Zamyslete se nad těmito zajímavými slovy: „… na jeho [levitského kněžství] základě lid dostal Zákon“ (Žd 7,11 ČSP). Přinejmenším můžeme mluvit o spojení mezi levitským kněžstvím, lidem a zákonem. Ve skutečnosti je to mnohem silnější. Právě pod levitským kněžstvím přijal izraelský lid zákon. Některé překlady používají slova na základě (jiné slovo pod, pozn. překl.). Lid přijal zákon na základě levitského kněžství. Pisatel neříká, že na základě zákona lid přijal kněžství, ale že na základě kněžství lid přijal zákon. Opakuji, že jde o zajímavý výrok!

Pro začátek bych rád zdůraznil, jak pisatel Židům jasně říká, že pouze Židé mohli přijmout zákon, protože žádný národ nemohl mít zákon bez levitského kněžství. A kdo byl pod levitským kněžstvím? Židé. Pouze Židé. Žádní pohané neměli levitské kněžství ani žádné jiné starozákonní náznaky – sobotu, oběti, archu, chrám, svátky, novoluní a tak dále. Pohané nebyli pod touto smlouvou, nebyla jim dána. Ve skutečnosti z ní byli vyloučeni, pokud nepřestoupili k judaismu (Ex 12,48–49; Lv 24,22; Nu 9,14; 15,15–16.29).

Totéž platí i pro zákon. Židé byli jediným národem, který ho měl (Dt 4,1–2.5–8.12–14; 33,4; Ž 147,19–20; Ř 2,14; 3,1–2; 9,4; 1K 9,20–21). Pod levitským kněžstvím, na základě levitského kněžství dostal izraelský lid – a jedině on –zákon.

Jaký „zákon“ má pisatel na mysli? Bezpochyby to může být pouze Mojžíšův zákon, celý Mojžíšův zákon. „Zákon“ nemůže být omezen na takzvaný obřadní zákon nebo kněžský zákon. Pisatel listu Židům o tomto způsobu dělení zákona pomocí jakéhosi podobného konstruktu vůbec nevěděl. Vždyť takzvané trojí dělení zákona bylo vymyšleno teprve několik staletí po apoštolech. Jakmile bylo vynalezeno, stalo se samozřejmě šikovnou pomůckou pro ty, kdo chtěli obcházet nepohodlné pasáže Písma – nepohodlné proto, že nezapadaly do jejich systému logiky a teologie, ale spíše ho ničily. Totéž lze říct i dnes.

Pisatel listu Židům však o tomto filozofickém, nebiblickém vynálezu nic nevěděl. Když tedy mluví o „zákonu“, má na mysli prostě zákon. Vezměme si jen dva příklady. Když nám říká, že Mojžíš „všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona...“ (Žd 9,19), má zjevně na mysli každé přikázání celého zákona. A když svým čtenářům připomíná, že „kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků“ (Žd 10,28), nemyslí tím, že existují určité aspekty zákona, které jsou vyjmuty z tohoto závažného prohlášení.

Používání glos k obcházení Písma se totiž rovná kupčení s ním. Zavání to farizeji, které Kristus tak přísně káral za podobné jednání:

Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: „Cti svého otce i svou matku“ a „kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí“. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: „To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)“, již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho. (Mk 7,9–13)

Totéž platí i zde. Celý Mojžíšův zákon byl dán izraelskému lidu a byl mu dán na základě levitského kněžství. To tvrdí i pisatel listu Židům. Jan Kalvín to komentuje: „Zákon byl připojen ke kněžství.“

Výborně! Kněžství nebylo připojeno k zákonu. Zákon byl dán Izraeli na základě kněžství. John Owen ve svém komentáři k listu Židům prohlásil: „Levitské kněžství... bylo ustanoveno Bohem nebo potvrzeno zákonem, přesto bylo mnohem výše, neboť s ním byl dán celý zákon, který na něm závisel, jak [autor] prohlašuje v dalších verších... Celý zákon je určen... Celý zákon vydal Boží hlas ze stánku, jehož služebníkem byl Áron... Tak, aby se o tomto lidu v nejširším smyslu mohlo prohlásit, že přijal zákon na základě tohoto kněžství.“[1] Izraeli byl tedy dán Mojžíšův zákon na základě levitského kněžství.

Je zřejmé, že obojí – kněžství a zákon – bylo neoddělitelně spojeno (Žd 7,11–12.14.18–19.22.28). Obojí stálo a padalo společně a vše záviselo na kněžství. Pokud se změnilo kněžství, pak už nebylo na výběr – musel se změnit i zákon:

Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (Žd 7,12)

Pokud bylo kněžství dočasné, byl dočasný i Mojžíšův zákon. Jestliže padlo první, padlo s ním i druhé. Jestliže se naplnilo jedno, naplnilo se s ním i druhé. Pokud bylo nahrazeno jedno, bylo nahrazeno i druhé.

