Nikdo nemůže ignorovat současné dovolávání se práv ze strany transsexuálů.

Očekává se, že jak britská, tak skotská vláda projedná v nadcházejících měsících zjednodušení procesu „změny pohlaví“ na úroveň zaplacení televizního poplatku.

Mohli bychom se domnívat, že při domáhání se práv pro transsexuály (či transgender osoby) jde hlavně o ochranu nepatrné menšiny lidí s problémy před nespravedlivou diskriminací. Ale ve skutečnosti je skrytá ideologie „genderové totožnosti“ jedovatá. Jejím hlavním cílem je právně eliminovat pohlavní rozdíly mezi muži a ženami.^[1]

Tato ideologie je nyní představována už na základních školách. V Genderové pohádce (Gender Fairy), příběhu napsaném pro čtyřleté, se říká: „Jen ty víš, jestli jsi kluk nebo holka. Nikdo jiný to neví.“^[2] Autor doufá, že si díky této knize „některé děti uvědomí, že jejich pravou totožnost neurčuje pohlaví, se kterým se narodily, a rozhodnou se k sociální změně, aby žily jako příslušníci svého skutečného genderu.“^[3]

Definice

V průběhu dějin se objevovaly případy (většinou) mužů, někdy známých jako transvestité (toto slovo bylo poprvé použito v roce 1910),^[4] kteří se kvůli erotické stimulaci oblékali do ženských šatů. Tento stav se nerovná transsexualismu. S transsexualismem bychom neměli zaměňovat ani homosexualitu. A ani nadmíru řídký úkaz intersexualismu si nesmíme plést  s transsexualismem.^[5]

Transsexuálové jsou lidé biologicky muži nebo ženy (ne intersexuálové), kteří však věří, že patří k opačnému pohlaví. Co způsobuje tento stav? Dr. Peter Saunders z Christian Medical Fellowship (Křesťanské lékařské společenství) ve Velké Británii píše:

„Mechanizmům vedoucím k transsexualitě dostatečně nerozumíme, avšak na jejím vzniku se budou zřejmě podílet genetické, neurovývojové a psychologické faktory. Existují různé teorie a stejně jako v diskuzi o homosexualitě mají jejich zastánci tendenci dávat přednost buďto přírodě (biologii), nebo výchově… Je také možné, že příčinou je vícero faktorů a jejich kombinace vycházejí jak z biologie, tak z výchovy.“^[6]

Jak četný je tento stav? „Osvědčení o uznání genderu“ je ve Velké Británii mechanizmem určeným lidem, kteří si chtějí nechat právně změnit své pohlaví. Podle posledních čísel jich bylo od roku 2005 uděleno 4 500.^[7]

Skutečná pohlavní dysforie je velmi vzácná. V roce 2016 napsal K. J. Zucker a spol. v Annual Review of Clinical Psychology (Roční přehled klinické psychologie), že ačkoliv „se odhady velmi liší, studie o četnosti docházejí k závěru, že pohlavní dysforie se objevuje u méně než jednoho z deseti tisíc dospělých biologických mužů a u jedné z třiceti tisíc dospělých biologických žen“.^[8]

Od třicátých let 20. století umožňují pokroky v medicíně „léčit“ tento stav pomocí hormonálních a chirurgických zákroků.^[9] Za použití hormonů a operace je možné přeměnit muže v někoho, kdo vypadá jako žena, a naopak. Často se používá výraz „chirurgická změna pohlaví“, to je však zavádějící. Sebevětší počet operací nemůže změnit muže na opravdovou ženu nebo ženu na muže. Avšak vzhled lze měnit docela efektivně. A jména lze měnit dokonce velmi lehce. Ve stále vyšším počtu zemí je uzákoněna možnost úplné změny totožnosti, kdy je možné provést změny v rodném listě a ostatních dokumentech.

Od 80. let 20. století, kdy se hlasu transsexuálů coby domnělé poslední zteči lidských práv začala věnovat větší pozornost, dochází k úmyslnému spojení intersexuálů a těch, kdo se hlásí k ostatním formám toho, co se popisuje jako „pohlavní různorodost“, včetně tužby oblékat se do šatů opačného pohlaví. Všezahrnující výraz „transgender“ se začal upřednostňovat coby způsob, jak obsáhnout všechny různé způsoby, jakými lidé zakoušejí nebo žijí svou „genderovou totožnost“, která se neslučuje s jejich biologickým pohlavím. Výraz transgender může zahrnovat i přijetí „genderové proměnlivosti“ (názor, že je ve své podstatě represivní rozdělovat lidi do pouhých dvou kategorií). Ve skutečnosti je však „genderová proměnlivost“ přímým opakem myšlenky „transsexuality“, ve která jde o změnu totožnosti neboli o přechod z jedné kategorie do druhé.

Kde se to všechno vzalo?

Původ genderové teorie

Je jisté, že některé myšlenky ohledně mužství a ženství jsou společensky vykonstruované. A samozřejmě různí muži a ženy mají spoustu různých darů, talentů a preferencí. Lidé nutně nezapadají do kulturních stereotypů spojovaných s mužstvím a ženstvím jakékoliv doby. Nic z toho ale nedokazuje, že naše základní chápání lidstva coby mužů a žen bylo vytvořeno společností. Právě to však tvrdí genderová teorie.

