Většina lidí ví, že Římská říše pronásledovala křesťany. Proč však byli první křesťané pronásledováni?

Římský stát si osoboval právo ovládat náboženský život svých občanů. Náboženství se jednoduše rozdělovala do dvou jednoduchých kategorií, a to na licitia („povolená“) a illicitia („neopovolená“). Jakmile bylo římským úředníkům jasné, že křesťané nejsou židovskou sektou, přestalo se křesťanství těšit „povolenému“ statusu judaismu. Říše musela rozhodnout, zda bude toto nové náboženství spadat do kategorie „povolené“, či „nepovolené“. Za běžných okolností byl Řím v náboženských záležitostech tolerantní, ovšem, pokud by stát cítil, že určité náboženství představuje hrozbu pro veřejnou morálku nebo politickou stabilitu, úřady by jej potlačily. Např. v roce 186 po Kr. byl zlikvidován Bakchův kult, protože vedl své vyznavače k výstřelkům v sexuální oblasti a k násilí.

Otázka tedy zní, proč Řím rozhodl, že křesťanství je nebezpečím pro blaho říše? Odpověď spočívá ve výlučnosti požadavků křesťanů na pravdivost své víry. Ostatní náboženství existující v rámci říše byla synkretická (což je odvozeno z řeckého výrazu, který se překládá jako „federální“ či „spojený v alianci“) – netvrdila, že pravda je pouze a jenom jedna. Člověk mohl náboženství různě míchat a vyznávat více než jediné. Křesťanství a přirozeně i judaismus vystupovaly proti tomuto pojetí. Křesťané a Židé trvali na tom, že jen oni mají pravou víru a jedinou cestu ke spasení. Římský svět mohl tolerovat takový náhled u Židů, protože Židé vyznávali tradiční náboženství svého národa a svých předků a nesnažili se o to, aby se i ostatní stali Židy. Křesťané proto takovou výjimku neměli. Jejich náboženství bylo nové, dosud neslýchané a hořelo touhou obracet na svou stranu všechny pohany. Křesťané se vyznačovali výlučným, netolerantním a misijně zacíleným postojem k jiným náboženstvím, a byli proto velmi nepopulární. Jejich pohanským sousedům se tato misijní oddanost Kristu jako jedinému spasiteli zdála být silně arogantní a nebezpečně antisociální. 

Aby toho nebylo dost, křesťané odmítali uctívat císaře (či génia císaře), což úřady vnímaly jako vážný politický přestupek. Uctívání císaře bylo znakem loajality ke státu, odmítnout jej se rovnalo zradě. Hlavní zkouškou, zda někdo je, nebo není skutečným křesťanem, bylo nařídit mu, aby uctíval sochu císaře a řekl „císař je Pán“, tj. že císař je božská osoba, tedy bůh. Věrný křesťan by odmítl, neboť pro něj či pro ni jen „Ježíš je Pán“. Člověk nemůže uctívat císaře i Krista. 

Další příčinou velké neoblíbenosti křesťanů bylo, že většina lidí věřila, že jsou vinni všemi druhy špatných praktik.

Pohané křesťany obviňovali z kanibalismu, krvesmilstva a černé magie. Některá z těchto obvinění vyplývala z neporozumění tomu, co křesťané opravdu praktikovali. Např. obviňování z kanibalismu bylo patrně založeno na večeři Páně, kdy křesťané mluvili o tom, že přijímají tělo Kristovo a pijí jeho krev. Obviňování z krvesmilstva vznikalo, protože křesťané se navzájem nazývali bratry a sestrami a „navzájem se milovali“. Lidé byli vůči křesťanům velmi podezřívaví i proto, že křesťané se ze strachu před pronásledováním scházeli tajně. Byl to začarovaný kruh: zdálo se pravděpodobné, že je úřady budou pronásledovat, křesťané se tedy scházeli tajně, a tím se jejich pronásledování ze strany úřadů stávalo ještě pravděpodobnějším. 

