Je možné, aby duchovně neznovuzrozený člověk odrážel odlesk Boží nádhery, která ho přitahuje k Bohu, nebo je zcela ztracen v mravní zkaženosti své hříšné podstaty?

Může to vypadat jako obtížná teologická otázka, přesto je třeba, abychom se jí nezačali vyhýbat jakožto tématu určenému snad jen pro akademickou půdu. Jde o velmi praktickou otázku, kterou lze aplikovat do života církve i jednotlivce. Jedná se totiž o jádro hnutí, které je zaměřeno na spotřebitele v církvi, všeobecně známé jako citlivost vůči hledajícím.

Původní hledající

Někdy ta jediná věc, kterou se z historie naučíme, je, že se z ní nepoučíme. Je smutné, že to obzvláště platí o církevní historii. Jedním z příkladů je i pelagianismus, hereze stará patnáct set let.

Pelagius rozvinul učení o přirozenosti člověka, která je na jedné straně nenápadná a lákavá a na straně druhé hodná zavržení. Pelagius se chtěl zbavit učení o původním hříchu a zásadní zástupné roli Adama (biblické učení o tom, že Adamův hřích přechází na všechny lidi a každý člověk se rodí s hříšnou přirozeností (Římanům 5,12–18)).

Augustin, který Pelagiovi oponoval, zastával učení o Boží svrchovanosti a lidské zkaženosti. Jakékoliv ohrožení těchto dvou pilířů pravdy evangelia by byl zločinem proti slavnému evangeliu o Boží milosti, jímž je neschopnost člověka zachránit sám sebe (J 6,44) a potřeba svrchovaného Pána, který zasáhne v jeho prospěch (Ř 3,21–26).

V roce 431 odsoudila Rada v Efezu pelagianismus jako zcela heretické učení, přesto v různých formách přetrvává dodnes.

Charles Finney roznítil v devatenáctém století obrovské „obrození“ pelagiánské teologie. Ačkoli je Finney stále velice populární mezi současnými evangelikálními a charismatickými církvemi, málokdo ví, jak „zkažená“ je vlastně jeho teologie. Finney jasně zformuloval svou „doktrínu člověka“ v díle Systematická teologie, kde píše:

Morální zkaženost nemůže být součástí přirozeného či vrozeného charakteru ani chybného či padlého přirozeného stavu… morální zkaženost, jak já užívám tento termín, není součástí, ani v sobě nezahrnuje hříšnou přirozenost ve smyslu, že lidská duše je sama o sobě hříšná. Hříšnost není přirozená dispozice.

Jinak řečeno, lidé nejsou od přirozenosti hříšní. Bez hříšné přirozenosti není potřeba dílo Ducha spočívající v obnovení. A bez potřeby Ducha můžeme použít jakékoli prostředky, aby evangelium vyhovovalo lidem.

Finneyho myšlenky zaměřené na člověka nacházejí živnou půdu v mnoha dnešních moderních církvích. Na lidi zaměřený citlivý přístup k hledajícím produkuje církevní bohoslužby a kázání šitá na míru „potřebám“ hříšníků. Je to tiché zapření biblického pohledu, že „nikdo nehledá Boha“ (Ř 3,11). Takový je ohavný moderní odkaz ohně, který Pelagius zapálil a Finney na něj přikládal.

Moderní pelagiáni

Zakladatelé amerických megacírkví citlivých k hledajícím byli ve skutečnosti pelagiáni. Faktickým popíráním úplné zkaženosti neznovuzrozeného člověka překlasifikovali duchovně zvídavé nevěřící na lidi „hledající Boha“. Uzpůsobili své bohoslužby a vlastně celé své církve  k tomu, aby vyhověly světským zájmům a byly tak přitažlivější.