Kde a kdy vznikla myšlenka oddělení „pohlaví“ a „genderu“?

Karl Heinrich Ulrichs (1825–1895) byl německý doktor a obhájce práv homosexuálů. Propagoval teorii „ženské duše v mužském těle“, aby prosadil názor, že homosexualita je vrozená (a neměla by být trestána).^[10] V té době používali sexuologové, jako byl Havelock Ellis (1859–1939), v souvislosti s homosexuály frázi „sexuální obrácení“.^[11] Mužští „obrácení“ byli považováni za „ženskou duši v mužském těle“. To byl počátek myšlenky, že biologické pohlaví lze odlišovat od „genderového prožívání“.

Léčba transsexualismu

Během dvacátého století se transsexualismu dostalo kýžené pozornosti. Alfred Kinsey (1894–1956), profesionální sexuální „badatel“, sepsal Kinseyho zprávy, kterými podle mnohých zažehl „sexuální revoluci“. Cílil na zrušení celé legislativy, která omezovala sexuální „svobodu“.^[12] Spolupracoval s dr. Harry Benjaminem (1885–1986). Právě Benjamin zavedl v roce 1953 výraz „transsexuál“ a v roce 1966 napsal knihu na toto téma. Byl průkopníkem myšlenky, že pokud je někdo přesvědčen, že žije ve „špatném“ těle, pak by mělo být takové tělo „opraveno“, aby vyhovovalo tomu, co říká mysl, namísto toho, aby se pokusil „změnit své myšlení“ tak, aby odpovídalo biologickým skutečnostem. Pacientům poskytoval hormonální léčbu a najímal další kolegy lékaře, aby mu asistovali u operací a dalších léčebných výkonů.^[13]

Jedním z kolegů Harryho Benjamina byl John Money (1921–2006). Stejně jako Kinsey a Benjamin, také Money vedl kampaň za svobodu pro „změnu pohlaví“. Money byl spoluzakladatelem Kliniky genderové totožnosti Johna Hopkinse a v roce 1966 se v Americe dostal na první stránky novin s průlomovým případem „muže, který se stal ženou“.^[14]

Samozřejmě „naše pohlaví není jen jakousi částí těla. Je vepsáno do DNA každé buňky našeho těla“^[15] a muž se nemůže stát ženou. Avšak Moneymu se povedlo přesvědčit mnoho Američanů, že se mu to podařilo. Jeho údajný nejslavnější příběh se týkal malého chlapce Davida Reimera, v jehož případě se nepovedla obřízka. Money přesvědčil Davidovy rodiče, aby svolili k chirurgické úpravě chlapcových genitálií tak, aby vypadal jako žena, a instruoval je, aby chlapce vychovávali jako dívku. Neskončilo to dobře. Chlapec nakonec trval na potvrzení své pravé biologické totožnosti, ale mnohaletý systematický nátlak ze strany lékaře, jemuž mělo jít o dobro dítěte, dovedl Davida k sebevraždě.^[16]

V roce 1968 vyšla kniha Sex and Gender (Pohlaví a gender) od Roberta J. Stollera s tvrzením, že „pohlaví“ je biologické (rodíme se s ním) a „gender“ je záležitostí společenskou (učíme se ho při socializaci).^[17]

V 70. letech, když se prosadily myšlenky postmodernizmu, začala být sama realita považována za „společensky vykonstruovanou“. Co to znamená být mužem nebo ženou, začalo být také vnímáno jako společensky vykonstruované. Radikální feministky si vzaly na mušku „útlak“ daný sexuálními rolemi a některé z nich, jako třeba Judith Butlerová, zpochybnily všechny rozdíly mezi muži a ženami.^[18]

Transsexuální otázce se během 70. let nedařilo. Dr. Meyer a prof. Paul McHugh podrobili zkoumání 50 transsexuálů, kteří prošli Klinikou genderové totožnosti Johna Hopkinse. Profesor McHugh byl vedoucím psychiatrem na této klinice. Vysvětlil, že lidem, kteří podstoupili operaci vedoucí ke změně pohlaví, se psychický stav zlepšil jen málo. Píše:

„Hopkins samozřejmě počítal s mentální nemocí. My psychiatři bychom však, podle mého názoru, udělali lépe, kdybychom se pokusili léčit jejich mysl, a ne jejich genitálie.“^[19]

Klinika pohlavní totožnosti Johna Hopkinse přestala provádět operace ke změně pohlaví, stejně jako mnohé fakultní genderové kliniky, ale chirurgové pokračovali v jejich provádění jinde.

Transgenderový bod zlomu

Vlastně až donedávna by se ideologie pohlavní proměnlivosti zdála většině lidí nepochopitelná. Ale asi před třemi roky se média začala na tuto otázku bez přestání zaměřovat. Časopis TIME pojmenoval rok 2014 „transgenderovým bodem zlomu“, kdy se ideologie předtím z velké části omezená na akademickou půdu a podpůrné skupiny hnutí LGBT dostala na přední strany novin.^[20]

Obhájkyně rodiny a akademička Gabriele Kubyová vysvětluje v The Global Sexual Revolution (Globální sexuální revoluce), že nešlo o žádnou náhodu.^[21] Zdůrazňuje, že hnutí za práva homosexuálů se od té doby dostalo daleko za svůj původní cíl zbavit se právních postihů za homosexuální praktiky. Předsevzali si zrušit „heteronormativitu“, názor, že heterosexuální jednota muže a ženy je „normální“.