Až do roku 250 nedocházelo k pronásledování v Římské říši jako celku. Pronásledování propukala jen v místním měřítku, byla omezena na určitá města nebo provincie a obvykle netrvala dlouho. Pohané křesťany stále častěji obviňovali a pronásledovali kvůli jakýmkoli místním pohromám. Vyjádřeno slovy Tertuliána: „Když se Tiber rozvodní nebo když nepřijdou záplavy na Nilu, již se ozývá pokřik: ‚Křesťany lvům!‘“  Bylo to dáno představou, že bohové se hněvají, protože křesťané odvádějí lidi od uctívání pohanských bohů. Pohané tedy dávali všechny místní katastrofy za vinu církvi. Běžným se stalo rčení: „Kvůli křesťanům neprší.“ Protože křesťané neuctívali pohanské bohy, lidé je dokonce považovali za ateisty. Populárním protikřesťanským pokřikem bylo: „Pryč s ateisty!“ 

Správcové jednotlivých provincií byli jediní soudci, kteří mohli uložit trest smrti. Jejich jedinou snahou bylo vládnout v dané provincii s ohledem na politické zájmy Říma. Jejich rozhodnutí byla dána spíše ohledem na vlastní prospěch než morálními zásadami. Často si kladli jedinou otázku: „Uspokojí pronásledování křesťanů obyvatelstvo a uklidní ho to?“ Takže pronásledování křesťanů v jednotlivých částech Římské říše záviselo na tom, jak intenzivní byly protikřesťanské nálady obyvatelstva. Když byly protikřesťanské nálady intenzivní, správcové jim podléhali a církev pronásledovali. 

První oficiální vládní prohlášení o tom, jak se má s křesťany zacházet, vyšlo od císaře Trajána (98–117 po Kr.). Plinius, správce provincie Bithýnie v Malé Asii, se v roce 112 po Kr. ptal v dopise císaře Trajána, jak nakládat s lidmi obviněnými z toho, že jsou křesťané (zdá se, že Plinius byl úzkostlivý slaboch, který nemohl jednat, aniž by nejprve dostal konečné příkazy z Říma). Traján odpověděl, že Plinius křesťany nemá aktivně pronásledovat a nesmí přijímat anonymní udání. Jestliže kdokoli obviněný z toho, že je křesťan, může dokázat, že není, a to uctíváním pohanských bohů, úředníci ho musejí propustit. Ovšem každý, kdo je shledán vinným z toho, že je křesťan, musí být odsouzen k smrti. To byl běžný postup po dalších 200 let. Nejhorší období pronásledování ve druhém století nastalo za stoického císaře Marka Aurelia (161–180 po Kr.), který křesťany velice opovrhoval. Věřící byli popravováni v Africe, v Římě i ve Francii.  Úřady zabily velké množství křesťanů v Lyonu a ve Vienne na jihu Francie při velmi agresivním pronásledování v roce 177. Marcus Aurelius za tyto násilnosti nebyl osobně odpovědný, ovšem kdyby o nich věděl, můžeme si být jisti, že by neudělal nic, aby je zastavil. Ten nejctnostnější z pohanských císařů nebyl pro církev žádnou pomocí. 

Očitý svědek, který pronásledování v Lyonu a ve Vienne přežil, podává živý obraz toho, jaké zacházení mohli křesťané od římských úřadů očekávat. Sledujme, co se stalo křesťanské otrokyni Blandině:

„Rozzuřený dav, místodržící a vojáci udeřili drtivou silou na Sancta, děkana z Vienne, na Matura, nedávno pokřtěného křesťana hrdinsky nesoucího svůj úděl, a na Attala, který byl vždy sloupem církve ve svém rodném Pergamu, jakož i na Blandinu, skrze níž Kristus prokázal, že věci, které lidé považují za ošklivé, nevzhledné a opovrženíhodné, Bůh považuje za hodné veliké slávy kvůli její lásce k němu, zjevené v moci, a ne v tom, jak se věci na první pohled mohou jevit. Všichni jsme se báli a Blandinina pozemská paní (sama vystavena mučednické zkoušce) prožívala muka při představě, že by nebyla schopna hrdě vyznat Krista kvůli své tělesné slabosti. Avšak Blandina byla naplněna takovou mocí, že ti, kteří se při jejím mučení střídali od rána do večera, byli vyčerpáni tím, co prováděli, a na další již neměli sílu. Byli překvapeni, že Blandina ještě dýchá, neboť celé její tělo bylo znetvořené a pokryté otevřenými ranami. Prohlásili, že jediné z těchto mučení by stačilo, aby duše opustila tělo, přičemž v tomto případě neobyčejně surová mučení následovala jedno za druhým. Ovšem tato požehnaná žena bojovala obdivuhodně, posilovala se, když vyznávala svou víru, a nacházela posilu, klid a lhostejnost ke svému utrpení, když říkala: ‚Jsem křesťanka. Neděláme nic, zač bychom se měli stydět…‘ 

Blandinu pověsili na kůl jako potravu pro divoké šelmy vpuštěné do arény. Vypadala, jako by visela na nějakém kříži, a její vroucí modlitby vzbuzovaly nadšení u ostatních mučedníků, kteří měli stejný úděl. Zdálo se, že ve svých mukách viděli ve své sestře toho, kdo za ně byl ukřižován a kdo může přesvědčit ty, kteří v něj věří, že každý, kdo trpěl pro Kristovu slávu, má na věky společenství s živým Bohem. Protože žádná z šelem se Blandiny nedotkla, sňali ji ze sloupu a vrátili do vězení, aby čekala na další utrpení. 

