Kontroluji přijaté e-maily. Obvyklá směs nevyžádané pošty, reklamy, připomenutí atd. Mažu, aniž bych je otevřel. Najednou narazím na e-mail, o kterém vím, že ho musím přečíst. A musím ho přečíst znovu a ještě jednou.

Je od přítele, kterého jsem několik let neviděl, protože žije v zahraničí. Píše mi, aby mi sdělil, že jeho manželka zemřela po dlouhé nemoci ve věku padesáti tří let.

Greta byla pozoruhodná křesťanská žena oplývající prostou láskou ke Spasiteli a ochotou sloužit mu ať to stojí, co to stojí. Zanechává za sebou čtyři náctileté děti.

Maxův e-mail začínal následujícími slovy: „Posílám Ti radostnou, ale zároveň i smutnou zprávu.“ Smutnou? Ano, tomu se dá snadno věřit. Ale lepší slovo by snad bylo zdrcující. Ale radostnou? Hraje Max jenom duchovní divadlo a říká věci, o nichž si myslí, že by je křesťané chtěli slyšet? 

Ne, myslím, že Max říká nezastřenou pravdu. S pomocí Ducha svatého se může radovat, že jeho milovaná manželka skončila svůj běh, že je konec jejímu utrpení a že má podíl na slávě Pána Ježíše. Dále v e-mailu říká, že odešla domů. A věří tomu. Věří, že tento svět je pro věřící jen dočasnou zastávkou. Tento svět nikdy nebyl Gretin pravý domov. Ale nyní je doma, v domě svého Otce, šťastnější, než lze slovy vyjádřit. Max se za ni raduje.

Přesto zůstávám na pochybách. Když pročítám Maxův e-mail, přistihuji se, že přemítám, na co asi Greta v posledních měsících myslela.

Už je to šest let, kdy jí byla diagnostikována rakovina vaječníků a prodělala náročnou operaci. V tu dobu ona i Max nepochybovali o tom, co si přejí a za co se mají modlit. Modlili se a prosili i ostatní, aby se modlili za uzdravení. Chtěli, aby byla ušetřena a aby mohla na tomto světě žít ještě mnoho let. Změnilo se to, jak léta ubíhala a Greta musela přetrpět horší bolesti a větší únavu? Když byla v posledním stadiu nemoci, přála si stále, aby mohla zůstat se svou rodinou? Anebo říkala, stejně jako jsem slyšel říkat jiné věřící, „už jsem připravená, chci jít domů“. Možná budu mít jednoho dne takovou svobodu, že se Maxe zeptám, co v souvislosti s tím u Grety vnímal a co slyšel z jejích rtů.

Nedočkavě vyhlíží odchod?

Pamatuji si, že jsem během života potkal křesťany, kteří se upřímně nemohli dočkat, až opustí tento svět a vstoupí do Otcova domu. Myšlenka na smrt v nich nevyvolávala strach. Doufali, že už brzy budou povoláni. V jejich případě to nemohlo přijít příliš brzy. Před mnoha lety jsem byl hluboce pohnut a zasažen slovy, která měl ve svých poznámkách zapsaná mladý dvaadvacetiletý muž. Jim Elliot napsal: „Vezmi si můj život, můj Bože, protože ti patří. Nehledám dlouhý život, ale naplněný, jako ty, Pane Ježíši.“ 

A opět: „Otče, jestli mě necháš jet do Jižní Ameriky, abych s tebou pracoval a abych zemřel, modlím se, abys mi dovolil brzy odejít…“

A pak, o tři roky později: „Vím jen, že můj život se naplnil. Je čas zemřít, protože jsem měl vše, co mladý muž může mít, přinejmenším co tento mladý muž může mít. Jsem připraven setkat se s Ježíšem.“

Ale většina křesťanů, které znám, nepřemýšlí stejně. Byli bychom v šoku a vystrašení, kdybychom slyšeli, že nám zbývá jen několik dní nebo měsíců života, a ano, modlili bychom se, abychom byli ušetřeni a mohli žít ještě mnoho let. Protože přesně to si přejeme.

Pravda je, že většina věřících, které znám a kteří se těšili, až zemřou, byli buď nemocní lidé s velkými bolestmi, nebo byli staří a unavení, nebo to byli lidé se srdcem zlomeným bolestnými životními okolnostmi. Většina z nás, daří-li se nám dobře a jsme-li zdraví a šťastní, chce dál žít na tomto světě.

Neznamená to, že nevěříme v existenci nebe, ani si nemyslíme, že tento svět je lepší než nebe. Přesto stále lneme k tomuto světu a myšlenka, že bychom ho měli opustit, nás činí nešťastnými.