Šlo o nelehký úkol, protože většina lidí dobrovolně volí život v heterosexuálním vztahu. Aby zničili myšlenku, že tyto vztahy jsou přirozené, předsevzali si získat srdce a mysl dětí a dospívajících, kteří jsou vysoce ovlivnitelní. Proto ta snaha prosazovat falešný koncept genderové proměnlivosti mezi mladými lidmi, ať už prostřednictvím sexuálního vzdělávání, za zástěrkou programů proti šikaně nebo skrze zábavu a sociální média. Většina dospělých je ohledně gender tématu instinktivně na rozpacích, ale bojí se promluvit. Jsou vystrašení tvrzeními, že protest proti genderové proměnlivosti je vlastně „diskriminací“ transgender lidí.

Kniha Kubyové také vysvětluje globální vliv Yogyakarta principů, souboru lidskoprávních požadavků předložených zástupci na konferenci v Indonésii v roce 2006 a vydaných v Ženevě v roce 2007. Principy obsahují seznam způsobů, jakými by mezinárodní zákon o lidských právech měl být aplikován na „sexuální orientaci a genderovou totožnost“. Nejsou závazné, ale často se na ně odkazuje jako na „zlatou normu“ rovnoprávné legislativy. Genderovou totožnost definují takto:

„Genderovou totožností se rozumí hluboké vnitřní a individuální prožívání vlastního genderu, které může, ale nemusí odpovídat pohlaví, se kterým se člověk narodil, včetně osobního vnímání těla (což může zahrnovat, pokud se pro to dotyčný sám rozhodne, pozměnění tělesného zjevu či fungování těla pomocí medicínských, chirurgických nebo dalších prostředků) a jiná vyjádření genderu, včetně oblékání, mluvy a osobitého projevu [zdůraznění přidáno].”^[22]

Všimněte si, že „genderovou totožnost” si člověk určuje sám.

Tvrdí se zde, že každý má právo být ostatními akceptován s tou „genderovou totožností”, kterou si zvolí, na základě svého subjektivního vnímání sebe sama, odděleně od spojení  s biologickým pohlavím. Vnitřní „prožívání” trumfuje nad tím, co je prezentováno jako nahodilé přidělení biologického pohlaví při narození.

Navzdory tomu souhrnná studie vědeckých důkazů uveřejněná v roce 2016 v The New Atlantis došla k následujícímu závěru:

„Hypotéza, že genderová totožnost je vnitřní, pevnou součástí lidských bytostí a nezávisí na biologickém pohlaví – že člověk může být „mužem uvězněným v ženském těle” nebo „ženou uvězněnou v mužském těle” — není podepřena vědeckými důkazy.”^[23]

Na studii spolupracovali dva vedoucí akademici v oblasti mentálního zdraví a sexuality, kteří prozkoumali přes 200 odborníky prověřených studií z biologických, psychologických a sociálních věd.

Teorie genderové totožnosti se dostává do hlavního proudu

Navzdory nedostatku vědeckých důkazů se teorie genderové totožnosti stává mainstreamovou záležitostí a stále více proniká do právního a vzdělávacího systému v mnoha zemích. Na nás všechny je vytvářen nátlak, abychom přijímali lidi na základě jejich hlubokého vnitřního a individuálního prožívání a jejich „osobního vnímání těla”. Toto „hluboké vnitřní prožívání” se stává dostatečným důvodem k udělení změny právního postavení. Objevují se dokonce požadavky na přístup do míst určených pouze ženám nebo pouze mužům, a to pro každého, kdo se vnitřně identifikuje s tímto pohlavím, nehledě na jejich tělesné pohlavní znaky nebo vzhled.

Zákony povolující lidem změnit si pohlaví v dokumentech byly v roce 2017 přijaty v zemích, jako je Japonsko, Velká Británie, Irsko, Španělsko, Uruguay, Argentina, Dánsko, Malta, Kolumbie, Island, Vietnam, Ekvádor, Bolívie, Norsko a Francie.^[24] V takových zemích si může muž změnit své jméno na ženské, dostane nový rodný list a bude s ním dále ve všech právních záležitostech zacházeno jako se ženou (nebo naopak). V některých z těchto zemí nemusejí tito lidé podstupovat žádnou léčbu (hormonální ani chirurgickou). To znamená, že fyzicky normální muž může vyžadovat, aby byl považován za ženu s volným přístupem do všech zařízení určených pouze pro ženy.

Ať už země přijaly nebo nepřijaly takové zákony, Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF) a Populační fond OSN (UNFPA) chtějí, aby se dětem ze všech zemí dostalo „úplného sexuálního vzdělání“ (CSE).^[25] OSN tlačí na členské státy, aby přijaly CSE, a tak jsou děti v některých sociálně nejkonzervativnějších zemích vystaveny vyučování, které jim říká, že mají právo zakoušet „sexuální potěšení“, kdykoliv a jakkoli si přejí (pokud druhá osoba souhlasí), a že mají právo vybrat si svou vlastní sexuální orientaci a genderovou totožnost. Mladí lidé v mnoha zemích jsou vystavováni hlavnímu tvrzení genderové ideologie, totiž že máme svobodu zvolit si svůj gender. Tato myšlenka je oslavována a romantizována ve filmech a propagována v sociálních médiích.

