Po staletí byla církev rozdělena otázkou, zda dále dodržovat sobotu či zda by měla být neděle, den Páně, chápána jako křesťanská sobota. Jde o složitou debatu zejména proto, že je třeba se zamýšlet nad vztahem mezi všemi biblickými smlouvami napříč celým kánonem.

Všichni křesťané se shodují, že smlouvy jsou ústředním bodem příběhu Bible, přesto se lišíme v porozumění, jakým způsobem spolu souvisejí.

Nejde o novou debatu. V rané církvi zápasili apoštolové s určením dosahu Kristova díla (Sk 10–11; Ř 9–11; Ef 2,11–22; Ef 3,1–13), zvláště pokud šlo o omyly judaistů (Sk 15; Ga 3–4). Dnes pokračujeme v neshodách ohledně novosti toho, čeho dosáhl Kristus, naplnění starozákonních zaslíbení v Kristu a aplikace příkazu dodržování soboty na Boží lid nové smlouvy.

Ti, kdo věří, že dodržování soboty stále trvá, obvykle argumentují třemi body: (1) sobota je nařízení stvoření, a platí tedy pro všechny lidi všech dob; (2) sobota se opakuje v Desateru („morální“ zákon) staré smlouvy (na rozdíl od „občanských“ a „obřadních“ zákonů), což znamená, že příkaz trvá, dokud se Kristus nevrátí; (3) příkaz soboty se sice týká každého věku, posunul se však ze soboty na neděli.

Ti, kteří tvrdí (stejně jako já), že sobota je naplněna v Kristu, argumentují třemi opačnými body. 

1. Sobota není nařízení stvoření

Smlouva o stvoření s Adamem je nejen podkladem pro všechny následující smlouvy, ale také stanovuje pravdy, které prostřednictvím postupu smluv dosahují svého naplnění v Kristu a v nové smlouvě. Jednou z těchto pravd je Boží odpočinek sedmý den, vrchol týdne stvoření (Gn 2,1–3), kterým Bůh ustanovuje vzor práce a odpočinku. Všimněte si však, že tento den se nenazývá „sobotou“, ani zde není žádné prohlášení ve smyslu, že by ji Adam a Eva měli dodržovat, jak je běžné pro Boží nařízení, a že neexistuje žádný popis typu „ráno a večer“, jako u předchozích šesti dnů. Proč je to důležité?

Z hlediska textu i kánonu je nejlepší interpretovat Boží „odpočinek“ jako jeho vstup do smluvního potěšení se svým stvořením a v Adamovi s námi. Tento důraz je vyzdvižen později  v Exodu 31,17, kde se říká, že Bůh „odpočinul a oddechl si“, v čemž je zahrnuto sdělení, že když se Bůh podíval na své dílo, nalezl v něm potěšení. Odpočinutím Bůh ustanovil stav, který je požehnaný, a pozval lidi, aby do něho vstoupili. Adam, stvořený k obrazu Božímu, si měl podmanit zemi a odpočívat stejně, jako odpočíval Bůh. Tímto způsobem je eschatologie zabudována do původního stvoření (1K 15,45–46). Trojjediný Bůh nás stvořil pro sebe a naším hlavním určením je být s ním ve smluvním vztahu a jako Boží místodržitelé s ním vládnout nad slavným stvořením. Adam – naše hlava smlouvy – ovšem tragicky neposlechl Boha a přivedl na svět hřích a smrt (Gn 2,15–17; Gn 3,1–19; Ř 5,12–21). Adam nebyl schopen podmanit si zemi, a tak se mu nepodařilo vstoupit do Božího odpočinku. Naštěstí však Bůh slíbil, že obnoví „odpočinek“ a zajistil Vykupitele (Gn 3,15), který přijde v roli posledního Adama a splní vše, čeho se prvnímu Adamovi nepodařilo dosáhnout (Žd 2,5–18). Jak smlouvy postupují, je smluvní „odpočinek“ obnoven, ovšem způsobem, který vyhlíží jeho konečné naplnění v Kristově díle a uzavření smluvního vztahu s jeho lidem (Ef 5,32).

