv jsou všichni lidé voláni k pokání a víře, ne všichni ovšem uvěří. Otázkou je proč.

Pokud se ptáme, proč někteří lidé nevěří, můžeme se rovnou ptát, proč věříme my? Jsme snad přirozeně chytřejší, morálnější či pokornější než oni? A co lidi, kteří evangelium nikdy neslyšeli? Pojďme hledat odpovědi.

1. Všem lidem je dáno zjevení, že Bůh existuje, takže jsou bez výmluvy. 

Písmo nás jednoznačně učí, že všem lidem bez výjimky je dáno dostatečné zjevení o Bohu, aby na něj mohli odpovědět. Lidé ovšem tuto pravdu potlačují a raději než Boha milují sami sebe a své modly. Budou pak souzeni na základě zjevení, které mají k dispozici (viz 1. a 2. kapitola Římanům). Pavel napsal v 1. kapitole Římanům následující text, který bere všem nevěřícím lidem jakoukoliv výmluvu:

„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny“ (Římanům 1,18–22).

2. Nikdo přirozeně doopravdy Boha nehledá.

Nikdo Boha doopravdy nehledá! Přirození lidé překrucují Boží zjevení a vytvářejí si bohy podle svého obrazu. Božímu zjevení se nepodřizují, dokonce pravého Boha nenávidí. Apoštol Pavel nám to vysvětluje v následujících verších:

„Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. […] Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže“ (Římanům 3,10–11; 8,7).

Jak tedy může být někdo zachráněn, když lidé přirozeně pravého Boha nechtějí? Dostáváme se znovu k Boží milosti. Bůh před založením světa vyvolil mnohý lid ze všech národů, kmenů a jazyků a v čase, který sám určil, je povolal k víře v Pána Ježíše Krista. A jsme u třetího bodu!

3. Bůh, který milostivě vyvoluje a povolává

Pavel nám píše v listě Římanům:

„Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil“ (Římanům 8,28–30).

Těžko najdete mezeru v tomto pevném řetězci vykoupení, abyste tam vložili jakoukoliv lidskou zásluhu. Zde je popsáno naprosto a zcela zřetelně, že spasení je kompletně od začátku do konce Boží dílo!

V Písmu čteme o vyvolení stále. Apoštol píše Efezským následující povzbudivá slova:

• On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří  v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. (Ef 1,4–6)

Tesalonické ujišťoval o jejich vyvolení:

• Víme, bratři Bohem milovaní, o vašem vyvolení, neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slovu, ale i v moci a v Duchu Svatém a v plné přesvědčivosti; vždyť sami víte, jací jsme byli mezi vámi kvůli vám. (1Te 1,4–6)

A v podobném duchu psal i Timoteovi:

„… on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a která se nyní ukázala zjevením našeho Zachránce Krista Ježíše“ (2. Timoteovi 1,9–10).

Proč oni a ne jiní? Pavel vysvětluje, že vyvolení je z milosti, ne na základě skutků. Kdo tedy miluje milost, musí milovat i vyvolení! „Tak i v nynějším čase zůstal ostatek lidu podle vyvolení z milosti. Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí“ (Římanům 11,5–6). A stejně tak vyplývá, že milost je skutečně milostí, pouze pokud není závislá na našich rozhodnutích (skutcích). Byla to Boží milost, která nás přivedla k následování Pána Ježíše Krista, nikoliv naše vlastní moudrost či pokora!

„Proč oni a ne jiní,“ ptáte se stále? Protože si je Bůh zamiloval věčnou láskou, kterou má ke svému Synu, a rozhodl se v nich zjevit svou slávu! Ostatně odpověď na tuto otázku můžeme najít ve Starém zákoně, ve vyvolení Izraele. Proč si je Bůh vybral a jiné národy ne? Zde máte odpověď:

„Vždyť ty jsi svatým lidem Hospodinu, svému Bohu; tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, které jsou na povrchu země, abys byl jeho lidem, jeho vlastnictvím. Ne proto, že byste byli početnější nežli všechny národy, k vám Hospodin přilnul a vyvolil vás — vždyť vás bylo nejméně ze všech národů — ale ze své lásky k vám a aby zachoval přísahu, kterou přísahal vašim otcům, vás Hospodin vyvedl mocnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále “ (Deuteronomium 7,6–8).

Boží vyvolení je projevem Boží milostivé lásky vůči vzbouřenému lidstvu. Boží spásná láska není jakousi odezvou na naši pokoru ani není pasivní, pak by byl Bůh závislý na svém stvoření, ale je věčná a od věčnosti směřuje ke konkrétním lidem, ve kterých se Bůh ke své slávě rozhodl zjevit obraz svého milovaného Syna!

Pokud jsi dnes křesťan, čtenáři, není to proto, že bys byl pokornější než druzí lidé, nebo snad proto, že ses správně rozhodl. Kdepak! Je to proto, že Boží milostivá láska je efektivní a způsobila tvou záchranu!