Guru citlivých k hledajícím se stal Rick Warren, který je jen jedním ze zastánců neo-pelagianismu. V knize The Purpose Driven Church (Proč jsme vůbec tady?) hrdě popisuje tento pastor megacírkve, jak strávil dvanáct týdnů průzkumem mezi nespasenými obyvateli ve svém okolí, než založil Saddleback Church v Jižní Kalifornii. Chodil od domu k domu a ptal se:

1. „Co si myslíte, že v našem okolí nejvíce potřebujeme?“ Tato otázka motivovala lidi, aby se se mnou dali do řeči.
2. „Navštěvujete aktivně nějakou církev?“ Pokud odpověděli kladně, poděkoval jsem jim a šel dál. Už jsem nekladl další otázky, protože mně nešlo o názory věřících. Všimněte si, že jsem se neptal, zda jsou členy. Mnoho těch, kteří nenavštívili církev dvacet let, se stále považují za členy některé církve.
3. „Proč si myslíte, že většina lidí nechodí do církve?“ Připadalo mi to méně výhružné a urážlivé, než kdybych se zeptal: „Proč nechodíte do církve?“ Dnes by na takovou otázku lidé většinou odpověděli: „Do toho vám nic není, kam chodím!“ Ale když jsem se zeptal na jejich názor, proč nechodí ostatní lidé, obvykle uvedli důvody, které byly vlastně jejich vlastní.
4. „Kdybyste hledali církev, kterou byste byli ochotni navštěvovat, co byste hledali?“ Tato jednoduchá otázka mě naučila o tom, jak přemýšlí nevěřící, víc než celé studium na semináři. Zjistil jsem, že většina církví nabízí program, o který lidé mimo církev nejeví zájem.
5. „Co bych pro vás mohl udělat? Co byste poradili církevnímu služebníku, který chce být lidem opravdu nápomocný?“ To je základní otázka, kterou musí církev položit ve své komunitě. Studujte evangelia a všimněte si, kolikrát se Ježíš ptal lidí: „Co mám pro tebe udělat?“ On začal s potřebami lidí.

Takový průzkum by vám pomohl, kdybyste chtěli začít podnikat, otevřít si country klub nebo v dané oblasti sledovat politickou platformu. Ale církev nelze srovnávat s těmito aktivitami a neměla by se tak ani chovat. Přesto Warren hrdě prohlašuje, že stovky, možná tisíce církví, použily jeho metodu, aby podobně ovlivnily svůj růst a zjistily dosah své práce.

Navíc tím, že se Warren neptal těch, kteří vyjádřili svou víru či příslušnost k nějaké církvi, ukázal, že jeho církev bude poháněná ponejvíc světskými, méně posvěcenými zájmy, které jsou k dispozici. Buď nevěděl, nebo mu bylo jedno, že utvářet jeho církev mu pomáhají lidé  s pokřiveným myšlením.

Nesprávné priority, nesprávné jednání

Z pohledu Bible jsou převrácené priority církví citlivých vůči hledajícím snadno viditelné. John MacArthur ve své knize Ashamed of the Gospel (Zahanben evangeliem) vysvětluje, jak se metody zaměřené na spotřebitele názorově rozcházejí s biblickým modelem.

Písmo říká, že první křesťané „obrátili svět vzhůru nohama“ (Sk 17,6). Naše generace je spíše svědkem, jak svět obrací naruby církev. Podle Bible je Bůh svrchovaný, ne nějaký „nevěřící Tonda“. Bible, ne marketingový plán, má být jediným zdrojem a konečnou autoritou pro veškerou činnost církve. Služba by měla zajišťovat skutečné potřeby lidí, ne je hýčkat v jejich sobectví. To nejdůležitější je mít vždy na paměti, že Pánem církve je Kristus, ne nějaký televizní povaleč s dálkovým ovládáním v ruce.

Vždyť zastánci církví citlivých k potřebám hledajících zcela ignorují biblický pohled na neznovuzrozeného člověka. Bible jasně říká, že nevěřící nechtějí mít s Bohem nic společného. Ježíš přímo říká:

• Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. (J 3,19–20)

Pavel vyvrátil celou filozofii růstu církve citlivé k hledajícím pěti slovy: „Není, kdo by hledal Boha“ (Ř 3,11). Je vskutku šokující, že tak masivní hnutí je možné založit v rozporu s nejplodnějším novozákonním autorem i se samotným Spasitelem, o kterém podle svého tvrzení káží. 

Přeložila Dana Vondrušková.

Grace to You