Jsou naše pocity špatné? Znamená to, že s námi není po duchovní stránce něco v pořádku? Měl by být každý věřící schopen říci: „Nemohu se dočkat, až odejdu?“ Někteří kazatelé by řekli ano. Řekli by nám, že kdybychom opravdu milovali Pána Ježíše, tak moc bychom ho chtěli vidět, že by byla myšlenka na smrt vždy vítaná. Jestli vskutku nenávidíme hřích, budeme horlivě očekávat odchod do světa, kde už nebudeme moci znovu hřešit.

Takoví kazatelé by vám řekli, že určitou omluvou věřícího může být strach z procesu umírání. Ale ohledně smrti samotné by řekli, že bychom po ní měli toužit, a ne se jí bát. Když takovým kazatelům naslouchají křesťané, kteří ve vší upřímnosti utíkají před smrtí, mohou se cítit provinile a neduchovně.

Mají tito kazatelé pravdu? Myslím, že v jistém smyslu ano. Určitě existují křesťané, kteří jsou až příliš zamilovaní do tohoto světa a do věcí tohoto světa. Mají jen malou nenávist k hříchu, malou lásku k Ježíši a malou touhu jej spatřit. Takoví se samozřejmě hrozí smrti a zoufale lpí na životě vezdejším.

Pavel nám říká, na co soustředit naši mysl: 

• Hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1–2)

Podobní lidé „smýšlejí přízemně“ (Fp 3,19).

Co ale takový věřící, který na prvním místě hledá Boží království a jeho spravedlnost? Je vždycky pravda, že zbožnému věřícímu budou myšlenky na smrt vítány a že se bude radovat, až přijde konec? Tomu nevěřím.

Dovolte mi, abych uvedl čtyři důvody, proč může věřící oprávněně utíkat před příchodem smrti a může chtít, aby byl jeho život na tomto světě prodloužen.

Smrt je nepřirozená

První důvod je jednoduchý – smrt je nepřirozená. Smrt, dokonce ani smrt těla, neměla na světě místo, když jej Bůh stvořil. Až když člověk zhřešil, rozhodl Bůh:

• Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3,19)

Lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu cítí ke smrti přirozený odpor. A mají pravdu. Není to nic přirozeného, když se obrátí v prach tělo, které bylo stvořeno, aby bylo odrazem Boží slávy (Gn 1,27). Není to nic dobrého, když se dech, který Duch vdechl do člověka, promění ve sténání a vzdychání (Gn 2,7; Ž 90,9).

Pán Ježíš plakal a hněval se (J 11,35.38), že smrt vzala jeho přítele Lazara. Věděl, že vzkřísí Lazara, aby ještě nějaký čas na tomto světě žil a že ho pak vzkřísí jako nesmrtelného v poslední den (J 11,24–25), ale přesto považoval smrt za vetřelce do tohoto světa.

Pavel pojmenovává smrt „poslední nepřítel“ (1K 15,26) – má být přemožen při Kristově návratu. Ano, pro věřící už je osten smrti zlomen (1K 15,55–56), ale smrt je pořád náš nepřítel – vetřelec do Bohem stvořeného světa a do našich životů. Až ke mně přijde smrt, přijde jako Boží posel v Bohem určený čas, ale stále to bude můj nepřítel.

Naprogramováni k životu

Druhý důvod. Bůh do nás vložil pud sebezáchovy. Po fyzické i po psychické stránce jsme vybaveni, abychom se bránili a vyhýbali příchodu smrti. Dokonce i mé tělo ví, že musí udělat maximum, aby se vyhnulo smrti. Když na mě z výšky letí kámen, moje reflexívní reakce je, že uhnu. Dělám to instinktivně, bez přemýšlení. Proč? Protože jsem naprogramovaný na přežití. Jsem naprogramovaný, abych přijímal potravu a vodu, mám-li hlad nebo žízeň. Schovám se nebo uteču, když mi hrozí nebezpečí, bráním se, když mě napadnou psi, ucuknu před nesnesitelným žárem.

Dělám to automaticky a spontánně, protože mě Bůh naprogramoval, abych si zachoval vlastní život. Vášnivá touha, s jakou lpíme na životě, je součástí onoho naprogramování. A Pán Bůh to dosvědčuje přikázáními a příklady, které nám dává v Bibli. Bible učí, že je dobré prodlužovat život svůj i životy ostatních. Co je naší zodpovědností vůči ostatním? 

• Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu? (Př 24,11)

Tutéž zodpovědnost máme vůči sobě. Jónatan řekl Davidovi: 

• Můj otec Saul usiluje o to, aby tě usmrtil. Tak se měj prosím ráno na pozoru. Schovej se a zůstaň  v úkrytu! (1S 19,2) 

Mýlil se?