Tato myšlenka je ovšem v přímém rozporu s biblickou pravdou. Obhájci práv pro transgender osoby jsou si toho vědomi a chtějí umlčet svědectví sborů s konzervativním biblickým vyučováním prostřednictvím zákona, který staví námitky vůči transgenderové otázce mimo zákon. V Kanadě byl v červnu 2017 uzákoněn Bill C-16. Ten přidává „genderovou totožnost a genderové vyjádření“ na seznam sociálních jevů, vůči kterým je diskriminace zakázána.^[26] To znamená, že jakékoliv zpochybňování osoby ztotožňující se s opačným pohlavím bude klasifikováno jako „hate speech“ (nenávistný projev).^[27] Trestu budou podléhat všichni, kdo toto právo ostatním upírají nebo kdo odmítají používat „genderově neutrální“ zájmena. Takové ohrožení svobody slova a projevu bylo dosud nevídané. Bude to mít přímý vliv na sbory a rodiče, kteří budou vyučovat biblickou pravdu, že „jako muže a ženu je stvořil“.

Falešná slova

Ovládáte-li jazyk, ovládáte i diskuzi. Předkládám zde čtyři výrazy nebo fráze, které jsou nebezpečné a tendenční a jejichž užívání bychom se měli vyhnout, až na případ, kdy potřebujeme vysvětlit pohled ostatních:

„Genderová totožnost“

Organizace Stonewall definuje „genderovou totožnost“ takto: „Každý má svou genderovou totožnost. Jde o gender, kterým se cítí být. Ten může, ale nemusí odpovídat pohlaví, se kterým se narodil. Člověk může cítit, že patří k opačnému pohlaví, nebo se nemusí cítit ani jako chlapec, ani jako děvče.“^[28]

Existuje mnoho nekřesťanů i křesťanů, kteří si uvědomují, že je to nesmysl. Například Rebecca Reilly-Cooperová, nekřesťanská filozofka z Warwickovy univerzity, reaguje takto:

„Když si vezmeme sebe-proklamovanou genderovou totožnost jednotlivce jako jedinou nezbytnou a dostatečnou podmínku příslušnosti k určitému pohlaví, výsledkem je, že význam slova ‚žena‘ zredukujeme na subjektivní mentální stav, na pocit v hlavě člověka. Jedinou odpovědí na otázku ‚co je žena‘, se stává, ‚osoba, která se cítí jako žena‘. To je však definice kruhem, která nám neříká nic o tom, co je žena.“^[29]

„Přiděleno“ při narození

Tato fráze vyvolává obraz porodní báby, která zlomyslně a nahodile označuje nevinné dítě zlověstnou nálepkou. Rebecca Reilly-Cooperová to komentuje takto:

„Správě identifikovat genitálie, se kterými se dítě narodilo, a tedy i biologické pohlaví, ke kterému patří, nelze brát jako proces ‚přidělení pohlaví‘ dítěti. Jde o prosté rozpoznání biologických skutečností a jejich označení tím správným biologickým názvem.“^[30]

„Transfobie“

Galop, spolek proti šikaně, definuje transfobii takto:

„Transfobie je netolerance vůči lidem, jejichž zevnějšek nebo chování nenaplňují genderová očekávání a normy. Příkladem nekriminálního vyjádření transfobie je záměrné používání nesprávného mužského či ženského zájmena při odkazování na trans osoby.“^[31]

Všimněte si, že se zde „nesouhlas“ s teorií genderové totožnosti rovná „netoleranci“, která se rovná „fobii“. Z toho jasně vyplývá, že nesouhlasit s teorií genderové totožnosti je nenávistný, bigotní a zlý projev.

„Cisgender“

Kdysi to znamenalo ne-transgenderovou osobu. Americká komentátorka Stella Morabitoová k tomu říká:

„Cisgender je po zuby ozbrojený výraz, který si vynucuje ještě větší odpohlavnění společnosti. Je to také pejorativní výraz, který má znamenat, že vaše mysl prostě jen tak dovoluje vašemu ‚přidělenému pohlaví‘ existovat vedle vaší ‚genderové totožnosti‘.“^[32]

Jak by měly reagovat církve?

1. Musíme zajistit, aby probíhalo biblické vyučování o Božím dobrém záměru ve stvoření mužů a žen.

Naše shromáždění musí být připravena odpovědět na domáhání se „práv pro transgenderové osoby“ biblickou pravdou.^[33] Transsexuál zastává názor, že jeho pociťovaný „gender“ převládá nad biologickou skutečností. Ale stvořitelský plán nás vyučuje, že nás Bůh stvořil jako muže a ženy, abychom tak odráželi jeho slávu v každé době. Tato základní kreační skutečnost je transkulturní a stále platná. Písmo prostě nedovoluje oddělovat pohlaví od takzvaného „genderu“.