2. Sobota byla poprvé dána pod starou/mojžíšovskou smlouvou

Příkaz soboty byl poprvé dán Izraeli, nikoli patriarchům. To znovu potvrzuje, že se nejedná o nařízení dané při stvoření (Ex 20,8–11; Dt 5,12–15). Podle staré smlouvy je sobota znamením smlouvy (Ex 31,12–17), tímtéž co duha pro noemovskou smlouvu (Gn 9,12–17) a obřízka pro tu abrahamovskou (Gn 17,9–14). Když Bůh mocným exodem vykoupil Izrael, dal národu sobotu (Ex 16,21–26). Bůh požaduje od Izraele naprostou lásku a oddanost. Dodržováním soboty by Izrael zakusil fyzický odpočinek, a navíc prokázal Bohu svou věrnost. A naopak, nedodržování soboty mělo za následek trest za veškerý hřích, smrt (Ex 31,14), protože nedali Bohu, co mu právem náleží (Gn 2,15–17; Ř 6,23). 

To však nebyl jediný účel soboty. Sobota zároveň učila, odhalovala a předpovídala něco většího. Vlastně jsou pro sobotu uvedeny dva důvody. V první řadě se ohlíží zpět k Božímu odpočinku ve stvoření, což Izraeli připomíná, že je ve smluvním vztahu s Bohem (Ex 20,11) a že i přes vstup hříchu do světa Bůh obnovuje to, co bylo ve stvoření ztraceno ustanovením nového stvoření (Gn 3,15; Žd 3,7–4,11). Za druhé se sobota také ohlíží zpět k Božímu dílu vykoupení (Dt 5,12–15), které se stává vzorem či typem většího vykoupení, které má přijít  v Kristu (Iz 11,1–16; 40,1–5; 49,1–55,13). Stará smlouva včetně soboty tedy různými způsoby znázorňovala a ukazovala na příchodu úžasnějšího „odpočinku“.

Proč se tedy sobota objevuje v Desateru Božích přikázání? Je to totiž znamení staré smlouvy (Ex 31,12–17). Neplatí ale snad pro nás dodnes jako Boží věčný morální zákon? Odpovídám ne ze tří důvodů. Zaprvé Písmo pohlíží na starou smlouvu jako na díl daný Izraeli, který sehrál konkrétní roli v Božím plánu a který je, jako i celá smlouva, naplněn v Kristu (1K 9,21; Ga 5,3; Žd 7,11–12; Jk 2,8–13). Zadruhé Písmo učí, že podle Božího plánu byla celá stará smlouva dočasná (Ř 10,4; Ga 3,15–4,7). Za třetí Písmo učí, že křesťané již nejsou „pod zákonem“ ve smyslu smlouvy, protože nyní jsme pod novou smlouvou (Ř 6,14–15; 1K 9,20–21; Ga 4,4–5; 5,13–18). Přesto je pro nás Mojžíšův zákon spolu se sobotním příkazem Písmem svatým (2Tm 3,15–17).

Při uplatňování Desatera se musíme nejprve zamyslet nad tím, jak ona přikázání fungovala ve staré smlouvě, a následně, jak se vztahují na nás ve světle Kristova naplnění. V nové smlouvě je bezpochyby zdůrazněno devět z deseti přikázání, protože odrážejí největší přikázání milovat Hospodina a bližního – něco, co je pravdou od chvíle, kdy nás Bůh stvořil, vůči němu samotnému i vůči nám navzájem. To ale neznamená, že pro nás Desatero jednoduše platí odděleně od jejich naplnění v Kristu. Co se týče konkrétně sobotního přikázání, je třeba jej nejprve postavit na jeho místo podle smlouvy a poté pozorovat, jak fungovalo nejen jako příkaz nebo znamení pro Izrael (což se na nás již nevztahuje), ale také jako typ slavnějšího spásného odpočinku nabízeného v Kristu (což se na nás určitě vztahuje!). V tomto smyslu křesťané „dodržují“ sobotu vstupem do odpočinku, který sobota znázorňuje a předpovídá – spásného odpočinku v Kristu.

3. Sobota je naplněna v Kristu a v nové smlouvě 

V Novém zákoně se nám to dále potvrzuje. V evangeliích Ježíš ustanovuje království, ratifikuje novou smlouvu a naplňuje v sobě vše, co sobota symbolizovala a na co ukazovala (spolu se všemi typologickými vzory Starého zákona). Ježíš nás jakožto ústřední postava v historii vykoupení (Mt 11,13) zve, abychom v něm našli svůj „odpočinek/spásu“ (Mt 11,28–30; J 5,1–30). Náš Pán v mnoha ohledech přepracovává sobotní příkaz – nyní ale ve smyslu jeho naplnění v něm. Proč? Protože je Boží Syn, který se stal tělem (J 1,1.14–18), pánem slávy a ano, pánem nad sobotou (Mt 12,1–13). V Kristu, posledním Adamovi, je nyní jeho dílo dokončeno díky tomu, že byl pro nás poslušný smlouvě. V něm konečně přišlo spasení a Boží prvotní odpočinek je tak uskutečněn mnohem velkolepějším způsobem – v ustanovení nového stvoření skrze Kristův život, smrt a vzkříšení (Žd 2,5–18; srov. 2K 5,17).