• Mýlil se Ježíš, když řekl svým učedníkům, že když je budou pronásledovat v jednom městě, mají utéct do jiného (Mt 10,23)?

Bible je plná příkladů zbožných lidí, kteří se v nebezpečí modlili, instinktivně se snažili o záchranu svých životů a radovali se, když byli zachráněni.

Mýlili se žalmisté, když znovu a znovu volali: 

• Pro své jméno mi zachovej, Hospodine, život, ve své spravedlnosti mě vyveď ze soužení. (Ž 143,11)

Petr byl ve vězení a očekával, že bude ráno popraven. Církev se radovala, když ho anděl vyvedl ven a ušetřil jeho život (Sk 12). Měli místo toho plakat, protože byl ošizen o výsadu zemřít?

Když Pavel během působení v Asii zakoušel utrpení, cítil, že mu hrozí rozsudek smrti. Věřil však, že bude ušetřen a dojde k tomu, že „když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat“ (2K 1,9–11). Bylo špatně, že své osvobození považoval za požehnání?

Proč do nás Pán Bůh vložil tuto instinktivní touhu po zachování a pokračování života? Protože chce, aby lidská stvoření – alespoň velká část z nich – žila na tomto světě po desetiletí, aby měla rodiny, pracovala, učila se, stavěla, předávala své zkušenosti dalším generacím.

Především chce, aby mu jeho vyvolení v tomto světě přinášeli slávu, nejen způsobem umírání, ale i způsobem života. Kdyby nám Bůh nedal vůli žít a instinktivně střežit svůj život, nikdo by nepřežil, nikdo by nenaplnil Boží záměr s tímto světem.

Ano, jak člověk stárne, zvlášť když musí čelit dlouhodobé nemoci nebo samotě, může ztratit vůli k životu. Pán Bůh ji může věřícímu odejmout postupně, jak se blíží čas, kdy opustí tento svět. Touha po nebeských radostech může převážit nad vůlí přežít. Když ale vidíme zjevně zdravého člověka, jehož životní okolnosti jsou příznivé, který má před sebou nedokončené dílo, a přesto ztratil vůli žít, můžeme správně předpokládat, že po psychické stránce není zcela v pořádku.

Svlékneme pozemské tělo?

Třetí důvod. Nebeské radosti ještě nedosahují kvality našeho konečného určení. Co se stane s věřícím, když zemře? Odpověď: Jeho duše je přenesena do Kristovy přítomnosti – což je nejvyšší radost. Právě to máme na mysli, když říkáme, že někdo „jde do nebe“.

Ale co bude s tělem? Tělo se vrátí do země a obrátí se v prach. Proto Pavel hovoří o věřících v nebi jako o lidech, kterým je svlečeno pozemské tělo (2K 5,4). Jsou to nahé duše svlečené ze svého těla. Až na konci historie, kdy se Pán Ježíš vrátí na tento svět, budou naše vzkříšená těla znovu spojena s dušemi.

Ano, radosti, do kterých smrtí vstoupíme, jsou nepopsatelně nádherné. A přesto věřící, který zemře a vstoupí do bezprostřední Kristovy přítomnosti, musí stále cítit, že mu cosi chybí. Lidé nebyli stvořeni pro existenci bez těla. Byli jsme stvořeni, abychom se všemi smysly těšili z Božího světa. Když zemřu, něco ztratím – ztratím radost ze života ve fyzickém těle na fyzickém světě.

Pavel upřímně připouští, že se netěší na život se svlečeným tělem, který nás čeká, až zemřeme.

• … sténáme a je nám těžko, neboť nechceme být svlečeni… (2K 5,4)

Ano, je si jistý, že být v přímé Kristově přítomnosti nám více než vynahradí ztrátu tělesných potěšení.

• … raději chceme odejít z tohoto těla a přijít domů k Pánu. (2K 5,8)

Ale pořád je to ztráta – ztráta, která bude nahrazena, až bude nakonec tento svět přetvořen a my přijmeme nová, vzkříšená těla. Pavlovou konečnou nadějí není smrt, ale Kristův příchod, kdy budou tělo a duše věřícího znovu spojeny a bude „oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem“ (2K 5,4).

Pán Bůh nám dává v tomto světě tolik potěšení – potěšení, která ke mně přicházejí skrze vnímání tělesnými smysly. Byl bych nevděčný, kdybych řekl, že dám těmto potěšením sbohem bez jakékoli lítosti.

Ještě nějaký čas chci sledovat západy slunce. Chci objímat své děti. Chci sedět na pobřeží moře a cítit na tváři chladivý větřík. Chci jíst dobré jídlo. Ano, chci vidět Krista a rád se kvůli tomu vzdám všech těchto pozemských potěšení, ale nemohu říct, že se jich chci zříct – a nemyslím, že by to bylo správné.