Domnělý rozdíl mezi „opravdovým ty“ a „vzhledem tvého těla“ je popisován jako nová podoba gnosticismu. Odděluje vaši mysl od fyzické reality vašeho těla. Říká, že vaše myšlení může překonat fyzické skutečnosti. V dobách Nového zákona tato hereze tvrdila, že Ježíš mohl vstát z mrtvých duchovně, ale ne fyzicky. Gnosticismus rozděluje to, co Bůh spojil. Jsme tvořeni jako „celí“ lidé. Naše tělo, naše mysl a náš duch nebo duše nemají být oddělovány nebo štvány proti sobě. Bůh naše tělo konkrétně plánuje a rozhoduje o něm. Naše tělo odráží jeho záměr. Není nepodstatné (Ž 139,13–14; Jr 1,5). Bůh úmyslně stvořil muže a ženu tak, aby se lišili a byli na sobě vzájemně závislí (Gn 2,18.21–24), a zastírání rozdílů mezi pohlavími zakazuje (Dt 22,5).

Bible říká, že „měnit pohlaví“ není možné. Ať už člověk čelí jakémukoliv pokušení, neměl by přijímat životní styl opačného pohlaví. Chceme-li jednat s každým jednotlivcem skutečně soucitně a s úctou, musíme zůstat věrni Boží zjevené vůli pokaždé, když někomu pastoračně sloužíme a mluvíme s ním.

V posledních letech se medicínský termín „genderová dysforie“ používá k popisu stavu, který prožívají transsexuálové. Pokud „genderová dysforie“ jednoduše popisuje nespokojenost člověka s jeho biologickým pohlavím, pak není kontroverzní. Nicméně současné definice „genderové dysforie“ se stále více přizpůsobují falešnému pohledu na „genderovou totožnost“ jako na něco, co je v rozporu s biologickým pohlavím.^[34]

Existují různé důvody, proč člověk může cítit určitou míru nesouladu se svým biologickým pohlavím. Některé z těch důvodů (například trauma z dětství) mohou plynout ze skutečnosti, že někdo takovým lidem ublížil, spíše než to, že oni sami úmyslně zhřešili. Nicméně považovat se za příslušníka opačného pohlaví je hřích. Lékařské zásahy, ať už hormonální terapie nebo operace, je třeba odmítnout. Je absolutně špatně povzbuzovat děti, aby „změnily své pohlaví“.

Když vyučujeme Boží dobrý plán pro muže a ženy, měli bychom se vyhnout přehnaným vzorům mužství a ženství, které jsou kulturně podmíněné, ne biblické. Ano, věříme, že doplňující se vlastnosti muže a ženy byly ustanoveny Bohem a že odrážejí hlubší skutečnosti nacházející se v samotném Bohu. Ale někdy dochází ke zbytečnému vynucování povrchních, kulturně podmíněných očekávání. Například jen proto, že se malý chlapec chová neobvykle umělecky a jemně, by mu nemělo být vnucováno, že je homosexuální nebo transsexuální. Malá dívka může být sportovně založená a rozpustilá, ale to neznamená, že by měla být nucena si myslet, že je lesbicky nebo „trans“ orientovaná. Chování, které by bylo ještě před několika málo lety považováno za normální (děvčata chtějí hrát klukovské hry, chlapci se nechtějí zapojovat do hrubých a divokých her), je nyní interpretováno jako „zmatek v pohlavní identitě“. To se příčí zdravému rozumu.

2. Uvědomte si, jakému nátlaku jsou vystaveni mladí lidé.

Potřebujeme pochopit některé z rozmanitých faktorů, které se skrývají za zmatkem v pohlavní identitě.

Rozpad rodiny má zničující následky. Dětí, které prožijí své dětství a dospívání se svými biologickými rodiči ve stabilní společné domácnosti, je menšina. Následkem je, že jen málo dětí má stabilní vzor matky/otce a kladné vzory zdravého mužství a ženství. Žijeme v době, kdy neexistují žádné morální absolutní pravdy a staré jistoty jsou odmítány.

Pokřivený přístup naší kultury k mužství a ženství musí jistě hrát svou roli. Radikální feministické hnutí prohlásilo, že si oškliví stereotypy, a dalo se do boje za to, aby se ženy mohly „těšit“ z naprosto stejné sexuální svobody jako muži, čímž přímo přispělo k „sexualizaci“ naší kultury. Dívky jsou neúprosně posuzovány podle zjevu. Pokud nevyzařují sexuální přístupnost mužům od nepřirozeně nízkého věku, jsou zesměšňovány jako prudérní panny. Pokud nejsou ochotny investovat svůj čas do hodin drahého udržování svého zevnějšku a trápit se hlady, aby byly nepřirozeně hubené, mohou být odmítnuty jako ošklivé, nebo dokonce dostat nálepku lesby. Některé mohou dojít k závěru, že pokud se musejí chovat a vypadat jako pornohvězdy, aby měly úspěch, pak raději nebudou děvčaty vůbec.