Poslední den této ‚zábavy‘ opět předvedli Blandinu a s ní Pontika, chlapce ve věku asi 15 let. Den po dni je úřady nechaly přivádět, aby se dívali na ostatní, kteří byli trestáni, a pokoušeli se je přimět, aby přísahali na pohanské modly. Když se pevně drželi a na tyto snahy reagovali pohrdáním, dav se rozzuřil. Chlapcův nízký věk nevzbuzoval lítost, ženino něžné pohlaví nebudilo respekt. Oba byli zase vystaveni všem hrůzám a trestům. Dav se opakovaně snažil, aby přísahali na pohanské bohy. Avšak marně. Pontikus byl povzbuzován svou sestrou v Kristu, pohané viděli, jak jej nabádala a posilovala jeho vzdor, a on statečně snášel veškeré krutosti, až nakonec poručil svého ducha Bohu. A potom, jako vznešená matka, která podpírala své děti a poslala je před svým vítězstvím ke Králi, požehnaná Blandina sama prošla veškerým utrpením svých dětí a připojila se k nim radujíc se a jásajíc při svém odchodu, jako by byla pozvána na svatební hostinu, a ne předhozena divokým šelmám. Když ji zbičovali, předhodili šelmám a pálili rozžhaveným železem, římští představitelé ji dali do koše a předhodili ji býkovi. Zvíře ji opakovaně bodalo svými rohy, ona však byla naprosto netečná k tomu, co se s ní dělo, a to dík naději a pevnému zakotvení ve víře a svému společenství s Kristem. A pak i ona byla obětována. I sami pohané připouštěli, že nikdy předtím nepoznali ženu, která by tolik či tak dlouho trpěla.“ 

Raná církev ke svým mučedníkům chovala velkou úctu. Viděla je jako křesťany, kteří v plnosti následovali Krista tím, že jej napodobili v jeho smrti. Církev proto nakládala s tělem zemřelého mučedníka (nebo s tím, co z něj zbylo) se zvláštním respektem a citlivostí. Např. po mučednické smrti biskupa Polykarpa ze Smyrny v roce 160 po Kr. se křesťané ze Smyrny postarali o uchování jeho ostatků: „Shromáždili jsme jeho kosti, které jsou pro nás cennější než drahé kameny a lepší než to nejčistší zlato, a uložili jsme je na vhodné místo, kde nám Pán dovolil shromáždit se s potěšením a radostí, abychom oslavili den zrození jeho mučednictví.“ Z tohoto citátu vidíme, že věřící ve Smyrně každoročně konali zvláštní bohoslužbu, a to toho dne, kdy byl Polykarpos vydán na smrt, aby ve svém srdci uchovali vzpomínku na svého velkého biskupa a mučedníka. Křesťané po celé Římské říši činili totéž na památku svých místních mučedníků.

V průběhu několika dalších staletí křesťané shromáždili informace o různých mučednících, takže celá církev zasvětila mnoho dnů v roce oslavám jednoho či více hrdinů víry. To znamená, že si (například) všichni křesťané, nejen ti ve Smyrně, připomínali Polykarpa v den jeho smrti. Později byl i jiným velkým křesťanům („svatým“ tj.  vynikajícím svatým lidem), kteří sice nezemřeli mučednickou smrtí, přiřazen zvláštní den, aby si církev toho dne připomínala jejich životy a činy. Tato praxe pokračuje až do dnešních dnů v římskokatolické církvi a ve východní ortodoxní církvi. Protestanti toto během Reformace opustili, protože se do životních příběhů mučedníků a svatých vloudilo mnoho. Zbožná úcta rané církve ke kostem svých mučedníků stála na počátku „kultu relikvií“. 

¹ Tiber je řeka, na jejíchž březích je postaven Řím. Nil je velká egyptská řeka, jejíž záplavy staří Egypťané toužebně očekávali a využívali jako závlahy. Záplavy Tiberu byly pro Řím pohromou, zatímco pokud se záplavy na Nilu nedostavily, bylo to pro Egypťany neštěstím. Křesťanům dávali za vinu obojí. 

²  Římané používali pro dnešní Francii název Galie. Název Francie je odvozen od germánského kmene Franků, který se zde usadil v 5. století.