Nedokončené dílo

Čtvrtý důvod. Mnozí z nás máme na tomto světě nedokončenou práci. Když byl Pavel ve vězení a čelil hrozícímu rozsudku smrti, vyznává, že sám neví, co by si měl zvolit. Ano, přál si zemřít, protože pak bude s Kristem, což je mnohem lepší. Stejně tak ale věděl, že má v tomto světě před sebou ještě důležitou práci. Například ještě nedokončil úkol vyučování a průpravy filipských křesťanů.

• Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a  k radosti vaší víry. (Fp 1,22–25)

Většina z nás je na tom stejně jako Pavel. Máme práci, se kterou jsme citově spjati a kterou je třeba dokončit. Máme lidi, za které jsme zodpovědní. Je přirozené, že si věřící rodiče přejí, aby je Pán držel v tomto světě, dokud své děti nedovedou do dospělosti – k moudrosti a stálosti v chození s Bohem. Je přirozené, že se misionáři modlí, aby žili, dokud nebudou jejich obrácení duchovně vyzrálí a připravení vést církev.

To platilo o Jimovi Elliotovi. Citoval jsem jeho slova, která dokazují, že byl už jako mladý muž ochotný zemřít. Když ho ale Pán zkoušel otázkou: „Jsi ochoten ležet v jakémsi přístřešku domorodců a zemřít na nemoc, o které američtí lékaři nikdy ani neslyšeli?“ odpověděl: „Jsem ochoten. Až přijde čas mého konce, snesu všechno, cokoli řekneš. Ale ano, chci žít a vyučovat tvé slovo. Pane, dovol mi žít, dokud tuto generaci neseznámím s tvým slovem.“

Jim Elliot se modlil, aby mohl žít, dokud nedokončí své dílo. Stejně tak volil Pavel zůstat až do dne, kdy bude jeho služba u konce. A poznal, že ten den už nastane.

•  Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. (2Tm 4,6–7)

Neměl už žádné protikladné touhy. Jeho srdce se soustředilo na lepší svět.

Jinému služebníkovi Pán slíbil, „že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše“ (L 2,26). Do té doby měl Simeon stále co na práci. Modlil se za Pánův příchod a povzbuzoval ostatní, aby na jeho příchod trpělivě čekali. Ale jakmile uviděl a přivítal Spasitele, mohl se modlit: 

• „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka.“ (L 2,29)

Ještě jsi nedokončil dílo, které pro Krista vykonáváš? Nedovol, aby v tobě někdo vyvolal pocit viny kvůli tomu, že chceš zůstat na tomto světě, abys dílo dokončil. Ale spěchej a dokonči je, abys mohl vyhlížet nebe s nerozdělenou myslí.

Pán připravuje

Nikdo z nás neví, kdy bude zavolán, aby opustil tento svět. Ale Pán to ví. A připravuje své děti na tu velkou chvíli. Možná jste slyšeli milovaného křesťanského přítele nebo příbuzného, jak vydává svědectví o tom, že jeho náklonnost k tomuto světu se menší a jeho touha po nebi roste. Možná vám řekl, že se modlí, aby jej Pán brzy vzal. A nebyli jste překvapení, když jste slyšeli zprávu, že jeho pouť skončila – dokonce i když se nedostavil ani náznak, že ten den se blíží.

Pán často připravuje své děti, které hodlá vzít domů, a vkládá do jejich srdcí touhu odejít. Může to učinit odejmutím pozemských potěšení, odvoláním přátel a milovaných osob, způsobí, že intenzivně cítí bídu hříchu, který v nás přebývá. Může je vystavit nemoci nebo vyčerpání.

Může pro ně udělat totéž, co pro Pavla nebo Simeona: přivede jejich úkol ke konci, aby mohli odejít v pokoji. Ale zrovna tak to může učinit jednoduše působením Božího Ducha v jejich srdcích a dát jim barvitější letmý pohled na nebeské radosti a větší touhu po sobě samém.

Ať už postupuje tím či oním způsobem, vzbuzuje v nich touhu po tom, co jim už brzy plánuje dát. Jestliže to pro vás ještě neudělal, nepropadejte zoufalství. Náklonnost k tomuto světu, kterou pociťujete, je přirozená a Bohem daná. Ale modlete se, aby jak se bude blížit čas vašeho odchodu z tohoto světa, rostla vaše touha po nebeském světě.

A jestliže už toužíte opustit tento svět a být s Kristem, vzdávejte díky. Sám Bůh do vás vaši touhu vložil. Ať už je ta hodina velmi blízko nebo vás Pán nechá několik let čekat, touha, kterou vložil do vašeho srdce, bude naplněna.

• Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. (Ž 23,6)

Překlad Iva Suchá