V naší přesexualizované kultuře je vyvíjen stejný tlak i na mladé muže. Mají předvádět zidealizované mužské tělo. Pokud je chlapec menšího vzrůstu než ostatní nebo neúspěšný ve sportu, může být dětmi šikanován a krutě vysmíván jako zženštělý. Nebo hůř, pokud má chlapec doma negativní vzory nebo pokud byl vystaven násilné pornografii, může si mužství spojovat s násilím a rozhodnout se, že vůbec nechce být mužem.^[35]

I když takový nátlak na mladé lidi vede k problémům a tragédiím, dává nám tato situace velikou příležitost sdílet dobrou zprávu o Božím dobrém plánu pro všechny lidské bytosti. Nejsme náhodnými shluky atomů. Každá lidská bytost byla stvořena k Božímu obrazu a k tomu, aby se s ní zacházelo důstojně a s úctou. Naši totožnost nelze vyvodit z „pocitů“, ale  z „povolání“. Bůh nás povolal, abychom žili jako muži nebo ženy, a jeho povolání je v souladu s tím, jakými nás stvořil. Nepodceňujeme skutečnost, že pro některé lidi je těžké toto povolání naplňovat, ale z dlouhodobého hlediska vede to, že si „zvolím“ svou totožnost opačnou k té, s níž jsem byl stvořen, jen ke stále většímu trápení.

3. Potřebujeme rozumět současným požadavkům trans programu a musíme zajistit, aby naše shromáždění věděla, kde najít užitečné zdroje na toto téma.

Bylo by moudré uspořádat nějaké setkání a předložit členům církve biblické vyučování ohledně Božího dobrého plánu pro muže a ženy a také přehled současných problémů a informace ohledně zdrojů.

Využití osobních svědectví může být užitečné. Walt Heyer je křesťanský autor, který na toto téma píše velmi často. Tvrdí, že skutečný soucit zahrnuje i sdělení pravdy, že není ve skutečnosti možné změnit si pohlaví. Heyer sám si prošel zmatkem v pohlavní identitě a prodělal hormonální i chirurgickou „změnu“. Po dobu několika let žil jako žena, ale jakmile se stal křesťanem, byl usvědčen, že byl povolán k životu jako muž právě tak, jak to zamýšlel Bůh.^[36] Napsal autobiografický román Kid Dakota a Secret at Grandma’s House (Kid Dakota a tajemství v babiččině domě). Jeho kniha Paper Genders (Papírové gendery) je zničující kritikou průkopníků transsexuální teorie, léků a operací ke změně pohlaví.

Heyer nyní řídí službu zvanou „Sex Change Regret“ (Lituji změny pohlaví). Tvrdí, že „změna pohlaví“ je krátkodobým ziskem s dlouhodobou bolestí. Mezi její následky patří předčasné úmrtí, lítost, mentální onemocnění a sebevražda.^[37] Tvrdí, že i když se zdá, že děti nebo mladí lidé procházejí „genderovou dysforií“, často zde hrají svou roli jiné psychologické problémy a traumata, která by měla být řešena jako první.^[38] Heyer tvrdí, že s lidmi, kteří procházejí tímto problémem, bychom měli zacházet s úctou a láskou, ale že v konečném důsledku není projevem lásky, když podporujeme lež a tlačíme je do zbytečné a destruktivní operace.^[39]

Denise Schick vede službu zvanou „Help 4 Families“ (Pomoc rodinám) pro rodiny s transgenderovými osobami.^[40] Ona sama si prošla traumatem – její otec se rozhodl pro změnu pohlaví. Když jí bylo pouhých devět let, otec si s ní sedl a sdělil jí, že se chce stát ženou. Píše: „Toho dne jsem ztratila tátu.“ Po zbytek jejího dětství a puberty se pravidelně oblékal do jejích šatů a stále více ji zneužíval. Denise našla útočiště v alkoholu a střídání chlapců a právě zvažovala, že zkusí drogy, když zasáhl Bůh.^[41] Od té doby věnuje svůj život této službě jednotlivcům a rodinám chyceným v pasti genderového zmatku. Její sbírka svědectví, Understanding Gender Confusion (Pochopení genderového zmatku), nabízí pronikavý vhled do tohoto stavu.^[42] Denise nyní věří, že Boží pravda může přinést uzdravení i do těch nejponičenějších životů. Sepsala nápomocnou knihu Questions and Answers for Families (Otázky a odpovědi pro rodiny).

Keith Tiller je křesťanem, který se dostal z velkého genderového zmatku. Nyní řídí organizaci Parakaleo, kde radí ohledně těchto problémů křesťanům věřícím v Bibli.^[43]

4. Musíme být připraveni milovat a mít soucit s těmi, kdo se potýkají se zmatkem v pohlavní identitě.

Hnutí podporující transsexuály trvá na tom, že lidská důstojnost je respektována jen tehdy, když přijmeme předpoklad, že jsme nezávislí (že neexistuje žádný Bůh Stvořitel, takže si můžeme zvolit, kdo jsme a jak budeme žít).

Ve skutečnosti je možné zachovat lidskou důstojnost jen tehdy, když chápeme, že jsme byli stvořeni Bohem a k obrazu Božímu. Musíme být opatrní i v obyčejném hovoru, abychom na toto téma nežertovali, neposmívali se nebo neponižovali lidi potýkající se s tímto problémem.

Když transsexuální osoba vejde do naší církve, nahlížíme na ni jako na lidskou bytost stvořenou Bohem s věčným významem a hodnotou. S každým máme zacházet s úctou. Vlastně je musíme respektovat až tak moc, že je přijmeme i s jejich lží „pohlavní změny“. Soucit podobný tomu Kristovu bude vždy založen na pravdě. Ústředním bodem tohoto problému je, že muž se nemůže stát ženou a naopak. To však neznamená, že zapomeneme na základní slušnost a laskavost.