Nyní víme, že Kristus přišel a naplnil staré kněžství, a tím ho učinil zastaralým (Žd 4,14–10,18). Totéž tedy platí i pro mojžíšovskou smlouvu a celý její zákon (Žd 8,13).[2]

Kalvín by sotva mohl být důraznější, když řekl, že Kristus zřízením svého kněžství zrušil, anuloval nebo odvolal zákon: „Protože by někdo mohl pochybovat o tom, zda zrušení zákona následovalo po zrušení kněžství, [pisatel Židům] říká, že zákon byl nejen uveden na jeho základě, ale že jím byl také ustanoven.“

Jde o to, že levitské kněžství – a tedy i mojžíšovská smlouva a s ní i zákon – bylo změněno. Ba co víc, Kristus naplnil starou smlouvu (s jejím zákonem), čímž ji učinil zastaralou, a ustanovil svou smlouvu – novou smlouvu – se svým vlastním zákonem, a to vše na základě svého věčného a účinného kněžství.

Znovu Kalvín: „Protože autorita zákona a kněžství je stejná, stal se Kristus nejen knězem, ale také zákonodárcem, takže právo Árona i Mojžíše přešlo na něj. Souhrn toho všeho je, že Mojžíšova služba nebyla o nic méně dočasná než Áronova, a proto bylo obojí zrušeno příchodem Krista, neboť jedno bez druhého nemohlo obstát... Tento zákon, protože byl podřízen starověkému zákonu, byl zrušen, když bylo zrušeno [toto] kněžství. A Kristus, který se stal knězem, byl také obdařen autoritou zákonodárce, aby byl učitelem a vykladačem nové smlouvy.“[3]

Stručně řečeno, Kristus je zákonodárcem svého lidu v nové smlouvě a na základě svého kněžství mu vládne svým vlastním zákonem, zákonem Kristovým.

Proto je jakákoli řeč o tom, že věřící jsou pod Mojžíšovým zákonem, nebiblická. Je to stejně zcestné, jako kdyby se říkalo, že věřící jsou pod levitským kněžstvím, musejí zachovávat sobotu, chodit do chrámu, přinášet oběti a účastnit se svátků. Židům 7,11–12 to dokazuje:

… neboť na jeho [levitského kněžství] základě lid dostal Zákon… Neboť mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (ČSP)

Skutečně, přečteme-li si celý list Židům, vyřešíme tuto otázku nade vší pochybnost.

Dovolte mi, abych citoval některé nejvýznamnější pasáže. Když autor Židům vyjádřil svůj postoj ve verších 7,11–12, argumentuje, že Kristus je knězem z řádu Melchisedechova, nikoliv knězem z řádu Áronova (Žd 7,13–17). A to s sebou nese dalekosáhlé důsledky:

Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný – zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti – avšak na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu. (Žd 7,18–19)

To však není všechno. Na rozdíl od Árona byl Kristus zasvěcen svému kněžství Boží přísahou (Žd 7,20–21). A důsledek? Právě tento:

Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy. (Žd 7,22)

Pisatel pak staví do ostrého kontrastu Kristovo a levitské kněžství (Žd 7,23–28) a uzavírá následovně:

Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého. (Žd 7,28)

Pisatel pokračuje rovnou dál – nemělo by zde být dělení kapitol:

Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. (Žd 8,1–2)

O to ve skutečnosti jde! K tomu vede argumentace v listu Židům a to je cíl mého článku.

Navíc, tvrdí pisatel listu Židům, to vše ukazuje, že:

... Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: ‚Poznej Pána,‘ protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až po největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku… Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy… V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost… (Žd 8,6–13; 9,15; 10,1)

Autor přechází k závěrečnému napomenutí:

Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť „náš Bůh je oheň stravující“. (Žd 12,28–29)

Abychom to všechno shrnuli a aplikovali: Bůh dal Izraeli mojžíšovskou smlouvu a její zákon na Sinaji, založený na levitském kněžství. Kristus přišel na svět pod mojžíšovskou smlouvou a jejím zákonem (Ga 4,4) a naplnil jej (Mt 5,17)[4], pročež ustanovil novou smlouvu na základě svého věčného a účinného kněžství a odstranil všechny stíny staré smlouvy tím, že přinesl jejich skutečnost (Ko 2,17) – on je ta skutečnost. Kristus se tak stal zákonodárcem svého lidu v nové smlouvě a vládne mu svým vlastním zákonem, zákonem Kristovým.

Takto chápu teologii nové smlouvy.

přeložila Julie Petrecká

překlad: Julie Petrecká