Jakmile je ustanoven Boží lid nové smlouvy, je těžké najít v Novém zákoně jakékoliv opětovné zmínění příkazu soboty (Ř 14,5–6; Ko 2,16–17) nebo zmínku o hříchu porušení soboty. Ve skutečnosti není na Jeruzalémském koncilu jediná zmínka o dodržování soboty nebo o jejím přenesení (Sk 15,22–29). Asi největší důkaz o jejím zrušení se nachází v knize Židům, která podává rozsáhlejší debatu na téma odpočinku/soboty (Žd 3,7–4,11). Autor používá Žalm 95, aby podpořil tvrzení, že Starý zákon vyhlížel skvělejší odpočinek, kterého byl sice obrazem, ale nikdy jej neuvedl ve skutečnost. Dokonce ani Jozue, který zavedl Izrael do země „odpočinku“, jim nikdy neposkytl konečný „odpočinek“ (Žd 4,8; srov. Joz 21,43). Není pochyb, že pro Izraelity byla země odpočinku důležitá, nebyl to ale odpočinek plného stvoření podle Genesis 2,2.

Jak se Boží plán skrze smlouvy odkrývá, Boží odpočinek ve stvoření – ztracený v pádu a do určité míry obnovený ve Starém zákoně – nadále vyhlížel ten budoucí den („sobotní odpočinek“), který nyní přišel v Kristu. Plnost spásného odpočinku je ovšem bezpochyby teprve budoucností (Žd 13,14), k níž dojde, až se Pán Ježíš vrátí a dovrší své započaté dílo. Přesto už teď, tak jako jsme už „došli“ na horu Sion, do nebeského Jeruzaléma (Žd 12,22), můžeme vstoupit do svého spásného odpočinku, jenž je znázorněn sobotou (Žd 4,3.9–11). 

My křesťané tedy dodržujeme sobotní příkaz tím, že ustáváme v činění skutků, vkládáme svou důvěru v Krista a začínáme žít v tom, co znamená být jeho lidem nové smlouvy, zatímco očekáváme Pánův slavný návrat.

Jak je to se dnem Páně?

Znamená to, že v nové smlouvě není vyčleněn žádný den pro bohoslužbu? Ne.  V Novém zákoně existuje spousta důkazů, že první den v týdnu, neděle vzkříšení, je chápán jako den Páně (Sk 20,7; 1K 16,2; Zj 1,10). Ve skutečnosti dochází ke vzkříšení osmý den, v den, kdy začíná nové stvoření, v den, kdy je později o Letnicích vylit Duch. V tento den se církev schází k bohoslužbě. Ten samý autor, který křesťany nabádá, aby se přesvědčili, že skutečně vstoupili do reality nové smlouvy (Žd 3,7–4,11), jim také přikazuje shromažďovat se jako církev (Žd 10,25). Proč je pro nás den Páně závazný? Protože se řídí vzorem Nového zákona, kdy se církve shromažďují k oslavě vzkříšeného Pána.

Na den Páně bychom ale neměli pohlížet jako na křesťanskou sobotu. Podle staré smlouvy měla sobota pro Izrael zvláštní význam. Pod novou smlouvou je však den Páně vyjádřením toho, na co ukazovala sobota – jde o skvělejší spásný odpočinek, který nyní přichází v Kristu. V Novém zákoně neexistují pro tento den žádné zvláštní směrnice, kromě toho, že je Boží lid nabádán, aby se shromažďoval. Dokonce v závislosti na tom, kde ve světě žijeme, mohou být křesťané nuceni v neděli pracovat. (Ne každé zemi je dopřán ten luxus v neděli nepracovat, který je běžný v mnoha západních zemích.) Přesto, ať už žijeme kdekoliv, mají se křesťané shromažďovat k uctívání trojjediného Boha v den Páně na důkaz toho, že jsme součástí nového stvoření v Kristu a toužíme po plnosti spásného odpočinku v novém nebi a na nové zemi.

Do té doby se shromažďujeme jako Boží lid, abychom uctívali, adorovali a volali s církví všech věků: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20).

Překlad Alžběta Turková

www.thegospelcoalition.org