Naše církve musí být „rodinou“. Musíme vytvořit milující komunitu pro ty, kdo se z jakéhokoliv důvodu potýkají s tímto nebo s některým jiným velmi znepokojivým problémem. Rosaria Butterfieldová sepsala výmluvné svědectví ohledně role, jakou milující církevní komunita sehrála v jejím vlastním obrácení. Byla přesvědčena o správnosti LGBT záležitosti a spokojeně žila se svou lesbickou partnerkou, ale laskavý a soucitný pastor spolu se svou ženou jí projevili lásku a péči, aniž by přitom ustoupili z Boží pravdy.^[44]

Musíme být ve střehu ohledně skutečnosti, že tolik vyznávajících evangelikálů nyní věří, že osobní zkušenost má stejnou autoritu jako Písmo. Mnozí evangelikálové „přivykli“ v průběhu posledních padesáti let homosexualitě a nyní zde existuje zrovna tak intenzivní tlak na to, aby „přivykli“ transsexualitě.

Asi nejucelenější práce současnosti od evangelického vydavatelství, Understanding Gender Dysphoria (Porozumět genderové dysforii), je založena na vyposlechnutí svědectví transsexuálů, kteří vyznávají křesťanskou víru. Mark Yarhouse uznává, že Písmo vyučuje, že ideální by bylo, aby všichni žili podle svého biologického pohlaví. Ale jak věří, v padlém světě je třeba umožnit těm, kdo trpí extrémní dysforií, se přizpůsobit, aby se tak zbavili svého utrpení. Podle dr. Yarhouse to může také zahrnovat, že je budeme přijímat jako gender, o kterém oni sami věří, že jím jsou, a v některých případech připustíme nutnost lékařského zásahu.^[45] (Mám k této knize závažné výhrady a doufám, že už brzy zveřejním její podrobnou recenzi.)

Naše kultura, a dokonce i evangelická církev vytváří obrovský tlak na přijetí a utvrzení lidí v jejich názorech na svou totožnost, obzvláště pokud prochází hlubokým trápením. Ale jako v každé pastorační činnosti musí být i v této otázce opravdový soucit založený na Božím dobrém plánu pro lidstvo. Náš Stvořitel zjevil svou vůli, aby lidstvo vzkvétalo. Svědectví těch, kdo prošli změnou a potom, někdy za mnoho let, toho litovali, ukazuje na falešnost soucitu při utvrzování těchto lidí. Oni sami připouští, že když je někdo v církvi utvrdil v jejich plánu změnit si pohlaví, vyvolalo to v nich euforii způsobenou přijetím. Avšak hluboko uvnitř svého srdce nedošli pokoje s Bohem, dokud nebyli konfrontováni s pravdou.^[46]

Potřebujeme tedy pomáhat mladým lidem pochopit, že právě když se držíme pravdy v této a v každé další oblasti, reagujeme nejsoucitněji.

Povzbuzovat církevní členy, aby oslovovali osoby zmatené ohledně své pohlavní identity jako osoby opačného pohlaví, kterými nejsou (tzn. aby používali preferovaná oslovení a zájmena), povede v mnoha případech k umlčování svědomí věřících, svědomí, které získalo informace z Písma. Boží morální zákon nám říká, že musíme vždycky mluvit pravdu. Nutit lidi říkat lež je hrozné.

A utvrzovat lidi v jejich falešném vnímání jejich vlastní totožnosti povede jen k dalšímu zmatku ohledně pohlaví a genderu.^[47]

5. Bylo by moudré, abychom zaktualizovali svá církevní vyznání a doktrinální prohlášení a vyjasnili biblický postoj k nezměnitelnosti naší stvořené totožnosti jako muže nebo ženy.

Církev, která jasně vyjádří svůj doktrinální postoj k této otázce, je lépe chráněna před potenciálním nařčením z nepřátelské diskriminace než ta, která nemá jasné prohlášení o svém postoji. Spolu s aktualizací doktrinálního prohlášení a stanov bude církev ještě lépe chráněna, bude-li mít jasné členské předpisy, jasně definovaný postoj k manželství a jasně definovanou zaměstnaneckou politiku.

Do vaší církve mohou přijít aktivisté s nepřátelským záměrem. Mohou tuto problematiku použít jako důvod k napadení toho, co považují za „nenávistné“ biblické učení. Mohou hrozit právními kroky, pokud jim například není umožněn přístup na toalety nebo na setkání lidí jejich domnělého genderu. Pro jednotlivce to však není tak snadné, pokud lze doložit, že jde o zavedená ustanovení této konkrétní církve.

Církve ve Velké Británii mohou kontaktovat The Christian Institute (Křesťanský institut), potřebují-li poradit. Církve v USA mohou najít radu na stránkách Dennyho Burka v článku How to protect your Church (Jak ochránit svůj sbor).^[48] Pokud čelí těžkostem církve v Jižní Africe, mohou je konzultovat s Freedom of Religion, South Africa,^[49] a křesťané v Austrálii mohou kontaktovat Australian Christian Lobby^[50]. Family First New Zealand^[51] je napojen na Ask Me First (projekt na ochranu soukromí žen a dívek)^[52].