Bůh slíbil, že se smiluje, nad kým chce, a koho chce, toho zatvrdí. A tak se jednomu dostává spravedlnosti a druhému nezasloužené milosti. Tak o tom Pavel hovoří v 9. kapitole Římanům. Pečlivě si pročtěte následující oddíl a ptejte se, zda je toto skutečně váš Bůh.

„Co tedy řekneme? Není u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! Mojžíšovi říká: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo praví faraonovi: ‚Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ A tak se slitovává, nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje. Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?‘ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“ (Ř 9,14–24)  Boží akt vyvolení a predestinace je součástí nejvyššího projevu Boží lásky vůči vzbouřenému lidstvu. To by bylo bez jeho vyvolující milosti zanecháno na cestě do zatracení. Bůh chce zjevit jak svou milost, tak i svou spravedlnost. Proto se nad některými smilovává, jiné však spravedlivě soudí.

A protože je Pán Ježíš dokonalý Zachránce, neztratí nikoho, koho mu Otec daroval. Jen se podívejte na následující verše z Písma:

• „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal. A toto je vůle toho, který mne poslal, abych neztratil nic z toho, co mi dal, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ Židé proti němu reptali, že řekl: ‚Já jsem chléb, který sestoupil z nebe‘ a říkali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? My známe jeho otce i matku. Jak tedy může říkat: ‚Sestoupil jsem z nebe‘?“ Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou. Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.  V Prorocích je napsáno: ‚A budou všichni vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo od Otce uslyšel a vyučil se, přichází ke mně “ (Jan 6,37–45).

Zde máme zjeveno, co jsme si již řekli dříve. Bůh Otec vyvolil ve věčnosti mnohý lid ze všech národů, kmenů a jazyků, za které Pán Ježíš zemřel a které později skrze službu Ducha svatého přivede k víře. Pán Ježíš je dokonalým Zachráncem, a proto slíbil, že neztratí nikoho, koho mu Otec předal. Pokud by Pán Ježíš tento slib porušil a někoho ztratil, znamená to, že zhřešil a není již dokonalým Zachráncem hříšníků!

Někteří lidé namítají, že Pán Ježíš nikoho neztratil, ale že mnozí prostě odešli ze své vůle. To je ovšem absurdní! Pokud byste dali své děti vychovateli a odjeli na dovolenou a po nějaké době se vrátili a zjistili, že dvě děti chybí, koho by to byla chyba? Přijali byste výmluvu vychovatele, který by vám řekl, že nikoho neztratil, ale že vaše děti odešly ze své vlastní vůle? Už vidíte, jaká je to hloupost?

Bůh před založením světa vyvolil svému Synu nevěstu, kterou Syn vykoupil vlastní krví. Křesťanům byla svěřena služba kázání evangelia a skrze ni Bůh povolává své vyvolené. My neznáme jejich jména, a proto máme zvát všechny lidi do Božího království. Stále také platí zaslíbení, že každý, kdo uvěří, bude zachráněn. To je slib, který můžeme zvěstovat všem lidem. Můžeme jim směle říct: „Uvěřte v Pána Ježíše Krista a budete zachráněni.“ A můžeme zároveň dodat, že Bůh „nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Skutky 17,30). Bůh je ten, kdo je zodpovědný za obrácení hříšníka; křesťané mají věrně zvěstovat Pána Ježíše Krista každému, kdo je ochoten naslouchat.

Pán Ježíš – dokonalý Zachránce hříšníků

Pán Ježíš je dokonalý Zachránce hříšníků. Nezůstal na výsostech, ale ponížil se a stal člověkem, aby zachránil, co je ztraceno. Přišel, aby posloužil druhým a svůj život dal jako výkupné za mnohé. Nečeká, až se hříšník sám uzdraví, ale přichází a uzdravuje. Nečeká ani, až se stane spravedlivým nebo dostatečně dobrým, aby ho přijal, ale dává se poznat těm, kteří ho nehledali. Hříšníkům tohoto světa, kteří zasluhují zatracení.

Starý zákon hovoří o mnohých obětech zvířat, které nevykoupily jediného hříšníka. Pán Ježíš učinil jedinou oběť – jednou provždy dal sám sebe – a vykoupil mnohý lid ze všech národů, kmenů a jazyků. To, co bychom na věčnost spláceli v pekle, zaplatil touto jedinou obětí, a proto je také právoplatně nazýván dokonalých Zachráncem.

Pán Ježíš je dokonalý Zachránce hříšníků. Není jím pro lidi, kteří mají sami sebe za spravedlivé. Je jím pro ztracené hříšníky tohoto světa. Pro vás, kteří víte, že jste zhřešili vůči svatému Bohu, a už věříte, i vás, které Bůh teprve povolává do svého království. A je jisté, že uspěje. Vždyť celý vesmír existuje, aby zjevoval jeho slávu a udatnost; celá souhvězdí, hvězdy i planety ho poslouchají. Dokud nebude jeho nevěsta připravena, bude tu – i pro vás – stále čas milosti a volání k Pánu o spasení.

A každý, kdo by se dovolával Pánova jména, pozná, že je skutečně dokonalý Zachránce hříšníků.

Amen