6. Na to, jak byste reagovali, se připravte předem.

Služebníci ve shromážděních nebo ti, kdo vítají příchozí, by si možná měli promyslet, jak vřele přivítat transsexuály a zároveň vyřešit problémy spojené s používáním toalet. Pokud je to možné, bylo by moudré mít navíc k mužským a ženským toaletám ještě jednu, jasně viditelnou, přístupnou a oddělenou toaletu, kterou mohou používat muži i ženy.

7. Nesmíme být naivní.

Je tragické, že existují sexuální predátoři, kteří využívají zákonná práva poskytnutá transsexuálům k přístupu na místa určená pouze pro ženy a dívky, aby je mohli obtěžovat. Obzvláště ostražití bychom měli být, pokud jde o bezpečí malých dětí v každodenním životě (například se ujistit, že nepoužívají toalety bez doprovodu, pokud je potenciálně ohroženo jejich bezpečí).

8. Musíme usilovat o ochranu dětí před škodlivou ideologií a škodlivými zásahy.

Měli bychom truchlit nad způsobem, jakým je myšlení dětí a mladých lidí očkováno proti Bohu Stvořiteli. Jako křesťanští rodiče si potřebujeme být jistí, že své děti vyučujeme o Božím dobrém a moudrém plánu pro muže a ženy. The Ology: Ancient Truths Ever New (Ologie – starověké pravdy stále nové) je nádherně ilustrovaná kniha představující systematickou teologii dětem. Doprovází ji CD, včetně písně s těmito slovy:

„Jsme obrazem Boha celého světa.

Stvořil nás, kluky, stvořil nás, holky,

jako různé kousky skládačky,

co do sebe dokonale zapadnou.

Jsme takoví, jaké nás Bůh chtěl mít.“^[53]

To je dnes samozřejmě naprosto politicky nekorektní! Ale je to pravda.

Na širší úrovni potřebujeme vyučovat tyto věci, abychom děti ochránili před dogmatickou prezentací „evangelia“ pohlavní proměnlivosti, které je může jen zmást. Měli bychom se silně stavět proti schvalování „genderové změny“ předpubertálních dětí. Glen Stanton píše:

„Dnes je dobře známo, že převážná většina dětí (od 75 do 98 %), které procházejí genderovou dysforií, z ní vyrostou v době, kdy dosáhnou puberty. Není vrozená. A proto vedoucí kliniky, které o takové děti pečují, např. v Kanadě a v Nizozemí, nedoporučují rodičům a školám usnadnit takovým dětem genderové změny z různých důvodů. Tlak dnešní kultury na to, aby byla taková dětská přání přijímána a utvrzována, je založen více na politické ideologii než na pečlivé vědě a zkušenostech.“^[54]

Musíme se silně stavět proti tomu, aby se dětem a mladým lidem umožnilo podstoupit lékařské zásahy, které jsou pro ně nebezpečné jak fyzicky, tak psychicky. Intervenovat lékařsky je zbytečné a nemoudré. Malé děti nejsou dost zralé, aby mohly dělat taková důležitá rozhodnutí. Jak už jsme dříve poznamenali, Walt Heyer píše:

„Změna pohlaví je krátkodobým ziskem s dlouhodobou bolestí. Její následky zahrnují předčasnou úmrtnost, lítost, mentální onemocnění a sebevraždu. Než abychom je povzbuzovali, aby podstoupili zbytečnou a destruktivní operaci, ujistěme je a milujme naše mladé lidi takové, jací jsou.“^[55]

Rodiče jsou často pod velkým tlakem, aby své děti utvrdili v jejich vyjádřené touze po „změně pohlaví“. Visí nad nimi hrozba, že jejich dítě pravděpodobně spáchá sebevraždu, pokud jim budou v jejich přání bránit: „Chcete své dítě šťastné, nebo mrtvé?“^[56] Walt Heyer to odmítá tvrzením, že ti, kdo se rozhodnou pro změnu, se stejně často o sebevraždu pokusí.^[57] A nedávno se prokázalo, že statistiky, které se někdy používaly k vydírání rodičů, byly podvržené.^[58]

Závěr

Bůh nás postavil sem, do této kultury, v této době, kvůli takové době, jako je tato. Někteří evangelikálové volí cestu prostého „kázání evangelia“ (definováno v tom nejužším možném slova smyslu) a ohledně kontroverzních otázek mlčí. To však znamená, že selžeme a neochráníme děti a mladé lidi před nebezpečnou lží a že selžeme v komunikaci s lidmi, kteří byli svedeni tvrzeními genderové teorie.

Mohli bychom odmítnout zabývat se kýmkoliv problematickým. Ale Kristus tak nejednal.

Pro křesťany věřící v Bibli se tento problém stane v nadcházejících dnech bojovou linií. Nemusí to trvat dlouho a používání mužských a ženských mluvnických tvarů bude považováno za „nenávistný“ projev. Možná budeme nuceni cenzurovat kázání. Bude nám bráněno, abychom děti vyučovali Božímu plánu pro muže a ženy. Bude to mít obrovské důsledky pro svobodu slova.

Musíme být informovaní, moudří, soucitní a odvážní. A především se musíme modlit. 

Přeložila Julie Petrecká.

Reformation Today